Dialogy se srdcem

Tak rozhodnout se máš, zda dál jít, zda podlehnout té touze. Že nebude už srdce samo, že snad najde se tu někdo, kdo konečně oblaží tu samotu? Jenže je to, to co hledáš, srdce po léta toužící najít klid. Znovu je tu naděje, jenže díváš se ty správným směrem? Tam kde jiní tě odsoudili k čekání, ta spousta těch kterým jsi věřil. A ze svých citů naléval jsi jim do velkých nádob naděje. Jež nakonec se vylila a ani vláhu nemohla dát, protože pak prázdnota srdce ,které dávalo ze sebe to nejlepší je unavené. Vše změnilo se v pustou poušť.
Ta stálá touha být naplněn láskou, žít pro někoho, kdo by s tebou zdílel dech, to zase žene tě dál. Kde víru v to, že snad konečně to přijde, ten okamžik. A jak ho poznám, ten okamžik, to srdce čekající na to moje. Snad nestalo se tak už? Pak se mnou už nikdy nebude klid. A budu jen bloudící mezi pocity viny a minulosti, promarněného času. A to moře citů, to volá výstražně. Už dost už nepřilévej, už proher, bolesti bylo dost. Už zastavte ten proud. Jenže kdo se najde, kdo ten všechen bol bude chápat, kdo obejme tvé srdce a spline s tvým. Kde ho najít a jak ho poznat.
Kolik jen čekání, tolik prolité krve armády, která na cestě a boji lásky zůstala pohřbena v boji o konec marnosti sama nad sebou a touze o plnosti. Toť velký zástup hrobů a velké množství nezvěstných jež se už nikdy nevrátí.
Však lidé řeknou proč na tvojí tváři není smích, proč tak divně vypadáš. Však proč se smát, na odiv stavět úsměv a úspěch, když v srdci je tolik bolesti nad padlími v té válce o srdce. Však rád by jsi se smál, rád by jsi sdílel svoje touhy, jež jsou jen ale v tvé velké říši fantazie, která nemá hranice. A kdo by je chtěl najít, od tebe vyzvědět, promarnil by tím celý život. Protože tvoje říše, je plná toho co nikdy nebudeš mít, toho co už nikdo nevrátí, toho co nikdy nebudeš mít v rukou. Říše tvých nadějí a smutků. Vždyť ty jenž miluješ představivost, vše dávno proběhne už v tvé říši, v tvých myšlenkách, kde sníš jak všechno dobře dopadne. Možná tomu i věříš, možná už to máš za realitu skutků, které se, ale nikdy nestanou. Řekneš, tak pro co snít, snad jen pro naději, opět jen pro naději?
Však riskovat se bojíš, bojíš se dávat všechno v šanc, už ne, už nechceš zase prohrát, být naposměch. Zas být zavřený sám v sobě a čekat než ta bolest přejde. Protože přítele, který pochopí tvou prohru, žal, nenajdeš. A tak nechceš už nic měnit, život se ti zažil, zbylo už jen dědictví té dávné touhy, touhy po lásce.
A nakonec zkusíš všechno, protože to srdce unavené bojem, už chce konečně mít klid a vyrovnanost. Možná tě to zavede i na cestu jež není správná, a následků se bojíš. V tom velký spor, mám udělat to co bych nikdy neudělal, mám klesnout až do toho bahna hříchu, abych hledal naplnění? Už přes tu svoji touhu nevidíš, ani nechceš vidět, že se dáváš na scestí. Možná že ale ne, protože rozhodnout se musíš sám. Teď to ale chceš, moc se chceš rozhodnout a jako někdo kdo se řítí bez ohledů, se možná dáváš do temnoty, ze které se už nikdy nevrátíš. Protože tyhle skutky jsou už nevratné, napsaný text, vyřčená slova. Vypadáš jak blázen...