Temnota

Temnota. Temnota everywhere. Obestírá veškerý časoprostor okolo a prostupuje celé moje tělo. Krev je černá. Slzy jsou černé, pokud tečou. Ale teď netečou. Emoce jsou luxus, který si nemůžu dovolit. Vyprahlost. Chladnost. Rezignace. Smířenost s neštěstím. Trvalá bolest, která nezmizela a tělo si na ní zvyklo. Štěstí je luxus, který si nemůžu dovolit. Sebelítost a sebemrskačství. V tom si libuju. Černá bažina, ze které nechci vyjít a rochním se v ní. Bahno mi teče do očí a do pusy. Nevyplivuju ho, polykám. Neutírám si oči, nebrečím, nechávám si černotou pokrýt celé oči. Nechávám se pohltit. Tak dlouho jsem se dívala do propasti, až jsem se stala propastí, až mě pohltila.

Necítím nic. Jsem vyprahlá. Jen trochu té temné bolesti. Není ale křiklavá, jen temná a všeobjímající. Objímám jí a ona mě. Toužím to zažít. Toužím zažít tu nejsilnější bolest, propadnout se ještě hloub. Chci si ublížit. Nechci ale umřít, to by ta bolest skončila. Chci v těch mukách pokračovat, potrestat se, ukázat světu, jak trpim, ukázat, kam mě společnost dostala. Mučit se, všem na očích. Způsobovat bolest všem, kteří ji způsobili mě. Trestat a být potrestána. Šířit bolest i ji příjímat. Nastupovat, šťastné lidi nebereme, jen ty nešťastné. Bolest je potřeba prohloubit. Sešité rány znovu otevřít a nasypat do nich sůl. Vypustit všechny analgetika a anestetika. Procítit to naplno. Prožít to. A zároveň přitom jenom přežívat. Zasloužila by sis štěstí, říká mi, ale já přitom chci neštěstí. Konstantní a hluboké. Vyžívám se v tom. Sebelítost a sebemrskačství. Jsem totiž broken. Trvale a neodstranitelně. Věděla jsem to vždycky a vždycky se to projevovalo. Někdy silnějši, někdy slaběji, ale bylo to ve mně. Jako velká, hnisavá, nehojící se rána. Nikdy se to nezahojí.

Jsem vyprahlá. Nedokážu už dávat žádnou lásku. Ten plamen, co hořel. Uhasl. Nedávám ji nikomu. K. Ani B. Ten motor, co běžel poslední rok, a pořád se zadrhával a já ho pořád nakopávala, opravovala, prosila a on znovu a znovu vstával z popela konečně uhasl. A jen tak někdo a něco ho nerozfouká. Ale je to dobře. Bylo to moc vysilující ho pořád nutit k činnosti. Moc vysilující. A jednou tahle energie musela dojít. A taky došla. A tedka můžu chodit po světe bez motoru. Bez tlukoucího srdce. Bez energie. Bez lásky. Bez života. Jako zombie. Oči pohasly. Jen tupě zírají na svět. Víčka, co nemrkají. Tělo, které opakuje zajeté činnosti a rituály. Rty, co se někdy v povinnosti zašklebí. Ale oči, ty jsou pohaslé. Mdlé, bez života. Pohlcené temnotou.

Naděje. Naděje pořád existuje. Ale je tak slabá. Tak strašně slabá, je to jen záchvěv minulosti. Asociace. Vzpomínka. Pocit. Naděje, že třeba dnes napíše, abych přišla k němu. Myšlenka, že třeba já napíšu jemu, aby dorazil. Slabá. Bez emocí. Jen myšlenka, jen pohnutka, jen pocit. Prázdná. Prázdná jako já. Emoce bolí. Je to lepší bez nich. Jediná emoce, co se občas dostaví, je úzkost. Ale ta je jen s K. a dá se s ní bojovat. Dá se potlačit. Zavřít do sklepa a zamknout. Přinutit se k robotímu módu. Bez emocí. Mechanicky. Mechanicky zvedat ruce, nohy. Mechanicky přinutit koutky k úsměvu. Mechanicky se přinutit možná i k polibkům a slovům. Mechanicky vyslovit jsem šťastná, činíš mě šťastnou. Mechanicky předstírat a třeba uvěřit, že jednou zapomenu, že předstírám. Zavřít dveře. Zahodit klíč. Lehnout si a dovolit temnotě, aby mě obestřela. Utopit se. Dodívat se na Bojacka. Zavřít dveře a zahodit klíč. Vrátit se. Přestěhovat se a nutit se k úsměvu. Zapomenout. Zapomenout na to, co bylo štěstí. Vytvořit si nové mantinely štěstí. Udělat si z neštěstí novou rovinu, pokládat to za štěstí. Zapomenout. Podvolit se. Nechat plynout.

Kde je ten sad s ovocem? Podzim. Všechno ovoce už shnilo a válí se na zemi. Je zataženo a zima. Přijde někdy jaro? Nepřijde. Stromy umřely. Čekání na smrt. Ručičky se posunují zvolna. Čas je zpomalený. Neubíhá. Nic nepřichází. Jen temnota a samota. Hlasy jsou tlumené, z dálky. Bez emocí. Bez zabarvení. Nicotné. Pohlcuje mě nicota. Koluje mi v krvi a požírá všechno živé. Hladová nicota.