Konec směny

Blíže do louže

Přepočítával jsem peníze a zcela mechanicky zapisoval jednotlivé měny a počty bankovek do správných kolonek. Pracoval jsem zde už šest měsíců a práce se mi ani za mák nelíbila. Byla jednotvárná, lenivá a taky i dost nebezpečná. Za tu krátkou dobu jsme měli už pět pokusů o vyloupení a téměř každý den se objevil alespoň jeden chytrák, aby na nás zkusil ruličkový podvod. Nejčastěji testovali bulharská leva anebo s jiné exotické bankovky. Přišli třeba s přetištěnými rubly, a vůbec se nepokoušeli o nějaké sofistikovanější metody, spoléhali prostě na to, že se v paklíku bankovek nějaká ta šmíra ztratí.

Dopočítal jsem, rozbalíčkoval a čekal na odvoz, který zajišťovala společnost pro převoz peněz. Základní pravidlo pro směnárnu formulovali majitelé docela jednoduše – přes noc nesmí být ve směnárně ani měďák! Co na tom, že to druhý den způsobí jisté problémy při rozměňování peněz? To je vůbec netrápilo. Každopádně ráno majitelé zavezli hotovost v korunách a večer odvážel pancéřový vůz všechny peníze na určené místo. Do banky to nebylo. A když se můj parťák ptal, řekli mu jen: „Nestarej se!“ – samozřejmě až po tom, co ho pustili z kravaty. A ráno se celý koloběh opakoval. Pověřený chlapík složil hotovost a jelo se nanovo.

Na druhou stranu, majitelé dodržovali jistá pravidla a dostávali jsme procento z obratu, tedy oba dohromady, aby bylo jasno. S tím už se dalo žít, i když jsme stále nebyli na celostátním platovém průměru. Vezmi to nešť, jak se tady prý říká. Jen pořád nevím, co to ta nešť je, budu se muset někde zeptat.

Dva ozbrojenci inkasní společnosti vstoupili do prostoru směnárny a vložili do výsuvného boxu plechovou převozní krabici s uchem. Jen tak mimochodem mávli na pozdrav, už jsme se totiž od vidění znali. Naplnil jsem krabici obálkami s balíčky peněz a navrch přidal sjetinu z počítače jako vyúčtování. Chlap, kterému jsme říkali Skleněné oko, protože tak vypadal, mi jen ležérně kývnul a vypadl i s tím druhým, přetěžce ozbrojeným, který se neustále po ulici nervózně rozhlížel vlevo a vpravo a tak pořád dokola, s upocenýma, nervózníma rukama na kvéru…

Bylo skoro půl osmé, ti pacholci přijeli pozdě a mně se v budce už nechtělo déle tvrdnout. Dnešní záskok za Emana, kolegu, který si musel zařídit něco zatraceně důležitého, nebyl úplně dobře naplánován. A Eman mě docela dost nakrknul, protože si bez skrupulí vzal moje auto.

•  

„Á, ještě seš tady!“ zahlaholil jakoby nic, když za sebou zabouchnul dveře do kamrlíku provozovny.

„Konečně ses ráčil ukázat se,“ zpražil jsem ho. „Mohl ses alespoň ozvat! Dneska jsem měl sakra rušný den.“

„Hlavně, že už jsou peníze pryč!“ zazubil se bez jakéhokoliv slova omluvy. Ta jeho bezstarostná povaha mě doslova protáčela k šílenství.

„Odvezli je před chvilkou. A to ještě přijeli pozdě. Naval klíče od auta! A doklady taky, pacholku nevychovaná!“ obořil jsem se na něj a naznačil mu, aby vydal i techničák k vozu.

„No jó, dyk jó… klíd!“ nasupeně se zašklebil a hodil mi plastovou kartičku. „Nádrž je plná benzínu, abys tedy nebyl škodnej.“

„Doufám, že ta holka nebyla odsud z okolí!“

„No jo, no jo, to víš, že nebyla. Ty seš na to nějak háklivej.“ Prskal jako starý kocour. „Nejsi v poslední době moc úzkoprsej?“

„Co je v domě, nebo někde tady poblíž, není pro TEBE, vzpomínáš si?“ Tuhle zásadu jsem mu opakovaně vtloukal do hlavy, aby ho nenapadaly nějaké jiné, neuchopitelné myšlenky. Bylo to ale na houby, ve všech krámcích okolo bylo hafo ženských a kvanta mladičkých brigádnic, které měl Eman nejraději.

