Srdce

Zde jsou uloženy city. Děti moje pokřivené a dávno zapomenuté. Je odporné navštívit toto místo. Plné pocitů a vzpomínek, plné jizev nehojených a hnisavých. Tenhle temný koutek mne samého. Pln vzpomínek,z nichž je mi smutno. Vzpomínek, jež jsem vidět nechtěl. Vzpomínek, o něž jsem se neprosil.
Zde jsou přátelé, kteří mne zradily. Zde jsou ženy, které mou důvěru pošlapaly. Zde jsou lidé, jež mi křivdili. Zde jsou, učitelé jež mi láli. Zde jsou, lidé jež ukazovali. Jsou zde lidé jež se smáli nahlas i ti, jež se smáli potichu a je jich tolik, proboha! Zde jsou mé vztahy: Ó jak já vás miloval děti moje, má jediná radosti v tomhle životě. Je mi líto každého z vás, každého, jež mi v náručí zemřel nebo mi stále visí kolem krku radostí z toho že mne vidí. Je mi líto vás všech, kdo žijete v mém srdci. Protože bez vás by nebylo srdce ni tlukotu jeho. Bez vás bych nebyl já. Však mi to také oplácíte svými otázkami. Otázkami proč? Dětská nevinost vás omlouvá z této nedomyšlené krutosti vaší. Neviním vás děti moje. Přec sem vás stvořil. Od malička o vás pečoval a vdechoval vám život i když jste již zmírali v mé náruči. Vdechnul jsem však život vlastním stínům a vlastním strašidlům. Protože právě ty jsou nejděsivější.
V minulosti mne bili, nadávali mi a smáli se mi. Vše mi ublížilo, ano, ale člověk se dokáže posunout za tyhle boly. Dokáže zapomenout nebo odpustit cizím, ale odpustit sám sobě to je pravý oříšek.
Představím vám své city. Důvěra mrštná jako vždycky snadno někomu skočí do náruče, přestože je zbitá a polámaná, stále přechází od jednoho k druhému a dostává ránu za ranou s úsměvem na tváři. Láska, šmudla usoplená a ubrečená, která jen sedí v rohu a nechá sebelítost, aby jí plácala po rameni a schovávala. Bylo jí dobře u první slečny, které jsem ji svěřil, přestože si neměla s kým hrát. Pak však přišla lamačka srdcí. Ta jíž také bylo ublíženo. Lekla se a utekla i s mojí láskou pryč. Dlouho trvalo než se láska vrátila ke mě do mého srdce, teď však jen pláče v rohu a s nikým se nebaví. Láska, ten hřejivý pocit jež stále mi prosvěcoval dny, je teď malé dítě, které kdyby přišlo ještě k nějaké úhoně, nejspíše zahyne. Je to smutný pohled do mého temného srdce.
Srdce, jež je o tolik starší než tělo moje. Chtěl bych být zase bez starostí a bez úzkosti. Bez důvodů a bez depresí. Chtěl bych vkročit do svého srdce a nestydět se za jeho barvu nebo za jeho jizvy. To není tolik a přece chtěl bych jen tomu, abych mohl být sám ve zdravém srdci. Nemám zdravé srdce. Již toho tolik vytrpělo. Proto potřebuji k přežití kousek srdce cizího. Aby mne nezradilo a tlouklo, i když se nebudu dívat. Proč nemůžu sám se udržet naživu? Vždyť doteď mi to tak dobře šlo. Byl jsem sám celý život jako dítě. Byl jsem odpad života a přec jsem všechny překvapil. Chvála, věc na kterou jsem nebyl zvyklej vůbec. Mé srdce je unavené a láska mu nepomáhá tlouci. Vždy to pro mne udělala, ale teď je však již unavena. Schoulena v koutu ronící slzy. Potřebuji někoho, kdo mé smutné srdce rozveselí nebo uchlácholí. Potřebuji někoho, kdo mě neodmítne. Někoho kdo se o mé srdce postará a nebude mu nechutné. Někoho, kdo se nebude bát strašidel a děsů. Někoho, kdo neuteče, ale spíš mne k sobě přivine, protože pochopí, že není sám kdo se mne bojí, ale že já sám se děsím toho co ze mne život udělal.