Z P O V Ě Ď

rekreačního sportovce

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čima a Čimo

 

 

 

 

 

 

 

 

Motto:

„Kdyby byli sportovci úplně normální, nikdy by nemohli sportovat“

 

 

 

 

 

 

 

 

- o -

 

Věnováno vnoučatům pro zábavu, poučení i připomínku jejich prarodičů.

 

- o -

 

Čimovo poděkování:

 

- o -

 

Děkuji všem, kteří mě nejen morálně podporovali, ale dokonce se mnou i na trať vyběhli a vyjeli. Kdyby se všichni seřadili podél trati ve vzdálenosti jeden kilometr od sebe a já se s prvním dal do pohybu, nejen poslední by určitě už byl na trati sám …

 

- o -

 

Zvláštní poděkování patří panu MR z  Přáslavic, který stojí u zrodu vedení statistických sportovních výkonů a firmě Cyklosport Talaš za složení, servis a vylepšování našich mtb kol.

 

- o -

 

 

 

 

 

 

 

Resumé 

Útlý svazek „Zpověď rekreačního sportovce“ je povídání ze sportovního prostředí mapující aktivity amatérského sportovce. Čtenáři je předkládán pohled na rekreační běhání a jízdu na horském kole. Humornou formou, kdy ve výrazových projevech se používají průpovídky i nespisovná spojení, je snaha o ukázání radostí i strastí při těchto aktivitách, které přes třicet let ovlivňovaly každodenní život nejen sportovce samotného, ale i jeho nejbližší okolí. Na úvodní část, o uběhnutí vzdálenosti rovnající se obvodu Zeměkoule kolem rovníku, navazuje povídání o ujetí stejné vzdálenosti na horském kole. Následné zkušenosti, pocity a doporučení, která jsou čtenáři předkládána, nejsou pouze názorem sportovce samotného, ale jsou i pohledem člověka, který s ním celou tuto dobu velmi intenzivně prožíval. V závěru je zamyšlení nad tím, jak život obohatit v době, kdy úbytek fyzických sil a zdravotní problémy začínají ovlivňovat oblíbené činnosti na téměř každodenní aktivní úrovni.

 

Na co se těšit aneb co možná bude možné si přečíst

 

Předmluva

Definice rekreačního sportovce

Jak přežít následující čtení

Úvod

Kapitola první: Zpověď profíka, aneb v nejlepším je třeba přestoupit

       Jak to vlastně všechno začalo      

       Nezvyšovat váhu, zvyšovat výkon

       Vítězit, zúčastnit se nebo jen pro radost?

       A kilometry přibývají

       Statistika věda je      

       Výkony a rekordy

       Zdraví – trénink – zdatnost aneb každý den nesvítí slunce

       Rady pro greenhorny, poučení pro zkušené

       Co zbývá dodat k běhání

Kapitola druhá: Zpověď šílence, aneb podruhé neznamená naposledy

       Jenom na kole to nejde

       Potěšení z jízdy po cestách i necestách

       Jak šel čas

       Snižovat váhu, zvyšovat výkon

       Statistika věda je

       Záměny, výměny, opravy a ztráty

       Úrazy, zranění a zdravotní problémy

       Co zbývá dodat k biku

Kapitola třetí: Zpověď závodníka, aneb kdo nezávodí, nevyhraje

       Proč závodit?

       Běhání na závodních tratích

       Bike – to je životní styl

       První mtb maraton – Velká cena vinných sklepů Lechovice

       Maratonská rutina

       Maratonů víc než prstů na rukou

       Třetí naplněná desítka

       Poslední maratony v období horského kola

       Čas býků

      Vyjížďka není maraton

Kapitola čtvrtá: Zpověď starého zbrojnoše, aneb není třeba všemu věřit

       Sprinteři, vytrvalci a Ti další

       Cyklisti, kolaři a bikeři

       Na „kdyby“ se „nehraje“

       Běžecké a bikerské emoce

       Je dobré znát a opakovat si

       Co je nutné dodat

Kapitola pátá: Zpověď sponzora, aneb kdo řídí sportovce

       Všechno začíná nevinně

       Pohoda chůzí, pohyb pochodem

       Běhání není žádná slast

       Na kole jenom pro radost

       Jak zvládnout účast na sportovních akcích

       Jedeme na mtb maraton

       Ponaučení není nikdy na škodu

Kapitola šestá: Zpověď dědečka, aneb co nebylo ještě řečeno

       Homo Sapiens est creatura alienis

       Mělo smysl „to“ dělat?

       Směr? Domů!

       Všechny jsem rád doprovázel

       Sny a přání

       Pocta sponzorovi

Kapitola sedmá: Zpověď babičky, aneb co musí být řečeno (může být cenzurováno)

       Každá má své sny

       Každá je strůjcem svého štěstí

       Jak důležité je být babička

Doslov

Představení autorů  

PŘÍLOHY

         Kopie diplomu od Emila Zátopka z L-100

         V proudu času: 2009 – 2018 Mounting Bike Races & Web Pages

         WONBE SOMUTER

         ONTRA PIRS

         Dokumentární prezentace (s velkou pravděpodobností bude cenzurováno)

         Čimova rozcvička

         Popis horského kola

         Slovník vybraných pojmů

         Místo pro vlastní poznámky  

 

 

Předmluva

 

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

dílko, do kterého právě nahlížíš, je takové malé sportovní ohlédnutí na život rekreačního sportovce. Určitě sportuješ také, je to moderní, je to vzrušující, emotivní, dobrodružné i nebezpečné, zkrátka je to „in“. Jestli je to vždy také zdravé, o tom už tak přesvědčený nejsem. Moudré přísloví praví: „Když trpí hlava, trpí celé tělo“. Po přečtení této brožurky nemůžeš dojít k jinému závěru, než „ten to nemá v hlavě v pořádku“. Moudré přísloví praví: „Stokrát nic umoří i vola“. Když se něco přehání, člověka to zmůže, může mu to ublížit, může ho to dokonce i zabít. Moudré přísloví praví: „I kráva je do polévky moc“. Proto kdybys chtěl(a) zkusit něco podobného, o čem se právě rozhoduješ, že budeš číst, připrav si asi třicet, možná čtyřicet, let aktivního života. 

Proč Zpověď rekreačního sportovce? Proč vzít do ruky čtení s takovým názvem? Vždyť slovo „zpověď“ je zprofanované. Máme První zpověď, zpověď v kostele, Klaunovu zpověď od Petra Nováka, Krysařovu zpověď od Daniela Landy, zpověď alkoholičky, zpověď sběratelky kulinářských zážitků a mnoho dalších přívlastků je spojeno s tímto slovem. Titul zpověď na první pohled svádí k domněnce, že je spojen pouze s církví. Není tomu tak. Zpověď je vyjádření vyznání, přiznání, dojmů, zážitků, prožitků, pocitů, nálad i dojmů. Proto tak prostý název. A když má tolik přívlastků, rozhodli jsme se specifikovat i my naši zpověď. Už při vzetí do rukou se člověk doví, o čem to vlastně bude. Ne každý bude dál číst, ale mnoho se alespoň podívá, o čem to je. A o to tady jde.

„Člověk s nejmenší kvalifikací do všeho mluví nejvíc“, to je Gioiova teorie[1], která asi nejpřesněji charakterizuje hlavního „hrdinu“ této knížečky, který v ní popisuje více než třicet let života stráveného trápením svého těla, aby po celé dlouhé době přišel na to, že vlastně nic oslavného nedokázal. Na straně druhé, třicet let aktivního života představuje průměrně víc jak polovinu normálního aktivního lidského života, tak snad nějaké nabízené doporučení se dá přijmout. 

Celé povídání vzniklo z poznámek, které z počátku byly zapisovány do obyčejného školního sešitu, protože na vysokých školách se ještě na počátku osmdesátých let vyučoval jen počítač Consul, to byla skříň jako psací stůl, na děrnoštítkové lístky. V první polovině osmdesátých let minulého století byl dnešní osobní počítač v plenkách. Možná si ti dříve narození pamatují na PMD 85, ZX Spectrum a Didaktik M. Právě na posledně jmenovaném, který měl již klávesnici podobnou dnešním stolním keybordům, místo hard disku měl magnetofonovou kazetu, nejlépe na třicet minut záznamu, protože ta se nejméně „vytahovala“ a poměrně dobře zaznamenávala data, obyčejný kazetový magnetofon a místo monitoru byl využíván televizor, hrával autor této eseje svoje první počítačové hry se svými dcerami. Na takové médium nebylo rozumné, z důvodu jejich zachování do budoucna, ukládat statistické údaje. Papír a tužka kralují lidstvu již několik staletí a určitě ještě dlouho budou. Až mnohem později byla využita výpočetní technika v rychlých počítačích „286“, „386“ a následně i superrychlém Pentium. Notebook, netbook, ultrabook, tablet, ipad i smartphone, chytrý telefon s Androidem či jiným operačním systémem byl tenkrát hudbou budoucnosti. Dnes se běžně psané a tištěné díla digitalizují, ale nejdříve někdo musí přenést myšlenky mozku na papír nebo přímo na jedničky a nuly, které se zobrazují úplně stejně jako myšlenky napsané na papír nebo na papír vytištěné. Knihy se dnes vydávají již v elektronické podobě, místo kilogramů knih si vozíme na dovolenou jednu útlou digitální čtečku knih obsahující celou naši knihovnu a můžeme si v ní listovat úplně stejně jako v knize papírové. Ale papírová kniha má několik velkých výhod. V takové knize si můžeš nechat záložku, papírek s poznámkou nebo dokonce si udělat poznámku přímo do knihy, můžeš si ohnout rožek stránky, ke které se chceš vrátit nebo která se Ti líbila. Nicméně, díky této moderní technice máš i Ty možnost nahlédnout do nitra lidí, se kterými ses možná ani nepotkal(a), ale když si digi formu převedeš na papír, všechno to, co jsem právě zmínil, můžeš s knihou udělat. Proto jsme nechali na konci knihy jednu volnou stránečku i pro Tvoje osobní poznámky, postřehy a nápady.

Tato kniha je volným pokračování přepracovaného tzv. hlášení s názvem „Zpověď profíka, aneb v nejlepším je třeba přestoupit, ale nepřestat“[2]. Kdo měl možnost si přečíst toto hlášení, zabývající se oběhnutím Zeměkoule kolem rovníku, nemůže očekávat, že najde v první kapitole převratné myšlenky, které ještě nečetl. Nicméně i tato kapitola doznala změn, a to jak kosmetických (formálních), tak také substantivních (obsahových). V žádném případě nikomu neuškodí si ji přečíst znovu. Opakování je matka moudrosti. Už ale nemůžeš přeskočit kapitoly následující, které mapují aktivitu na horském kole na stejnou vzdálenost.

Všechno začalo tzv. Prvním hlášením z roku 2004, na které přímo navazovalo Druhé hlášení, vydané v říjnu 2008. „Zpověď profíka, …“ v podstatě jen doplňovala a opravila druhé hlášení. „Zpověď profíka, …“ se zabývá obdobím let 1985 – 2009. Přesně obdobím, které se nachází v časovém intervalu od 1. dubna 1985, kdy první kilometry byly zapsány do statistiky, do 31. března 2009, kdy byla statistika běhání uzavřena. Druhá kapitola „Zpověď šílence, aneb podruhé neznamená naposledy“, plynule navazuje a předcházející období, začíná 1. dubna 2009 a končí 31. března 2018, kdy i statistika druhého překonání vzdálenosti obvodu Zeměkoule kolem rovníku na horském kole byla ukončena. Následující kapitoly jsou, řekněme, přídavkem pro čtenářky i čtenáře, aktivní sportovce, kteří si chtějí ujasnit, zda jsou také úplně normální a zda se nemusí se svými aktivitami skrývat před svým okolím. Právě naopak, tyto kapitoly jim říkají: „Ano, na rozdíl od těch ostatních, jsi normální“. V textu se mohou najít a zjistit, že veřejně se ukázat je normální, že nejsou sami a že tato publikace je toho důkazem. Následující kapitoly jsou, řekněme, také přídavkem pro čtenářky i čtenáře, pasivní sportovce, kteří si chtějí ujasnit, zda není lepší být aktivní a není právě teď, při čtení těchto řádků, ten správný čas, změnit svůj způsob života a pustit se do dobrodružství, která jim mohou obohatit život zatím o nepoznané zážitky? Pokud zjistí, že „ano“, potom už jim, kromě vlastní lenosti, v jejich aktivitách nic nebrání. Nikdy není totiž pozdě!

Zpracování závěrečné podoby dokumentu trvalo více méně, tedy s delšími nebo kratšími přestávkami, několik dlouhých let. Všechno nějak přinášel čas, myšlenky se kupily a musely se uložit trvalejším způsobem než pouze do hlavy. To určitě víš, že perioda zapomínání lidstva je sedmdesát šest let, to jsou tři generace po pětadvaceti a jeden rok. Praděda už svému pravnuku neřekne svědectví očitého účastníka a pravnuk už nevěří tomu, co mu zprostředkovaně říká jeho děda, v lepším případě i jeho táta, o tom, co prožil jeho pradědeček. Tyto myšlenky byly následně rovnány do patřičných vět, věty do odstavců, odstavce do podkapitol a systém v první řadě tvoří kapitoly, které se snaží popsat jednotlivé oblasti.

Svazek byl postupně doplňován a upravován tak, aby výsledná podoba mohla být připravena pro čtenáře v co nejkratší době po ukončení objetí Zeměkoule na kole. Snahou také bylo vyvarovat se chyb, které se objevily v předcházejících hlášeních, která vznikala, a to musím přiznat, velmi ukvapeně a výsledný produkt nebyl vždy po stránce nejen obsahové, ale i formální na požadované úrovni. Navíc jsem přizval ke zpracování a korekci své blízké. Zejména bez myšlenek a aktivní účasti mé manželky a sponzora v jedné osobě by Zpověď byla ochuzena o tu pravou šťávu, o koření života, o moudra, které nevymyslíš. Ty přinesl život a o to jsou cennější.

Nejlépe se myšlenky skládaly, když ještě unavené tělo spolupracovalo s šokovanou emoční sférou mozku (nejlépe po třech pádech bez vážného úrazu, zpravidla ale se stále zřetelnou terénní vyrážkou, která po několika dnech byla zřetelnější, až na opáleném těle zbyly bílé grafity). Tělo nebylo třeba trápit fyzickou činností a nejlépe bylo ulevit své duši tím, že své dojmy, které ji ovládly po posledním sportovním výkonu, sdělí nejen těm, kteří u toho byli, ale i všem ostatním. Tento postup se zdál jako perfektní relaxace.

Myšlenky by nebyly kompletní, kdyby se do knihy nedostaly myšlenky i těch, kteří byli nuceni s takovým individuem žít. Názor nejbližších je názorem, který nevymyslíš. Mravenčí prací bylo sbírání, třídění a konečné zpracování všech těchto myšlenek. Možná že nakonec právě tyto myšlenky se stanou těmi, které nezapadnou na smetiště dějin a budou žít v mysli a činech jejich čtenářů.

Doufám, že při čtení nebudeš zahlcený/á vedlejšími informacemi, které by mohly rušit tvoji pohodu. V naší hektické současnosti se na nás valí současně lavina informací s vrchu i tsunami informací zespod a my nedokážeme z těchto povrchních, nepodstatných a často blbých zpráv vytáhnout to podstatné, to základní, to, co bychom měli vnímat. Nesnaž se vstřebat všechno hned, nech si čas, vytvoř si pohodové prostředí a přemýšlej nad tím, co právě čteš. 

Tak teď, čtenářko či čtenáři, přeruš čtení, zajdi si udělat kafe, posuň si popelník, aby Ti neupadl popel na koberec, v klidu se usaď do svého oblíbeného křesla, zapal si, upij něco málo svého moku a než upadneš do hypnotického stavu, přečti si vyprávění, které Ti může přinést úsměv na rtech, protože Tebe se to netýká, mrazení v zádech při myšlence, že by se Tě to mohlo týkat, anebo dokonce zarmoucení nad tím, že právě Tebe se to netýká

 

 

Definice rekreačního sportovce

 

Jak se blížil závěr mého druhého kola kolem Zeměkoule po obvodu rovníku se současným dokončováním tohoto dílka pro ty, kterým to bylo slíbeno, přemýšlel jsem, jaký jsem vůbec sportovec nebo jestli vůbec jsem sportovec. Fenomén internet je plný sportu, najdeš nesmírné množství rad, návodů, doporučení pro zdravý životní styl, ve kterém sport hraje významnou nebo dokonce rozhodující roli. Ale z definic sportovce jsem našel jen jednu trapnou na Wikipedii, která říká: „Sportovec je člověk, který se věnuje sportu“. A z toho já dedukuju, že ten, kdo provádí sportovní aktivity, by měl být tedy sportovec. Možná kolem mě si někteří myslí, že jsem sportovec a závidí, že oni ne. Naopak možná kolem mě si někteří myslí, že sportovec nejsem. Z toho vyplývá, že bych tedy neměl nabízet „Zpověď rekreačního sportovce“, když nejsem sportovec. A když nejsem sportovec, potom už je jakýkoliv doplněk zbytečný. Já se cítím jako sportovec, považuji se za sportovce, tedy jsem sportovec. Teď ještě potvrdit, že jsem i rekrační sportovec.

Pro mě pojem „rekreační“ znamená oddychový. Účastníme se rekreací, tedy oddechujeme, rekreujeme se, abychom opět nabrali síly do další práce. Rekreační sport je tedy aktivita, která dodává energii na jiné než rekreační činnosti. A vykonavatel takových aktivit je, logicky vzato, rekreační sportovec. Tak jsem vstoupil do džungle internetu s cílem najít definici rekreačního sportovce. Vlastně jsem nechtěl najít definici, chtěl jsem se ujistit, že jsem rekreační sportovec. Zagugloval jsem, jak se v dnešní digitální době říká, a našel jsem na dotaz „rekreační sportovec“ jednu, z mého pohledu trapnou definici, ve které se říká, že rekreační sportovec je člověk, který nemá ambice vyhrávat závody nebo soutěže, ale pracuje na zlepšení svých schopností dnes a denně[1]. Trochu to stejný zdroj vylepšil při definování kategorií sportovců, ale zase z toho čiší komerce, tedy business, protože se dívá na sportovce z hlediska pojistného trhu. Definuje profesionálního sportovce, amatérského registrovaného sportovce a rekreačního sportovce. A požadovaná definice zní: „Rekreační sportovec je člověk, který vykonává sportovní aktivitu za účelem zvýšení duševních a fyzických hodnot na nižší než krajské úrovni, bez úplaty, bez profesionální smlouvy, příležitostně“[2].

Dokonce jsem prošel i diplomovou práci na téma výživy sportovců, ale ani v tak významné publikaci[3] jsem nenašel hledanou definici sportovce, už vůbec ne rekreačního sportovce. Nerozlouskl to ani pan doktor Vojtěchovský v článku Typologie rekreačních sportovců[4]., který dělí rekreační sportovce podle přístupu a věrnosti sportovnímu odvětví do dvou kategorií – na monosportovce a sportovce univerzální.

Monosportovec je jedinec, který pravidelně a systematicky trénuje, zpravidla závodí, i když s různými cíli od „zúčastnit se“ až po „lepší mrtvý nežli druhý“, a nakonec je tak úzce specializovaný, že dělá jen jeden sport. Je tedy monosportovec, který nakonec může skončit velice špatně, protože z toho zblbne, čili stane duševně omezený na jediné činnosti. Jeho původní radost z pohybu a nadšení pro tuto činnost se přemění v povinnost, která, když nebude přinášet výsledky, povede jak ke zhoršení výsledků, tak k závislosti.

Univerzální sportovec, jak se dá vytušit ze synonym tohoto přívlastku, je všeobecný nebo ještě lépe všestranný sportovec. Všestranný sportovec dělá nejen letní a zimní sport, nejen indoorový a outdoorový sport, ale také několik letních sportů a několik zimních sportů. Takže je to v podstatě osoba, která dělá všechno a nic pořádně. Jak si takového všestranného sportovce představit? Jednoduše. V létě běhá, jezdí na kole, dělá dlouhé turistické tůry, hraje plážový volejbal, nohejbal, běhá po tenisovém kurtu a chodí plavat na místní otevřenou vodu. V zimě má sjezdové lyžování, běžky, když to jde tak i běhání, k tomu basketbal, volejbal a nohejbal v tělocvičně a plavání ve vyhřívaném bazénu. Samozřejmě můj výčet nemusí, a nemůže, být konečný, protože do sportovních lze zahrnout i pétanque a curling. Uznej, že „aj kráva je do polévky moc“. Souhlasím s MUDr. Vojtěchovským v tom, že jedinec nedosahuje výkonnosti elitních sportovců, ale na druhou stranu mají stabilní výkonnost, která je srovnatelná s jedinci i o generaci, někdy i o dvě, mladšími. Toho jedince dosáhne po dlouhém čase a nezměrné trpělivosti. Tady platí: „Miluj ňa málo, miluj ňa dlůho“. Souhlasím s ním také v tom, že tělo není jednostranně zatěžováno a nehrozí mu lokální přetížení. Už bych s ním ale polemizoval v tom, že nehrozí celkové přetrénování či psychické vyhoření. Právě proto, že „stokrát nic umoří aj vola“, je velké množství aktivit cestou ke zdravotním problémům fyzickým i psychickým, zejména když se jedná o jedince, který neumí „hrát pro radost“ a musí vítězit. Takového jedince mít v partě při kolektivním sportu, tak je lepší na kolektivní sport nechodit, když je tam právě on. Když už se hádá člověk s nadřízeným nebo kolegy v práci, nemusí se hádat i při sportovní hře.

Protože jsem nenašel vhodnou definici v odborné literatuře ani v diskuzi odborníků, nezbylo mně nic jiného než si rekreačního sportovce definovat sám. Při tvorbě definice jsem samozřejmě vycházel z již prezentovaných názorů, které se v některých bodech shodují s mou životní zkušeností, která má důležité místo v mé definici:

„Rekreační sportovec je jedinec provádějící oblíbené tělesné aktivity, které jsou obecně kategorizovány jako sportovní disciplíny, dlouhodobě, ve svém volném čase, s přiměřenou tréninkovou náročností, pro uvolnění vnitřního tělesného napětí, k získání požadavané stabilní tělesné síly a vytrvalosti, psychické odolnosti a k udržení přiměřeného zdravotního stavu“.

 

 

Jak přežít následující čtení

 

Kdo má rád pohádky, ví, že pohádky jsou nejen krásné, ale i poučné. Není důležité, jestli si bereme poučení z knihy pohádek O hloupém Honzovi, kresleného seriálu O Rumcajsovi a jeho loupežnickém synu Cipískovi anebo z pohádek filmových. Například ve filmové pohádce Třetí princ, která byla natočena v roce 1982 a poprvé promítána 1983, a kterou je nutné vidět několikrát, aby si divák uvědomil, jaká moudra si má pamatovat, hraje Lubomír Kostelka kupce, který při prodeji svého zboží říká Pavlu Trávníčkovi, který hraje dvojroli prince Jaromíra a Jaroslava: „Princi, rady jsou drahé“.

