Byl jsem přitom

Rozhodli jsme se dát prostor fanouškům, kteří už navštívili Emirates Stadium, aby se nám pochlubili se svými zážitky, a my je rádi uveřejníme na naše stránky. První zážitek je, pravda, staršího data, ale určitě musel stát za to…

Takže vzhledem k zvýšenému zájmu o Premier League ve světě v posledních letech ani já jsem neusnul na vavřínech a s půlročním předstihem jsem začal vyjednávat s jedním španělským portálem (nebudu zde vypisovat z jakého důvodu jsem vybral Arsenal pozn. Každý Gooner pochopí), prodávajícím vstupenky na sportovní klání všeho druhu.Vstupenky jsem objednal přes kreditní kartu ….dva lístky. Cena lístku 265 liber, samozřejmě kdo ještě nepřispěl na splácení nového stadionu není ten opravdový Gooner….což je mi líto, protože částka nešla z mé kapsy:D

Ten půl rok utekl vcelku rychle jenom na to stále nemyslet, ale dokonce i škola mi pomohla vzdálit se myšlenkami někam co má od skvěle střiženého trávníku na emirates hodně daleko. Letenky se dají velmi snadno rezervovat na clickforsky.com, tehdy tuším cena zpáteční letenky stála 4 tis.korun, dnes a není to jen z důsledku finanční krize už cena taková není a zaletět do Londýna si můžete tuším již od dvou tisíc korun.

Let byl vcelku klidný a pohodlný a počasí bez mráčků mi dovolilo prohlédnout si Emirates a Wembley z ptačí perspektivy.

Kde složit hlavu v Londýně? Ve městě královny, čajových dýchánků, fotbalových velmocí a Abramovičových peněz. Tříhvězdičkový City Hotel v centru Londýna jehož provoz značně zlehčují východní ebony přistěhovalci, kteří za menší plat však odvedou své. A dokonce ani lístky na zápas kupodivu nezmizely z obálky, která jako by byla ještě vyhřátá ze slunné Barcelony, ale asi mě spíš už tak pálely ruce, ale naštěstí jsem se nespálil, protože oba lístky došly do správných rukou. Před fotbalovým svátkem zápasem velké anglické čtyřky Arsenalu s Liverpoolem se samozřejmě Londýnské památky v čele s London Eye nemohly odmítnout i když už jsem dvakrát se vším měl tu čest.

Následovala typicky tučná anglická snídaně, objednal jsem si omeletu, která byla absolutně bez chuti a byla tak tučná a sytá že nešla v žádném případě celá spolykat. Nedivím se Arshavinovi, že se těžko přizpůsobuje stylu života nicméně tohle je úděl profesionála a do Arsenalu se musíte zamilovat. Na lístku byl vytištěn čas tuším, že to bylo něco kolem třetí hodiny a i když jsou v Anglii oproti Česku mnohem více zaplněné stránky novin fotbalovým děním a v televizi se sportovní zprávy skládají jen z fotbalu, přeci jenom jsme si čas zápasu nikde neověřili a přípravu tak trochu podcenili.

A tak jsme se na druhý den pozvolna dostávali do varu a přeříkávali si nejčastější Arsenalské chorály a všechny spory o rozporuplných situací okolo Arsenalu zakončili a okořenili nezaměnitelným Arsene knows. Prostě supr nálada, kterou nám nezkazilo ani tradiční pochmurné anglické fu*cking weather. Ještě jsme se však stihli podívat do Harrods-největšího nákupního centra v Londýnské metropoli , kde bezesporu nakupují i borci nosící při utkáních kanon na prsou, několikrát zde byl přistižen Robin van Persie s přítelkyní, nebo miláček celé Anglie ale hlavně všcech gunnerů náš „Superboy“ Theo Walcott.

