Můj svět

Myslim,že je pondělí.Nedokážu to určit přesně,byl jsem myšlenkama mimo tak dva tejdny a kalendář,co táta pověsil na lednici rozkousal pes.Ne náš,ten je už sedmým rokem po smrti,protože se o něj nikdo moc nestaral,udělal to rotvajler od sousedů.On k nám chodí pořád,protože ho pojmenovali stejně jako se jmenuje moje sestra,takže když na Louisu někdo z nás zavolá,přijde místo ní uslintanej rotvajler od sousedů.Fakt nevím,jestli náhodou neni pátek nebo středa.Já prostě ztrácím orientaci,když každej den vypadá úplně stejně.Radši to všechno kolem přestanu vnímat a pak se v kalendářích ztrácím.Můžu si za to sám,ale přijde mi to tak lepší,vidět raději svůj vlastní svět než to,co se stalo z toho skutečnýho.Ráno mě vzbudí křik bytosti,na kterou jsem kdysi volával ,,mami“.Poslední roky už ani nevím jak vypadá,když na sobě i přes noc nosí nejmíň dvacet masek ze šminek.Občas zahlídnu kousek svojí mámy,když se ta bytost zapomene přelíčit před snídaní.Ale moc často se to neděje.To,že ji nikdy nevidím,by mi tolik nevadilo,kdyby zůstala stejná v hlavě.Kdyby neječela každý ráno na stín,který zbyl z mého otce,že na kredenc položil sošku sovy před sošku slonice místo obvyklého pořadí,kdy sova stojí vepředu.Kdyby se zase naučila mluvit jinak než znechuceně.Stín táty s ní moc často nemluví.Nedávno se rozešel s milenkou.Vypadal potom ještě zoufaleji než obvykle.Přes poledne ve škole potkávám spoustu lidí,co se snaží vypadat přátelsky a znít vtipně.Těžko říct,co jim jde hůř.Učitelé jsou některý fajn,některý ne,ale většinou se s nima moc mluvit nedá.Odpoledne potkávám na ulici lidi,co maj tolik vymyšlených problémů že už neví,který jsou skutečný a který ne a pak ty,který si nic nevymýšlí a jsou pro tu první skupinu divný.Je mi z toho pak na nic.Než dojdu domů,tak mě nejmíň třicetkrát oslepí reklamní slogan,abych nezapomněl,že hodinky si mám kupovat vždycky od značky rolex a kafe zase pouze v kavárně Starbucks.Doma Louisa poslouchá každej večer rádio,aby všude kolem nebylo tak divný ticho,který občas přeruší akorát máma se svým křikem nebo znechuceným proslovem o tom,jak jsme disfunkční rodina.Snažím se aspoň s Louisou chvíli o něčem mluvit,ale brebetí na mě svahilsky a když o něčem začnu já,nechápavě kroutí hlavou.Stejně tak táta,ale ten zas mluví čínsky.Než uteču do říše snů,většinou se ptám,jak se to všechno stalo.Možná to tak bylo vždycky,jenom jsem to neviděl.Kdo ví.Prostě to zkusím míň vnímat,tak jako doteď.