Naše rada, jak přežít následující stránky, není drahá a navíc je upřímná. Nejlepší způsob, jak přežít bez psychické a fyzické újmy, je ihned po přečtení tohoto odstavce odložit čtení a už se nikdy nevrátit k druhému pokusu o dokončení četby. Nedá se pokračovat ve čtení, aniž by předkládaný obsah neměl vliv na zdraví jedince, který neuposlechl naše rady.

Ať už jsi nerozvážný(á) nebo jsi odvážný(á), neuposlechl(a) naší rady a chceš vědět, jak to s Tebou může dopadnout, přečti si hned teď po následujícím úvodu i celou první kapitolu. Čtení těch pár desítek stran nebude trvat tak dlouho, jak dlouho bude trvat Tvé následující trápení. Nejdříve Tě bude hryzat svědomí, že nic podobného jsi ještě nedokázal(a),  co nedokázal(a), ani sis to nezkusil(a). Po trýznivé bolesti na duši se rozhodneš vyběhnout. Prohrabeš šatník a ze spodní poličky, úplně zezadu, vyhrabeš něco, co se dá použít jako dres, z botníku vytáhneš své ošoupané kecky a vyběhneš. Samozřejmě nejsi žádné „mýdlo“ a dáš si hned na úvod dvanáct kilometrů, nebo když poběžíš pomalejším tempem než pět minut na kilometr, si dáš jen jednohodinovku.

Po večerní únavě bude následovat probdělá noc doprovázená svalovou horečkou a těžké ranní vstávání. Namažeš si nožičky tím nejlepším masážním prostředkem, který ve svém okolí najdeš a upadneš do křesla. Zatímco se budou nožičky regenerovat, šáhneš na stránky, které stály u zrodu Tvé současné bolesti, a začteš se do kapitoly druhé. Po jejím přečtení si uvědomíš, že jízda na kole je příjemnější, než běhání. Zvedneš své tělo z křesla a půjdeš zkontrolovat stav svého stroje. Po zjištění, že jediný problém k jeho využití spočívá v dofoukání duší na patřičný tlak, se rozhodneš projet, protože lehkým krouživým pohybem se lehce uvolní ztuhlé svaly ze včerejšího běhání. Krátká projížďka na třicet a více kilometrů Ti nemůže ublížit. Navíc jízda po asfaltu je nudná a zpestříš si jízdu terénním úsekem, kde si také přece musíš zaskotačit.

Ještě před večeří si uvědomíš, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. K tomuto závěru Tě donutí reakce Tvého těla, které bude mít problém nejen s nožičkami, ale i ručičkami, které nejsou v dané chvíli zrovna ochotné se dlaněmi dostat nad úroveň hlavy a podat z poličky hrnek na kávu, kterou si pravidelně večer dáváš. Navíc se Ti nepřirozeně natáčí hlava, která nechce držet na krku. Druhou noc přečkáš ještě ve větším utrpení než tu první a teprve ráno zjistíš, že Tě také bolí i to, co Tě nikdy nebolelo, i když na tom celý den sedíš.

Pokud je bolest nohou při chůzi menší než bolest zadku při sedění, nalistuješ si kapitolu třetí své oblíbeně neoblíbené četby a při šouravé procházce si přečteš, jak je krásné opojení vítězství. Už se vidíš, jak Ty stojíš na té své vysněné bedně, a davy šílí nad Tvým výkonem. V této chvíli zapomeneš, že Tě bolí celý člověk a uděláš neopatrný krok, který Tě dostane rychle do reality. Nasadíš si „rehabilitační“ procedury, v této chvíli spočívající v dalším vmasírování nenahraditelného, nesmrtelného a vždy zabírajícího krému značky Alpa a snažíš se zapomenout na své utrpení při čtení kapitoly čtvrté. Uvolníš se, hlava se baví a tělo se začíná pomalu vracet ke svému rytmu, na který bylo zvyklý, než bylo použito jako důkaz své zranitelnosti a nemohoucnosti. Navíc při čtení kapitoly páté, si hlava dává dohromady všechny impulsy těla a upozorňuje, že všechny rady v páté kapitole měly být napsány jako první, aby nedošlo k tomu, co právě odeznívá. V této chvíli se rozhodneš půjčit „své“ čtení své drahé polovičce s odkazem, že má začít kapitolou pátou.

Po několika dnech se dostaneš do relativní pohody a vrátíš se k tomu, co jsi nedokončil(a) – čtení Zpovědi rekreačního sportovce. Při poslední kapitole si uvědomíš, jak byl Tvůj život doposud jednotvárný, nezáživný, nudný a šedivý. Jiskra v hlavě zapálí plamínek a Ty, ať se tomu bráníš, jak chceš, se dostáváš na plošinu, po které vede jenom cesta vpřed, nikoli zpátky. Z plamínku plamen, z plamenů žár a můžeš si začít dělat vlastní poznámky o svých sportovních výkonech.

Kdo má rád pohádky, ví, že pohádky jsou jiné než život. Je ale důležité brát si z nich poučení. Pokud se nám podaří život proměnit v pohádku, ani utrpení není tak velké. Pohádka o sportovci může být i Tvoje pohádka. V tomto okamžiku již jsi ale nemocný(á). Začíná trpět Tvoje psychika a tělo začíná být vystavené týrání. Čím větší týrání těla, tím větší uspokojení mysli.

Na otázku „Jak přežít následující čtení?“ je jediná odpověď – začít sportovat. Při čtení i sportovních aktivitách Ti přejeme hodně zdaru.

 

Úvod

 

Civilizace se řídí kalendářem už tisíce let. Samotný rok trvá zpravidla dvanáct měsíců, ale ne vždy začíná prvním lednem. Například Spojené státy Americké mají fiskální rok začínající 1. říjnem a končící 30. září roku následujícího. My dříve sloužící v armádě pamatujeme výcvikový rok jinak než je tomu dnes. Bývávalo, že v armádě výcvikový rok také začínal dříve než až dnem 1. ledna kalendářního roku. Můj sportovní rok začíná 1. 4. kalendářního roku a končí 31. března následujícího roku. Proč je to tak a ne jinak je prosté, 1. dubna je Apríl, a všechno co začínáš v tento den, je tak trochu nadsázka, hec, výzva, pošetilost nebo dokonce i bláznovství. A navíc odchází zima a začínají se probouzet nejen hormony.

Kalendářní rok v našich evropských zeměpisných šířkách doprovází čtyři roční období. Ani tato období nedodržují většinový názor, že první leden je začátkem ročních období. Všechno je jaksi relativní. I ta období prožíváme různě. Máme jarní únavu, letní pohodu, podzimní vyčerpání a zimní spánek. Každé období je něčím krásné, ale ne všechna jsou nakloněna aktivitám všech sportů. Jsou sporty výrazně letní, v protipólu sporty výhradně zimní a mezitím se pohybuje několik aktivit, které můžeš provozovat celoročně. Běhání patří do této skupiny, horské kolo už je diskutabilní, ale i na Silvestra a Nový rok můžeš potkat bikery užívajících si, stejně jako ty, zimního počasí i terénu na horském kole. Pojem fatbike už není žádné scifi a věřím, že nejen mladá generace ví o kole, které se používá i na jízdu po sněhu.

A máme tady den, prostý obyčejný dvacet čtyři hodinový jeden den. Někdo rozděluje dny na pracovní a dny volna, jiní na dny, kdy prší a neprší, další třeba na aktivní a pasivní. Já mám dny, kdy to jde, a kilometry přibývají, a dny, kdy to nejde, a statistický údaj se nemění. Pán Bůh sedmý den odpočíval. Nejsem Pán Bůh, tedy v neděli neodpočívám. Jsou dny, kdy i vůl zapláče a jsou dny, kdy v neděli musím pracovat, abych v pondělí měl v práci co dělat. Pokud se diskutují moje rádoby sportovní aktivity, odpovídám, že se nezabývám otázkou, zda ano či ne. V tomto ohledu mně nezáleží ani na tom, zda v neděli, v pátek či státní svátek. Dokonce mně ani nezáleží na tom, zda ráno, v poledne nebo pozdní večer. Ale po osobních zkušenostech se snažím držet zásady, že při sportovních aktivitách je nejlepší nemít soupeře. Když ale už musí být, tak můj soupeř by měl být oddělený ode mě nejméně sítí. Obdobně je to se spoluhráči. Nejlépe se mi sportuje, když nemám ani žádné spoluhráče. Tak mi z toho vychází, že běhání i horské kolo patří k nejbezpečnějším sportovním aktivitám a také ke sportovním aktivitám, které se dají provádět téměř kdykoliv jedinec tento pohyb potřebuje nebo jej chce provádět. 

Pokud jsi listoval(a) od první stránky a viděl(a) obsah, je nepravděpodobné, že ještě nevíš, co tě čeká v následujících kapitolách. Přehled kapitol a kapitolek je jenom upoutávka na čtenáře, aby se pustil do čtení. Jenom ten, kdo zažil, prožil nebo si něco podobného užil, se dokáže už na počátku vžít do následujících řádků. Ostatním nezbývá ni, než se o to snažit. Kdo četl „Zpověď profíka, aneb v nejlepším je třeba přestoupit, ale nepřestat“ nebo ještě k tomu má nějakých pár tisíc kilometrů naběhaných anebo dokonce kolem Zeměkoule oběhnuto, mohl by první kapitolu přeskočit. Nic v podstatě nového by se nemusel dovědět, protože už ví, co to obnáší. Upozorňuji, že původní text se úpravám nevyhnul a doznal v některých podkapitolách podstatných doplnění. Když už se pustíš do čtení, měl(a) by sis první kapitolu nastudovat, abys pochopil(a), proč byla napsána po kapitole první nejen kapitola druhá, ale i kapitoly následující.

Ten kdo neměl tu čest si přečíst původní samostatnou kapitolu první, neví nic o pozadí, které vyústilo ve zpracování této eseje. Prapočátek je někde na počátku osmdesátých let minulého století, pokračovalo to v roce 2004, kdy v polovině roku jsem několika kolegům, tehdejším i bývalým, poslal krátké oznámení v rozsahu jedné tiskové strany o stavu mých naběhaných kilometrů. To bylo období, kdy jsem se dostal z pětimístných čísel do čtyřmístných, tedy pod hranici 9 999 km do stanoveného cíle. Ve zprávě jsem slíbil, že jakmile překročím hranici 39 071 km a do oběhnutí zeměkoule mi bude zbývat méně než tisíc kilometrů, tedy, když se změní čtyřmístné číslo na pouhé třímístné, pošlu novou zprávu. Tento okamžik nastal v září 2008. Od této chvíle uplynulo jen půl roku a už tady bylo třetí hlášení o oběhnutí Zeměkoule. V něm jsem oznámil, že další aktivita bude horské kolo a odmlčel se. Vlastně jsem se začal připravovat na psaní této eseje, tedy asi poslední zprávy, ale podstatně širší, myšlenkově hlubší a možná i poučnější. Pokud platí „nikdy neříkej nikdy“, neříkej, že žádné další hlášení už nebude!

Přečtení, to není ten správný termín, studium eseje Ti možná dá odpověď, proč se vůbec hýbat, proč se hýbat během a proč se hýbat na horském kole. Jakou Ti to přináší radost, ale i co Tě čeká, když se do něčeho takového pustíš. Čím déle to trvá, tím více Tě to opíjí, pohlcuje a odráží se na chování, jednání, psychice i fyzickém stavu. Pokud se týká běhání, v žádném případě se nesnažím svá vyjádření formulovat ve stylu: V minulém životě jsem byl gazela, dostal jsem vnuknutí, cítím potřebu, mám to zakódované, musím. Člověk je jako cvičená opice, co se naučí, opakuje tak dlouho, až bez toho nemůže žít. Na druhé straně bych rád vyvrátil názor, že kdyby Pán Bůh chtěl, aby člověk běhal, dal by mu kopyta. Pokud se týká horského kola, je nutné k aktivitě pohlížet jako k možnému způsobu kompenzace běhání v době, kdy aktivní běh už začíná ovlivňovat zdravotní stav.

 

 

Kapitola první: Zpověď profíka, aneb v nejlepším je třeba přestoupit

 

Motto: Běhat pro radost je lepší než běhat pro výkony

 

Jak to vlastně všechno začalo

 

Tak jak začínají pohádky. Bylo, nebylo, dávno tomu. Už je to tak dávno, že si ani nevzpomenu na rok, kdy jsem vlastně začal pravidelně pobíhat po loukách, lesích. Pobíhat není žádné pejorativní slovo. Opravdu to bylo pobíhání a s vlastním pohybem zvaným běh to v počátcích mělo málo společného. Z počátku to bylo velké trápení a byl to důsledek užívání si mládí. V sedmdesátých letech minulého století ještě žili skuteční partyzáni ze Slovenského národního povstání a studenti v Bánské Bystrici sa učili piť a fajčiť ako ti partyzáni. Někteří ale přitom byli docela dobří sportovci. Třeba můj spolužák Pavel M, který nebyl v našem životním stylu výjimka, v té tobě v Dukle Bánská Bystrica skákal do dálky přes sedm metrů a já jsem nepřekonal ani čtyřmetrovou vzdálenost. Kilometr jsem běžel za pět minut maximálním tempem a po doběhnutí jsem byl zralý na odvoz z podezření na infarkt. Nepoznal jsem žádného abstinenta ani na Slovensku ani následně ve Vyškově, kde se většina mých spolužáků přesunula ze Slovenska. Zde jsme v nových kolektivech, převážně složených ze stejně zaměřených gymnázií, pokračovali a utužovali svoje návyky.

Nic netrvá věčně a i životní styl je někdy dobré změnit. Bylo třeba změnit životní návyky, protože součástí osnov studia byla i zkouška z tělesné přípravy. Nejen teoretická část, která se dá do hlavy dostat a odpapouškovat na teoretické části zkoušky, ale hlavně praktická část, která nebyla zrovna nejlehčí. Při takové zkoušce nic neopíšeš, nic neokecáš, nic neohulíš. Buď to tam je anebo to tam není. Metry a sekundy jsou strašné jednotky, hlavně když Ti chybí jenom drobné, jenom několik málo jednotek, které se dají spočítat na prstech jedné ruky. Nic s tím nenaděláš. Vlastně se dá udělat jenom jedno, začít s tím něco dělat a to znamená začít na sobě makat, tvrdě makat. Uspět znamená změnit způsob studentského života. Pravidelný běh, drobné posilování, méně piva a ještě méně cigaret. Ona tady byla vlastně ještě jedna motivace. Ve třetím ročníku vysoké školy jsem se oženil a bylo třeba partizánské návyky kompenzovat.

Samotná obávaná praktická zkouška z tělesné přípravy nakonec dopadla výtečně. Ono se tady není čemu divit. Vážil jsem jak pytel cementu a pozinkovaný kýbl malty dohromady a nic nebyl problém. Vyjádřeno srozumitelnou řečí čísel, bylo to padesát a dvacet jedna kilo. Takové tělo se dá ještě poměrně rychle zvládnout a donutit k určitým koordinovaným pohybům. Přesunout takové tělo na čtyřmetrovém laně silou vlastních rukou bez pomoci nohou je lehčí, než kdyby vážilo například o dvacet kilo víc. Bez tréninku to samozřejmě nejde, ale jde to rychleji nacvičit s lehčím než těžším tělem. Není třeba shazovat zbytečné tukové vaky a nacvičit pouze sílu. U rychlosti je to trochu jiné. U mě to byl problém. Není hmotnost, není dopředná setrvačná rychlost. Když se rozhoupe těžké těleso a vrhne se vpřed, jeho setrvačnost je přímo úměrná jeho hmotnosti.  Čím mohutnější tělo vymrštíš na dráze prudce vpřed, tím větší setrvačnost získáš a potom stačí jenom nezakopnout. Taková situace umožňuje dosahovat lepších výsledků na krátkých sprinterských tratích. Sto metrů se běhá na stadionu na rovince, zakopnutí, pokud není o vlastní nohu, téměř nehrozí a výsledek je lepší než u lehčích váhových kategorií. Já na takové trati musím kmitat jak ta fretka a výsledek nic moc. Sprinty nemám rád. Norma „na výtečně“ nebyla u mě splněna, ale výsledek neohrozil závěrečné hodnocení. Co se nepodařilo na krátké trati, bylo třeba dohnat na delší trati. Takový kilometr se dá lehce namakat. Uběhnout rychle kilometr se dá, když víš, že uběhneš víc. Běhat daleko znamená běhat dlouho. Běhat dlouho znamená mít výdrž. Mít výdrž znamená pravidelnost. Pravidelnost, a to jsem tenkrát ještě nevěděl, znamená závislost. Tak jsem začal pobíhat po Hamiltonském údolí u Vyškova. Zpočátku volně a nepravidelně, postupně dále do hloubky údolí a následně i do okolních srázů. Výsledek se dostavil. Norma na jeden kilometr, to je jenom dvě a půl kolečka na stadionu, jehož okruh má čtyři sta metrů, byla na hranici tří minut a deseti sekund. Pohodová norma v případě, že to tam je. A ono to tam bylo: výsledná hodnota byla nejen pod tuto normu, ale i pod hranicí tří minut a čas se zastavil osm sekund před vypršením tří minut. A tady někde to začíná, tady mě chytlo to, co se mě drží do dnešních dní.

Na útvaru bylo ctí mladého důstojníka v noci bdít (některým se z toho i játra začaly lámat) a přes den dokazovat, že stále má dost sil. A to bez tréninku jaksi dobře nejde. Tak jsem běhal sám i s kolektivem, v keckách i kanadách, v pracovní době a někdy i po ní. To bylo ještě v době, kdy pracovní doba trvala o něco déle než ta doba mimopracovní. Časem se ten poměr trochu změnil. Běhal jsem méně v pracovní době a více ve volném čase. Ale pokud si teď myslíš, že jsem jenom běhal, tak to Tě musím vyvést z omylu. Nejen prací je člověk živ, nejen běháním se dokáže uspokojit. K tomu bylo mnoho dalších aktivit, samozřejmě fotbálek venku i v tělocvičně, později nohejbal, v zimě také hodně basketbálek. Jak šel ale čas a výkonnostní nůžky se mezi mnou a spoluhráči, zejména protihráči, začaly rozevírat, vracel jsem se stále častěji s drobnými úrazy způsobených snahou protihráčů zastavit toho pobíhajícího blázna. Sporty, kde protihráči jsou odděleni sítí, s výjimkou tenisu, který mě ale vůbec neláká, se stávaly jen společenskou aktivitou. Moje nároky na fyzickou zátěž se dostávaly do jiné dimenze. Snižování účasti na kolektivních sportech nakonec dopadlo tak, že jsem zůstal sám. Osamocený běžec v lesním porostu a volně rostoucí trávě. Tak se ze mě stalo individuum. V podstatě to znamená jedinec, pro mě ale samotář. Není dobré si plést individuum s individualistou. Individualista je stoupenec individualismu (protiklad je kolektivismus), to je společenského názoru, který na první místo klade jedince, jeho nezávislost a právo prosazovat své individuální zájmy a cíle a starat se především sám o sebe. Já se údajně starám jen o své zájmy (tady je třeba rozumět mé sportovní aktivity, které jsou údajně vždycky na prvním místě) a nehledím na druhé, ale v žádném případě nejsem individualista.

V březnu 1985 jsem potkal na „přáslavické“ trati osudového muže. Hodnost a funkce není důležitá, pro dříve narozené a prostředí znalé, byl to Milan R. Už jsem ho roky neviděl, jestli žije, a já bych mu to přál, bude již hodně zkušený muž. Před pár lety jsem ho potkal v Olomouci, byl sice již v důchodu a zdravotní stav mu nedovolil běhat, ale stále byl v pohybu.  A právě ten březnový den jsme se dali do řeči a jen tak mimochodem se mě zeptal na mé „sportovní výkony“. Ono se nebylo vlastně čím chlubit, ale běhání dostalo novou motivaci – zařadit se mezi stálé členy Ligy stovkařů (dále jen L-100), motivaci, o které dnes moje drahá polovička směrem k mé osobě říká – cvok, fanatik, blázen, magor, šílenec, maniak. Do žádné této kategorie nepatřím, jak se snažím objasnit v dalším textu, i když sám se k tomu tak trochu přiznávám, ale jenom trošičku. 

V dubnu 1985, od kdy jsem si začal zapisovat své běžecké výsledky, jsem neměl ještě v plánu běžet kolem Zeměkoule odpovídající vzdálenosti jejího obvodu kolem rovníku. To všechno přinesl až čas. Ono je to vlastně jednoduché. Někdo má rád vdolky, jiný zase holky, potom někteří i cigaretku a k ní patří samozřejmě kafíčko, i když znám lidi, co mají rádi kafíčko a přitom cigareta jim nic neříká. Já se vlastně nemůžu zařadit do žádné této skupiny a tím jsem přinejmenším divný. Možná si někteří přemýšlivější pokládajíc úplně logickou otázku: proč? Odpověď je velice jednoduchá. Zamilujte se do vlastní ženy a tím zapomenete na holky. Zamilovaní se „dobrovolně“ zříkají cigaretky a kafíčko bez cigaretky, jak jsem už zmínil, většině nechutná. Mimochodem poslední „kafe“ jsem měl v minulém století, nevím přesně kdy, ale s jistotou prohlašuji, že to bylo před rokem 1998. Vlastně nám zůstali jenom ty vdolky, ale vdolky zase zamilovaní nemohou, protože by neúměrně přibrali a mohli by se zařadit do kategorie opuštěných. Proto jsem si musel najít jinou zábavu, a tou se pro mě stalo na počátku běhání.

 

Nezvyšovat váhu, zvyšovat výkon

 

Dnes je moderní diskutovat o tělesné hmotnosti, kilojoulech a živočišném tuku. Každý je odborník na ideální lidské tělo a hlavy studované stanovují nejrůznější indexy tělesné hmotnosti, do kterých potom škatulkují své pacienty a snaží se přesvědčit širokou, nejen odbornou, veřejnost o své pravdě. Sám jsem se dostal do spárů takového odborníka, ale o tom později. Vůbec je divné, když na jedné straně se oháníme tím, jak jsme individuální, proč se na straně druhé škatulkujeme do norem podle až nemožných parametrů. Žijeme v kybernetickém věku, stačí se dnes podívat na internet, který v devadesátých letech minulého století byl v naší republice ještě v plenkách a kdo jsme měli internet doma, tak jsme za minutu připojení přes pevnou telefonní linku (zapomeň na Wi-Fi nebo mobilní připojení) platili víc než za guláš v hospodě, a zjistíme, kolik těch odborníků vymyslelo nesmyslných ideálů lidské postavy. Jen namátkou notoricky známá poučka o výšce postavy v centimetrech minus sto nám dá ideální hmotnost (tzv. Brocův index) nebo BMI (Body Mass Index), kdy vydělením své hmotnosti v kilogramech číslem rovnajícímu se výšky postavy v metrech na druhou Ti dá patřičnou hmotnost, kterou by Ti měla ukazovat váha. Ale dají se najít i jiné, až nesmyslné a v praxi snad ani nepoužitelné vzorečky jako je WHR index (waist to hip ratio), kdy vydělíš obvod pasu v centimetrech obvodem boků v centimetrech a pokud Ti výsledek vyjde větší jak osmdesát pět setin, pokud jsi žena, nebo jedna, pokud jsi muž, potom je to s Tebou špatné.

