Na rozcestí

Nejsem si jist, z jakého důvodu můj zrak zavítal kamsi k okraji cesty. Ale stalo se tak. Možná mne zaujal jeden z větrem unášených javorových listů, které zvědavé oči lidských bytostí často obracejí od cíle cesty. Každopádně jsem na okraji pěšinky spatřil něco, co jsem nikdy spatřit nechtěl. Byl to drobný útržek pergamenu popsaný několika větami, které jako nějakým kouzlem z dětských pohádek nebyly rozpité ranní rosou. Má fascinace tím úkazem byla ale vzápětí přerušena poté, co jsem si uvědomil význam psaných slov. „JE TI JEŠTĚ LÍTO, CO JSI PROVEDL ?“Rozostřil se mi zrak a najednou bylo všechno v mlze. Tlukot srdce jako kdyby se náhle pokoušel předběhnout proud času. Draly se mi slzy do očí, ale byl jsem příliš ochromen šokem na to, abych
byl schopen pláče. Ani nevím, jak se mi povedlo v tu chvíli zrychlit krok. Chtěl jsem tomu všemu uprchnout, ale s minulostí jsem byl nucen zůstat svázán, jako ta slova na útržku pergamenu.„Počkejte pane!“ Ozvalo se odkudsi. Stála přede mnou modrovlasá dívka ve svatebních šatech.
Nikdy před tím jsem ji neviděl. „Neprošel tudy můj ženich?“ Chvíli jsem na ni nechápavě hleděl,než se mi podařilo odpovědět. „Ne, nikdo.“ Zklamaně zakroutila hlavou a podala mi vázu s narcisy. „Na jednom okvětním plátku je mé číslo. Napište mi, kdybyste někoho viděl.“ Než jsem stačil cokoliv vyslovit, odběhla pryč. Začalo pršet. V hlavě mi stále zněla ta palčivá otázka.„LITUJEŠ TOHO STÁLE?“ Jistěže ne. Mohl si za to přece ten hlupák sám. Má vina to nebyla.Přesto jsem si nebyl jist, jestli tomu věřím. Stál jsem na rozcestí vlastní viny. Uvěřit, že jsem opravdu hřešil nebo dále svádět vinu na okolnosti? Dost. Žádné rozcestí není. Je jen jedna cesta – jsem nevinný, ten idiot si za to může sám. Neměl jednat tak, jak jednal. Na nejmenším kvítku narcisu bylo inkoustem načmáráné číslo 6. Znovu jsem vykročil. Uvědomil jsem si, že něco nosím v kapse. Dále jsem to ale nezkoumal.Na lavičce u cesty seděl houslista. Hrál tesknou melodii na trombón. „Nevíte něco o té svatbě?“Začal jsem pomalu, ale houslista aniž by přestal hrát, zavrtěl hlavou a naznačil mi, abych šel. Byl promočený na kost, ale jeho trombón jakoby déšť vůbec nezaznamenal. Možná to bylo proto, že na něj houslista hrál tak mizerně. Šel jsem dál. Stromy podél pěšinky se přízračně kymácely ve větru.Uprostřed cesty seděl zlostně vypadající školák. „Není na vyučování ještě trochu brzy?“ Zeptal jsem se co nejklidnějším hlasem, ačkoliv mi stále bylo jako po ráně bleskem. „Já nechodím do školy“. Odpověděl chladně. „Neviděl jsi náhodou -“ „Jsem slepý.“ Po této větě se vypařil.Pokračoval jsem v chůzi. Prošel jsem malou alejí dubů a platanů. Jak jsem mohl provést něco takového? Jak jsem jen mohl- Ne. Moje vina to nebyla. Jistě. O tom není pochyb. Na jednom
platanu rostly akáty. A na dalším fíky. Na tom třetím nebyly ani akáty ani fíky. Visel na něm oběšený ženich. Pohlédl jsem úsečně na narcisy. Položil jsem je k nohám mrtvého.Potom jsem kráčel dál.Raději jsem nechtěl spatřit obličej zemřelého. Občas jsem po cestě zoufale upřel zrak k obloze a
přál si, aby mne odsud navždy vytáhla pryč.Nech toho přece! Ty za to nemůžeš. Žádné rozcestí. Nic takového.Pod mohutným dubem postávala velmi stará paní. Smutně na mne pohlédla. „Dobré ráno.“Pokývl jsem na ni. „Co zemřel můj syn, už žádné ráno není dobré.“ Řekla s povzdechem. „Byl to
