Měla jsem vztek

Kdo mohl vědět, že ti dnes budu chodit na hrob. Kdo mohl vědět, že tak brzy. Hloubku lásky poznáte až tehdy, když o tu lásku nenávratně přijdete. Tehdy poznáte skutečně, jak moc jste dotyčného milovali.
Nikdy se nezeptáte nikoho, alespoň ne vážne, jakou si přeje fotografii na svém pohřbu a jaká fotka by byla ideální. A pak se už zeptat nemůžete. Najednou musíte vybrat tu nejlepší z těch nejhorších, protože nikdo se nefotí na náhrobní fotografii. A při výběru vzpomínáte. A narazíte na jednu, která se dá použít a vzpomenete si, co jste tenkrát řekli. Se smíchem řikáte " Tady se tváříš jako v reklamě na zubní pastu." Potom se smějete oba. Kdybych tenkrát věděla, že fotím fotku na tvůj pohřeb. Smáli bychom se stejně?
Nebo taková hudba na pohřbu. Vyberte vhodnou hudbu na pohřeb, která by měla být smutná a má být blízká zemřelému. Zemřelému, který celý život poslouchal jen pozitivní písničky.
Víte, pohřby jsou hrozný, ale je to součást života a tak nějak počítáte, že prožijete život a zemřete. Ale mít pohřeb když vám je 24 let...
Co má člověk říct. Nemám slov ještě dnes a je to už rok. Zemře vám váš nejlepší přítel, dítě, partner ve 24 letech. Ještě v cizině. Píše se o tom ve zprávách. Zprávách, který píšou co nejvíc fake zajímavý články. A článek o tom, že si šel zaplavat do moře a náhle se zvedly vlny, které ho následně umlátily o skály, asi neni natolik zajímavý, jako článek o klukovi, který si hrál na machra, a že se předvede, jak skáče do vody. Samozřejmě s fake svědkem. A pak si čtete komentáře stupidních promiňte idiotů, kteří to hltaj a ještě napíšou "dobře mu tak". Zvrácenej svět. Víte, nepište tyhle komentáře, protože nikdy nevíte jakej ten člověk byl. A tohle byl zrovna člověk, který nikdy nikomu neublížil a na machra si hrát nepotřeboval. Tak Vás prosím .... neveřte tolik těm zprávám.