A k tomu všemu je navázána další věda, která nám říká, jak se k takové ideální postavě dostat, co všechno je třeba udělat a proč se musíme hýbat až hodinu denně, pětkrát dní v týdnu za dodržení příslušné tepové frekvence a aerobní kapacity plic. Které aktivity jsou nejlepší, kterým se vyhnout, která aktivita nám co ničí a jak je nejlépe kombinovat, abychom si zničili celé tělo pěkně koordinovaně a systematicky. K tomu dostáváme odborné zdůvodnění, jak nespalovat cukry ale živočišné tuky, protože ty jsou právě to zlo. Asi zapomněli na to, co jim říkala jejich babička: „Třepeš se jak osika, kdybys měl na sobě trochu sádla, to by Tě hřálo“.

Všechno co děláme pro svoji ideální postavu a zdravý životní styl je jen střípkem mozaiky, je jen etapou promyšleného komerčního kolotoče. Není nepravda, že jsme krmeni výsledky nejrůznějších renomovaných institucí, vědeckých pracovišť a výzkumných ústavů, podle kterých, na základě dlouhodobých genetických výzkumů, nás odborníci upozorňují, že lidské tělo je stavěno na sto třicet let života. A právě díky našemu nezdravému životnímu stylu s nesprávnými stravovacími návyky, nedostatkem pohybu a stresovým zaměstnáním, ve spojení s pobytem ve zničeném životním prostředí, se okrádáme o dlouhé roky aktivního života.  Až si nastuduješ všechny výše uvedené nesmysly, dojdeš k závěru, že nejlepší je nic nečíst. Pokud Tě takové myšlenky doposud netrápily, není důvod si je nadále připouštět k tělu a začít se jimi trápit. Nezapomeň: „Jak trpí hlava, trpí celé tělo“.

Nejsem asi sám, kdo přišel na to, že tělo není blbé. Zchudneš, makáš jak barevný, dostaneš se na ideál, který Ti někdo vsugeroval, a když ho dosáhneš, tělo si zvykne na trápení, kterému bylo doposud vystaveno a protože není blbé, začne si zase tuky pěkně ukládat do zásoby. Nezbývá než začít znovu tělo trápit a ještě víc než předtím. Tak na takový způsob života je nejlepší se z vysoka … Často říkám, že nejlepší se má blbec, nic neví - nic ho „nesere“ (rozuměj nechybí), pravidelně jí, klidně spí a nic mu k blahobytu neschází.

Ve sportu se často používá termín „váhová kategorie“. Aby nedocházelo k dezinformaci a nejednotnému chápání, uzavřu tuto část hned na začátku. Nebude třeba se k tomu dále vracet. Správně podle SI soustavy se má používat hmotnostní kategorie, ale na Moravě se vážíme a ne hmotníme, proto používám pojem váhová kategorie. Nepodařilo se mně najít definici tohoto pojmu, proto jsem vytvořil vlastní definici. „Váhová kategorie přestavuje definované rozpětí čísel, ve kterém se nachází jedinec po přesunutí svého těla na zařízení, které stanovuje jeho hmotnost“. Například v boxu existuje u mužů, stejně tak u žen, jedenáct váhových kategorií, ale nejsou stejné, a u kadetů a kadetek dokonce třináct.[1]Tento systém jsem zjednodušil a stanovil jsem následující váhové kategorie, viz tabulka: Tabulka: Váhové kategorie mužské populace:  

 

Váhová kategorie	hmotnost
Chcípák	do 59 kg
Papírák	do 69 kg
Junák	do 79 kg
Chlap	do 89 kg
Docent	do 99 kg
Tele	do 124 kg
Brávek	do 149 kg
Hovado	od 150 kg

 

Je zajímavé, že něžné pohlaví neřeší váhové kategorie nijak zvlášť detailně. Já osobně jsem zaznamenal, že dámské členění mužů se dá vztahovat jak na vlastní tělesnou hmotnost, tak na vzhled samotný a přitom se v tom dají najít i určité charakterové vlastnosti. První kategorií jsou pavoučí muži. Pod tím se dá představit takový ten nevyvinutý chcípáček, jenom nožičky a ručičky, ochablé tělíčko a dominantní velká hlava. Ale také to může být vymakaný šlachoun, samá ruka, samá noha, podívej se například na silniční cyklisty. Druhá kategorie zahrnuje hezké borce. Co si pod tím dá přestavit? Úplně všechno, prostě ideál. Postava jak ze žurnálu, bochánky na břiše, vymakané svaly, vypouklý zadek, široká ramena, černé husté vlasy, modré oči, galantní vystupování a inteligentní řeči. A poslední kategorie zahrnuje slizouny, někdy, tedy méně častěji, jsem slyšel také oplzlouny. Tam asi budou zařazeni všichni mužští, kteří nezapadají do prvních dvou kategorií. S pravděpodobností hraničící s jistotou je možné do této skupiny zahrnout mladé i staré, chudé i tlusté, inteligentní i pitomce.

A jak to vidím a prožívám já? Když se chlap ožení, měl by přibrat, aby si ho druhé ženské nevšímaly. Tak jsem přibral o žufan malty až na sedmdesát tři kilo, ano 73. A to se dařilo držet, plus minus kilečko, hodně dlouho. Až do první stoličky (4o). A potom to bylo jenom horší a horší. Kdybych měl krátce charakterizovat období po čtyřicítce, asi nejvýstižněji to vyjádří myšlenka – ze švarného mládence až na hranici zvýšené nadváhy. Je to neuvěřitelné, ale v roce 2005 při roční prohlídce mně ošetřující lékař (MUDr. Luhan, Praha) spočítal bodymass na 24,6 a sdělil mi, že jsem téměř na hranici zvýšené nadváhy. Tím silně pobouřil moji drahou polovičku. Je fakt, že jsem byl těsně pod hranicí osmdesáti kilo a tady jsem se po celou dobu běhání na této úrovni také držel. Ale není to žádná sláva. Na vánoce není žádný problém se dostat přes osmdesátku. Po Novém roce bylo potom nutné redukovat toto číslo na sedmdesát osm, dařilo se to, ale trvalo to čím dál déle a čím dál víc to bolelo. Až se dostavilo období, že dříve než se podařilo této změny dosáhnout, byly tady opět vánoce. Je ale pravda, že při intenzivním tréninku není problém váhu korigovat. Určitě přijde období charakterizované větším energetickým příjmem (lepší pohled na řízek než na servírku) a omezenou fyzickou námahou (proč bych tam chodil, když tam lze dojet) a tím přesun do vyšší váhové kategorie.

Výhoda nižší hmotnosti má při sportování určitě svoje klady. Lidské orgány jsou také stroje, i když jen biologické, a každý stroj se při nadměrném výkonu rychleji opotřebuje. Každé kilo, které s sebou člověk na těle nese, přináší větší zátěž na srdce i klouby. Tělo potřebuje dodat více PHM, základem je kyslík. Bez vzduchu se špatně dýchá. Také platí zaručený recept na hubnutí, který platí za všech podmínek – „nežer vole a makej“. Bohužel tento recept není správně vnímán, a proto některé firmy mají tak velké zisky. Moje teorie štíhlé postavy je velmi jednoduchá. Nejím nic co mě nechutná, nejím nikdy, když mně nechutná, uznávám zásadu „Nemocné zvíře instinktivně hladoví“. Přeber si to, jak chceš, možná se v tom najdeš.

Teď si zaslouží malou pozornost i výkony. Chceš-li mít výkon, musíš dostat příkon. To už se učí ve fyzice na základní škole. Příkon by byl a ne malý. Vidět večer na hromadě všechno, co prošlo největší dírou v hlavě do těla, může znamenat úžas, údiv i zhrození se, a následné psychické zhroucení. Co za ten příkon bylo uděláno? Pokud jenom posedávání u počítače nebo televize, tak tedy nic moc. Pokud hodina intenzivního běhu, není třeba propadat panice. Přeměna vydatného oběda na užitečnou hmotu může přinášet jen radost. Výkon vlastní je třeba si nějakým způsobem stanovit a hlavně zdůvodnit. Když to bere hlava, bere to i tělo. Například si stanovím, že budu běhat deset kilometrů za hodinu. V praxi ale zjistím, že uběhnu jenom šest. Jak je to možné, když světový rekord na desítku je zhruba dvacet šest minut dvanáct sekund, každý kilometr hrubě pod tři minuty. Proč já běžím jeden kilometr deset minut? Jsem lempl a je třeba s tím něco udělat. Je třeba zvýšit výkon. Na počátku to bolí, hodně bolí, ale časem se kilometr dá běhat za osm minut, a když se dostanu na kilometr za šest minut a zopakovat se to podaří desetkrát za sebou, mám svých deset za hodinu. A vítězství je dosaženo, když mám kilometr za pět minut a po doběhnutí nic nebolí. Potom tento stav stačí třeba deset let udržovat. A kdy se tento výkon projeví nejvíce? Když je možnost porovnat svůj výkon s výkonem svých vrstevníků nebo ještě lépe těch o deset let mladších. Lehce se napíše, těžce se provádí. Chce to pravidelnost, chce to měnit tempo, chce to měnit vzdálenosti, chce to měnit profil terénu, chce to dělat za každého počasí, chce to dělat v kteroukoliv denní dobu. Chce to dělat mnohokrát. Chce to dělat po velmi dlouhou dobu. Nedovol tělu, aby si zvyklo dělat něco stejného, ve stejný čas a za přibližně stejných vnějších podmínek. Přesně to vede k nezdárnému konci. Tělo musí podávat výkony pružně, když je o to žádáno, za všech podmínek a ne v situacích, kdy se tělu chce.  

Jaký z toho všeho plyne závěr? Postavu máme každý jinou, ale pokud nejsme přímo obézní, asi se nám podstatným způsobem nezmění. Nezmění se na první pohled, přes košili a kalhoty nebude vidět žádná podstatná změna. Až ale v létě nastoupíš jen v kraťasech, bude ta ochablá část populace mluvit o tom, že také začne něco dělat. Ty už o tom mluvit nemusíš. Jenom tak na okraj - kdyby někteří jedinci mluvili jenom o tom, co umí a ne o tom, co kdysi uměli, možná bychom si mysleli, že jsou němí. Není tedy důležité, kolik vážíš, není důležité, jestli jsi v kategorii pavoučí muž nebo slizoun, není důležité, jestli se ty bochánky na břiše rýsují nebo břicho opisuje arkádovitou křivku, není důležité, jestli běháš moc nebo málo, není důležité, jestli běháš pomalu nebo rychle. Ani není důležité, jestli to děláš na profesionální nebo jenom amatérské úrovni. Důležité je, že Ti Tvoje váha nebrání se rozběhnout. Důležité je, že Ti to běhá. Důležité je, že běžíš, co můžeš. Důležité je, že to děláš pravidelně. Důležité je, že se přitom cítíš dobře. Důležité je, že Ti to přináší radost. Kdybys tohle četl(a) na začátku, bylo plýtváním času číst předcházející odstavce.

 

 

Vítězit, zúčastnit se nebo jen pro radost?

 

V odborných kruzích různých úrovní (basic – ti co činnost provádí, advanced – ti co činnost řídí a expert – pivní úvahy o tom, jak by to mělo v prvních dvou kategoriích fungovat) se vedou diskuse na téma, zda má smysl dělat něco jenom pro radost, když to nepřináší žádný hmotný benefit (rozuměj zisk). Platí to i pro sport a propojení sportu a businessu je evidentní. Bohužel pro následující stránky neplatí: „Běhám, abych závodil; závodím, abych vítězil“. S určitou rezervou ani neplatí: „Závodím jen tam, kde vítězím“. S určitou rezervou platí: „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“. Tady platí: „Běhám pomalu, běhám dlouho, běhám daleko, běhám často, běhám rád“. Teď Tě určitě napadla otázka: „Jak k takovým závěrům může někdo dojít?“ A zdůvodnění se nabízí v tvrzení, že to nemá logiku. Tak bude asi vhodné se nad tím trochu zamyslet.

V žádném případě nechci propagovat běhání pouze pro radost. Ale jaký požitek mi může přinášet běhání jako tvrdý trénink. Odepírat si jiné radosti jenom proto, že se musím připravit na závody, že se musím zúčastnit závodů, že musím podat maximální výkon, a že musím stát na bedně, jinak jsem zbytečně běhal a všechno se mi vrací zpět jako bumerang v samých smutných barvách. To snad ani nejde za takových podmínek dělat pro radost. To musí být soutěživý jedinec, který musí dokazovat, že je nejlepší. Znám i takové a nejhorší je se s nimi potkat na kolektivních sportech. Když je máš v týmu, zažíváš neskutečnou buzeraci. Vysvětlování, poučování a dokonce i snižování osobní důstojnosti za to, že jsi právě udělal něco jinak, než tento jedinec deklaroval. V případě, že stojí taková nátura na protější straně, je připraven Tě horlivě porazit, bez ohledu, zda Ti způsobí zranění. A úplně nejhorší jsou takoví, kteří dokáží hrát tak dlouho, dokud Tě to nepřestane bavit a dobrovolně neprohraješ, aby on si mohl uspokojit své ego a dokázat si, jak je výtečný, že Tě porazil. Z takové hry já nemám žádnou radost. Mám rád hru, kde je sranda, fintičky, zesměšňování soupeře, ale to bezelstné, vtipné, ne to posměšné až ponižující. Mám rád hru pro hru samotnou, ne pro vítězství. Jedinci, kteří hrají jen na vítězství, asi byli i jedním malým důvodem, proč jsem se stal individualistou.

Potom tady máme účast jen tam, kde vítězství je reálné. Proč si dokazovat, podle přísloví „mezi slepými jednooký králem“, že jsem dobrý. Proč si posilovat svoje ego na úkor slabších. A proč je to „s rezervou“? Protože můžu připustit, že jsem si vědom skutečnosti, že mám určitou úroveň a proto nepůjdu tam, kde na to nemám, ale zase je z toho cítit to ego vítězství. To už má logiku účast na závodech, kde je jasné, že nejsem jednička, ale mám šanci se srovnat s masou a když jsem v mase průměrem, neznamená to, že jsem na tom bídně. Je možné si zaběhat i na závodech, účastnit se jako závodník, ale neznamená to, že to dělám proto, abych si dokazoval, že jsem lepší než ti druzí. A proč zase „s rezervou“? Protože mohu jít jen tam, kde jsou masy připuštěny. Ne všude jsou masy vítány.

Máme ještě poslední možnost, nepotřebujeme soupeře, nepotřebujeme diváky, nepotřebujeme pocit vítězství, nepotřebujeme ani pocit se s někým srovnávat. Prostě a jednoduše, stačí nám k naší dětské radosti jen ten pohyb samotný. Nezáleží na stylu běhu, někdy je to opravdu skvělá podívaná, ale učený z nebe nespadl a je třeba ocenit už ten fakt, že se někdo rozběhl. Nezáleží na rychlosti. Styl, běžím, co můžu nebo na co mám nebo co mě ještě nepřivádí k bolesti celého těla, je také určitá rychlost. Důležité také je, jak dlouho běžím. Kdo vybíhá na pár minut, ten se do toho může opřít a zabrat. Kdo vybíhá s vědomím, že to bude dlouho, šetří síly. Běhám daleko, to může být sporné. Daleko se dá běhat i na malém prostoru, když vím, jak daleko chci doběhnout. Teď to vypadá, že si protiřečím, protože běhat daleko znamená, že jsem hodně vzdálen od místa, kde jsem se rozběhl a přímo to souvisí i s tím, že běhám dlouho, protože kdo běhá daleko, měl by běhat i dlouho. Je třeba se to podívat trochu jinak. Běhat dlouho představuje jen ten čas, bez motivace rychlosti i vzdálenosti. Běhat daleko můžeme i v případech, že se tam jenom volněji než volně v daném čase přesunujeme. Běhat, aby to mělo smysl, je třeba často. Jít dnes a další tři dny ne, protože mě ještě bolí nohy, protože jsem přišel pozdě domů, protože je nevlídné počasí, protože …, nemá žádný smysl. Proto platí „běhám rád“ a k tomu přiměřeně pomalu, dlouho, daleko a často. Podstatné je pochopení slůvka „přiměřeně“ jako v historické komedii Císařův pekař - Pekařův císař, režiséra Martina Friče, natočené v roce 1951. Tady přiměřeně má svůj význam. Běhám pomalu nebo běhám tak rychle, jak rychle jsem schopen běžet. Běhám tak dlouho, jak dlouho vím, že vydržím v tomto tempu běžet. Běhám tak daleko, abych se touto rychlostí a tímto tempem dokázal vrátit. Běhám tak často, abych z toho, co jsem už dosáhl, neupadal, ale naopak nejen to udržel, ale třeba i trošičku vylepšil. A to je vlastně celé tajemství úspěchu.

Zmínil jsem „Ligu stovkařů“. Určitě trochu poučení neuškodí. Není rozumné umírat hloupý. L-100 byla celostátním hnutím. Jenom olomoucká pobočka měla více než sto členů. Po roce 1989 dochází k poklesu zájmu o tento druh sportovní aktivity. Doba přinesla nejen tenis a golf, ale i squash a baseball. Kromě baseballu jsem si všechno zkusil, tím to pro mě skončilo. Vzhledem k tomu, že tento pokles zájmu o pravidelné běhání byl celostátní, neuskutečnilo se v roce 1990 ani celostátní setkání L-100 v Praze a došlo k definitivnímu rozpadu celostátního hnutí L-100. Některé pobočky pokračují jako samostatné organizace dodnes a můžeš je najít i na internetu. Protože jsem se v roce 1989 navíc přestěhoval z Přáslavic do Kroměříže, uposlechl jsem rady ze zpravodaje za druhé čtvrtletí, kde se říkalo: „Další aktivita zůstává ve Vašich rukou a stává se pouze otázkou vlastní evidence“. Po pravdě řečeno, už jsem neběhal, abych se chlubil, kolik jsem za uplynulý čtvrtrok naběhal, ale protože běhání se stalo způsobem „gumování“ mozku. Na konci roku 1990, tedy po šesti letech, jsem měl na kontě 6 777 km, to je průměrně 98 km/měsíc a byla tady jiná motivace – dostat se průměrně nad 100 km měsíčně. To se lehce řekne, že dva kilometry je brnkačka a není o čem diskutovat. Tři kilometry větší průměr, protože rovná stovka není více než sto, představovalo naběhat jen o něco málo víc než dvě stě kilometrů, ale to představuje minimálně ztrátu celých dvou měsíců a přitom splnit limit ještě pro nový průměr. Najednou celý problém dostává úplně nový rozměr.

Teď je třeba ještě objasnit to nejdůležitější. Co to vůbec obnáší zapojit se do aktivit zvaných L-100. Protože neznám aktivního příslušníka AČR, který by byl členem L-100 (to neznamená, že takoví nejsou), předpokládám, že asi mnoho lidí není plně v obraze a neumí si za L-100 představit konkrétní náplň. L-100 je založena na dobrovolnosti a poctivosti každého člena. Nikdo Tě nekontroluje, nikdo Tě nepřezkušuje z výkonnosti, nikdo Tě nenutí závodit. Tvým soupeřem je Tvoje druhé já. To já, které říká: „dnes nemám čas, dnes je špatné počasí, dnes se necítím dobře, zítra je také den“. A jak porazit to druhé já? Stačí naběhat za čtvrt roku nejméně 108 km, tj. minimálně v průměru 36 km/měsíc a třetí liga je za daný čtvrt rok v kapse. Když se sečtou kilometry za celý rok, musí to dát minimálně 432 km. Průběžný výsledek se počítá tedy kvartálně a finální (celkový) výsledek se počítá za celý rok. Pokud chceš dosáhnout druhou ligu, musíš zvýšit svůj výkon na 60 km/měsíc, tj. 180 km/čtvrt roku a 720 km za rok. První ligu běhá ten, kdo uběhne v průměru nejméně 100 km/měsíc, tj. 300 km za příslušný kvartál a 1200 km/rok. A potom existuje ještě jedna kategorie a to je extraliga. Do této kategorie se zařadí ten, kdo uběhne za rok minimálně 2400 km, tj. v průměru minimálně 200 km/měsíc. Není přitom důležité, jestli v jednou měsíci uběhneš jeden km a v následujícím 400 km. Důležitý je průměr. Je to velice jednoduché. Jenom ta realizace někdy pokulhává za plánovaným výkonem.

L-100 cestou příslušné pobočky vydávala průběžný zpravodaj za čtvrtletí a Diplom za příslušný rok, podepsaný předsedou L-100. Ve druhé polovině osmdesátých let byl předsedou L-100 český propagátor rekreačních běhů MUDr. Václav Myslivec, CSc., muž, který zakládal podobné organizace již v šedesátých letech minulého století. Po něm převzal štafetu Emil Zátopek, který zůstane legendou. Tak dobrý jsem nikdy nebyl a nebudu, ani se mu nepodobám, ale diplom podepsaný Emilem Zátopkem doma mám. Jenom mě mrzí, že je jenom za druhou ligu.

 

A kilometry přibývají

 

Přemýšlel jsem, jestli mám zařadit tuto krátkou polemiku samostatně nebo ji přidružit do některé jiné části. Nakonec jsem se rozhodl o samostatnou část, protože jsem si uvědomil, že jejím obsahem není ani tak vlastní běhání, ani tak vlastní motivace, ani tak vlastní výkony, ale jde jenom o ukázání možného způsobu přístupu k aktivitě jako takové. Některá rozhodnutí jsou přijímána pod nátlakem, není důležité, jestli okolím z jakýchkoliv důvodů nebo zjištěním svého skutečného zdravotního stavu. Jiná rozhodnutí jsou přijímána promyšleně, s jasným zdůvodněním, s jasným postupem a tedy s jasným cílem konečného výsledku. A samozřejmě, jak už to bývá, nic není jen dvoubarevné, tedy černo bílé. Často je to kombinace obou faktorů. Byl jsem donucen svým okolím změnit životní styl. Jen se stačí vrátit zpátky na úvod kapitoly a zjistíš, že to byla kombinace obou faktorů. Začátek byl celkem jasný. Ale co dál, jak pokračovat, jak se motivovat?