„To víš, že to vím… ale za to můžou ty žlázy, chápeš? Pořád mě to nutí za těmi ženskými běhat,“ vesele se zašklebil, vyklepnul z pouzdra cigaretu a zapálil si.

„Kruci, musíš to žváro upalovat zrovna tady? Vždyť víš, jak tohle nesnáším. A snad,“ zděsil jsem se, „snad jsi mi nekouřil v autě? Nepropálil jsi mi potahy?“

„Co tě nemá… No, promiň, no…, jen si jedno dám.“ Vyfouknul kouř do úhledných kroužků.

„Kdo to tady bude uklízet? Pořád tu uklízím jen já, ty na všechno kašleš.“

„No jo,“ otráveně protočil oči a típnul cígo o hranu stolu. „Tenhle kutloch je stejně jako vězeňská cela. Nikde nic! Jen se podívej kolem, samý pořadače, hnusný židle, vždyť ani kávovar tu nemáš… jo, pardón… kafe vlastně ani nepiješ. A bar tu taky nemáš. Jdi poustevník k pohledání…“

„Co kecáš? Pracuju tu snad sám? Taky jsi mohl přiložit ruku a trochu vylepšit kutloch, jak tomu říkáš! Já koupil kýbl, smeták, hadr a čisticí prostředky. A ty? Ten kávovar sis mohl pořídit už dávno. Radši si bereš bez dovolení cizí věci! Proč jsi vlastně potřeboval můj auťák? Nebo jsi ten svůj zase rozsekal…?“ zatrnulo mi, protože Eman přitahoval maléry jak magnet špendlíky.

„I houby. To je taková ošemetná historie,“ vyfouknul kouř nad sebe jako mašinka. „Když jsem jel ve tři ráno na chatu od Lidky, to je ta bezva kočka, kterou ještě neznáš, tak jsem štrejchnul nějakou dodávku. Nic moc, ale kapku jí to roztočilo a skončila nakonec v poli. Vytáhnul jsem chlapa, co řídil, byl jen drobet v bezvědomí, no – tak jsem ho tam nechal sedět u cesty, aby to jako vydejchal, rozumíš, a zdekoval jsem se – tedy jako jel na tu chatu… To víš, vo policajty zrovna nestojím. Ráno jedu do práce, a ejhle, zjistil jsem, že mě dobře neposlouchá volant. Tak jsem to hodil k tomu šejdíři Vománkovi, který opravuje auta… a nějak se to sešlo, ty jsi šel zrovna od auta, a  já potřeboval zase něco nutně zařídit.“

„Tys tomu člověku nepomohl?!“ vyjevil jsem se.

„Co zas máš? Nic mu nebylo, jen binknul palicí o volant, no? Určitě se probral, ráno už tam nebylo nic, ani on, ani to auto…“

„A to moje auto, které sis pokoutně ráno vzal?“

Pravda byla, že se Eman ráno ukázal v kukani a požádal mě, jestli ho dneska nezastoupím, když už jsem tedy v práci. Pak mi vytáhnul jako kapesní zloděj klíče a doklady ze saka a zmizel jak pára nad hrncem. Že nemám klíče ani auto jsem zjistil až po obědě.

„Já ti to vážně chtěl říct, ale… víš… nějak mi to časově nevyšlo… no fakt! I kvůli tomu rozbitýmu autu, víš?“

„Aha, auto sis potichu půjčil, odpoledne ses na mě vyfláknul a ani ses neomluvil. Kvůli tomu vynalezli telefony! A navíc, včera večer chybělo v pokladně pět tisíc. Chtěl jsem ti to ráno říct, ovšem vypadnuls jako cukrář, když mu spadly kremrole. Ty peníze sis vzal dopředu na to auto, který jsi rozbil až ve tři v noci nebo jen tak, pro strýčka Příhodu, abys mohl tu nohatou Lidku někde pohostit?“ už mě těma svýma kecama fakt točil.

„To je jen pár šprdlíků,“ pokusil se chabě namítnout.

