Hledám ženu v podobě anděla.

Mé vlasy jsou mou klecí. Jsou dlouhé, lesklé, splývají mi až k lýtkům jako nikdy nekončící vodopád. Lidé je obdivují, zastavují mě na ulici, chválí jejich krásu. Ukazují si na mě prstem, šeptají: "Podívej, to je ona. S těmi vlasy." Děti natahují své drobné prsty, chtějí se jich dotknout, hrát si s nimi. Dospělí se mě ptají, zda je mohou pohladit, vnímat jejich jemnost a lesk.

Každá pochvala mě bodá jako ostrý nůž do srdce, znovu a znovu, až mám pocit, že už není co ztranit. Že všechna bolest, kterou jsem kdy cítila, už spálila mou duši na popel. Zůstala jen prázdná schránka, dutá skořápka, do níž si lidé promítají své představy, své sny, své touhy. Já umřela.

Každý pohled plný obdivu je dalším těžkým kamenem, který mě stahuje hlouběji ke dnu, do tmy, kde světlo už dávno vyhaslo. Můj život je divadlo. Hra, ve které jsem se ocitla proti své vůli. Hra napsaná někým jiným, bez mého souhlasu, vynucená násilím, manipulací a strachem. Nejsem režisérka svého příběhu. Nemám tu moc. Nejsem ani divačka, která by mohla vstát, odejít a zapomenout. Jsem jen herečka, lapená v roli, která mě drtí, dusí a spaluje. Role krásy. Role fascinace. Role, která mě definuje pro ostatní, ale zároveň mě ničí. A já? Za tím hustým závojem vlasů, které všichni obdivují, se pomalu ztrácím.

Každým dnem mizím o kousek víc. Dívám se do zrcadla, hledám své já, ale vidím jen prázdnotu. Vidím masku, kterou na mě svět nalepil, a pod ní… nic. Mizím sama sobě.

Když se pokusím říct, jak se cítím, lidé mi nerozumí. "Chci je ostříhat," řeknu, a místo podpory vidím v jejich očích zděšení. "To nemůžeš! To by byla škoda. Vždyť jsou tak nádherné!" Ale co když já nechci být nádherná? Co když nechci být obdivována za něco, co mě každým dnem víc a víc ničí?

Mluvila jsem o tom s přáteli, se známými, dokonce i s cizími lidmi. Řekla jsem jim, že hledám ženu. Ne jen tak ledajakou. Ženu, která by mě pochopila. Takovou, která by se nebála vzít nůžky a udělat ten první střih. Ne proto, že by jí na tom nezáleželo, ale proto, že by v tom viděla víc. Viděla by, jak moc potřebuju osvobození. Viděla by, že moje touha po změně není z povrchního důvodu, ale z nutnosti se zbavit něčeho, co mě svazuje, co mi bere sílu.

„To je šílené,“ říkají mi. „Jsi blázen.“ Jsem blázen? Možná ano. Možná jsem psychopat, jak tvrdí. Možná jsem exot, výstřední troska, která se nedokáže smířit se svým „darem“. Ale já vím, co chci. Chci ženu, která pochopí, že ty vlasy nejsou darem, ale prokletím. Chci ženu, která v nich uvidí i vězení, ne jen symbol krásy. Chci ženu, která mě nebude přemlouvat, která mě nebude posílat na psychiatrii a nebude váhat je přetnout, čímž přetne všechna pouta, která mě svazují. Potřebuji ženu, která v tom gestu uvidí osvobození, ne jen ztrátu. Která pochopí, že pro mě to není zbytečný krok, ale akt znovuzrození.

Toužim po něžnosti, po tvém doteku, po tom, jak mě budeš hladit po holé hlavě a přinešeš mi tím extázi, která mě osvobodí. Je to představa duševního uspokojení, jakési vnitřní exploze, kdy by každý pohyb nůžek byl jako tikající časovaná bomba, připravená mě vzrušením touhou a mokrostí zničit a znovu stvořit.

„Představuji si ten okamžik. Uslyším, jak kov hladce prořízne prameny. Ucítím, jak tíha mizí. Vlasy padnou k zemi a ve mě projíždí jeden orgazmus za druhym. Poprvé zvednu hlavu. Budu volná. Budu sama sebou. Budu svobodná. Hledám tě. Kde jsi? Tu, která se odváží. Tu, která mě vysvobodí. Tu, která se dotkne mé holé hlavy a svou něžností mi připomene, co znamená být volná.

Budeš mít odvahu?“