Uběhnout sto kilometrů za měsíc se dá považovat za určitý sportovní výkon. Sto kilometrů představuje v podstatě denně překonat vzdálenost jenom tří a půl kilometrů. Taková vzdálenost se dá uběhnout do patnácti minut. Já jsem dokázal uběhnout v dobách své největší slávy 3 470 metrů za dvanáct minut. Ale otázka není o tom, co dokážeš jednou, ale kolikrát po sobě to dokážeš. Takový výkon bych nedokázal zopakovat třicet krát po sobě. A o tom to celé je. Dokážeš každý měsíc uběhnout sto kilometrů? Ano? A jak dlouho Ti trvalo, než se to stalo realitou? Jaké cesty k úspěchu byly zvoleny? Mnoho otázek na jasnou a krátkou odpověď. Pokusím se.

Každý správný „manager“ stanovuje k dosažení požadovaných cílů a výsledků úderná hesla. Ani tomuto trendu jsem nezůstal ušetřený. Neměj žádné obavy, že už jsem byl tak zpitomělý na počátku svých prvních kilometrů a hned jsem si vytyčoval pokroková hesla. Jak ale přibývaly kilometry, jak se prodlužovala doba strávená v polích i lesích, jak nebylo jasné, až kam chci doběhnout, došel jsem k závěru, že je třeba k tomu přistoupit odpovědně, dát běhání nějaký smysl, najít způsob jak si běhání zatraktivnit. Manažeři hledají cesty dosažení cíle, já jsem neměl ještě ani cíl, tedy ani způsob jak se k němu dostat.

Když máš ve statistice pár tisíc kilometrů, neřešíš, kolik jich chceš mít, až skončíš. Jakmile máš prvních deset tisíc a začneš být mírný ctitel této aktivity ještě bez závislosti, plácneš spíše pro sebe: „Tak do sto tisíc a padla“. Potom vezmeš tužku a papír a dojdeš k závěru, že tudy cesta nevede, protože takového věku se nedá dožít a už vůbec se k němu nedá doběhat. Půlka? To by šlo, ale proč zrovna a jen padesát tisíc je ta správná vzdálenost? To jsem ještě neměl za cíl oběhnout Zeměkouli kolem rovníku. A potom přijde ta správná myšlenka, impulz, nápad, zkrat. Není důležité, co to bylo. Důležité je, že to přišlo – oběhnu Zeměkouli kolem rovníku.

Přišlo to až na konci roku 1990, tedy po šesti letech. Změnil jsem nedávno trvalé bydliště a změnil jsem i náplň pracovní činnosti. Na svém kontě jsem měl 6 777 km a nevěděl co s tím. Zde se přesně hodí kontrolní otázka: O jaké vzdálenosti se bavíme? Není to žádné závratné číslo, obvod Zeměkoule kolem rovníku je jen 24 901,46 mil, což v kilometrech dělá 40 070,368 km. Tento cíl byl tedy postavený a překonání vzdálenosti, kromě vlastní lenosti, už nic nebránilo. Měl jsem naběháno jak dobře „zajetý automobil“ a mohl začít podávat výkony. Nebylo to plánováno, ale vyšlo to těsně před mými třiatřicátými narozeninami. Při dosažení průměrného výkonu 105 km/měsíc, to znamenalo běhat ještě tímto výkonem 287 měsíců, co je v přepočtu téměř ještě dalších 24 let, tedy do mých padesáti sedmi let. Ale už v červenci 2004 jsem se dostal pod hranici deseti tisíc kilometrů do cíle a dosáhl průměrného výkonu 128 km/měsíc. Tím se cíl zkrátil a termín dosažení výkonnostního cíle byl podle tehdejších propočtů již jen na následujících 79 měsíců, to je jen na pouhých šest a půl roku, tedy do konce roku 2011.

Zmínil jsem se, že každý správný manager stanovuje k dosažení požadovaných cílů a výsledků úderná hesla. Asi celou dobu, po kterou jsem pouze a jenom běhal, jsem držel pilotní heslo: „miluj ňa málo, miluj ňa dlůho“. Poprvé jsem ho použil, když jsem informoval své kolegy o stavu svých kilometrů. Toto heslo bylo následně upraveno po prvních desíti tisících kilometrech na: „běhání za mlhy, sněžení, hustého deště i parného léta“.  A když jsem se dostal pod hranici deseti tisíc kilometrů do cíle, bylo heslo dále modifikováno na: „stojaté vody v smrduté se obrací“. Důvod k tomuto rozhodnutí vychází z předpokladu, že člověk je tvor od přírody líný; není problém běhat, ale problém je donutit se vyběhnout. Dlouho jsem přemýšlel jaké motto stanovit na posledních několik stovek kilometrů. Měl jsem několik nápadů, např. otřepané Překonej sám sebe a vytrvej, nebo Přeskoč, přelez, oběhni, ale nakonec zvítězil nápad, který nejlépe odrážel můj výkon. Takže do cílové rovinky jsem vbíhal s heslem: „ ... tak to třeba dobelhej !!!“. Opravdu jsem se cítil unavený a opravdu jsem to chtěl mít za sebou. Čím víc se blížil konec, tím větší nervozita mě hnala do běhání. Zaplnit co nejvíce kolonek a zaplněné kolonky vyplňovat co největšími čísly. Když už se blíží konec, tak i neduhy, které by ovlivňovaly výkony uprostřed předpokládané vzdálenosti, ustoupily do pozadí a bolest nebolest, tělo se přesouvalo během vpřed.

Dlouho jsem si myslel, že bych mohl poručíkům ukazovat záda, ale už to opravdu bolelo, musím se přiznat, že šest kilometrů, to je nejkratší vzdálenost, na kterou jsem v době posledních pár tisíc kilometrů vybíhal, je opravdu pro radost. Deset až dvanáct kilometrů, tedy něco kolem hodiny až hodiny a půl je už tréninková dávka, ale při delších vzdálenostech už tělo signalizovalo, že tudy už cesta nevede. To se projevilo zejména ve třetím čtvrtletí 2008, kdy, po dobře rozběhnutém červenci a výborně zvládnutém srpnu, jsem se rozhodl, že posunu hranici svých možností. V září 2008, v době rehabilitace, jsem dopoledne „protáhl“ čas, ale odpoledne jsem už musel dvoufázový trénink vypustit, ony ani ty nožičky tak po dvaceti a více kilometrech neboleli, jak se hlásily plotýnky. Už to nebylo to pravé ořechové. Naběhat za čtrnáct dní rehabilitace dvě stě devadesát čtyři kilometry není z mého pohledu tak málo.

Vraťme se ale zpět k počítání měsíců zbývajících do cíle. Místo plánovaných 79 měsíců do cíle se podařilo zkrátit toto číslo na 45, to je o 43%. Na počátku roku 2009 leží na polích ještě sníh a cíle už je dosaženo. Tisíce kilometrů jsou zapsány v databázi a magická vzdálenost kolem rovníku je překonána. Bylo to přesně 28. února 2009. Škoda že tento rok není přestupný. Mohl být větší důvod k oslavě. Možná si někdo řekne, že teď je třeba zvýšit normu, třeba o dalších deset, dvacet tisíc nebo víc kilometrů. Ale není důvod běhat dalších třicet let. Ani vrcholoví sportovci nezůstávají u jednoho sportu, Šárka Kašpárková přešla od skákání k basketbalu, Ivan Lendl místo tenisu hraje golf a ani Jaromír Jágr už nebude žít jenom aktivním hokejem. Jeden měsíc běhání navíc do statistiky stačil. Bylo to ze dvou důvodů, (1) kvůli statistice samotné, kdy se tím uzavřela statistika na 288 měsíců, tj. dvacet čtyři let a (2) z důvodu počasí. V březnu ještě není teplo, abych si troufl začít novou sportovní disciplínu. Nezkušenost by mě mohla vyřadit z aktivní činnosti na dobu delší než je měsíc březen. A navíc číslo 288 (tj. počet těch měsíců) se tak dobře pamatuje – dvě osmičky (288). Prostě, statistika zahrnuje dvě osmičky měsíců.

 

Statistika věda je

 

Nevím, jestli by ze mě byl dobrý statistik. Osobně si myslím, že statistika je nuda, zejména když ji máš tvořit, když se máš dobrat nějakého výsledku. Taková je statistika a nic s tím nenaděláš. Některým statistikům dokonce vychází výsledky takové, jaké si objednal „zaplatitel“. Když ale děláš statistiku a nevíš, co Ti vyjde, potom i Tebe může výsledek překvapit. Potom je otázka, jestli to překvapení je příjemné, skvělé, báječné, velkolepé nebo Tě dožene ke smutku, zoufalství, šílenství či dokonce sebevraždě. Cílem mého statistického snažení je nejen pouhé konstatování, ale také Tě trochu zaujmout, trochu inspirovat, trochu nabudit, trochu povzbudit, trochu vytočit, trochu vyprovokovat, trochu Ti změnit život, pokud se necháš ovlivnit.

Když jsme u těch výkonů ve statistickém přehledu, tak na úvod trochu poučení neuškodí. Aby statistika nebyla tak nudná, je třeba ji dělat na pozadí zábavných dat. Otázkou zůstává, co jsou zábavná data. Co může být zábavného na dlouhém sloupci čísel, která představují uběhnuté kilometry v jednotlivých dnech. Také jsem zpočátku nevěděl, jak se vypořádat s takovým úkolem, ale nakonec, po několika neúspěšných pokusech jsem se dopracoval k nějakému výsledku, o kterém se dá, samozřejmě, s úspěchem pochybovat, ale já osobně, jsem spokojený.

Už nevím, ani kdy a kde jsem se dostal k zajímané tabulce, která se snažila zábavnou formou charakterizovat jednotlivé kategorie sportovců v kategorii jízda na kole a běh. Už tenkrát jsem si opsal i to kolo, tituly sportovců byly stejné, ale normy byly pro každou kategorii na samostatné laťce. Člověk sám o sobě je tvor, který těžko snáší kritiku, když je charakterizovaný v negativních kategoriích. Každý, ať to veřejně přiznává nebo ne, chce, aby se okolí o něm vyjadřovalo pozitivně, nejlépe v superlativech a závistivě (to je typické zejména pro české prostředí), že oni nejsou tak dobří, jako on je. Na druhou stranu objektivně je třeba přiznat, že není co závidět. Být závislý není to, čím by se člověk mohl chlubit. Není ale závislost jako závislost, některá závislost dokonce může být i příjemná a přitom nemusí být zdraví nebezpečná, dokonce naopak, může být zdraví velmi prospěšná.

Vraťme se ale k běhání. Položím kontrolní otázku. Do jakých kategorií se zařazují běžci? Je to velmi prosté, viz tabulka: Tabulka: Kategorizace běžců  

 

 

Věřím, že teď je úplně jasné, proč se kapitola jmenuje Zpověď profíka. Nemá to nic společného s profesionálem. Profík je prostě stav označující určitý stupeň dovedností. V případě běhání charakterizuje jedince běhajícího pravidelně a dosahujícího měsíčního průměru vyššího než sto dvacet pět kilometrů za měsíc a jeden tisíc pět set kilometrů za rok v dlouhodobém horizontu, přitom nepřekročí hranici sto padesát kilometrů za měsíc a tisíc osm set za rok, čímž by se dostal do kategorie maniak.

Můj dlouhodobý měsíční průměr se k 31. březnu 2009 dostal nad hranici sto čtyřicet kilometrů za měsíc a tím jsem se dovolil charakterizovat jako profík. Kdybych se měl charakterizovat jenom podle posledního uzavřeného roku běhání, tedy za rok 2008, byl jsem v kategorii šílenec, a to tedy v žádném případě nejsem. Ale od stolu, při kupeckých počtech, kdy dvě stě kilometrů za měsíc představuje jenom sedm kilometrů denně, to je zhruba tři čtvrtě hodiny běhání volným tempem, se to nezdá tolik moc. Bohužel teorie je od praxe vzdálená na hony.

Možná je dobré si položit pár otázek: K čemu to všechno je dobré? Proč to děláš? Má to smysl? Kdybych měl odpověď po pravdě, musel bych konstatovat, že sám nevím. Prostě to dělám. Zeptej se člověka závislého na drogách, proč je bere. Rozumnou odpověď, kterou je Tvoje hlava schopná pochopit, nedostaneš. Existuje asi síla, která se označuje jako motivace, ale ta nebude asi tím správným vyjádřením pro předešlý příklad. Motivaci vidím v rovině pozitivní. Pokud se shodneme, že běhání je prospěšné pro lidský organizmus, že má pozitivní vliv na fyzickou kondici i duševní pohodu, a že má proto smysl běhat, potom je třeba hledat motivaci. Nejlepší motivace je ta viditelná, tedy ta, kterou vnímá Tvoje okolí. Člověk je ješitný a rád se předvádí. Určitě se najdou i příklady motivace skryté, kdy jenom daný jedinec ví, proč to dělá a co tím chce dosáhnout. Viditelná motivace při běhání se projevuje například tím, že stačíš držet krok s těmi mladšími nebo tím, že ukazuješ svým vrstevníkům záda. Ale nejlepší motivace je vlastní pocit „z dobře vykonané práce“. Cítit se dobře, mít radost, že jsem „to“ překonal, nebo si předsevzít, že výkon ještě vylepším.

Ať už je to jak chce. Nakonec se člověk dostane do stádia, že žádnou motivaci nepotřebuje. Z počátku je určitě motivace určitým hnacím motorem, který vytáčí mozkové závity a dává jim impulsy, které donutí tělo k určitým činnostem. Časem ale motivace ustupuje, je utlumována a hledá jinou činnost, kterou by mozek bombardovala. A jedinec se dostává na křižovatku, k rozhodnutí přehodit výhybku a dělat něco motivačně jiného nebo pokračovat. Ti, kteří se rozhodnou přehodit výhybku, jsou lidé mnoha tváří, mnoha aktivit, ale umí všechno a nic pořádně. U ničeho nevydrží, zpravidla dělají všechno povrchně a zůstává otázkou, zda jich samotné tento stav nějak naplňuje. Na druhé straně ti, co výhybku nepřehodí a rozhodnou se pokračovat, začínají postupně propadat své aktivitě natolik, že je celé pohltí. Lidské tělo je divné. Na něco se naučí, a když to potom nedostane, tak se „zlobí“. Chce to, čemu je naučené. Vyžaduje to, co mu bylo doposud dopřáváno. Nechce se vzdát toho, co třeba z počátku i důrazně odmítalo. Výsledkem je stav, kdy jedinec se stává vězněm svého já, stává se takzvaně „addicted“, tedy závislý. Stává se závislým na tom, čemu své tělo naučil. Ale jak jsem již uvedl, nemusí to být až tak zdraví škodlivé.

Umíš si představit, kolik měsíců a dní se vejde do 24 let? Nehledej teď kalkulačku a nepočítej. Už jsem to udělal za Tebe. Přesně za sledované období to bylo dvě stě osmdesát osm měsíců a s přestupnými měsíci to představuje osm tisíc sedm set šedesát šest dní. Tak právě tolik dní mně stačilo k překonání vzdálenosti nejméně v délce obvodu Zeměkoule kolem rovníku, jak je patrné z tabulky. Tabulka: Základní statistický přehled 1

 

 

Z toho jsem vyběhl pouze ve čtyřech tisících devět set osmdesáti třech dnech a při průměrně uběhnuté vzdálenosti osm kilometrů za běžecký den jsem teoreticky oběhl Zeměkouli kolem rovníku. Dosáhl jsem úspěšnosti přes padesát šest procent, to znamená, že nejméně každý druhý den za sledované období jsem běhal. Umíš si představit, že po čtvrtstoletí každý druhý den půjdeš běhat? Sám jsem tomu nemohl po sečtení ani uvěřit. Když se nad tím člověk zamyslí, tak to je na „bednu“, ne na stupeň vítězů, ale do blázince. Jednou ano, jednou ne, jednou ano, jednou ne a pořád dokola. Skutečnost ale byl jiná. Jednou ne, několikrát ano a třeba zase jednou ano a mnohokrát ne a tak různě. Bylo to vlastně rozmanité a bylo to závislé na denní a roční době, počasí, pracovnímu vytížení, momentálním zdravotním stavu a mnohokrát i na náladě. Hlavně z počátku to bylo na náladě, časem se z toho stala závislost a nálada nebyla, když nebylo běhání. Na druhou stranu jsem neběhal tři tisíce sedm set osmdesát tři dny, to představuje více než deset let. Také je to dlouhá doba „nečinnosti“. Pokud bych tedy v těchto „neaktivních“ dnech překonal vzdálenost jenom šesti kilometrů, mohl jsem mít ve statistice o dvacet dva tisíc šest set devadesát osm kilometrů víc, a to je vzdálenost, která je již za půlkou dalšího obvodu Zeměkoule kolem rovníku. Ale pokud budeme brát tyto dny jako rekonvalescenci, rehabilitaci nebo pouze relaxaci, tak je to odpovídající období a patří také do této statistiky. Přehledný souhrn aktivit – neaktivit je v tabulce. Tabulka: Základní statistický přehled 2  

 

 

Protože jsem se narodil na přestupný rok, dal jsem si tu práci a znovu jsem prošel statistiku přestupných let a podíval se na moje výkony v den mých narozenin. Jenom šest přestupných let se vešlo do sledovaného období a z toho jsem si dvakrát nedal dárek k narozeninám. V duchu jsem si přál, abych měl sto procentní úspěšnost, ale byl jsem zklamán. Když jsem se nad výsledkem ale zamyslel, uvědomil jsem si, že moje výsledky v tento den jsou lepší v oblasti celkové úspěšnosti běžeckých dní o deset procent. Šedesát šest procent je slušný výsledek. Horší už je to v průměru na běžecký den, kdy mám průměr jenom sedm kilometrů na běžecký den. Pokud si ale uvědomíš, že se bavíme o posledním únoru, kdy zima zdaleka ještě neříká své poslední slovo, tak to není zas tak marný výsledek. Celkový přehled za přestupné roky je v tabulce. Tabulka: Základní statistický přehled 3  

 

 

Základní přehledy byly tou lehčí částí statistiky. Jak jsem se začal probírat jednotlivými údaji a začal si je srovnávat, dostával jsem se do depresivní nálady. Pořád jsem něco sečítal, pořád jsem se snažil něco průměrovat, pořád jsem se snažil údaje dávat do nesmyslných tabulek, až jsem se v tom začal sám ztrácet. Co se z toho podařilo sestavit, nechám posoudit Tebe, protože mě je vlastně úplně jedno kdy a kolik a proč. Pro mě je podstatný pouze jeden statistický údaj a to uběhnutá celková vzdálenost, která odpovídá nejméně vzdálenosti obvodu rovníku. 

Tak si myslím, že dost bylo úvah a je třeba přejít k realitě. Trochu statistiky Tě možná vyburcuje k úvahám o vlastních výkonech a k rozhodnutí překonat předkládané sportovní výkony. Statistika je taky jedna z oblastí, která motivuje. Každý zaplněný řádek, každé nové čísílko, každý další součet a představa zaokrouhlená na dalších tisíc kilometrů je jako droga. Asi jako když házíš pětikoruny do hracího automatu a v hlavě vidíš, jak se sypou mince.

Statistika nejsou jenom pozitiva. Když se vracím zpětně do statistických poznámek a vidím prázdná místa místo čísílek, dostávám se do depky. Začíná mi v hlavě šrotovat, jak to mohlo vypadat, kdyby něco nebylo, něco se nepřihodilo, nebo kdyby právě něco se stalo, aby to bylo zaplněno. V mých statistických přehledech je několik takových prázdných míst. Jak někdy říkám: „Každý den nesvítí slunce“, tak tady musím konstatovat, že opravdu v hodnoceném období 1985 až 2009 nesvítilo každý den slunce. O tom svědčí fakt, že ve dvou měsících jsem neuběhl ani kilometr. Možná si teď říkáš, že to zbytečně dramatizuji, protože jeden měsíc v průběhu dvaceti čtyřech let je mizivé procento, ale oni ty měsíce byly dva a představují 0,7%. A potom jsou ve statistice měsíce, kdy se nepodařilo splnit ani minimální požadavky na třetí ligu, tj. případ, kdy se nepodařilo naběhat ani 36 km/měsíc. Taky se není čím chlubit, protože už hovoříme o 1,7% a když to dáme dohromady, dostáváme se téměř na 2,5%. To je něco deprimujícího vidět prázdné kolonky celý měsíc dokonce dvakrát a dokonce ještě pětkrát nesplnit svůj minimální měsíční cíl.

Poprvé se nepodařilo naběhat třetí ligu již v létě roku 1985 o prázdninách, tedy v červenci a srpnu. To bylo právě po prvních třech měsících, co jsem začal evidovat své kilometry. Možná už zde se lámaly ledy. Kdybych si tenkrát řekl, že to nemá smysl si dál psát kilometry, protože stejně to dopadne bledě, tak dnes tyto řádky nejsou napsány. Důvod tohoto výkonu byla moje hospitalizace na Klinice plastické chirurgie v Brně na ulici Berkova, kde mi profesor Bařinka fixou pomaloval ukazováček pravé ruky tahem, který naznačoval, kudy budou kluci řezat a pokusí se napravit můj ne plně funkční levý ukazováček, který mi v červnu 1980 přivřel na VVP Dědice v prostoru Kraví žleb poklop nabíječe T-54, kterému se v otevřené poloze za jízdy zlomila pojistka, a příklop se stal neovladatelným. Do tanku jsem ještě zapadl, ale ruku už jsem nestačil schovat. Výsledkem byla tříštivá otevřená zlomenina článků II. – V. prstu a předběžná diagnóza amputace na ošetřovně ve Vyškově. Naštěstí ve Vojenské nemocnici Brno byl primářem chirurgického oddělení plk. MUDr. Jech a tomu vděčím za to, že mám pět prstů a docela funkčních. Dvakrát se na plastice v Brně pokusili napravit můj handicap, ale bezúspěšně. Snaha o nápravu se profesoru Bařinkovi nedá upřít. Už tenkrát starý pán dělal věci, které jsou dnes běžné. Třeba na klinice chodili pacienti, kteří měli různě přioperované končetiny k tělu, aby se nakonec z pahýlu stal fukční prvek těla. Můj, v porovnání s ostatními, „drobný“ úraz neměl na funkčnost pajšlu a kostry podstatný vliv.

