A stále není konec

Byla jsem hlína, po které jsi chodila. Nebo jsem byla vzduch, který jsi dýchala. Nebo také písek, který jsi jen tak rozhazovala kolem sebe.
Byla jsem cokoli, co jsi si neuvědomovala. Byla jsem cokoli přirozeného a do jisté doby i nepodstatného.
Chtěla bych se rozervat. Možná rozseknout na dvě části, zlámat si žebra, vymačkat krev z žil nebo rozdrásat holou kůži. Spálit se, utopit, umrznout. Bolestivě. Tak moc, jak to jen půjde. A stát se součástí ničeho. Abych smazala vinu, ponížení, zlost, strach i samotu. Abych zapomněla na vás a všichni zapomněli na mě. Abych já zapomněla na tebe.
Chtěla bych být tužkou, kterou ryješ do papíru, když kreslíš. Chtěla bych být celofánovým papírkem z bonbonu, který zmačkáš a vyhodíš. Nebo také pavouk, abys mě mohla zašlápnout. Rozdrtit na prach a vyhodit otevřeným oknem na chodník.
Svazují mě řetězy vlastní bolesti. Táhnou mě ke dnu a já sotva lapám po dechu, jak se nad mou hlavou uzavírá hladina zdravého rozumu. Ano, šílím. Ztrácím úsudek a ryji se ocelí do kůže, abych něco cítila. Abych viděla krev a byla si jistá, že žiji. Že nejsem zavřená v rakvi hluboko pod půdou a nezůstala po mě jen mramorová deska. Že ještě není konec. Že žádný posmrtný život není a všechno to jednou skončí.
A já chci, aby to skončilo. A pořád nemám sílu, dostat se dost hluboko. A pořád prosím, abych nebyla srab. A pořád mi nikdo nevychází vstříc. A zůstávají jen jizvy. Jako důkaz zklamání a prohry.
Jsi dokonalá. Dokonalejší než lesy, řeky, slunce nebo cigarety. Jsi víc než to, co jsem kdy milovala. Když jsem to ještě dokázala. S tou pevností, kterou jsi kolem sebe postavila. S tou obranou zdí jsi byla výzvou. A vyzvala jsi mě. A já bojovala. A vítězila. Do jisté doby.
Potom jsi udělala krok, dva, tři a otočila se zády. A slunce na vždy zapadlo. Ustal smích, začala noc a přišel déšť. A prší dodnes. Uvnitř mě padají vodopády kyselého deště a pečlivě rozežírají mé vnitřnosti. Dělají díry a tečou dál. Hromadí se a těžknou.
A já jsem jen tělo. Prázdné a bledé. Do počtu.
Chci zůstat částí tebe. Chci abys mě nosila sebou kamkoli jen půjdeš. Abys neopouštěla mou ruinu. Chci se hřát ve tvé kapse a mazlit se s tvými prsty. Chci tě následovat milióny mil a tisíce let.
Nechci zůstat odložená a neúplná. Nemůžeš zmizet. Ne s částí mě.
Vrať mi ty vteřiny, hodiny i dny. Vrať mi měsíce života. Vrať mi budoucnost, která ti už nenáleží. A ty ji stále drtíš. Jako onu hlínu pod nohami. Jako vzduch v plicích. Jako písek ji rozhazuješ. A ze mě nezbývá už nic.
A stále není konec.