„Zacáloval jsem to, takže ty šprdlíky polož sem na dřevo! Já totiž nechci mít potíže. Stačí, že mě furt kontrolujou ti hajzlové od cizinecký.“

„Nó, promiň! Neměl jsem nějak zrovna hotovost a zapomněl jsem ti to říct,“ položil na desku stolu zbrusu novou pětitisícovku. „Ty poslyš, proč po tobě ti ouřadové tak jsou, vždyť nejseš žádnej migrant, ne? Máš občanství, dokonce seš po nepodařeným manželství, všechny správný doklady máš… A dokonce ani jako migrant nevypadáš!“

„Vysvětli jim to! Já prostě nechci mít trable. Jakmile se vyskytne problém, ti poskoci si poskočí a mám je hned na krku a taky jsem vzápětí bez zaměstnání.“

„To je dost skličující. A přitom by nikdo neřekl, že nejsi našinec. Mluvíš jako rodilý moderátor televizních novin.“

„No, právě!“

„Co jim na tobě, sakra, vadí?“ opřel se ležérně o futro.

„Nejsem jim prostě dost sympatickej!“

„Mohl bych tě požádat o laskavost, jak ty říkáš?“ třel si nos, „nehodil bys mě na chatu? Auto je pořád v opravě a asi tam ještě chvilku zůstane kvůli tomu podělanýmu řízení, tak nemám, jak bych se tam dopravil.“

„Mohl bys přespat u sebe v bytě, ne? Máš to jen pár stanic metrem.“ To jsem narážel na jeho byt jak klícku, který měl fakt kousek od stanice metra.

„No, to nejde, nemám klíče,“ ošíval se, „a pak, pronajal jsem ho spolužákovi, za pár šprdlíků.“

„Ahá, tak proto přebýváš na chatě. A co u Lidky, tam bys hlavu nesložil?“ vůbec se mi nechtělo jet někam na okraj Prahy do zapadlé zahrádkářské kolonie. Nic jiného než zahradní domek ta jeho chata beztak nebyla.

„Asi jo, jenomže ona má noční a vrátí se až ráno.“

„Ke spaní ji přece nepotřebuješ!“

„Ty víš, jak to myslím.“ Udělal ty svoje psí oči.

„No, to tedy nevím. Dobře, hodím tě tam, ale vezmeš za mě dvě směny a z pokladny už nic nezmizí, jasný!“

„Jo, jasný,“ souhlasil, velmi neochotně a ještě se při tom kroutil jako břečťan.

•  

Už jsem si přes vestu navlíknul sako, nechtělo se mi ji sundávat, že tedy půjdeme, když tu klaply dveře, které vedly na chodbičku k dalším dveřím a pak dál k domovním dveřím doprostřed bloku, odkud jsme vycházeli průjezdem do protější ulice.

„Koho to sem čerti…,“ Eman se zvědavě otočil – majitelé totiž chodili většinou dopoledne.

Po dalším klapnutí se najednou rozlétly dveře a v nich stáli dva chlapi v kuklách. Viděl jsem je v odrazu skla proti stažené roletě. A ten vepředu držel nějakou dlouhou pistoli. Jen koutkem oka jsem zblejsknul, jak se před hlavní zavlnil vzduch a něco mě dvakrát mocně praštilo do zad, následkem čehož jsem byl sražen pod stoleček s tiskárnou. Zalomozila pokácená židle a Eman vzápětí spadl pod stůl s břinknutím plechového boxu na peníze.

Chvilinku bylo ticho.

„Kruci, to jsi musel hnedka střílet? Už se ho na nic nezeptám!“ hlas zněl naštvaně.

„Jo, promiň, nějak jsem se neudržel.“

„Jo, jo! To ti tak věřím! Měli bychom vzít aspoň nějaký prachy, aby to nevypadalo divně, až je najdou.“

„Tady žádný nejsou,“ prohrabával se nade mnou deskami a otevíral šuplíky. Šramot trval ještě chvíli.

„No jo, on u sebe tu kazetu nemá. Co budeme dělat?“

„A co ten druhý?“

„Co s ním? Je po nich. Kašlem na to a padáme.“ Za chvíli klaply dveře a pak bouchly i ty druhé.

•  

Přestal jsem dělat mrtvolu po několika nekonečně dlouhých minutách a zvedl se, obtížně sic, ale přece. A hrozně jsem hekal, protože pocit nenadechnutí se dostavil, až když se mi narovnal hřbet – jako bych měl v zádech zapíchnuté vidle. Eman začal na zemi kašlat a bušit se do hrudníku.