Právě v červenci zmíněného roku jsem byl hospitalizovaný ve dnech 12. – 23. a následujícím dnem až do 28. srpna 1985 jsem měl ruku v sádře. Na druhou stranu jsem měl domácí léčení, což byla docela dobrá dovolená. Nic Tě nebolí, jednu ruku máš volnou, není problém se napít, najíst a umýt a kamkoliv si můžeš zajít. Když si vzpomenu, jaký byl problém se dostat na záchod, když jsem měl pravou nohu v gipsu od spodu až po pánev po tom, co jsem si zlomil na Donovalech v roce 1977 „píšťalu“, tak mohu potvrdit, že marodit s rukou je podstatně lepší. Asi nejlepší je marodit s jedním okem. Můžeš dělat v podstatě všechno. Možná takový stav částečně omezuje výhled, ale nejsi slepý a nic dalšího Tě neomezuje. Hned za půl roku, v únoru 1986, z důvodu prověrek ve dnech 3. – 14. a následné chřipky ze zimního pobytu na VVP Libavá do 24. února, se nepodařilo již potřetí dosáhnout za měsíc výkonu spadajícího nejméně do třetí ligy. Nejčernější období přišlo v sezóně podzim/zima 1988/89. Od desátého října jsem nastoupil z Přáslavic do Kroměříže a jedinou poznámku, kterou mám k listopadu je, že po přemístění „nestíhačka“ běhat a jejím výsledkem je nula za měsíc. Druhá nula přišla hned v lednu 1989 a je zajímavé, že pro tento stav nemám žádnou poznámku, proto nejsem schopný doložit co bylo příčinou tohoto neutěšeného výsledku. A zůstávají poslední dva měsíce, ve kterých jsem nesplnil podmínky třetí ligy L-100. V říjnu 1989 jsem dostal zánět pohrudnice, který doktor klasifikoval jako diagnózu 511, a léčil jsem se od druhého do dvacátého osmého října. Poslední neutěšený výsledek byl také v minulém století a připadl na měsíc srpen 1993. Po letních měsících 1985 to byl již třetí letní prázdninový měsíc, kdy se nedařilo plnit podmínky L-100. Poprvé ale tento stav měl souvislost s běháním. Co bylo příčinou, můžeš si přečíst v podkapitole „Každý den nesvítí slunce“.

Pokud k předcházejícím měsícům připočítáme dvacet jedna měsíců zařazených jen do třetí ligy, tedy měsíční výkon pod 60 kilometrů, dostáváme se na vyjádření 9,4%. Téměř desetina všech měsíců nepřispěla k tomu, abych mohl předsevzatý limit kilometrů naběhat dříve. V celkovém součtu více než dva roky (přesně dvacet osm měsíců) lze zařadit výkonnostně do kategorie „pod psa“.

Určitě zajímavé je srovnávat uběhnutou vzdálenost s hodností v daných letech. Nejdelší hodnost je zaručeně plukovník – 15 274 km. Tato „plukovnická“ vzdálenost představuje celých 38 % obvodu Zeměkoule kolem rovníku. Druhý v pořadí se krčí podplukovník, který dosáhl téměř deseti tisíc kilometrů (9795 km / 24 %). Nejsou to celé dvě třetiny, ale řekněme statistickou řečí, že téměř dvě třetiny z celkového výkonu bylo dosaženo ve vyšších hodnostech. Správná interpretace statistika už neříká, jak dlouho jsem byl v těchto hodnostech. O mladých vojácích se nemá cenu ani zmiňovat. Samozřejmě, protože hodnosti přibývaly podstatně rychleji. Možná nejlepší bude uzavřít tuto úvahu konstatováním: „Prostě jsem dozrával jak to víno, čím starší, tím víc roků, tedy chtěl jsem říct: čím starší, tím víc kilometrů“.

Skutečnost je proti logice. Logicky se zdá normální, že první pětiletka bude nejúspěšnější. Tělo není unavené, hlava má elán a touhu něco dokázat a hlavně, mladý organizmus chce vždycky zvítězit nad tím starým. Ale statistika ukazuje, že tomu tak není – právě naopak. S každou další pětiletkou jsem se posunul o nějaký ten kilometr nad tu předcházející. Kdyby byla poslední pátá pětiletka kompletní a netrvala jenom čtyři roky, určitě by toto pravidlo bylo dodrženo. Dosažený výsledek za pouhé čtyři roky tomu plně nasvědčuje – viz tabulka. Tabulka: Souhrnné výsledky za pětileté období  

 

 

V průběhu let jsem si dělal takovou malou statistiku srovnávacích výkonů. Ale pro toto závěrečné hlášení jsem statistiku podstatně vylepšil, možná to není to správné slovo, řekněme, že jsem ji rozšířil, aby srovnání bylo zajímavější. Suché statistické výkony nejsou zajímavé, pokud Tě právě nezajímají jenom tyto, pro druhé zajisté nezajímavé a nudné, údaje. Možná Tě napadne, že jsem mohl vymyslet víc zajímavějších srovnání, ale nejsme dokonalí, tak se musíš smířit s předkládanými údaji.

Nápadů na zpracování statistiky jsem měl více, než jsem nakonec zrealizoval. Hlavní problém byl v rozsahu dat. V podstatě vím, kolikrát za měsíc jsem běhal a kolik kilometrů uběhl. Všechno ostatní je jen nadstavbový součet. Z toho se moc muziky nedá vytvořit.

Napadlo mě, že by mohlo být zajímavé spočítat, kolik dnů v měsíci jsem průměrně běhal. Lehce se řekne, těžce se počítá. Z krátkodobého pohledu je to jasné a rychlé počítání. Jeden měsíc neběhám vůbec, druhý každý den, v průměru tedy běhám půl měsíce. Pokud počítám, že měsíc má třicet dní a kvartál devadesát, potom stačí běhat třicet dní a jsem na jedné třetině.  Když zvýším počet běžeckých dní na šedesát za tři měsíce, jsem už na dvou třetinách. A jaká je realita? Znamenalo to opětovně projít třemi školními sešity, na každé stránce pro každý měsíc zaznamenat počet běžeckých dnů, celé to přenést to patřičné excelové tabulky a začít si hrát s grafem. Když jsem procházel sešity s mými výsledky, abych si dal výsledky do nějakého souboru, ze kterého jsem chtěl mít jeden souhrnný přehled, přišel další nápad. Znovu jsem se pustil do listování sešity a vypisování dat. Když jsem vytvořil patřičný soubor dat a spočítal jej, opět jsem přemýšlel co dál. Přišel další nápad, znovu jsem prošel sešity a spočítal statistiku a to se několikrát opakovalo. Strašná práce, ale výsledek je docela zajímavý.

Například jsem se pustil do počítání, kolik měsíců je možné označit jako absolutní, tedy počet dní v měsíci je stejný jako počet běhání, kolik měsíců je devadesáti procentních, tedy počet běhání je nejméně na devadesáti procentech počtů dní v měsíci. To je pro 31 dnů nejméně 28 dní běhání, pro 30 dní nejméně 27 dní běhání a pro únor 26 dní, respektive 27 při přestupném roce (zaokrouhleno vždy na celý počet dnů nahoru). Třetí kategorii tvoří padesáti procentní měsíce, to znamená nejméně polovina běžeckých dnů v daném měsíci. Čtvrtou kategorii tvoří měsíce s nejméně jedním běžeckým dnem v měsíci a poslední jsou ty, kdy jsem ani nevyběhl. No bylo to strašné počítání, všechno papír a tužka a potom převod na datový soubor. Navíc absolutní čísla počtu měsíců v jednotlivých kategoriích jsem srovnal s procentní hodnotou. S výsledkem jsem ale spokojený a přehled je v grafu. Kategorizace měsíců podle "běžeckých" dnů v měsíci

 

 

Je to zajímavé srovnání? Z přehledu je zřejmé, že za celé ty roky se podařilo jen dvakrát běhat tolik dní, kolik je dnů v měsíci. Poprvé to bylo v červnu 1997 a to tento měsíc na počet naběhaných kilometrů je pouze lepší průměr. Podruhé v lednu 2009, a to jen proto, že jsem chtěl vyrovnat, tedy anulovat, počet měsíců, kdy jsem nenaběhal ani kilometr. Z tabulky číslo 7 je jasně čitelné, že rozhodující podíl na výsledcích mají měsíce, kdy jsem běhal nejméně polovinu dnů, než má daný měsíc dnů. Běhat nejméně každý druhý den je asi nejlepší recept na dosažení nadprůměrných výkonů.

V části „Vítězit, zúčastnit se nebo jen pro radost?“ jsem objasnil L-100. V grafu následujícím jednotlivé sloupce reprezentují zařazení jednotlivých „běžeckých“ měsíců do příslušné skupiny L-100. Poslední sloupec vyjadřuje počet měsíců, ve kterých nebyla splněna minimální norma pro třetí ligu, tj. minimálně 36 km za měsíc. Kategorizace měsíců podle L-100

 

 

 

Z grafu v části a), to je podle měsíců, je zřetelné, že největší podíl na celkovém výsledku mají měsíce zařazení v první lize L-100. A to, řečeno sportovní terminologií, ne rozdílem třídy, ale přímo extra třídy. Následuje extra liga, ale její náskok od druhé ligy je maximálně možné minimum, tj. pouze rozdílem jednoho měsíce. Lze tedy konstatovat, že v absolutních číslech počtů měsíců je extra liga a druhá liga vyrovnaná. Poslední z kategorie L-100 je třetí liga, která svým počtem 21 měsíců zaostává za ostatními kategoriemi L-100. Je potěšující, že z celkového počtu 288 měsíců pouze sedm (číslem 7) nesplňuje podmínku pro zařazení do minimálně třetí ligy L-100. To představuje necelé 2,5 % z celkového počtu evidovaných „běžeckých“ měsíců.

Z této statistiky je také zajímavý následující závěr – viz část b), podle kilometrů. V kategorii první liga L-100 je celkem evidováno 26 433 km, to je 65,9 % obvodu Zeměkoule kolem rovníku. Jak jsem zmínil, extra liga a druhá liga jsou vyrovnané co do počtu měsíců, ale v počtu naběhaných kilometrů samozřejmě suverénně vévodí extra liga s celkovým počtem 9 636 km, to je 24 %. Druhá liga se svými 3 071 km představuje pouze 7,5 % z celkového obvodu Zeměkoule. Třetí liga se svými 982 km tvoří 2,3 % a „bezvýznamných 124 km u sedmi měsíců, ve kterých nebyla splněna podmínka pro zařazení do L-100 představuje pouhých 0,3 %.

Jak jsem slíbil, vrátím se k rekordnímu roku 2008. Po roce 2005, kdy se podařilo překonat roční rekord, a přitom nevytvořit žádný jiný další, mě začaly ovládat pochybnosti o mých výkonech. Výkonnost začínala stagnovat a bylo nutné se smířit s dosahovanými výsledky. Ale přišel rok 2008. Na jeho počátku probíhala kampaň objasňující roky „8“ v naší historii. Opravdu, tento rok „8“ je nějaký divný. Oslavil jsem dvanácté narozeniny, nastoupil na novou funkci a dosáhl nestandardních běžeckých výsledků. Ne jednou, ale hned dvakrát za rok se podařilo překonat za měsíc hranici tří set kilometrů. To za poslední čtvrtstoletí bylo opravdu k vidění jen jednou. To ale není všechno, z těch třístovek byla dokonce jedna čtyřstovka, na počátku neplánovaná, ale v závěru „vydřená“.

Všechno co je za běžný rok nad 2400 kilometrů, je v oblasti, kde je jedinec charakterizovaný jako „šílenec“. Tak to jsem byl za celých dvacet čtyři let pouze a jen jednou a to v závěru. Přiznávám, že už výkon pro tuto kategorii je v oblasti, kdy Vás zajímá jen zaplněná kolonka ve statistice a všechno ostatní je jaksi podružné, méně významné a nezasluhuje takovou pozornost. Celkem osmkrát jsem byl za výkon v běžném roce v kategorii „maniak“. Rozsah v této kategorii je od 1 800 do 2 399 km za rok. Na spodní hranici to není ještě v chování jedince tak poznat, ale všechno co je nad dva tisíce za rok už hraničí s návštěvou u psychiatra. Tak tam bych měl být celkem čtyřikrát včetně roku 2008. Někde jsem četl, že každý doktor je cvokem svého vlastního blázna. Proč bych já měl chodit ke cvokovi, který navíc sám neběhá a nemá ani tušení o čem se s ním bavím. Kdo nezkusil nebo lépe kdo nezažil, nemůže se vžit do toho druhého a nemá mu proto co radit. Navíc bych jenom dodal, že ne každý je cvok do svého vlastního bláznovství. Než se tak stane, trvá to poměrně dlouho a vyžaduje to intenzivní přístup a ne každý se tomu dokáže poddat a vydržet, než se to do takového stádia zlomí. Většina z této cesty sejde a začne zkoušet něco jiného a zase jiného a nakonec dělá mnoho věcí a nic z nich pořádně, ale to už se opakuji. Proto máme tolik odborníků na všechno možné a nic pořádného. Když jsem se nad tímto tvrzením o doktorech zamýšlel a chtěl jsem ho přetransformovat do sportovního prostředí, nic chytrého mě nenapadlo. Nakonec, ne každý je cvok do svého magorského šílenství. Možná, že z venku to tak vypadá a ostatní si to myslí, ale cvok sám, protože neví, že je cvok, je spokojený a žije si spokojeně svůj život. Ale to už jsme zase v oblasti „nic nevím, nic mě ne....“, a tato oblast do této statistické části nepatří.

 

Výkony a rekordy

 

Výkony a rekordy patří do podkapitoly se statistickými údaji, ale po delším zvažování jsem se rozhodl, že si zaslouží samostatnou část. Výkony a rekordy není hranís čísílky, výkony a rekordy jsou odrazem, obrazem a konstatováním skutečného stavu.

Nejdůležitější a nejpřehlednější snad bude celkový přehled naběhaných kilometrů v jednotlivých měsících a letech a jejich průměrné srovnání – viz tabulka. Tak jednoduchá tabulka, ale nikdo už nespočítá, kolik to bylo litrů potu, kolik spotřebované energie, kolik bolesti a samozřejmě radosti a štěstí, že se to podařilo.

Leden a únor jsou v průměru lepší měsíce než listopad a prosinec. Asi to souvisí i s vyjádřením jarní únava, letní pohoda, podzimní vyčerpání a zimní spánek. Člověk se na počátku roku nabudí k lepším výkonům nebo má po vánočním čase a Silvestru větší množství tuků ke spalování. Potom jeho výkonnost stoupá až do července, který je statisticky nejlepším měsícem, ale potom je už organizmus unavený s dlouhodobého horka a začíná jeho výkonnost klesat, až dojde do období útlumu, nazval jsem toto období „medvěděním“, protože medvěd se na podzim uloží k zimnímu spánku a dokud nepřijde teplo, tak z brlohu nevyleze. Při podrobnějším zkoumání zjistíš, že leden je lepší než únor, i když jen o „drobné“ kilometry. Přitom únor je nutné hodnotit lépe než leden. Vysvětlení je prosté. Leden má třicet jedna dní a únor zpravidla dvacet osm. Tento drobný rozdíl dělá za dvacet čtyři let více jak dva měsíce a to je značný handicap. Běhání na přestupný rok, který je pro mě dvakrát výjimečný, nebylo žádnou povinností. Buď to vyšlo, anebo to nevyšlo. Jak tomu skutečně bylo, vlastně už víš, protože jsem to uvedl v základním statistickém přehledu na úvod kapitoly.

Z tabulky je jasné, že první rok, kdy se podařilo pokořit dvou tisícovou hranici, byl od roku 1985 až rok 2000 a jeden z nejlepších roků byl rok 2005, kdy výsledná hodnota dosáhla 2244 km. Musím se přiznat, že k tomuto číslu jsem se dostal systematickým sledováním svých výkonů v závěru uvedeného roku. Již 20. listopadu jsem měl zpracovaný excelový soubor a cíl byl postaven na nový rekord v 21. století na symbolických 2 121 km. Tento stav jsem ale dosáhl již 13. prosince a položil jsem laťku na 2 211 km. Původní i opravený cíl však byly stále málo. Dne 26. prosince byla cílová páska posunuta na 2 233 km a nakonec na Silvestra roku 2005 celková suma kilometrů za rok 2005 dosáhla hodnoty 2 244 km. Tato hranice ale neznamenala ještě poslední slovo. Tuto hranici se podařilo pokořit v roce „8“, ale proto, že tento výkon si zaslouží samostatný odstavec, vrátím se k němu ještě později.           

Nejlepším čtvrtletím se stal třetí kvartál roku 2008. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohl pokořit výsledky z roku 2000. Ve druhém čtvrtletí roku 2000 se mi podařilo celkem uběhnout v součtu 705 km. Až do roku 2008 se mi nepodařilo pokořit hranici sedm set kilometrů za tři měsíce příslušného kvartálu. K výsledku roku 2000 určitě přispěl i červen. Troufám si tvrdit, že jsem byl výborný znalec prostoru nazývaného Brunssummerheide. To je rašeliniště mezi nizozemskými obcemi Brunssum (kde jsem pracoval) a Landgraaf (kde jsme bydleli). Těch pět krát pět kilometrů, nebo možná víc, jsem znal velmi podrobně. Tento stav je dnes na smetišti dějin.

Po výborně rozběhnutém červenci 2008 přišla první bomba v měsíci srpnu. Podařilo se zlomit měsíční rekord a současně se rýsovala možnost posunout hranice vlastních možností. Rýsoval se „osobák“, o jakém se mi ani nesnilo – osm set kilometrů. A tak září 2008 přišlo s novou výzvou. K tomu všemu na prvních čtrnáct dní měsíce září připadla preventivní rehabilitace na Vranovské přehradě. Jezdil jsem po mnoho let jenom na Vranov, cítím se zde jako doma. Poprvé jsem tady byl v roce 1977 po vánocích do Silvestra na Šimperáku. Mám tady své oblíbené běžecké trati, ale už se mi podařilo tady také „přetrénovat“ při více fázovém denním běhání. Tak jsem si na podzim 2008 naordinoval jenom dopolední „tříhodinovky“ mezi dvaceti a třiceti kilometry.

A po rehabilitaci v roce 2008 už jen stačilo sledovat průběžně výsledky a pokořit hranici ne sedm set kilometrů, ani osm set kilometrů, dokonce ani devět set kilometrů za jediný kvartál v roce. V prvním podzimním víkendu jsem to přepočítal po tom, co jsem „přeběhl“ rekord a naordinoval jsem si plnou tisícovku za čtvrtletí.

Čtvrtletní rekordy není možné pokořovat bez vyrovnaných měsíčních výkonů. Poprvé jsem sto kilometrů za měsíc pokořil již druhý měsíc v L-100. V květnu 1985 jsem dosáhl výkonu 106 km. Hranice dvě stě kilometrů za jeden měsíc odolávala další celý rok. Teprve v červenci roku 1986 se podařilo poprvé dosáhnout výkon 212 km.

Bájná hranice tří set kilometrů ale vzdorovala dalších devět let. Ta správná konstelace hvězd přišla v červnu léta páně dvoutisícího. Samozřejmě překonat bájnou hranici tří stovek kilometrů za jeden kalendářní měsíc se podařilo po pravidelném vyhodnocování denních výsledků a stanovování limitu kilometrů na následující dny. Tři sta jeden kilometr za jeden měsíc není zase tak ohromující výkon, stačí denně uběhnout deset kilometrů a je to.

Výsledná hodnota za rok 2008 byla také plánovaná, obdobně jako v roce 2005. Původně plánovaných dvacet čtyři dvacet čtyři (2 424 km) bylo přeplánováno na dvacet pět nula nula, následně na dvacet pět padesát pět, až se dostala na dva a postupné číslo pět šest sedm (2 567 km). A navíc, jedna zajímavost – když v tomto roce přičtu ke svému věku (48) součet let svých děvčat (manželka a dvě dcery), dostanu se na číslo 143 a 1+4+3 dává magický součet „8“.

Než se dostanu k nejlepším výkonům v historii mých sportovních výkonů, je třeba se v krátkosti vyjádřit k denním výkonům. Denní výkony dělají výkony měsíční. Nejmenší zapsaný výkon jsou tři kilometry při přezkoušení z tělocviku a čtyři kilometry s poznámkou „v kanadách“, ale to je opravdu výjimka. Běžně se objevuje šest kilometrů, dále osm a deset. Výkony dvanáct a více kilometrů za den mají velmi výrazný vliv na celkový měsíční výkon. Je to jednoduchá logika – proč běhat třicetkrát po šesti kilometrech, když stačí běhat jen patnáctkrát po dvanácti kilometrech nebo jenom desetkrát za měsíc po osmnácti kilometrech. Ale ruku na srdce – je příjemnější pro ducha i pro tělo častější běhání na kratší vzdálenost než naopak.

V dubnu 1985, kdy jsem začal psát své výkony, jsem běhal šest kilometrů, zmíněné čtyři v kanadách a v závěru měsíce, 27. dubna, jsem si dal první dvacítku, ale pak jsem zase upadl do průměru. Za rok, v dubnu 1986, jsem v měsíci překoval dvaceti kilometrovou vzdálenost už třikrát. Ale první třicítka přišla až v červenci 1986, výkon 31 km za 2:35 hod. Možná, že teď si říkáš, že pět minut každý kilometr je přehnané tvrzení dědečka, ale jak si přečteš v kapitole o závodění, uměl jsem běhat i o několik vteřin rychleji na jeden kilometr. A to nebyl běh pouze na jeden kilometr. Jako mladý podporučík jsem kilometr zvládl kolem dvou minut a padesáti sekund, plus minus dvě, tři sekundy. Maratón jsem nikdy neuběhl. Nejlepší denní výkon v součtu byl 40 km a dosáhl jsem ho již v roce 1988, tj před desítkami let. To není ani maratón, a navíc, tento výkon byl při trojfázovém tréninku. Na „jeden zátah“ platil dlouho výkon podstatně nižší, to je těch kdysi dávno uběhnutých 31 km. Vlastně jsem se na denní rekord ani v minulosti nesoustředil. Zajímal jsem se více o výkony měsíční a čtvrtletní, které jsou důležité pro výkon roční.

Je třeba se podívat i na tabulku běžeckých sportovních dní. Původně jsem zamýšlel ji dát do statistiky, ale vedle tabulky celkových výkonů se výtečně vyjímá porovnání těchto přehledů. Stačí sledovat počty zapsaných kilometrů v jednotlivých měsících a konfrontovat údaj s počtem běžeckých dnů za měsíc a úměra je zcela viditelná – čím více běžeckých dnů za měsíc, tím lepší kilometrový výkon v daném měsíci. Na to bych snad nepřišel, kdybych tyto dvě tabulky nestudoval. Za téměř pět tisíc běžeckých dnů se podařilo oběhnout Zeměkouli. Za pozornost stojí údaj za rekordní rok 2008, který byl samozřejmě rokem přestupním a rok měl 366 dní, z nichž více než tři sta, přesně ještě o dva dny více, bylo dny běžeckými. Tedy dny, kdy jsem vyplnil do kolonky nějaký ten kilometr. Zajímavé jsou také údaje za rok první a poslední, tedy za roky 1985 a 2009. Zatímco první rok jsem běhal celých devět měsíců a zaznamenal až sedmdesát šest běžeckých dní, v posledním roce za první tři měsíce jsem běhal celkem v sedmdesáti osmi dnech, to znamená, že za tři měsíce v roce 2009 jsem běhal o dva dny více než v roce 1985 za devět měsíců. V celkové statistice kilometrů ale vítězí delší časové období o více než sto kilometrů. Důvod je jednoduchý. V zimních měsících se nedají běhat dlouhé trati bez následků. Studený, čerstvý zimní vzduch nemá vždy pozitivní dopad na zdraví jedince. Za devět měsíců roku 1985 jsem za méně dní naběhal rovných šest set kilometrů ve srovnání se třemi měsíci roku 2008, kdy mám ve statistice jen čtyři sta devadesát čtyři kilometry. Tabulka: Celkový přehled měsíčních a ročních výkonů (všechny následující tabulky, které jsou širší než A4 na výšku, doporučuji vytisknout).