Nastával „čas“ , ubíhá něco kolem 13 hod, a pro anglické televizní stanice, které tento zápas dávají v přímem přenosu dnes v jejich terminologii výraz PRIMETIME ztrácí absolutně význam. A tak se řítíme starým londýnským metrem, na stanici s ne moc originálním ale příznačným velmi příznačným názvem Arsenal. Po velkém množství vyšlapaných schodů vystoupáme ven z metra, kde kupodivu nehlídkují žádní policisté a nikde není ani noha jen všude ohromný nepořádek. Něco v nás začalo vzbuzovat nepříjemné obavy. Čtvrť, kterou procházíme už není zdaleka tak vyšňořená jak ty co jsme vídavali ve středu města. Všude mále anglické domečky a vy si jen říkáte, kde tady asi mohl vyrůst tak velký a moderní stadion jako je Emirates. Následujeme však vůni Fisch and Chips, které se občas ještě nesnězené sem tam válejí po zemi a po čase objevíme most, přes železniční trať, za kterou už se tyčí nový kostel z 21. století dosud nezveřejněného slohu do kterého se chodí modlit všichni Gooneři.Přicházíme ke stadionu velmi opatrně a obezřetně si ho prohlížíme a pozvolna vytahujeme z kapes pasy abychom se ujistili, že pocházíme z České Republiky a zároveň na to si vybavujeme mapu civilizované Evropy a ujišťujeme se, že tam stále ještě patříme. Ale ze stadionu se line příjemná atmosféra a my nevíme co se dějě a tak rychle utíkáme do jeho útrob. Vložíme vstupenky do turniketů a pak jen rychlá prohlídka od pořadatele a běžíme po schodech výš a výš a snažíme se najít náš blok. Říkáme si sakra že by už hráli a tajně doufáme, že se jedná pouze o nějaký předzápas arsenalských dorostenců. Naše domněnky se však rychle rozplynuly a my přicházíme o první půl hodinu zápasu, ale snažíme se zachovat emoce a klid v duši a usedáme na naše reservé. Chyba byla na vstupence, chybný kick off byl proklamován časem 15 00, takže kdyby jsme přišli tak jak bylo napsáno, tak bychom si za 17 tisich udělali prohlidku vně stadionu-nebezpečná to myšlenka.

Vypadalo to jako by jsme zasedli poslední dvě místa na stadionu, což mohlo být dost pravděpodobné. Atmosféra byla báječná a už jen stačilo vytáhnout mobil a fotit a kochat se naši hrou. Byl to ligový zápas, který se zrovna odehrával v sevření zápasů ligy mistrů. Totiž předtím už spolu v lize mistrů hráli a hned na to je čekala ještě jedna těžká zkouška, bohužel všichni asi víte jak to tenkrát dopadlo.Chvílemi když naš hráči upadli trochu do ústranní tak jsme se všichni fanoušci klubu trochu přestali ozývat a o to víc když ve 42. minutě nádherným golem rozvlnil naši síť Peter Crouch.To byla chvíle kdy jsme se opět snažili naše hráče podpořit v útočném tažení přes luckerský Looserpool. Pozdravil sem na dálku Fabregase a ukázal jsem mu že si za něj na jedno skočím…Bohužel zde se žádný Happy hour nevedl, takže pivko hezky za plný 4 libry, ale tam mi chutnalo víc než dobře. O druhém poločase se zdálo být velmi těžké přehlučet chorály těch proklatých „Beatlsáků“, kteří hučeli a skřehotali na tribuně přímo podemnou, ale s početnou přesilou se to dalo překonat. Netrvalo dlouho a Nicklas Bendtner krásně po rohu vyrovnal hlavou na 1-1. Muž o kterém jsem v té době věděl ještě opravdu málo, mě mile překvapil a tehdy jsem také poprvé poznal jak vypadá když začne šílet šedesát tisíc lidí. Bylo nás slyšet určitě na míle daleko a tohle opravdu nebyl žádný mládežnický předzápas:D Moje šála lítala vzduchem sem a tam až najednou pro mě nepochopitelným způsobem spadla na hlavu jednomu muži nosícímu honosně na zádech jméno Gerrard, tento muž za nás nehraje říkal jsem si. Muž se otočil a já zamával a řekl tupě it´s my. Gerrard se zle podíval a po bázlivém pohledu na moji muskulaturní hmotu obepínající celé mé tělo jen zbaběle sklopil oči k zemi a šálu mého srdečního klubu mi s pokorou vrátil. Celý zápas jsme tlačili nýbrž chyběl nám pan know how, kterým mohl být třeba emannnuel adebayor, který však přišel do zápasu až v závěrečných minutách a své poslání dát gól a pomoci týmu k vítězství tak nestihl zúročit. S konečným hvizdem pana sudího jsme poděkovali našim bojovníkům, kteří se postarali o naše příjemně strávené odpoledne na Emirates.

Poslední kapka Fosteru se mi rozplynula na jazyku kupodivu rychleji než naš první poločas.I přesto jsme si to krásně užili a po posledních rozpravách o utkání jsme se naposled pomodlili za úspěšnější zápasy budoucí jakožto za setrvání našeho faráře Wengera. Po bohoslužbě jsme uctili naše žaludky v jedné klubové hospůdce dobrým pivem a hlavně tím pivem:D Zpívali a hodovali a Gerrarda už naštěstí cestou do hotelu nikde nepotkali:D