„Emane! Co… to… sakra… bylo!“ sotva jsem popadal dech. Ještě, že situaci zachránila neprůstřelná vesta. Pořídili jsme si ji sem do práce, právě kvůli takovým magorům s pistolí, které by napadlo zkusit třeba prostřelit neprůstřelné sklo. Bohužel, běžní magoři nebyli tak znalí, a rozhodně nechodili zadem. „Ty jsi nezavřel ani jedny dveře, pacholku!“

„Hlavně, že žijem!“ zasípal.

„A jak to, že máš taky vestu!“ to mě kapku vykolejilo, protože vestu jsme měli sem na provozovnu jednu společnou, a vždycky jsme si ji při předání služby přehodili.

Eman těžce oddechoval a pak vyndal ze své pancéřový, lehce zdeformovaný plát. Měl nějakou jinou, lepší, ta moje se dočista roztrhla a vlastně zničila. Začaly mě svědit podlitiny na žebrech.

„Pro jistotu,“ hekl a konečně odtrhnul suchý zip, aby se vyvlíknul jako had.

„Co chtěli za kazetu?“

„Já nevím, co chtěli, ani kdo to byl,“ sípavě zaskřehotal.

„Nekecej! A proč by tě chtěl někdo jen takhle amatérsky sejmout?“

„Jak to amatérsky?“ zaraženě vycenil spodní zuby. Udivený obličej dělal často. Radši jsem mu ani neřekl, že vypadá jako užaslý kozel, jen bradka mu chyběla.

„Kdyby to byli profíci, tak nás pro jistotu každýho střelí do hlavy! Copak nekoukáš na filmy, je toho plná televize?“ sundal jsem vestu. „Tady to vidíš, pitomče! Mám úplně zničený sako!“

„Támhle máš ještě jedno,“ kývnul nasupeně k věšáku. „Copak jsem mohl sakra vědět, že to někdo viděl?“

„Co viděl?“ naježil jsem se jako starý kocour.

„No,“ najednou byl neochota sama. On se, pacholek, mezi řečí ukecnul! No jasně! „Tu bouračku, ráno…“

„To nebyla jen nějaká… bouračka, co? Sakra, cos provedl?!“ už jsem na něj zase ječel. „Podívej, jak vypadá moje sako! Vystřelilo by mi to plíci!“

„Celkem nic se nestalo,“ zatvářil se vyhýbavě. „No, tak jo! Nedal jsem přednost na jedný lesní křižovatce, po ránu byl asfalt mokrej, jel jsem trošku rychlejc… A brnknul jsem ho, no!“

„Ve tři ráno?“

„Jo, ještě nebylo moc vidět.“

„Když jsi ho jen brnknul, proč tedy střelili i mě, no! Ty chytrej! Koukej jít k věci!“

„No…“

„Proč tě prohledávali? Jakou kazetu hledali?“

„Já si… já si něco… z toho auta… vzal,“ dodal nešťastně a zakroutil se jako břečťan.

•  

„Můžeš, prosím tě, zastavit u mě doma v bytě? Vezmu si nějaký hadry. Já mám taky díru v kabátu!“ snažil se mně uklidnit. Snažil se mě udobřit, ale moc mu to nešlo. Štvalo mě to zničené sako. Neměl jsem ho snad ani dva měsíce. Zrovna jsem házel obě vesty v balíku odpadků do kontejneru za rohem. Eman poskakoval za mnou a pak až k autu.

„Říkal jsi, že nemáš klíče a že jsi byt pronajal…,“ nastartoval jsem navztekaně auto a vycouval na ulici. Pořádně mě nakrknul, protože Eman se choval fakt jako Ervín z Ervínova. Tohle jsem slyšel od manželky, ta hrozně ráda používala nejrůznější příměry.

„No… to jsem jen tak říkal, to říkám pořád…, omlouvám se.“ Zkroušeně se krčil na sedadle.

„Známe se už docela dlouho a pořád mi v jednom kuse lžeš!“ vyjel jsem na hlavní a na světlech odbočil k nábřeží.

„Hele… neměl bych radši řídit já… jedeš nějak moc opatrně. Jako starej, usedlej páprda v bekovce…“

„Cože?“ on mě snad opravdu chtěl doběla dopálit!