Tabulka: Celkový přehled ročních a měsíčních výkonů

   

 

Tabulka: Počty běžeckých sportovních dní (doporučuji vytisknout)

 

LEGENDA k tabulce počty běžeckých sportovních dní
suma 1		počet běžeckých dnů v kalendářním roce
Ø / měsíc		počet sportovních dní za měsíc v běžném roce
% / rok		procento sportovních dnů v běžném roce
suma 2		počet běžeckých dnů za jednotlivé měsíce
Průměr		průměrný počet běžeckých dní za jednotlivé měsíce

 

Možná přehlednější než tabulka s čísly je graf. Chtěl jsem dát do jednoho grafu všechny čtvrtletní výkony za všech dvacet čtyři let, ale byl to tak šílený graf, že nakonec jsem srovnal pouze jednotlivá čtvrtletí. Představ si dvacet čtyři krát čtyři sloupečky v jedné řadě v jednom grafu. Možná na formátu A1, snad i na formátu A3, by graf byl čitelný, ale na A4 na výšku nemožné. Proto jsem si vytvořil grafy za jednotlivá čtvrtletí. Při pohledu na ně jsem si uvědomil také několik souvislostí, o které není marné se podělit.

První čtvrtletí začíná samozřejmě až rokem 1986, jak je zřejmé z celkového přehledového grafu, ale zase končí až rokem 2009. Jenom pro Ty, kteří se chtějí více soustředit na studium grafů, připomínám, že můj sportovní rok začíná 1. dubna běžného roku a končí 31. března roku následujícího.   Grafický přehled běhání za I. čtvrtletí

 

Z grafu je vidět, že i když leden až březen jsou měsíce studené a běhání moc nepřejí, je většina výkonů na hranici tři sta kilometrů a víc, tedy i v zimě každý měsíc sto kilometrů. Pokud se takový výkon podařil, byl to i dobrý základ do teplejších měsíců, kde samozřejmě se dá naběhat víc. Ne proto, že je pouze teplo, ale je také delší den, slunce je zdroj energie a pobízí i k větší aktivitě. Na to jsem přišel při pobytu v Belgii. Počasí i v létě nedává tolik slunce, na jaře a na podzim je sychravo a v zimních měsících je navíc ještě pořád tma. Takové klimatické podmínky velmi negativně působí na psychiku a tělesné aktivity.

Druhé až čtvrté čtvrtletí zahrnují léta 1985 až 2008. Při pohledu na graf za druhé čtvrtletí, je vidět, že výkony začínají kolem právě těch tři sta kilometrů za měsíc a obecně se pohybují mezi čtyřmi až pěti stovkami kilometrů za kvartál. Druhé čtvrtletí začíná dubnem, tedy měsícem, kdy mně začíná nový sportovní rok. Člověk je nabuzený do nové sezóny a pustí se s velkým předsevzetím do zdolávání kilometrů. Nárůst kilometrů je tedy evidentní a pouze v roce 2000 a 2007 jsou abnormality v dosažených výsledcích. Říká se, že výjimka potvrzuje pravidlo, tak tyto abnormality můžeš zařadit mezi takové výjimky. Grafický přehled za II. čtvrtletí

 

Letní měsíce, lépe třetí čtvrtletí, tj. červenec, srpen a září, je období, kdy se nejvíce plnila statistika. Z grafu je patrné, že průměrné výkony se zvýšily o dalších několik kilometrů za tři měsíce a pohybovaly se mírně nad výkony druhých čtvrtletí. Výjimkou je letní období roku 2008, kdy bylo jasné, že je reálná šance pokořit cíl do března následujícího roku a tomu byla přizpůsobena veškerá činnost. Není třeba opakovat, co to přinášelo do každodenního života. Ale jinak jsem spokojený při pohledu na tento graf, protože ukazuje, že jsem vlastně prováděl rutinní činnost, která se pravidelně opakovala a nevybočovala z mého normálu. Pokud takové výkony považuje někdo za extrémní, je to pouze a jen jeho osobní dojem.

 

A máme tady poslední čtvrtletí roku, které je přehledně v grafu IV. čtvrtletí. Dalo by se říci, že člověk je vyčerpaný po létě, padá na něj podzimní vyčerpání a upadá do zimního spánku. Moje období „medvědění“ nebylo zase tak špatné z hlediska sportovních výkonů. Je zajímavé, že po počátečním elánu v prvních letech jsem se dostal do nějaké „depky“ a moje výkony klesly, aby v roce 1991 abnormálně stouply a zase se propadly do podprůměru, ze kterého jsem se postupně prokousával až na výkony kolem tří až čtyř stovek kilometrů za tři měsíce. Zlom nastal v posledních čtyřech letech. Nevím, jestli to byla vidina cíle nebo tělo bylo již tak nadopované, že to potřebovalo více a častěji, ale z grafu čtvrtého čtvrtletí je do očí bijící nárůst kilometrů na hranici přesahující pět set kilometrů. Tím se tyto výkony vyrovnaly kvartálům jarnímu a letnímu a určitě tyto „drobné“ kilometry navíc přispěly k urychlení ukončení mého trápení na běžeckých tratích. Grafický přehled za III. čtvrtletí

 Grafický přehled za IV. čtvrtletí

 

V září 2008 jsem měl velmi blízko k překonání rekordu „na jeden zátah“ v první polovině měsíce, ale na rekord jsem nešel, protože jsem ani nějak nevnímal, že bych mohl překonat rekord. Když se nad tím zamýšlím, tak „miluj ňa málo, miluj ňa dlůho“ má něco do sebe. Ale jak jsem už zmínil, že výjimka potvrzuje pravidlo, tak tato výjimka přišla v závěru měsíce září 2008. Neplánoval jsem rekord, jenom jsem si šel dne 27. září 2008 zaběhat. Bylo sluneční sobotní odpoledne, na kroměřížské Hvězdě byly správně vlhké cesty, pokryté jemnou vrstvou čerstvě napadaného listí, vlhkost vzduchu ideální, slunce prosvítalo korunami stromů, teplota vzduchu přesně taková, kdy se při běhu nepotíš, přitom Ti není ani zima, prostě perfektní babí léto na běžecký rekord. Ve svižném tempu jsem udělal první velké kolo kolem Hvězdy, potom ještě celé dvě, a protože jsem byl stále v pohodě, dal jsem si ještě čtvrté menší, celkový čas nevím přesně, ale zaručeně přes tři hodiny a minimální vzdálenost, podle dlouholetých zkušeností, dosáhla třiceti tří (33) kilometrů. Na jeden zátah, bez zastavení, jen do kopce jsem bohužel zpomaloval. Ale v závěrečné rovince na asfaltu jsem toho měl už tak akorát. Nadarmo se neříká, že „stokrát nic umoří aj vola“. Přehled nejlepších výkonů, nebo chceš-li osobních rekordů je uveden v tabulce. Tabulka nejúspějších nej...

 

 

Za výkony a rekordy, které zajímají každého nejvíce, protože zpravidla jsou ohromující až šokující, je v protikladu méně zajímavá činnost, bez které by ale žádné výkony a rekordy nemohly být. Lidé raději vidí, co chtějí vidět namísto toho, co by měli vidět. Lidé raději dělají, co chtějí dělat, namísto toho, co by měli dělat. Mince má dvě strany. Když mně někdo říká, že má to nebo tohle, že jsem dosáhl toho i tamtoho, že jsem schopný toho i něčeho jiného, odpovídám mu velmi prostě: „Vidíš jenom pozlátko! Až budeš ochotný(á) obětovat něco ze svého pohodlí, budeš to mít také“. Následující podkapitola je věnována právě té druhé straně mince.

 

Zdraví – trénink – zdatnost aneb každý den nesvítí slunce

 

Pro znalé některých mých oblíbených průpovídek není neznámé rčení „fyzicky zdatný, psychicky odolný, zdravotně způsobilý, pracovně výkonný“. Když se nad tím zamyslíš, tak jde o úplně logický postup. Pokud je člověk fyzicky připravený, pravidelně sportuje, nemá problémy doběhnout na zastávku autobusu a je si vědom toho, že je fyzicky v pořádku, tak to na něj působí určitě pozitivně. To znamená, že netrpí depresí své slabosti, má, možná lepší je konstatování měl by mít sebevědomí o svých schopnostech a tím nemá, respektive neměl by mít problém vydržet psychickou zátěž. Čím více je fyzicky zdatný, tím více se stává psychicky odolnějším. Pokud má člověk v pořádku tělo i duši, můžeme předpokládat, že je i zdravotně způsobilý. Nemít zdravotní problémy je předpoklad, že člověk může bez problémů pracovat. Otočením celého řetězce je stejně logická návaznost. Jsem pracovně výkonný, protože jsem zdravotně způsobilý. Zdravý jsem proto, že jsem psychicky odolný a fyzicky zdatný. Ať si to každý otočí, jak chce.

Základem je zdraví, v době nemoci se nedá trénovat. Ale bolest svalů, kloubů nebo šlach způsobená tréninkem se nepočítá do nemocí. To je normální stav, se kterým je nutné se naučit žít a prostě ho nevnímat. Bez této bolesti totiž trénink nemá smysl a pohybová aktivita ztrácí na významu. To je to oblíbené anglické heslo „No pain – No gain“. Být nemocný znamená, že Tě skolí zákeřná nemoc. Tou může být i pitomá chřipka nebo prosté nachlazení. Někdy se dá i v takovém stavu vyrazit do lesů a polí, ale zpravidla dříve nebo později taková pitomost člověka skolí víc jak zlomená končetina, protože ta se snáší psychicky daleko líp než pitomá bolest v krku nebo na průduškách. V nemoci se trénovat nedá. Naopak psychická indispozice se nejlépe léčí tréninkem. Vyčistit hlavu znečištěnou hromadou blbostí, které se nahromadí v průběhu dne, zpravidla při výkonu činnosti, za kterou je mrzký obolos na přežití, je nejlepší tréninkem. Trénink není procházka, trénink není návštěva sportovního zařízení, trénink není imitace fyzické činnosti. Trénink je makačka, tvrdá makačka, při které se potí tělo, při které hlava vypíná všechny funkce, které nejsou právě potřeba, při které nezůstává v hlavě práce ani není žádný jiný problém. Běhání je přirozený, rychlý pohyb těla, při kterém se dá tohle všechno dosáhnout. Ale není to jediná činnost. Do takového stavu se dá dostat i ve vodě, na kole nebo zavěšený na laně. Při plavání na několik set metrů nebo, pro ty víc než nenormální, dokonce kilometrů, při jízdě na kole v zalesněném a horském terénu po necestách nebo na skále, nejlépe zajištěný lanem, kde jsi jenom Ty a skála, jinak nic, se dá také lehce, a to mám ověřené praxí, dostat do „hypnotického“ stavu, kde není žádná práce a žádné starosti.

Trénink nejsou závody. To je jiná kategorie. Závodům se věnuje jiná kapitola. Závodit se nemusí, ale trénovat ano. Bez tréninku nemá cenu jezdit na závody. Minimální běžná tréninková vzdálenost, kterou jsem běhal, je šest kilometrů. Otázka by mohla být proč zrovna šest a ne třeba pět. Zdůvodnění je jednoduché. Kdysi dávno jsem si přečetl, že trénink má smysl, pokud je rozdělený do tří období. Prvním je zahřátí organizmu. Aby se tak stalo, je vhodné pět až deset minut vyklusávat. Vyklusávat deset minut pro zahřání organizmu znamená překonat vzdálenost mezi jedním až dvěma kilometry. Ve druhém období má být organizmus tak zatížený, aby tepová frekvence byla na 80% maximálního výkonu, a má trvat asi dvacet minut. Nejsem schopen definovat maximální výkon, ale celou dobu až do dneška mi to nevadilo a tak se tím nebudu trápit ani do budoucna. Kolik se dá uběhnout za dvacet minut, závisí na počasí, terénu, fyzické připravenosti i momentální náladě. Prostě když se člověku nechce, je to horší jako když nemůže. Každopádně za dvacet minut můžeme počítat průměrné čtyři kilometry.  

Když jsem vzpomněl tepovou frekvenci, tak několik zajímavostí, jestli se to dá tak pojmenovat. Maximální tep jsem měl v Hamiltonském údolí (Hamiltony jsou roztomilá vesnička za vyškovským vojenským komplexem). Když doběhnete v údolí k osamělému stromu (když jsem u něho byl naposledy, byl už hodně starý, a protože je to jíva, není jisté, že tam bude stát, a já bych to jívě přál, i ve chvíli, když čteš tyto řádky) a za ním nepoběžíš do lesa, ale stočíš se vlevo a překonáš potok, dostaneš se na palouk, který je ohraničený strmým srázem. Vyběhnutí, to je silné slovo, vyplazení se po čtyřech z údolí na vrchol tohoto srázu maximálně možnou rychlostí nezpůsobí jen křeče všech svalů dolních i horních končetin a bolest v zádech, jak v předklonu se zachytáváš všeho, co může ulehčit pohyb Tvým nohou, ale také způsobí zvýšení Tvojí tepové frekvence. Nevím, jak je přesné měření tepu na krční tepně za deset sekund a násobené šesti, ale mně vyšlo výsledné číslo 216 tepů za minutu. To jsem snad ani nebyl schopný vnímat těch deset sekund počítání. Pamatuji si to proto, že to číslo bylo 36 (tři, šest) za deset sekund. Nevím, jestli jsem přitom nebyl „mimo“. A potom jsem dosáhl jiný extrém. Dne 2. října 1989 jsem už nebyl schopný běhat, protože jsem dostal zánět pohrudnice (diagnóza 511) a při vyšetření u doktora se mi udělalo „trochu nevolno“ – pak se mi podařilo omdlít ještě několikrát, ale poprvé to člověka vystraší. Ale na druhou stranu se říká: „Co Tě nezabije, to Tě posílí“. Doktor mi změřil krevní tlak a do zdravotní knížky napsal: „TK 90/55, po 5 minutách TK 105/70, puls 56/min“. Je pravda, že krevní tlak jsem měl donedávna nižší, v roce 2009 v únoru už 130/70, ale ošetřující lékařka vyjádřila spokojenost, tak to neřeším. Za několik uplynulých let jsem měl na EKG puls kolem padesáti, ale byly vyšetření, kdy jsem se dostal i pod čtyřicet. Ale je to vždy sporné, protože jednou je kontrola ráno, potom před obědem, někdy v únoru, jindy v červnu. Je jasné, že kondička v únoru je daleko na nižší úrovni než v červnu, když jsem měl několikrát naběháno téměř tisíc kilometrů. Věkem se mi srovnal i tlak a tak v době, kdy moji vrstevníci mají problémy s vyšším tlakem, stále se držím na tlaku „mladého a zdravého“ organizmu. Kéž by to ještě aspoň třicet let vydrželo.

Už je třeba přejít na třetí období. Tady by mělo být náplní vyklusání zase v trvání pěti až deseti minut. Za tento časový interval se dá volně překonat vzdálenost až dvou kilometrů. Tak když to všechno spočítáš a máš nějakou změřenou vzdálenost, dlouhodobým sledováním času a výkonu zjistíš, že minimální tréninková vzdálenost je šest kilometrů. Samozřejmě je to v minimálních počtech – kilometr na zahřání, čtyři na výkon a jeden na vydýchání. A to je celá věda.

Po několika letech běhání přijdeš na to, že je Ti vlastně jedno, jestli běžíš šest, osm, deset nebo více kilometrů. Nejhorší je ten první kilometr, tedy než se dostaneš do tempa. Potom je to jenom o nastavení dýchacího rytmu, překládání jedné nohy před druhou a času, který můžeš aktivitě věnovat. Zpravidla třetí období jsem vynechával. Na začátek jsem se trochu rozdýchal, někdy si protáhl i šlachy a svaly na nohách a potom jsem to pálil až do cíle. Žádná závěrečná „oddychovka“ nebyla. Možná sis teď pomyslel(a), že tato příjemná aktivita patří do balíku Tvých nesmyslných činností a tedy nemá cenu se nad ní dále pozastavovat.

Pro zajímavost, vojáci jsou normálně přezkušováni z jejich fyzické zdatnosti. Za dobu mého působení v uniformě se způsob i obsah přezkoušení několikrát měnil. Zpravidla ho ovlivňovaly dva faktory. Prvním byla dostupnost sportovních zařízení a druhým ochota těch odpovědných trvat na stanovených normách. Jestli někdo tvrdí, že to bylo o penězích, tak neví, o čem mluví. Finanční náročnost byla vždycky nižší než lenost lidí. Zatímco dostupnost zařízení neklesla tak dramaticky, jak by se dalo za „permanentní ekonomické krize“ předpokládat, ochota udržet normy na přezkoušení se nedařilo. Ti, co znají mé názory, ví, že tvrdím, že normy přezkoušení na výtečně se dají splnit průměrně cvičeným foxteriérem ráno ve čtyři pod vlivem z návratu z nočního podniku, v pohodlných keckách nižší cenové skupiny a tričku ošlehaném ventilátorem k víření cigaretového dýmu.

Systém přezkoušení z dvanácti minutového běhu je součástí testu, který se různě upravoval a kombinoval. Zahájen byl v roce 1990 a zatím se drží při životě. Do té doby bylo přezkoušení z běhu na 1 km. Pokud si dobře vzpomínám, bylo daleko více disciplín a taky záleželo, zda se jednalo o přezkoušení jednotlivce nebo jednotky. Pro jednotlivce na prověrky bývaly disciplíny 100 m, 1 000 m, skok do dálky, granát na dálku i na přesnost, někdy i nějaká ta gymnastická sestava na hrazdě a bradlech a překážková dráha. SAC (pro ty později narozené skokansko-akrobatické cvičení), člunkový běh, lehy sedy na šedesát sekund, kliky pouze za třicet sekund a shyby přišly až po „revoluci“.

Když už jsem zmínil přezkoušení z tělocviku. Normy jsem i v poslední věkové kategorii, kdy jsem ještě dělal ještě všechny disciplíny, protože od padesátého prvního roku věku je předepsané jenom „procházení se“ po ovále sportovního stadionu, plnil na výtečně pro první věkovou kategorii. Nejlepších výkonů bylo dosaženo v roce 1990, 1992 a 1994, kdy jsem za časový limit dvanáct minut zvládl přesunout tělo na 3 450 metrů a 19. května 1993 jsem dosáhl nejlepšího osobního výkonu 3 470 metrů. Výkony kolem 3 200 m lze považovat za standardní. Je ale třeba přiznat, že už dávno se pohybuji pod touto hranicí. Kdyby člověk v daném okamžiku mluvil jenom o tom, co umí, musel bych v tuto chvíli mlčet, vlastně vymazat všechno, co už dnes není pravda. Věř mi, že by z celého textu zůstalo několik málo stránek a to by ještě možná musely být napsány větším písmem.

Trénovat se dá různě. Volně i intenzivně, venku i v tělocvičně, v parném létě i mrazivé zimě, jednou týdně nebo jednou denně, přitom je to stále pravidelně, jednofázově, dvojfázově i více fázově, promyšleně i úplně nelogicky. Ale i rekreační tréning může být na úrovni profesionálního sportovce. Prostě aktivitě se žádné meze nekladou a je jenom na nás samotných, jak se k tomu postavíme. Třeba takový dvojfázový trénink je docela normální jev. Není nutné jít dvakrát denně jenom běhat, ale třeba ráno si jít zaběhat a po obědě si dát fotbálek. Třífázový trénink už je trochu jiná káva. Poprvé jsem trénoval třífázově na rekreaci na Malém Šišáku v Krkonoších v roce 1990. V červnu dvacátého prvního jsem si dal šest plus čtyři plus šest kilometrů a dvacátého čtvrtého jsem ještě dávku navýšil na šest plus dvanáct plus osm kilometrů. V létě v roce 1993 jsem byl na plavbách OT a JTPV (pro neznalé se jedná o plavby obrněných transportérů a jízdy tanků pod vodou) a když čas dovolil, dal jsem si dvacátého července trojfázově šest plus deseti plus šest kilometrů a hned následující den dvacátého prvního stejnou dávku kilometrů. Ale dvacet dva kilometrů v průběhu dne není zas tak velký výkon. Třeba trojfázově v červnu na Vranově v roce 2005 jsem si dal šest plus dvacet plus šest kilometrů. A na zmíněné dovolené na Malém Šišáku v Krkonoších jsem si dvacátého června 1990 dal dokonce čtyřfázový trénink, šest plus osm plus šest plus šest kilometrů. Je to celkem jenom dvacet šest kilometrů, co se dá uběhnout na jeden zátah bez větších potíží, ale když se nad tím člověk zamyslí, tak to je pěkná pakárna. Na něco takového se nedá přemluvit žádné mýdlo. Čtyřikrát se oblékat do sportovního, čtyřikrát se koupat po návratu z běhání a opět čtyřikrát se hodit do normálního oblečení.

Nejde jenom o četnost tréninků, někdy je k zamyšlení i samotný tréninkový výkon. S odstupem času bych konstatoval, že jsem dokázal i několik nesmyslných tréninkových dávek, které určitě nebyly plánované a záměrné pro dosažení sportovních výkonů. Třeba v prosinci 1990 před Silvestrem jsem si byl dvacátého devátého zaběhat na šest kilometrů. Druhý den, třicátého, jsem si dal pět set dřepů za osmnáct minut, tj. průměr dvacet osm dřepů za minutu, což je už pořádný frmol – na dvaadvacet dolů, na dvaadvacet nahoru a ještě o desetinku sekundy rychleji. Samozřejmě na Silvestra je třeba slavit a jak jinak než během, i když jenom na šest kilometrů.

