Brána Věčné spokojenosti

Jsem sám.
Je noc, venku prší a je mlha.
Ležím v posteli a hledím z okna.
Rozmazané odrazy světel pouličních lamp mi připomínají impresionistické obrazy.
Kromě rytmických melodií kapek dopadajících na okap, kde jejich cesta končí, je v mém pokoji naprosté ticho.
Kapky po skelném povrchu stékají, jako mě po tvářích stékají slzy kvůli uvědomění si naprosté opuštěnosti, osamocení a absence jak psychické, tak i fyzické lásky zrovna ve chvíli, kdy mé dlaně mají svírat tu dokonalost, jíž je žena, která rozprostřela se mi v živých obrazech v mé mysli i v srdci, a ne jen zlomek toho, co mě vede k momentálnímu falešnému pocitu být šťastným mužem.
Ano, je to jakobych měl v sobě neutuchající bouři a hřmění dere se mi v pravidelných intervalech ze rtů a protnulo tak jako ostrý nůž koncert dešťových kapek.
Blesk mi náhle projíždí v těle do všech světových stran a nakonec dává v konečkách prstů signál, že bouře již ustala.
Pravda, na pár vteřin se mi nyní zdá, že jsem šťastný, ale zjištění, že činit mě takovým teď v noci mohou jen mé představy o tom, jak při tlumenému světlu hořících svíček objímám celý svůj vysněný svět a skrz zlatou bránu vstupuji do nebes Věčné spokojenosti a lásky a kde vůně rozkvétajících růží a polibky anděla symbolizují pravé štěstí, nikoliv realita, je k pláči. Opravdu.
Na špičkách řas se mi vytvořily malinké slzičky a jejich tíha mě přinutila pomalu zavřít oči.
Připadám si, jakobych byl sám v celém vesmíru a tys byla na jeho druhém konci, nedosažitelná.
Nemůžu tě nikdy mít tak, jako v mých snech.
Ale i přesto věřím, že se nebudu nadále muset spoléhat na objetí mých vlastních představ, ale že opravdu poznám pravou lásku, ucítím vůni růží a polibky a něžné doteky křídel anděla u brány Věčné spokojenosti.