„Promiň, promiň, promiň… Já to tak nemyslel. To mám jen takovej divnej pocit z tý tvý rozvážný jízdy.“ Na vteřinu se zadumaně odmlčel. „Pro mojí ségru bys byl ideální partie.“

„Ses zbláznil, nabízíš mi ji při každý možný příležitosti. Vždyť jsi říkal, že je jí teprve sedmnáct!“

„Prosím tě, co to je dvacet let… ona potřebuje někoho staršího, usedlého jako seš ty, zkušeného, kdo by ji ochránil, uvážlivě kočíroval a tak. Vždyť i tvoje manželka byla o deset let mladší než ty, ne?“

„O devět. Kape ti na karbid? Jsem pořád ženatej! A nech si ty srandičky!“

„Já to myslel dobře. Hele, támhle doleva a pak na to parkoviště.“ Poslušně jsem podle jeho instrukcí zabočil a pak ještě jednou a… dostal se do problému, protože mi cestu zahradilo hasičské auto a druhé nacouvalo stejně nešťastně, že se vůz ani nehnul. Podle pokynu jednoho hasiče jsem zaparkoval na straně, ovšem bez nějaké záruky, že se v dohledné době odsud dostaneme.

„Co se tady stalo?“ zeptal jsem se člověka v mikině, který stál na roku s vlčákem na vodítku. Naneštěstí jsem se postavil příliš blízko a pes se začal lísat a za pár okamžiků sebou praštil na zem a na zádech plácal packami. Sklonil jsem se, podrbal ho na břiše a sáhnul do kapsy (však jsem měl na sobě to druhé sako z věšáku), pro zapomenutý psí suchar, který jsem nosil kvůli sousedovic Ořechovi. Ten se choval stejně idiotsky.

„Pane jo,“ pejskař zíral s vytřeštěnýma očima, jak tele na nový vrata. „To vidím u Azora poprvý v životě!“

„Můžu taky,“ přispěchal Eman, ale v úleku se stáhnul, protože v tu chvíli se vlčák postavil na všechny čtyři a v bojovém postavení vycenil s temným vrčením zuby. Jen co jsem mu sáhl na hlavu, okamžitě zjihnul a vrátil se poslušně k páníčkovi a vychutnával si suchárek.

„Jak to děláte? Azor je ostrej jako worcester,“ divil se pejskař.

„Nevím, už to tak je…,“ ukázal jsem na požární auta, mezitím přijela další vozidla, dvě záchranky a několik policejních aut. „Co se tady stalo?“

„To nikdo neví… prý se v tom činžáku střílelo. Není to ani deset minut, co sem dorazili záchranáři. S Azorem jsme šli zrovna támhle tou uličkou, když přijeli.“

„Azor je hodný pejsek, musíte z něj mít velkou radost,“ zalichotil jsem mu a poplácal psa, který šťastně vrtěl ocasem. Rozloučili jsme se.

„Kruci, ten pes by mě málem pokousal!“ zavrčel dotčeně Eman.

„To je taky holý nerozum, zkoušet hladit cizího psa!“

„Ale jak to, že ty…“

„Asi jsem mu sympatickej.“

„Ba ne, cítí z tebe nějakou autoritu… nebo chemikálii,“ ušklíbnul se.

„No, kde máš byt?“

„Támhle,“ zamračeně ukázal na vchod, ke kterému spěchali čtyři lidi s nosítky a ještě dalšími maličkostmi v kufrech. Odvážně jsme vstoupili do mumraje lidí a protáhli se klubkem nájemníků a lidí v bundách.

„Kam jdete?“ zastavil nás obtloustlý chlapík v kožené bundě s hustým ježkem sestříhaným na trávník. Držel v ruce desky a něco v zápisníku odškrtával.

„Jdu domů, já tady bydlím.“ Řekl Eman a já automaticky vytáhnul občanský průkaz, co kdyby ho chtěl vidět. Eman zareagoval taky a vytáhnul z kapsy svůj. „Vidíte, bydlím tady.“

„Tam nemůžete, je to místo činu.“

„Jak to místo činu? U mě doma? Já potřebuju jen nějaké oblečení a tak.“

„Nemůžu vás tam pustit, je to-“

„Co se děje, praporčíku?“ Z Emanova bytu vyšel elegantní, vyšší muž, který držel v ruce tablet. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti, možná míň, těžko říct. Tvářil se přísně a věnoval nám jen půl pozornosti, tu druhou obětoval blikající obrazovce tabletu.