Ještě je třeba se krátce zmínit o devastujících trénincích. To jsou takové výkony, které Tě dostanou do stavu, kdy nemůžeš ani chodit, ne potom běhat. V červnu 2005 jsem byl na Vranově na rehabilitaci a v průběhu čtyřech dní, od třináctého do šestnáctého, jsem naběhal sto třicet tři kilometrů (třicet, třicet, třicet dva a třicet jedna). Výsledkem byla bolest zad a týden bez běhání a následný návrat do normálního režimu běhání. I když co je, nebo spíš bylo, pro mě normální, druzí nemusí vůbec pochopit. Příští rok v červnu jsem běhal denně jenom šest kilometrů, protože krční a bederní páteř víc nedovolila. Tělo se dá zdevastovat i jinak. Zajímavý byl výkon i sedmnáctého května 2002, kdy jsem běžel osm kilometrů a v průběhu této vzdálenosti jsem udělal sto padesát žabáků. Kdo ví, jak po žabácích bolí nohy, má asi v tomto okamžiku také svalovou horečku. Já jsem ji rozchodil hned druhý den proběhnutím na šestnáct kilometrů.

Určitě bez zajímavosti nejsou ani tréninková místa. Nejde ani tak o to, jestli jde o les, louku, lán, sportovní ovál nebo městskou komunikaci. V tomto případě se jedná o lokality. Asi nejvzdálenější místo, kde jsem běhal, bylo v Texasu, USA, devátého června 1994, kdy jsem za horka, dusna, vedra a parna běžel tři míle. V srpnu 1997 jsem byl na cvičení Eastern Harrier, byl jsem v York, London i na VVP ve Walesu, ale neběhal jsem. V Anglii jsem si ale nakonec zaběhal a dokonce víc než dost, a to při studiích od léta 2002 do léta 2003. Neběhal v Turecku, kde jsem dvakrát byl na služební cestě ze COE, neběhal jsem ani v Indii v roce 2008, kde jsem byl týden na služební cestě. Za to jsem si docela zaběhal v Římě. Nejdříve v květnu 2007 a potom během studií NATO Defence College od srpna 2011 do února 2012. Potom je zajímavé sledovat změnu místa běhání v průběhu krátkého časového období. Například v průběhu týdne, přesně osmi dnů, kdy jsem byl sedm krát běhat, jsem vystřídal čtyři místa – 1. 12. Bedřichov, 3. 12. Kroměříž, 4. 12. Praha, 5. 12. Brno, 6. 12. Kroměříž, 7. 12. Brno a 8. 12. Kroměříž. To bylo v prosinci 2006. V lednu 2009 jsem dokonce za šest dní vystřídal pět míst – 11. 1. Kroměříž, 12. 1. Bojnice, 13. 1. Bojnice, 14. 1. Trenčín, 15. 1. Vyškov a 16. 1. Kroměříž. K dalším zajímavým místům, kde jsem běhal, patří třeba Portugalsko, kde jsme v září 2007 byli na dovolené v Lagosu a Oeiras. S přechodem od běhání ke kolu a s přibývajícími léty se aktivity měnily s místem pobytu. Například 27. 2. 2016 jsem lyžoval na přírodním sněhu na Ovčárně pod Pradědem v zamlženém vrcholu Pradědu. Následující den jsem už jezdil na mtb v Kroměříži při 10°C a slunečného, bezvětrného poledne. Na přestupný den, v den mých čtrnáctých narozenin za večerního stmívání, při 3°C a sněžení už to bylo běhání po pražské Stromovce.

Krátkou zmínku si zaslouží i symbolický trénink. Pod symbolem si můžeš představit, co chceš. Je to jen o vlastní fantazii. Symbolický trénink na vzdálenost je jedním z nich. Například osmého osmý (dva tisíce) osm jsem běžel osm kilometrů. Symbolický trénink na určité dny v roce, například na Silvestra nebo na Nový rok, Jistě symbolický trénink je i první den a v poslední den, kdy se statistika vedla, tj. první duben 1985 a třicátý první březen 2009.

Za výsledky jsou i neúspěchy. Teď to ale není o vlastní lenosti. Neúspěch není, když se nepodaří z objektivních důvodů běhat a výsledek je potom velmi podprůměrný. Neúspěch je, když z vlastní iniciativy (lepší by bylo hlouposti, ale přece si nebudu snižovat osobní důstojnost) jsem se připravil o možnost pokračovat v běhání. O diagnóze 511 jsem se již zmínil, teď snad ještě další případy k podpoře mých myšlenek.

Dne 19. září 1985 ve večerních hodinách jsem si šel zaběhat. Abych viděl lépe „na cestu“, vzal jsem to „údolím smrti“. Přáslavičtí znalci vědí, kde se toto místo nachází. Pro ostatní – je to silnice mezi obcí Přáslavice a Kocourovec. Ve zmíněném roce ještě nevedla dálnice mezi Olomoucí a Lipníkem, ale jen silnice první třídy panelového typu, procházející jak obcí Přáslavice, tak její částí Kocourovec, zvaný Kocanda. Patnáct popisných čísel včetně hospody. Když vojáci běhali na Kocandu, běhali pro proviant do místního občerstvovacího podniku, ze kterého někteří funkcionáři tankového pluku řídili i sobotní parko-hospodářské dny. Abych se přímo uprostřed údolí vyhnul nebezpečí střetu s projíždějícím vozidlem, vzal jsem to z vnější strany svodidel. Bohužel svodidla byla upevněna na profilech tvaru U a ne na sloupcích. A jeden z nich jsem trefil. Nad pravým kolenem mám dodnes „díru“. Tenkrát to byly dva stehy, měsíc bez běhání a bolestivá rehabilitace.

V dubnu 1987 jsem si při běhání kopnul do země, bylo z toho týden domácího léčení a čtrnáct dní bez běhání. Ale to je také několik desítek let zpátky. Na takové situace se dá vzpomenout, jen když jsou zaznamenány ve statistických údajích. Pokud nezůstávají následky, které jsou viditelné, jako v předcházejícím případě, tak následky „vytáhne zem“ a z paměti se „vymažou“. Není ale třeba vzpomínat na to, co už kdysi bylo. Dám Ti něco novějšího z mého běžeckého období, i když už to je událost z tohoto století, je to už hodně dávno. Stalo se to při rehabilitaci na Vranovské přehradě v červnu 2005 a událost se vztahuje již ke zmiňovanému vícefázovému tréninku. Prvních pět dnů jsem každý den vícefázově naběhal třicet i více kilometrů. Vícefázově, jen pro připomenutí, znamená, že běžíš po snídani, po obědě a večer třeba ještě jednou. Výsledkem byla bolest zad, která zabránila pokračovat nejen druhý týden v běhání, ale i týden následující. Kdyby rekonvalescence nebyla spojena s rehabilitací, tak jsem se tak rychle k běhání nevrátil.

Jak už se zmínil dříve, bylo to v srpnu 1993 poprvé, kdy se nepodařilo splnit nejméně třetí ligu L-100 v běžném měsíci v souvislosti s běháním. Druhého srpna se dostavila silná bolest pravého lýtka. Poznamenal jsem si, že nemohu ani chodit. Ale už osmého jsem zkoušel jít běhat a výsledkem bylo obnovení kulhání se silnou bolestí v lýtku. To už jsem byl ve stádiu, kdy bolest je trvalým projevem mého potěšení. Navštívil jsem posádkového lékaře, který mi, s podezřením na natržení svalových pramínků lýtkového svalu, nasadil okamžitě dnem devátého srpna elektroléčbu. Dne 17. srpna jsem opět vyběhl a nedoběhl. Po čtyřech kilometrech se pravé lýtko přihlásilo novou bolestí. Dvacátého jsem u doktora zpět a pokračoval v rehabilitaci až do 29. srpna. Ale hned následující den začínám zaplňovat kolonky běžeckými výkony, i když běhám volně a s lýtkem zavázaným elastickým obvazem.

Je zajímavé, že za celou tu dobu co běhám, jsem se úspěšně vyhýbal miláčkům svých pánů, kteří nikomu neublíží. Až v roce „8“ se to jednomu takovému miláčkovi podařilo. Sbíhal jsem dolů s Hvězdy kolem kynologického klubu, a před plotem, sám se divím, že nebyly za plotem, stálo několik majitelů se svými mazlíčky. Když jsem probíhal vedle jednoho z nich, kterého držela útlá dívenka na vodítku, asi jsem se mu nelíbil a vystartoval. Než dívenka zareagovala, měl jsem ho na svém těle. Na pravém boku mám vytetovaného „trilobita“ a to můžu být rád, že byl očkovaný a nebylo třeba přistoupit k proti-vzteklinové léčbě.

V závěru této části si zaslouží prostor i běžec na slovo vzatý, profesor MUDr. Jan Pirk, DrCs[1], který určitě ví, o čem mluví. Jeho desatero je první, které jsem zařadil na své stránky, není ani poslední, ale určitě není zbytečné. Nevím, proč se lidé snaží všechny rady a životní zkušenosti, dnes moderně nazývané LL (lessons learned) a BP (Best Practices) vměstnat do deseti bodů, jak kdyby neuměli víc než do deseti napočítat. Přitom místo složitých zákonů by stačila jedna jedinká krátká věta. Například máme složitá pravidla pro pohyb osob a jejich nemotorových, motorových i živých miláčků na pozemních komunikacích. Dlouho se je učíme, abychom je v praktickém životě stejně nedodržovali, protože nám komplikují život. Přitom by stačilo do zákona napsat: „Účastníci provozu na pozemních komunikacích se musí k sobě navzájem chovat ohleduplně“. A kdo se tak nechová, dostal by „po pérkách“ a basta. Křesťanské desatero se snaží církev do lidského chování prosadit už dva tisíce let a lidé stále lžou a kradou, a kdo lže a krade, může i zabít. Na druhou stranu není nutné brát všechna desatera, zejména dnešního moderního věku, moc vážně, člověk by z toho mohl také zblbnout. Všeho s mírou, lepší by bylo napsat s nadhledem, aby nedošlo k záměně, jak dokládají následující příklady. Píše slovenská pionierka domov rodičom z tábora: „Milí rodičia, pekný pozdrav z tábora, mám sa dobre. Spím pod stanom, Stano se má tiež dobre.“ V české kotlině by pionýrka na dotaz svého tatínka: „Doufám, že své aktivity děláš s mírou?!“, odpověděla: “Samozřejmě tatínku, že to dělám s Mírou!“. Tak snad už bude načase se na závěr věnovat radám pana profesora, když jsme v části zdraví – trénink – zdatnost.

Desatero pro zdravé srdce[2]

1. Uvědomte si, kolik Vám je let! Podle věku najdete i vhodný sport, který bude určen právě Vám (moje poznámka: nepřemýšlej o tom, kolik Ti je, ale na kolik let se cítíš).
2. Přiměřeně svému věku a stavu byste měli alespoň půl hodiny denně věnovat své fyzické kondici. Je vhodné, zejména pokud se sportem začínáte, sledovat svůj krevní tlak a puls, údaje si pečlivě zaznamenávat a pak konzultovat s lékařem (moje poznámka: čím víc se hlídáš, tím méně toho natrénuješ, neboj se zpotit, neboj se unavit).
3. Pokud jste nikdy nesportovali, než tak začnete činit, poraďte se se svým ošetřujícím lékařem, aby Vám pomohl určit, co je pro Vás vhodné (moje poznámka: doktor nepotřebuje vyléčeného pacienta, jen léčením nemocného si vydělá na svůj denní chléb).
4. Pořiďte si přiměřenou sportovní výbavu! I pro začínajícího sportovce jsou například kvalitní běžecké boty prevencí poškození kloubů a šlach (moje poznámka: žádná profesionální výbava z Tebe sportovce neudělá).
5. Při sportování vždy dodržujte pitný režim (moje poznámka: kdo nepije, umře na žízeň).
6. Pokud jste opravdu nikdy v životě nesportovali, začněte nejlépe s rychlou chůzí, doporučuji tzv. nordic walking s holemi (moje poznámka: není lepší pub walking s půllitry?).
7. Jezte zdravě a přiměřeně, tak abyste měli správnou váhu – ani nízkou, ale ani vysokou (moje poznámka: jez všechno a sportuj tolik, abys svoji váhu udržel(a), nebo jinak – nejez nic co ti nechutná).
8. Pijte denně sklenku dobrého vína! Respektive muži dvě, ženy jednu (moje poznámka: chápu správně, že sklenkou je myšlena sedmičková flaška?).
9. Přinuťte ke stejné činnosti a životnímu stylu svého partnera. Ve dvou jde všechno snáz (moje poznámka: proč nutit, když to chce s Tebou dělat?).
10. Nikdy není pozdě začít (moje poznámka: včera bylo pozdě). 

 

Pan profesor Pirk má docela dobré názory, dokonce si troufám tvrdit, že má vynikající názory na život. Asi je to proto, že se přiznává k tomu, že nekouří a kafe si dává výjimečně, přitom se nebrání alkoholu a tvrdí, že člověk je všežravec. Když toto všechno shrnu na základě jeho článku, který jsem měl možnost si přečíst na internetu, tak se dostávám k následujícím závěrům. Denní kondiční sport není závodění. Závodům je třeba se věnovat jen několikrát do roka. Není důležité, jestli je to běh nebo jízda na kole. Důležité je, aby se člověk zpotil. Sportem není golf, protože se u něho nezpotíš. Denní pití flašky vína s partnerkou není pravidelná konzumace alkoholu s výsledkem „pijan“, ale zdravotní dávka tekutin. Jinak řečeno, alkohol z rukou lékaře je lék. Není ani nutné se denně zabývat tím, co jíme. Takže moje zásada „nejím nic, co mě nechutná“, je správný přístup ke stravování. Důležité je, aby příjem a výdej byly v rovnováze. Plně s ním souhlasím, že všechny diety jsou vyhazování peněz a nefungují. Líbí se mi i jeho přístup k masu z jednou výhradou. Říká, že dává přednost masu bílému před červeným, ale tím nemyslí slaninu, o které Moraváci říkají, že je také bílá[3]. Dietní buček s česnekem a červenou paprikou nebo poctivá slovenská slanina s čerstvým chlebem spláchnutá douškem kvalitní slivovice nemůže nepotěšit všechny smyslové orgány. Už pohled na dřevěnou desku, na které „bílé“ maso dráždí mozek k rychlé reakci rukou, které nacvičenými pohyby krájí česnekové stroužky na plátky, až nůž klepe o dřevěnou desku v pravidelném rytmu. Klepot nože o dřevo rozkmitá ušní bubínky a impulzy prostupují mozkem do ústní dutiny, která začne produkovat sliny. Když se k tomu přidá ještě typická vůně masa, česneku a papriky, prsty hbitě položí na kousek chleba napaprikované maso a přiloží plátek česneku. Už nezbývá nic jiného, než se nadechnout a dopravit „jednohubku“ do největší díry na hlavě. Po několika hladových soustech se podobný proces opakuje se „štamprlí“ slivovice. Mastné prsty přiložené na čiré sklo otisknou polštářky prstů jako důkaz Tvého opilství, ale oči vidí jen ten řetízek na hladině slivovice. Rozčeřená hladina rozvíří vzduch a vůně přírody se line kolem tebe. S proslovem „Vejdi a neuškoď“ se přesune obsah štamprle do útrob těla a mlaskavý zvuk s hřejivým pocitem v těle způsobí chuť na další sousto. Kdo tomu podlehne, nebrání se. Je to jako droga – a pak si znova nedej!

Pan profesor Pirk je také ale realista, když na otázku, jestli pozná bežce, když ho má na operačním stole, říká: „Pokud mi leží na stole, už je to většinou bývalý běžec.“[4] Nebo na otázku, když považuje maraton za nepřirozenou vzdálenost, na kterou lidský organismus není stavěný, proč ho běhá, odpovídá: „…děláme v životě tolik věcí, které nejsou tak úplně zdravé… Já třeba nekouřím. Tak proč bych si nemohl … dopřát maraton?“ A k těm, kteří běhají extrémní vzdálenosti, doplňuje: „…sport … neprodlužuje život. Jeho délka je víceméně daná geneticky. My si nepřidáme léta k životu, ale život k létům.“.  Tak to potvrzuje jenom moji teorii, že člověk je cvičená opice – co se tělo naučí, to chce dělat a vůbec ho nezajímá, jestli je to pro něho dobré nebo špatné, jestli mu to prospívá nebo ho žene do záhuby.

 

 

Rady pro greenhorny, poučení pro zkušené  

 

Bývá dobrým zvykem působit optimisticky, povzbudit slabší, unavené a líné, vlít novou krev a energii do dalšího období. Protože čtvrtstoletí svého života jsem aktivně běhal, přisvojuji si právo radit dalším. Některé rady nebudou nic světoborného. Neobjevil jsem Ameriku, ale na druhé straně, proč ne zrovna já. Některé rady mohou začátečníkům pomoci a zkušeným neuškodit, když si je plně uvědomí nebo si uvědomí, že jsou na tom úplně stejně jako já. Nejlepší rady jsou opravdu z vlastní zkušenosti. Co zažiješ je daleko lepší, než jen když si o tom přečteš nebo se podíváš na video. Nebudu se zlobit, když teď přestaneš číst a půjdeš si to zažít.

Lidé vyhledávají místa, kde se mohou radovat a radost je o to větší, když se užívá ve zdraví. Důležité je najít to správné místo k radosti. Pro některé tímto místem může být restaurace nižší cenové kategorie, kde na stěně visí nevypsanou rukou vyrytý nápis: „Neplivejte pod stoly, mohly by tam ležet Vaši kamarádi!“. Pokud je pro Tebe tímto místem prostor, kde se dá volně pohybovat a zpotit tělo, čti dál. Tady je několik postřehů profíka k problematice běhání pro radost i pro zdraví.

Silně pokročilá civilizace způsobila, že lidé hledí na běh jako na nepřirozený, či nedůstojný pohyb, který je určen jen omezenému okruhu sportovců. Myslí si, že běhat může jen sportovec – atlet. Mnozí si vůbec nedovedou představit, že se dá běhat pro radost z pohybu, že se dá běhat i na zastávku autobusu nebo že se dá běhat i před přibližujícím miláčkem svého pána a že nejlepší je běhat za „děvčatama“.

Pro to, abychom běhali, mluví celá řada dobrých důvodů. Předně není nutné ovládat speciální techniku a také není nutné vlastnit nákladné a často i nedostupné vybavení. Běhat lze v mládí i ve stáří, mohou se mu věnovat muži i ženy, je to prosté, jakýsi celoživotní sport pro všechny. Potkávám, možná teď bude lepší napsat, že jsem potkával, ale konkrétní uvedený slovesný čas platí v konkrétním případě, kdy jsou tyto řádky pro tebe k dispozici, na trati děti školou povinné, kmety ve věku, kdy normální člověk už snad nechodí ani o francouzských holích, dívky i ženy, skupinky, páry i jednotlivce. Všichni z nich byli vítězi už tím, že vyběhli.

Při kondičním běhání jsi odkázán/a sám/sama na sebe. Tyto okolnosti můžeš považovat za skutečnou výhodu, protože nejsi na nikoho vázán/a, na žádného správce sportovního zařízení, nechybějí Ti spoluhráči ani soupeři, nejsi členem žádného družstva a nemusíš dodržovat žádné pevně stanovené pravidla a časové rozvrhy. A v určitém věku platí, že bezpečný sport je ten, kdy jsou protihráči odděleni sítí, a nemáš žádné spoluhráče. A nejbezpečnější sport je ten, kdy nemáš nejen protihráče, ale ani spoluhráče.

Velkou předností běhu pro radost je možnost vlastní regulace vzdálenosti, tempa i zatížení. Záleží jen na Tobě samotném, jaké podmínky si vytvoříš. Je důležité, že přirozeným kritériem jsou Tvoje vlastní pocity: dech, tlukot srdce, stékající krůpěje potu. Ty bývají rozhodující pro to, zda zátěž zvýšíš či snížíš nebo běh přerušíš. Po čase zjistíš, že nejpříjemnější je běhat dlouho, do mírného kopce ve volném, ale pravidelném tempu, a hlavně sám.

Optimální prostředí pro běh je takové, kde je měkký podklad pro nohy, krásná krajina pro oči, ticho pro uši a čistý vzduch pro plíce. Všem těmto kritériím odpovídají lesy. Vyhýbej se místům, kde jezdí auta, nebo kde tovární exhalace ničí čistotu vzduchu. Ovál sportovního stadiónu deptá psychiku, snižuje výkon, potlačuje radost z pohybu. Běhání v lese omezuje výhled do dálky. Nesoustřeďuj se na cíl, který se ztrácí za horizontem nebo počtu kol na ovále. Ke každému stromu ve Tvém okolí je to stejně daleko, stačí jen ty stromy míjet.

Běhat můžeš v kteroukoli denní dobu, jenom doktoři doporučují ne bezprostředně po jídle. Ale to u mě nikdy neplatilo. Dokázal jsem na lačno i po dobrém obědě. Důležité je, jak se k tomu člověk psychicky postaví. Docela je dobré si vsugerovat, že je třeba to vepřo-knedlo-zelo a pivo přeměnit na užitečnou hmotu a potom se dá bez problémů vyběhnout. Patrně nejvhodnější pro běhání je druhá polovina dopoledne nebo druhá polovina odpoledne. Jsou však osoby, které nedají dopustit na běh rosou za východu slunce nebo na běh za večerních červánků. Ale já osobně jsem běhal ráno před šestou i v noci v jedenáct, stejně tak jako za mlhy, sněžení, hustého deště nebo v parném létě, kdy je tak horko, že i ptáci chodí pěšky. Aktivitě se v tomto směru meze nekladou.

Nejdůležitějším prvkem techniky běhu je dokrok. Zásadně doporučuji dokračovat na celé chodidlo nebo mírně přes patu. Nikdy neběhej po špičkách. Za prvé je to směšné a za druhé, daleko se tímto způsobem doběhnout nedá. Po špičkách snad jenom do stoupání, kde méně zdatní chodí už po čtyřech nebo se raději vrací zpět a hledají jinou cestu. Došlapování má být měkké, jako bychom stoupali do schodů, tj. spíš pohybem chodidla shora. Při běhu nevytáčej chodidla špičkou ven. Když sleduješ takového běžce zezadu, neubráníš se smíchu. Obdobně je to s patami při jejich vytáčení tak, že až po kolena mají nohy nepřirozeně krouživý pohyb. Když já se rozbíhám, zrychlím v chůzi, po pár krocích protáhnu krok do běhu a snažím se přesunovat nohy úsporným během. Žádné předkopávání, žádné zakopávání nohou, ale ani žádné šoupání po zemi anebo dupání. Každý máme nějaký styl, nejde běhat všem stejně, ale i na nohou je vidět, kdo už má a kdo ještě nemá naběháno. Délka kroku je individuální. Nemáme stejně dlouhé nohy ani s tím, kdo má stejnou výšku postavy. Dlouhý krok působí jako skákání z nohy na nohu, navíc je to docela fyzicky náročné, a krátký krok jak šourání v zámeckých pantoflích. Hlídej si délku svého kroku tak, aby pro Tebe i pro okolí byl běh přirozený.

