Život má titulek?

Co když se stane hlava naším vlastním vězením. Vytváříme si nové a nové přeludy, v kterých se snažíme žít a být šťastní. Vyrovnaní stojíme v jedné lince a křičíme. Myšlenky na konec se snažíme vyklepat z hlavy s ladností člověka v epileptickém záchvatu. Je to jedna křeč, kdy se z komára stává velbloud a vám se chce jenom pít. Těžko říct, jestli je na dně láhve pravda, nebo jenom bordel od korku. Vše se točí v jednom víru červeného proudu, který nikdy nevysychá. V jednu chvíli božská mana, která dává křídla, v druhé vstupenka do vlastní psychiatrické léčebny. Pokoušíme se jít hlavou proti zdi. Snažit se věci vidět barevně a ne jen v odstínech rudé. Z hloupého stalkera být plnohodnotnou osobou zapojenou do společnosti. Ve skutečnosti se stále schováváme před pravdou, stojíme na útesu a bojím se skočit. Je to jak droga, která časem vyprchává, a my se snažíme si uchovat zdání nirvany.
Při každém závanu větru bojujemes abstinenčními příznaky. Každé cinknutí kordu bolí, jako kdyby tli do živého. Nemáme strach, nestaráme se, jen se snažíme stát a znovu neupadnout. Dělat co chce společnost, ale co chceme my? Osvobodit se od pout, které si sami nasazujeme. Odhodit masku a vykřičet vše do světa. Odhalit se, stát nazí a plni pochopení. Kdož jsi bez viny, hoď kamenem.