„Ten pán tvrdí, kapitáne, že tu bydlí, což je podle dokladů asi pravda, a že chce nějaké oblečení.“

„Vy jste Emanuel Falta?“ zdvihl kapitán oči od tabletu.

„Jo, to jsem já, ukazuju tu už hodnou dobu občanku tady příslušníkovi…,“ a já si taky uvědomil, že pořád držím plastovou kartičku jako nějaký pitomec multipas. Schoval jsem ji do kapsy.

„A vy jste kdo?“ kývnul ke mně.

„To je můj kamarád, pan Najárný, pracujeme spolu,“ zvědavě nakouknul do pootevřených dveří svého bytu. „Můžeme už dovnitř?“

„A s kým máme tu čest my, pane kapitáne?“ opáčil jsem, pyšný na svou pohotovou reakci.

„Já se jmenuji Kepke. A tohle je podporučík Vokoun z vloupaček,“ kapitán se ušklíbl. „Měli jsme za to, že jeden z těch… ehm… mrtvých jste vy, pane Falto. Už s ohledem na vaši minulost.“

„Já?“ Eman nasucho polknul. „Ne, ne! U mě bydlel v podnájmu můj kamarád Radek Vošpr, se svou holkou. Pronajal jsem jim půlku bytu, mám tu pro sebe jen jednu místnost, na přespání, na hadry a tak.“

„To děvče mělo víc štěstí, patrně to přežije, ale ti dva… bohužel.“ Prošli jsme s ním chodbou do pokoje. Jeden z kriminalistů odhalil bílou plachtu.

„Jo, to je on, Radek,“ Eman se zaraženě díval na bezkrevný obličej mladíka, který vypadal jako z vosku, což ještě umocňovaly tvrdé, mírně vlnité, krátce střižené tmavé vlasy.

„A tohohle znáte?“ odkryl druhou plachtu za dveřmi, kterou se chystali vynést ven dva zřízeni.

„Proboha! To…, to je Jindra Parkos, prodával v mototechně náhradní díly a součásti k motokárám. No, musel jsi ho znát,“ otočil se na mě, „kupoval jsi u něj nějaké součástky do motoru!“

„Dveře otevřela ta holka, asi čekali nějakou návštěvu, měli tu připravené skleničky, v lednici zůstalo neotevřené šumivé víno.“ Kriminalista s trávníkem ukázal na stolek pod oknem. Pronajatý pokoj měl Eman zařízený jednoduše, byť starým nábytkem. Skříň s prosklenou vitrínou, rozkládací pohovka, dvě retro křesílka, již zmíněný nízký, stavitelný stolek, umělá palma v rohu a v druhém rohu mosazná stojací lampa se širokým stínidlem z prošívané látky s třásněmi.

„To je tvoje? Pěkný kousek!“ Zaujala mě na zdi pověšená astrologická mapa.

„Není moje,“ odmítavě zakroutil hlavou. „Takový klikyháky bych si na zeď určitě nepověsil.“

„Nemáte tady ani televizi!“ konstatoval uštěpačně kriminalista, který znovu zakrýval těla.

„Já nemám ani rádio… jen mobil… oni měli asi taky mobily. Svoje.“

„Pane Falto, mohl byste na okamžik?“ Zavolal ho kapitán z chodby. „Jenom tyhle dveře byly vypáčené, to je váš pokoj?“

Eman mlčky přikývnul a úplně jsem cítil, jak se bojí dovnitř jen nahlédnout. Kdosi rozlomil papundekl kolem kliky a vyrazil celý zámek, který ležel hned za dveřmi na zemi.

„Pachatel, nebo pachatelé, prošli celý byt a prohledali ho. Podívejte se, jestli se vám něco neztratilo.“ Vstrčil do rámu.

