Spí tam dodnes, běžte se na něj podívat

rok 4590, kolem poledne, Kolín

Výstražné oranžové světlo bliká na celou řídící místnost mezičasových letů. Pták na rameni kapitána vřeští nesnesitelným tónem
- Pozóóóór! Něco se pokazilóóóó, pokazilóóóó, pozzzzóóóóór, pokazilóóóóó
- Ježišmarjá, vypněte toho ptáka, u toho se nedá pracovat

Mladý, teprve asi pětadvacetiletý vedoucí časového provozu inženýr Skořepa se prohl v pohodlném pracovním křesle. Na svůj věk vypadá velmi vyspěle. Prostě solidní pracovní křeslo.

- Jasně, hned to bude, šéfe.

Asistent v montérkách skočil na stůl a od oleje těžce zasviněnýma rukama zatáhl přívodní kohout na velké rouře, co ústí hned nad Skořepovou hlavou. Proud páry se okamžitě uklidnil a technik tak může dokončit svou cigaretku. Pták konečně zavřel zobák a dál se věnuje loupání slunečnic.

Kapitán si lokl z lahve rumu a opřel se o zábradlí,

- Můžete mi konečně říct, v čem vězí problém?
- Nevím pane, snažím se něco vytáhnout tady z té zatracené mašiny. ´No tak, počítači, dej mi nějaké výsledky´, řekl si už jen pro sebe..

Skořepa hledí na obstarožní terminál jak ze dvacátého století, ale ten si bez reakce mele tu svou. Nevydá ovšem ni hlásku. Zohne se pod stůl a ze staré plechové krabice vyžene párek myší.
- Zatím toho ovšem moc nemáme.
- Aha, aha.. no tak zatím skasáme plachty a natočíme se po větru, pravil kapitán bodře.
- Zkusím ještě jednou projít všechny hodnoty, ale něco se mi tady nezdá. Jádro dimenzionálního přenosu se tváří dobře, hodnoty jsou dobré, ještě to musím překontrolovat proti referenčním hodnotám ručně. Něco je tady rozhodně špatně.

Vstal z křesla a přistoupil k velkému panelu. Několik ciferníků a tlakoměrů, veprostřed mohutná, páru upouštějící píšťala. Zlehka za ni zatáhl, naslinil brk a jal se do pergamenu zaznamenávat hodnoty.

- Měli bychom prověřit, zda počítače fungují správně, otočil se Skořepa opět na asistenta. - Jasně, hned to bude, šéfe

Asistent pohotově vyskočil, vzal za konec dlouhatanánského kladiva a začal zlehka klepat do bočnic funících počítačů. Ze všech se ozýval správný tón, zde asi problém nebude, ale udělat se to musí. Důvěřuj, ale prověřuj. Zvlášť v krizových situacích.

- Jsou cajk, jdu na záchod sepsat bržděnku. 

´To mi byl čert dlužen´, pomyslil si Skořepa. A měl pravdu. Byla to jedna z jeho prvních samostatných směn na řídícím centru mezičasových letů. Kolega Janáček měl toho času dovolenou v třicátém staletí, u té zrzavé slečny v libereckém přímořském baru a Novotný byl nemocen. Měla to být docela jednoduchá šichta. Do minulosti poslali Pištěka akorát, šel v sedmnáctém století hledat hřiby. Prý teď rostou. 

- Hergot člověče, nemůžeme ztrácet čas. - Jistě

Skořepa s omluvným pohledem zvedl spadlé hodinky ze země a opět upřeně hledí do terminálu. - Mno, výsledky jsou nejasné , nasliní kapesník a otře budík od mastnoty.

Tak tady problém tedy nebyl, přešel k výpočetnímu jádru kvantového hyper-zpomalovače a párkrát do něj kopl. Sváry drží pevně a proud zpomalené páry vypadá opticky dobře. Taky nic.

- Doktore, máme nějaký signál?

Doktor Mazuch je vedoucím zdravotního personálu a bdí nad správným průběhem časoletů.

- Nemám signál   , a nasadil si zpět stetoskop na uši. Ta jeho šibalská očka, lišák jeden. Neunikne mu vůbec nic.

Zpomalovač vypadá dobře, tlak páry, stav oleje, kameny jsou nahřáté a spektometr ladí s tempem hudby posledních trendů. Nevidím vůbec nic. Frekvenční depolarizátor nemá ani škrábanec a kontrolní křeček si loupe mrkvičku.

Kapitán se opřel o tyč, která byla kdysi dávno jeho nohou.
- U všech racků, snad abychom... ne, to nemůže být pravda. Hloubka?
- Pětadvacet sáhů a stále klesá, řve z toalet asisent, ruce stále špinavější od jen stěží identifikovaného materiálu.

Skořepa začíná být bezradný, cpe si fajfku tabákem a pohledem zjišťuje, kde je nejblíž evakuační žebřík. V tom se rozrazí dveře, do místnosti vjede na bicyklu Hanka Jamnická, mrskne o zem gumičkou zamotaný štůsek papírů.
- Nějaké vývody z centrálního toho...bazmeku... jo a na oběd není trojka, došla tuřínová šlichta. - No tak to díky , a Hanka už je pryč.
- Co tam máte Skořepo? Proč já vůbec tady na souši..
- Mno, šlichta bude až ve středu. Jsou tu taky nějaké zprávy z centrálního toho.. bazmeku..podle všeho jsme narušili nějakou časovou osu, nebo něco takového. Vůbec se v tom nevyznám. Je to psáno dost nesrozumitelným jazykem.
- Jdeme ke dnu?
- Těžko říct, ale kýlem určitě drhneme. ´Co to melu, kristaboha.´

Na stěně se vyzobrazila krystalická mřížka, Skořepa okamžitě div že nepřepadl přes stůl a začal usilovně hledat něco na obrazovce terminálu. -Aháááááááá, no jasně! A3 zasáh.
- Člověče, neměl byste se soustředit spíš na to, že jsme asi rozbili časoprostor?
- No jo, doktore. Ale co já s tím mám dělat, povězte? Hm? Něco se rozbilóóó a já nevím próóóč, já nevim proč.
- Pozóóóór! Něco se pokazilóóóó, pokazilóóóó, pozzzzóóóóór, pokazilóóóóó

V místnosti žhnuly dvě poslední lucerny, do konce směny daleko a nálada na bodu mrazu. Taková to měla být lehká směna.

Mám signál! , hlesl radostně doktor.. - Ale jde někde z Itálie, z pompejského muzea, kousek od amfiteátru. Máme volná služební odrážedla? 

...

rok 79, něco po poledni, Pompeje

Na hoře se něco děje, Vesuv se probouzí k životu.

- Tadeáš Pištěk... Ta de áš Piš těk... jen kdybyste mě hodili támhle pár kilometrů, toho osla od vás klidně koupím, hele, mám docela fajn hodinky.

Dvojice sedláků nechápavě kyne hlavou a pokračuje v jízdě. Tadeáš se zadíval na malou kulovitou časovou sondu. Zcela bez signálu. Zadíval se směrem k hoře a věděl, že tohle se nepovedlo. Sondu polkl, lehl si ke zdi a stočil se do klubíčka.

- ´Aspoň bude mít doktor nějakou zábavu ke konci směny.´, sykl mezi zuby

A vidět ho tam můžete dodnes a na věky. Za tím sklem u amfiteátru tam leží a čeká, až si doktor vyzvedne sondu.