Útes

Mořská vlna se rozbíjela o zářivé bílé útesy. Nezkrotná příroda dávající najevo svou sílu a nezlomnost. Muž stojící nad útesy, zlomený a bezmocný. Temné vlasy padající do tváře, kruhy pod modrýma očima a dlouhý černý kabát zahalující celé jeho tělo. Sebevražedné myšlenky proudící jako proud oceánu. Ovšem tenhle proud je chladný až mrazivý. Klidná vlna, ale i přesto plná něčeho, co kazí její směr. Ovšem tahle už nebude končit na útesech, ale hluboko pod nimi. Vítr fouká do vlasů a ospalé oči směřují do vody. Vidí tu nádheru, které je svět schopen, ale odmítají to. Vzdávají se dobrovolně krás, které ještě mohou čekat. V dáli už je pro ně jen to špatné. Dva odlišné světy. Nezkrotnost a smutek. Síla a slabost. Proč nadále žít? Pro co? Pro tyto vlny? Nejsou tady pro něj stejně jako všechno ostatní. Hlavou probleskly vzpomínky, šťastné i smutné chvíle. Právě to je ten život, to je ta krása. Co by jsme byli bez smutných chvil. Nic, jen prázdné nádoby nevážící si pobytu na zemi a radosti, která čeká. I přesto se už tělo plaví na hladině. Ale vlny pokračují nadále, jakoby se nic nestalo.