Eman se nadechl a ohlédl se po nás. A pak rozsvítil světlo, protože se už dost zešeřilo a rozhlédnul se po místnosti. Byl to obyčejný pokoj s úzkou postelí, s otevřenou skříní, taky úzkou a se spoustou různě vyházeného šatstva. Ještě jednou přejel po nábytku pohledem a pokrčil rameny. „Neztratilo se asi nic, pane kapitáne, jsou tady jen hadry, boty, a pár drobností. Jen je to trošku rozvrtaný… A vůbec, kdo by tu co hledal?“

„Když to říkáte, o to víc je podivnější, proč by zrovna váš byt byl cílem bytařů… tedy, jestli to vůbec bytový zloději byli. Navíc, bytaři nezabíjí, spíš utečou. Měli jsme jen jeden případ, kdy bytaře nachytala v bytě nezletilá příbuzná a on jí v afektu uškrtil, protože se bál prozrazení… to byla fakt výjimka,“ kroutil hlavou podporučík. „Upřímně, kapitáne, dělám to dvacet let, ale tohle jsem viděl poprvé.“

„Pravda, je to neobvyklé. Budeme to zatím šetřit jako loupežné přepadení s následkem smrti, a zkusíme, co na to veřejnost.“ Řekl kapitán.

„Kdy…, kdy se to stalo?“ Emanovi se zadrhnul hlas.

„Není to dýl jak tři čtvrt hodiny,“ Kapitán se zamyslel a pak na mě zkoumavě pohlédl. „Poslyšte, nejste příbuzný s nějakým panem Ašavajlem?“

„Aš… jak jste to říkal?“ to jméno mi znělo divně.

„Tedy, myslel jsem jeho synovi. Není to dlouho, co starý pán tragicky zemřel v nějakém penzionu. Velmi smutná záležitost.“

„Myslím…, že jsem nikoho takového neznal.“

„No, nic… jen mě to tak napadlo. Jste mu podobný…,“ mávnul nad tím rukou a obrátil se k Emanovi, „ jděte támhle, pane Falto, za praporčicí, dole v autě to s vámi sepíše, ať vás nemusíme tahat na služebnu.“

•  

Na tu chatu jsme nakonec nejeli. Pozdě večer jsem odvezl Emana k sobě, aby měl kde hlavu složit.

„Jé je, co to máš?“ zajásal, když uviděl můj oltáříček. „To je nějaká japonská pornografická panenka, co? Takový detaily, to se nevidí!“

„Radši si to vezmu, jo?“ vzal jsem mu oltářík z ruky a pro jistotu ho zavřel, aby ho to zbytečně nepokoušelo. „Tohle je hrozně staré a byl bych opravdu nerad, kdyby se něco rozbilo. Však známe svoje lidi,“ zarazil jsem jeho námitku. „Tobě je úplně jedno co rozbiješ, auto, ořezávátko, počítačku peněz, okno…,“ vypočítal jsem jeho vroubky.

Zamračil se

„Jo, jo, to mi tak furt připomínej,“ ale nevypadal, že by se ho to dotklo. Dokonce ani neměl po té dnešní příhodě pocuchané nervy.

Hodil jsem mu deku a polštářek. Zalehl a za chvíli chrápal jak zařezanej. Ten si prostě s ničím nelámal hlavu.

•  

Eman oddychoval už hodnou dobu, když dorazila návštěva. Cinkla mi na mobil, tak jsem jí došel otevřít vchod. Vždycky zavolala, i když měla vlastní klíče.

„Promiň, že jdu tak pozdě, ale dřív jsem to nestihla, slíbila jsem přece nějakou dobrotu,“ Monika se posadila na krajíček židle a naditou tašku položila vedle sebe.

„Máš starosti?“ zeptal jsem se. Zdála se mi ještě hubenější než posledně. Přitom to byla neskutečně pohledná ženská, s neposednými, světlými vlasy, barvy máčeného lnu, které se samy stáčely do loken, drobným nosem, velkýma tmavýma očima, dost daleko od sebe posazenýma a příjemným, rošťáckým úsměvem. Určitě zhubla, bylo to poznat i na jejích odhalených ramenou. Šaty nosila ke krku, neměla ráda, když jí někdo zíral do jejího plného výstřihu.

„Dala jsem výpověď u aerolinek.“ Trhla nespokojeně hubenými rameny.

Tak přece!

„Co se stalo? Vždyť jsi měla tak skvělé místo?“ povinně jsem se podivil. Abych to vysvětlil, Monika pracovala jako letuška. Létala krom jiného na extrémně dlouhých trasách a tak jsem se s ní neviděl příliš často, což bylo asi příčinnou našeho vztahu tak trochu „na dálku“. Vlastně ani nebyla bejvalka, bylo to jen pohodlné říkat tak před kolegy.

