Nejhlubší pud

Asi se ti zdá,

že v horečkách blouzním,

chci vyprávět příběh poslední,

možná bude trochu lascivní.

Začalo to jedním

dnem podzimním.

Ve spěchu nevšiml jsem si jí,

osud mi ji do cesty postavil.

Ničím jsem se nezdržoval,

svádět jsem se nechal.

Průsvitný šat,

holá kůže místo něj

říkala: „pojď

a vem si mě hned.“

Morálka a zásady

společně,

osamoceně,

v rohu obcovaly.

Vše jsem za hlavu hodil,

vzal jsem si ji hned

a bez okolků,

užíval jsem si tu chvilku.

Svíjela se, nabízela,

dát mi tělo chtěla.

Myslela, že je to vtip,

pod krkem jsem jí chyt,

přitáhl si ji blíž,

poznala, že blíží se potíž.

Dávno ukryté,

důsledně uspané,

probudil jsem to zvíře dávné.

Nechal jsem ho jít

kořist svou si vzít.

Pokožka bledá

začala se zbarvovat.

Šrám, vedle modřina,

nebyla to ničí vina.

Chtěla zažít vzrušení primární,

nemohla tušit, že ho dostane,

že zvíře zdivočí

a zaútočí.

Mou děvkou se stala,

kdyby jen vyprávěla,

aby věděl každý,

že ani nejstarší pud

nikdy nezmizí.