nejlepší houslista tady ve městě. Je to už třicet let, ale přesto...“ Soucitně jsem přikývl, ale neubránil se otázce. „Nehrál také kromě houslí na trombón?“ „Ne, ale jeho bratr ano. Je pravda, že si bratrův trombón často půjčoval, ale moc dobrý nebyl.“ Znovu jsem přikývl. „Jsem si jist, že to byl skvělý houslista.“ Řekl jsem tiše. „Byl nalezen oběšený. Na podzim. Toho dne se měl ženit.“Neubránila se slzám. „To je mi opravdu moc líto.“ Promluvil jsem ochromen jejími slovy a pokusil se ji utěšit. „Nejhorší ale bylo, jak k tomu došlo. Jeho vlastní bratr ho zastřelil a pověsil jako
oběšence, to všechno z čiré nenávisti. Ke všemu se potom přiznal. Nikdy to nedokážu pochopit. Co jsem udělala špatně.“ Znovu propukla v pláč a padla mi do náruče. „A ta – ta dívka...jeho nevěsta... nosila takové příšerné, výstřední vlasy, ani už nevím jaké, ale i tak...“ Kousek poodešla a otřela si slzy. „Měli spolu syna. Starala se o něj potom sama. Byl už od narození slepý a dlouho nechodil do školy. Dnes už je dospělý. Víte, to jeho matka – tehdy nevěsta, našla George. Svatba měla být ani ne za hodinu a ona zrovna upravovala kytici narcisů, když se rozkřiklo, že ženich zmizel. Utíkala
pryč, až do vedlejšího parku. A tam našla George.“ Skryla si hlavu v dlaních. „A proč?“ Řekl jsem.„Proč chtěl bratr vašeho syna zabít?“ Na chvíli se odmlčela. „To kvůli Olívii. Georgově nevěstě.Richard – můj druhý s-syn Olívii prý od střední školy také miloval, ale nikdy jí nic neřekl.“ A
tehdy jsem ji přerušil. „To není pravda. Řekl jí to. Šest let. Šest let si dopisovali zamilovaná psaní,protože chodila na univerzitu. Sešli se vždycky jen párkrát do roka, ale byly to nejšťastnější okamžiky, jaké zažili. A potom -“ Zlomil se mi hlas. „Jednou napsala místo dalšího dopisu plného
lásky, že mne opouští s bratrem, čekají spolu dítě a za půl roku se budou brát. Že to celé byla jenom dětská hra, kterou ani jeden z nás nemohl myslet vážně. Všechny ty dopisy jsem spálil, když mi je poslala zpátky. Na policii jsem řekl, že se nikdy nedozvěděla o tom, že ji miluji. Nechtěl jsem přiznat sám sobě, natož jim, že o mojí lásce věděla, a přesto odešla s bratrem.“Musel jsem se opřít o kmen stromu, abych se udržel na nohou. Odvrátil jsem pohled, abych zakryl náhle skelné oči. „Neměl jsi to dělat, Richarde. Neměl jsi ho zastřelit.“ Řekla potichu.„Mami -“ Když jsem ale zvedl hlavu,nikdo už pod stromy nestál. Najednou jsem věděl přesně,
která část rozcestí je ta správná. Ale to jsem věděl od začátku – jen mi nikdy nepřipadala tak nevyhnutelná. Fíky a akáty na dubových větvích. Jak hloupě se mne pokoušela má mysl zaujmout,abych přehlédl oběšence. A jak jsem mohl věřit, že se mi po tom všem stanou všichni ti lidé cizí?
Že mne nepoznají a já je? Snažil jsem se o to, ale některé věci se zapomenout nedají. Bylo naivní myslet si, že by to tak mohlo být. A matka – byla samozřejmě vždycky na straně George, ale to ji nesmazávalo ze světa. Olivie. Popření její existence se zdálo ještě absurdnější. Dříve jsem
nepochyboval o tom, že tím, že přešla k bratrovi, pro mne nadobro zmizela....Nač si dále lhát. Byla to moje vina. George udělal něco nepřijatelného, ale já se zachoval ještě hůř. „Jsem vrah. Nikdy
nepřestanu litovat.“Najednou jsem přesně věděl, co se nachází v mé kapse. Vytáhl jsem revolver a přiložil si jej ke spánku.