pocity srdce uvězněna

Já to nemůžu pustit,nejde mi pustit ta předstva tebe,představa o tom co teď děláš,představa našich rozhovorů,představa nás vedle sebe,představa společného snídání,představa o tom co bys mi řekl na tolik věcí..moc bych se s tebou chtěla poradit o tom proč je tu taková zima všude,proč říkáme to co říkáme,proč já řekla to,co jsem řekla,a proč jsem toho hlavně tolik neřekla. Já si nemůžu odpustit já ani nechci.

Chci se s tebou opět procházet a dlouze tě objímat, bylo by delší než kdy předtím. Je to sobecké je to nehorázně troufalé, mám touhu udělat vše, abych ty dveře mohla zase otevřít, abych ten pro mě tenkrát nepatrný,velmi pečlivým Tvůrcem zabalený,dárek se spoustu vrstvami ozdobného papíru, které já tak lhostejně potrhala, mohla jen jestě jednou opět dostat, jen jestě jednu možnost být nablízku, být tam, být tady s tebou, být tady pro tebe, být ve tvém universu.

Já pláču, je mi to léčivem, je mi to extází, je mi to lístkem na vlak do mých nejkrvavějších vzpomínek, cítím každou malou část a štěrbinu té rány, všechno se znova prokrvuje, znova vědomě bourám barierů leukocytů a znova se usmívám a řvu do zrcadla,na tu postavu, na tu slečnu, na tu strašnou osobu, kterou vidím, která u toho všeho byla a nic mi neřekla ani slůvko ani náznak, nic, všehno si nechala pro sebe, všechno chtěla zničit, nechtěla čekat, nevěděla co má dělat jak se chovat, jak se tvářit, jak vůbec existovat, jak se přijímat,a jak to nevzdávat,všechno ukryla a zcela zapomnela.

Lidské srdce tohle ale nesvede, není to z hlediska bytí možné a nebo možná je,já vlastně nevím, já už jen vím,že si nechci být lhářem, že nechci být sebou pokud by to znamenalo nenést ty věci,ty pocity a bolesti. Bolest zad je ovšem tímto nevyhnutelná a tak opět sedím na kraji pokoje s nateklými tvářemi a mrznoucí duší v sobe, slzy nezastavím a ptám se kam chci dojit? proč nemůžu zastavit a věci nechat o kousek popodál? a jen prihlížet jednou za čas, já se jich nechci zbavovat, nechci je opouštět to by bylo surové, byla bych to poté vůbec já? není naše osoba tvořena a formována tím co nás zničilo.

Opravdu težko se mi tě pouští,nemilostně mi to zaplnuje den po dnu v kalendáři a já vím, že nemohu nic dělat, já vím, že na tolik věcí je pozdě, já cítím, že jsem ten závod nevyhrála a ovšem příležitostí závódit nebude málo, ale to je pravé ta věc, to není vůbec podstatné, nevím proč jsem to zmínila.

Snad druhým pólem dlouhotrvající ničící bolesti mi je síla se sama postavit a rozhodnout že si musím jít pro to všechno, že možná ten závod ještě neskončil a že možná to není konec, možná se ten papír dá znovu slepit dohromady, s velkou snahou a přesně podle vrozu zdobení. Moc, ale vážně moc bych si přála být odbornice na dárky, vlastnit papírnictví a šetřit na nejlepší bežecké boty.

já nechci nic jiného.