„Zmáhá mě to, být tak dlouho pryč a asi mi vadí i ty časový rozdíly. A taky, na moje místo se tlačí dvě platinový missky a sedají si šéfovi přímo na ruku, a to je chlap macho na druhou… No, a mě je už skoro třicet a nemůžu jim konkurovat. A ani nechci! Chápeš?“ Dodala ještě. Trpce.

„To se chceš úplně vzdát létání?“

„Mám už novou smlouvu, za necelé dva měsíce se zařadím mezi pozemní personál… budu dělat na letišti v odbavení… a budu mít klid a…“

Teď tu seděla nešťastně jako nešťastná hromádka neštěstí. Docela jsem ji chápal. Já jí přišel do cesty před patnácti lety, to jí nebylo ani patnáct, a vlastně jsme se poznali jen díky tomu, že její bratr, Roman, člen mediační a probační služby, mě dostal na starost po skoro dvou letech pobytu v záchytném táboře. Byl zodpovědným úředníkem a ze všech sil se snažil, abych se bez problémů začlenil. Tehdy to byla vyjukaná žába, která chodila na střední školu a toužila stát se letuškou. Začali jsme spolu chodit, když jí bylo dvacet a když se jí splnil její sen. A pak jsme spáchali svatbu. Jenže… nám to prostě spolu časově neklapalo, právě kvůli těm zatraceně dlouhým dálkovým letům. Zůstali jsme přátelé, blízcí přátelé, velmi blízcí přátelé. Monika čas od času přišla, jak jen jí to služba dovolila, a přinesla mi něco k jídlu, protože se vždycky rozčilovala, co to jím za blafy. Což byla moje chyba, nebyl jsem schopen naučit se cokoliv pořádného si uvařit, prostě mi to nešlo a cokoliv jsem ukuchtil, to jednoduše nebylo k žrádlu. Asi by to nežral ani pes. I když vlastně nevím… nezkoušel jsem.

I dneska mi přinesla několik krabiček připravených, zamražených jídel a nacpala je do mrazničky. Uvědomil jsem si, že poslední dobou se objevovala častěji, co čtrnáct dní a vždycky mi něco přinesla. Samá domácí strava.

„Kde máš ty krabky od minula?“ zamračila a soustředěně prohledávala poličky.

„Jsou dole ve skříňce. A děkuju!“

„Prosím tě, za co? Kdybych ti to nechtěla uvařit, tak to neudělám, ne?“ vybrala krabičky a nacpala je do tašky.

„Nezdržíš se na noc?“

„Dneska ne, musím se připravit, mám několik třídenních turnusů. Obletím zase celý svět.“ Vzdychla, posadila se opět na chvíli vedle na židli a upravila si neposedné vlasy, které jí nedržely ve sponě. To se mi na ní strašně líbilo. Vůbec, líbila se mi celá… „Co to čteš?“ Zeptala se, když zrakem zabloudila na knížku se záložkou, ležící na stolku.

„Nějaká stará knížka – strojírenská technologie, abych uměl nová slovíčka, víš? Uživil bych se i jako automechanik, nebo seřizovač strojů… Občas do toho kouknu…“

„Aha. Já si říkala, že nechceš pořád dělat ve směnárně. Je to přece jen dost nedůstojná práce a ty máš přece výuční list.“

„Ještě ho nemám… Ale je to práce. A platí mě. A tady, na lepší práci potřebuju mít v ruce nějaký lepší úřední papír… a to zatracený potvrzení o absolvování základní školy. A jak víš sama, to nemám a nikdy mít nebudu. Kurzy a školení glejt o vzdělání nenahradí… a v poslední době nemám moc času.“

„Seš tu pořád tak sám? Nemáš chuť?“ položila mi ruku na předloktí a druhou na prsa. V tomhle okamžiku jsme si vždycky uvědomili, že náš vztah vlastně nikdy neskončil, ba právě naopak. Je sice na dálku, ale je pevný jako skála a odolný jako fulleren. Na hezkou chvilku jsme se s Monikou pokaždé těšili, myslím, že ty krabičky s jídlem byly jen taková záminka.

„Dneska tu mám kolegu z práce. Přepadli ho a on se nějak bojí.“ Ale ty svoje modřiny na zádech jsem jí raději zamlčel.

„Ale koupelnu máš volnou, ne?“ usmála se, otočila se a já jí začal nedočkavě rozepínat knoflíčky na šatech.