Běh není pouze o kmitání nohou, ale i o kmitání rukou. Paže drž ohnuty v loktech asi v pravém úhlu. Rytmus paží určuje rytmus pohybu nohou a hlavně dechu. Nejsem sprinter, proto já na dva kroky nadechuji a na dva kroky vydechuji. Tomu odpovídá pohyb rukou. Na první krok jde přední ruka vzad a zadní vpřed, na druhý krok zpět. Aby ruce nebyly strnule jenom v pravoúhlé poloze, při pohybu paže vzad uvolňuji mírně strnulou pravoúhlou polohu a prsty rukou se snažím lehce brknout o bok těla. Zjistil jsem dlouhodobým pozorováním, že tímto způsobem se dostávám do pružnějšího pohybu, který nutí nohy kmitat v delších krocích a delší krok přináší i rychlejší pohyb vpřed. Ruce nesvírej v pěsti a zuby nezatínej. Všimni si někdy, co dělají někteří rádoby běžci se svými pažemi. Na jejich pohybu okamžitě poznáš, zda jedinec běhá pravidelně a hodně, anebo zda se právě rozhodl, že bude vynikající běžec. Co někteří dokáží za bujarý nebo naopak za strnulý pohyb, to se nedá ani popsat. Nejhorší jsou ti, kteří vyhazují své lokty do stran tak vysoko, že pokud si nedáš při míjení patřičný odstup, jsou schopni Ti vyrazit zuby.

K běhu patří i držení těla a zejména hlavy. Trupem nekývej do stran, houpání těla už z dálky charakterizuje přibližujícího se sportovce. Není třeba běhat ani moc v předklonu a už vůbec ne v záklonu. Všimni si někdy, co dělají běžci s hlavou. To jsou neuvěřitelné pohyby a polohy. Od krouživých pohybů, přes všechny směry náhodně poskakující nebo kýmající se hlavy až po bradu zapřenou do jednoho ramene tak, že to vypadá, jakoby dotyčné osobě upadla hlava. Když se k tomu ještě přidá vyvrácený zrak, tedy šilhavý pohled v před, při „poskakující“ nebo „upadlé“ hlavě se nedá přirozeně pozorovat okolí, který jako by signalizoval, že dotyčný po následujícím kroku totálně zkolabuje, je tady další zamyšlení, jak to při běhu nedělat. Drž hlavu přirozeně, zpevni krční svaly, ale nezůstávej ve strnulé poloze. Klidně se podívej na proti tobě probíhající osobu a usmívej se, při předbíhání se klidně otoč na pomalejšího a popřej mu něco, třeba mu řekni: „Dobrý den“, „Ahoj“,  „Ať to běhá“ nebo „Dneska je to paráda, že?“ Nečekej odpověď, klidně pokračuj dál, možná se ještě ten den nebo některý další potkáte a on pozdraví Tebe. Při pravidelném běhání budeš potkávat pravidelně nebo i nepravidelně stejné lidi a za pár let si na sebe zvyknete, až zjistíš, že Ti vlastně chybí, když je delší dobu nepotkáš. Těšit se, znamená používat hlavu. 

Boty jsou nejdůležitější součástí výbavy každého běžce. Ještě nikoho nestálo zdraví, když napoprvé vyběhl jen v obyčejných teniskách. Doufám, že snad nečekáš, že potkáš někoho v lakýrkách, ale potkat můžeš někoho, kdo má netypickou obuv. Jirka Procházka, bývalý příslušník velitelství kroměřížské divize, běžel i Kroměřížský maraton, který se běhá přes Novou Dědinu, Tabarky a Zdounky s převýšením řádově tři sta metrů, v maskáčích a kanadách. Takového výkonu jsou schopni daleko větší cvoci, než jsem já. Pokud ale běh začneš opravdu brát vážně, nemine Tě návštěva obchodu s běžeckou obuví. Na to ale přijde člověk až po letech a tisících kilometrech. Není důležitá značka. Nemám oblíbenou značku, ale bota mi musí sednout, musí být lehká, přitom pevná, přiměřeně blátu a vodě odolná a hlavně trvanlivá. Trvanlivost se pozná podle toho, že podrážka je „sešoupaná“, barvy vybledlé, bota vytvarovaná do tvaru, který nekopíruje původní tvar ale tvar nohy, a švy drží. Používal jsem značky Botas, Nike i Puma, teď posledních pár let na běhání kupuji značku Mizuna.

Tím, že se při běhu potíme, odcházejí z těla toxické odpadové látky tou nejkratší cestou. Lékaři jako optimální teplotu pro běhání uvádí kolem 20°C, za kritickou považují teplotu nad 27°C. Mnohem zrádnější je nadměrná vlhkost vzduchu, která brání účinnému odpařování potu. Běh při 95% vlhkosti vzduchu za teploty 16°C je zcela srovnatelný s během za suchého počasí při teplotě 27°C. To říká teorie. Při běhání v americkém v San Antoniu, stát Texas, řekněme na úrovni subsaharské zeměpisné úrovni, jsem si tuto lékařskou teorii ověřil osobně v praxi. Není pravda, že v tom horku ze mě teklo jako z vola, ale je pravda, že po doběhnutí jsem byl hodně dehydrovaný a pochopil jsem, proč všichni „amíci“, kteří tam běhali, měli v ruce vodu a každou chvíli popíjeli. Praxe říká, že při běhání se potíš v létě i v zimě, ale v létě nemáš tolik problémů s praním prádla. Fyzická zdatnost není ale jedinou výhodou běhání. Zanedbatelná není změna psychiky. Čím víc má člověk naběhané, tím lépe se psychicky cítí. Zvýšené sebevědomí není k zahození.

A teď se podíváme, jak se na to dívají odborníci. V lékařských kruzích se hovoří o běhu jako o významném léku. Člověk nemusí být doktor, aby pochopil, že běh, jako každá jiná fyzická aktivita, zlepšuje celkovou látkovou přeměnu a způsobuje tzv. antisklerotický efekt. Snižuje některé rizikové faktory, zvyšuje energetický výdej organismu a odbourává nadbytečné tukové vrstvy. Běhání je tak důležitým prostředkem pro regulaci tělesné váhy. Pro člověka, který pravidelně běhá, není žádný problémem udržet si svoji váhu.

Člověk je biologicky adaptován na pravidelnou, středně intenzivní pohybovou aktivitu a nesoulad mezi životním stylem, který se přizpůsobil novým podmínkám, a biologickou existencí člověka, je zdrojem řady zdravotních problémů. Jen asi 10 až 15 procent obyvatel má pohybovou aktivitu na takové úrovni, která poskytuje určitou záruku účinné prevence tzv. civilizačních onemocnění. Hypokineze tak postihuje daleko větší počet osob než kterýkoliv jiný rizikový faktor a má nejrozsáhlejší dopad na zdraví lidí.[1]

S následujícím tvrzením mám problém. Zase někdo od zeleného stolu napsal svoje názory, aniž si je ověřil v praxi na vlastním těle. S postupujícím věkem si stále víc uvědomuji únavu, která mě doprovází při činnosti spojené s velebováním domu a zahrady. Takový trénink je často více namáhající než stereotypní běh nebo chůze jak to tvrdí odborník v následující tézi: „Když je pohybová aktivita ve volném čase tvořena pouze prací spojenou s provozem domácnosti, se zahradou či chatou nebo chalupou, není pozitivní účinek na zdraví příliš výrazný. Příčinou je skutečnost, že práce je většinou vykonávána intervalově, ne kontinuálně, svaly horních končetin, které tvoří relativně menší část celkové svalové hmoty a zatížení oběhu je z hlediska metabolické stimulace podprahové. Činnost může být psychicky vyčerpávající, vede většinou k lokální svalové únavě, může mít za následek onemocnění nebo zranění pohybového systému. Přirozeným pohybem je chůze a běh. Pro snížení zdravotních rizik je vhodná chůze rychlostí do 6,5 km/hod a běh do 13,0 km/hod.“[2]

Určitě stojí za zmínku úvaha, co Ti může zkazit radost z běhání. Známých 6N - Nás Nikdo Nemůže Nikdy Ničím Nas… je sice dobrá úvaha, ale v tomto případě se míjí účinkem. Opravdu máme situace, které se nám snaží pokazit naši radost z běhání. Znám lepší rčení, není moje, ale rád ho používám. Dovolil jsem si ho převzít od plk. Zdeněk V., se kterým jsem měl tu čest úzce spolupracovat. Žil tak trochu podobný způsob života jako já. Ve svých padesáti pěti letech, kdy odcházel v roce 1992 do „vojenského“ důchodu (potkal jsem ho v září 2013 a stále vypadal svěže a držel si sportovní postavu), měl kondičku lépe trénovaných třicátníků, měl rád tenis, hrával s námi basketbal a na oválu ukazoval mnohým záda, naštěstí na ty moje jenom funěl, ale komu čest, tomu sláva. Zdeněk V. říkával: „… a budeme pracovat metodou 6P!“. Na první pohled by to mohlo evokovat profláknuté rčení 5P, které se týká úplně jiné oblasti – pobožná, poctivá, pěkná, pořádná a pracovitá. Ale není problém si domyslet další P, a bez problémů se dostaneme i na 10P - poslušná, peněž plná (tedy prachatá), přívětivá a přejícná.  Proto jsem se rozhodl jednoznačně definovat metodu jako VM6P – V. metoda šesti P – Pořádná Příprava Prostředek Proti Posrané Práci. Metoda se dá aplikovat na všechny situace, sportovní činnosti nevyjímaje. Když už jsem u metod práce, není jenom metoda 6P, ale také už popsaná metoda 6N, respektive metoda 7P nebo dokonce 13N. Ta známá první: „nás nikdo nemůže nikdy, nikde, ničím nasrat“ a k tomu patří ještě zdůvodňovací dovětek: „neboť naši nadřízení nejsou nikdy normální“.

 

A teď trochu vážně. Co by Ti mohlo zkazit radost z běhání? Řekněme si takovou úvahu v deseti bodech, takové malé čertovo desatero. Ještě hodně desater a jiných …ter si v mém povídání přečteš. Za ta léta běhání jsem se s nimi mnohokrát potýkal a jsem rád, že jsem je překonal. Nebylo to vždy tak jednoduché, jak se může při čtení těchto řádek zdát (co se zdá, je sen), ale podařilo se.

První, co mě napadlo, je, že se Ti nechce. Když se člověku nechce, to je horší jak když nemůže. A možná ještě horší je, když si to začneš zdůvodňovat a nacházíš spoustu důvodů, proč nemůžeš, přitom se Ti jenom prachsprostě nechce. Jak z toho ven? Jednoduše si řekni, že se Ti chce a vyraz si (hlavně ne zuby) ven. Opusti prostor, ve kterém se cítíš nekomfortně (zaprděný otoman) a přesuň ho do prostoru, kde chceš být (na čerstvém vzduchu v zeleném lese).

Druhým důvodem může být bolest některé části těla. Člověka zpravidla vždycky něco bolí. Navíc od určitého věku, když se člověk ráno probudí a nic ho nebolí, tak zjistí, že je mrtvý. Tady je velice jednoduchá pomoc. Vypěstuj si adrenalino-efedrinový efekt. Staň se závislákem na běhání a máš po problémech. Tělo přesvědčí hlavu, hlava v tom podpoří tělo a máme zdvojnásobený důvod vyrazit na trať.

Třetí událost, která Ti může zkazit radost z běhání je předpokládaná střevní událost v průběhu běhu. Tady jsou dvě možná řešení, to třetí, že se s tím vrátíš zpátky, zpravidla není realizovatelná. Výjimečně se podaří doběhnout v křeči na příslušné zařízení. Z těch dvou variant je lepší ta první – necháš to doma, než vyběhneš. Ta druhá spočívá v nalezení jiného vhodného místa, kde to lze nechat. Pokud s tím počítáš, můžeš se na to materiálně připravit předem. Pokud Tě to překvapí na trati, nezbývá než použít improvizovaných prostředků.

Za čtvrté, máš hodně práce. Vždycky máš hodně práce, když nechceš vystartovat na trať. Co je to práce? Obecně se tak nazývá lidská činnost. Proto má práce mnoho přívlastků – náročná práce, vědecká práce, školní práce, domácí práce, ruční práce, výtvarná práce, literární práce, strojní práce, polní práce, duševní práce, manuální práce, neplacená práce, dětská práce, otrocká práce, zatracená práce a Marx s Englsem hovoří i o dělbě práce a podílu práce na polidštění opice. Práce také představuje fyzikální veličinu s rozměrem a jednotkou stejnými jako energie. Symbol práce je „W“, z anglického „work“, nebo „A“, z německého „arbeit“ a hlavní jednotkou v soustavě SI je joule [J]. Klidně si můžeš vypočítat, kolik práce jsi udělal(a) při běhu třeba na deset kilometrů. Základní vzorec pro práci je síla „F“ násobená dráhou „s“, pokud použiješ vzoreček W = m * g * s, kde „m“ je hmotnost kg, „g“ je Newtonova gravitační konstanta[1] a „s“ je dráha v metrech, potom, pokud vážíš 70 kg a běžíš deset tisíc metrů, vykonáš práci 4 671 688 J, tj necelých pět megajoulů. A to by Tě měla být pro Tebe výzva a argument proč vyběhnout. Práce – tak se jmenoval i novinový československý deník, vydávaný ROH (to byly jednotné socialistické odbory, Revoluční odborové hnutí), ktorý sa na Slovensku volal Práca. A potom máme ještě Prace, to je malá obec v okrese Brno-venkov. Nachází se v Dyjsko-svrateckém úvalu, na severním úpatí Prackého kopce s památníkem bitvy u Slavkova zvaným Mohyla míru. V mém myšlenkovém pochodu je práce ale činnost, která Ti brání (objektivně nebo subjektivně) vyběhnout na trať. A žádná práce nestojí za nevyběhnutí.

Dalším, pátým, argumentem, který Ti může zkazit radost z běhání je špatné počasí. Vždycky je špatné počasí. Jednou je moc horko, potom moc zima, je dusno k zalknutí nebo naopak fouká vítr, který Tě brzdí i v chůzi. Vítr není problém. Stačí si hodit bundičku, na čelo šátek, ne po babičce, ale třeba bikerský, nebo nejlépe běžeckou čelenku, v zimě a mrazu se hodí i teplá čepička na šišku nasadit. Naopak, když je dusno, zkrátíme délku kalhot a rukávů triček, dobře se běhá i bez trička. Déšť je jiný živel. Vždycky studí, jde tedy o čas strávený na přímém dešti. Pokud máš vhodnou bundičku do větru a deště, je běhání stejně příjemné, jako když neprší. V každém případě, nejsme z cukru, nerozpustíme se. Nikdy jsem nepochopil cvoky, co běhají v zimě v létě v kraťasech, zejména v zimě nedoporučuji běhat s nahýma nohama. Kolena jsou důležitá, vůbec nohy jsou důležité. Když máš jednu ruku v gipsu, tak se najíš i zajdeš pohodlně na záchod. Když máš jednu nohu v gipsu a nelze ji ohnout v koleně, není problém se pohodlně napapinkat, ale zajít si pohodlně na záchod se v žádném případě nedá. Neopič se po těch, co běhají s odhalenými nohami, i když na rukou mají rukavice, na krku šál a na hlavě teplého kulicha.

Když jsem o toho počasí, když se nedá běhat, dá se přesto sportovat. Není důležité v takovém případě, jestli je to pod střechou nebo za nevlídného počasí venku. Venku, moderně outdoor, je to většinou víc adrenalinové než v budově. Jeden příklad za všechny, který jasně demonstruje, že je to o přístupu. Na následujících fotografiích jsou dvě fotografie z jedné outdoorové aktivity. Po mrazivém týdnu přišlo oteplení v dolinách České republiky, na horách oteplení přineslo stále mrazivé počasí, ale doprovázené mlhou a čerstvým sněhem. Na Ovčárně, mezi 1300 – 1400 m n.m. byla mlha tak hustá, že na sjezdovce bylo vidět až jednoho jezdce na laně před tebou a při sjezdu nebylo vidět ani jezdce ani terén pod sebou. To proto, že nás jezdilo na jednom laně do počtu prstů na jedné ruce a s kopce jsme měli k dispozici dvě sjezdovky, tak jsme se navzájem ztratili. Digitální fotografie se dají upravit, mlha se dá potlačit, ale výška sněhové pokrývky se oklamat nedá. Z fotografií je možné vyčíst, že na kopcích bylo sněhu, že se v něm běhat nedalo. Klimatické podmínky nebrání pohybu těla, ale ne všude se dá běhat. Jenom upozorňuji, že sportovní aktivita v podobě lyžování je výživná, ale do statistiky naběhaných kilometrů se nedá započítat. Nemusíš se ale stydět započítat ji sportovních dní. Nohy mě z lyžování bolí víc než z běhání, protože lyžuji výjimečně. Jak jsi tam tom ty, to si musíš vyhodnotit sám(a).

Když není počasí na běhání, stejně makej!

  

 

Místo deště Tě můžou potkat kroupy. Střet hlavy s ledovým krystalem bolí, doporučuji rychle do lesa nebo najít jiný vhodný kryt. Byla řeč i o silném větru. Doporučuji, naopak, rychle z lesa. Na volné ploše se sice běží proti silnému větru hodně pomalu, ale je lepší prach do očí než korunu stromu do hlavy. Někdy se stane, že napadne i sníh. V čerstvém sněhu po kolena se dá také běhat, je ale třeba zvedat nohy jako při čapím pochodu. Daleko nedoběhneš, ale to není důležité, důležité je, že jsi vyběhl(a), že jsi se zpotil(a), že jsi si protáhl(a) perůtky. Pro ty, co neví, co to je, krátké vysvětlení. Vhodná ptačí brka spletená do sebe tak, že vytvoří svými konci štěteček, který se používá při mazání pečených potravin tekutým máslem, olejem nebo jiným tukem. Takový pracovní nástroj je velmi lehký, křehký a lehce zlomitelný. Na Moravě, když Ti někdo řekne, že Ti poláme perůtky, tak má v úmyslu Ti polámat Tvé slabé, chcípácké ručičky.

Za šesté, nemáš vhodné oblečení a obutí na výše uvedené klimatické podmínky. Tak tady v diskuzi se mnou neuspěješ. Běhat se dá v kanadách i maskáčích, v lehkém oblečení i naboso, navíc Waldemar Matuška zpívá „chůze mokrou kaluží chlapa jenom otuží …“, a Petr Janda „taky jsem se narodil bos …“ Tak tady asi výmluvu na to, proč teď nevyběhnout, nenajdeme. Běháme i na zastávku autobusu, tramvaje nebo dobíháme na vlak a neřešíme přitom, jestli pro tento běh máme vhodné oblečení nebo obutí, tak proč to dlouze řešit při řešení dilema, jestli vyběhnout nebo nevyběhnout.

Věřím, že nám nic nebránilo k vyběhnutí a jsme na trati. Co by nám mohlo zkazit radost ze samotného běhu? To je už sedmý bod, tak za sedmé, radost z běhu nám může zkazit projíždějící Praga V3S, řekněme obecně smrdící (ne smrtící, i když i to může jednou být) nákladní auto. Tankové motory umí být horší, ale tank se Ti asi nepodaří potkat při běhání, já jsem tu čest měl, a není to zrovna příjemné proběhnutí podél projíždějící tankové kolony. Když to zpozoruješ včas, je třeba rychle hledat variantní řešení, každé jiné je lepší než riskovat blížící se setkání. Neváhej třeba ustoupit přes potok kopřivami, lopuchami nebo šípkovým keřem. Voda, bláto, popálení od kopřiv nebo poškrábání šípkovým keřem není horší než smrad a dým špatně spálené nafty z tankového motoru. A to nemluvím ještě o tom, že na tebe řidič tanku nefoukne zadýmování. To funguje tak, že se to rozpáleného výfuku záměrně rozstříkne z nádrže nafta, která se tím změní v hustý bílý dým a zahalí tank a jeho okolí do neviditelné mlhy.

Za osmé, neumíš si ani představit, jak shrnutá ponožka v botě může znepříjemnit proběhnutí. Na krátkou vzdálenost kolem desítky kilometrů nehrozí žádné velké riziko nebo dokonce nebezpečí. Na třicet a víc kilometrů už to může být jednak fyzický problém v podobě prasknutého plyskýře, který se v průběhu běhu vytvořil v botě a potom rovněž psychologický problém. Hlava hlásí bolest, rozmrzelost, zastav! A to je špatný signál pro náš další pohyb vpřed.

Za předposlední, neumíš si ani představit jak znepříjemnit běhání může kamarád, spolužák, spolupracovník, kterého potkáš na trati, zejména pokud jde proti tobě a navíc nikam nespěchá. Moje rada říká: „nepracovat“. Pod tímto je třeba si představit jakoukoliv diskuzi. Není důležité, jestli je to diskuze o včerejším večírku, blížícím se víkendu, domácí úloze nebo kritika rozhodnutí Vašeho společného vedoucího. Takže nepracovat, vůbec nezastavovat, za běhu se usmát, zamávat, pozdravit a co nejrychleji zmizet z dohledu této osoby.

A za poslední, za desáté, z tempa na trati Tě může vyvézt živý tvor jiný než člověk. Při běhání, ač se to tak nezdá, se dá vidět hodně. Káně kroužící nad Tebou v nízkém letu i sedící na bidýlku, které dávají myslivci na oraniště, aby si dravci odpočinuly mezi lovem myší. Volně pohybující se stádo dobytka, jezdci na koních i koně bez jezdců mohou změnit, zpomalit nebo často i zastavit tvůj pohyb. Srnky volně a klidně se pohybující po kraji lesa a nechápavě hledící na to, co se pohybuje jako slon v porcelánu podél lesa. Když budeš běhat cestou necestou, můžeš potkat bachyni se selaty, která právě vyšla z lesa na lesní cestu a zrovna si to zatočila proti Tobě. Tenkrát to pro mě dopadlo dobře a moudřejší (bachyně se selaty) ustoupil do lesa. Hada vyhřívajícího se na slunečném místě potkáš na louce nebo lesní pasece v letním období, lišku vracející se od vesnice určitě z úspěšného výpadu na místní kurník nebo králíkárnu také zahlédneš. A potom psa. Pobíhající pes dokáže hodně změnit tempo běžce, a to oběma směry. Když vidíš páníčka, to je ta ještě lepší varianta, tak stačí zvolnit a sledovat jedním okem páníčka a druhým jeho miláčka. Čím je miláček větší, tím je menší šance, že začne útočit. Naopak ti malí, upištění a neposlušní se rádi vrhají na kotníky. Když nepomůže bojový pokřik, zkouším nakopnutí. Páníčkům se to moc nelíbí a své miláčky brání, ale jasně a hlasitě formulované varování zpravidla přemluví páníčka chránit si svého miláčka proti vážnému zranění. V případě, že se objeví větší plemeno a není v dohledu jeho páníček, potom je nejúčinnější rychlá rekognoskace okolí, zastavit, uchopit do jedné ruky velký šutr (ten se v hubě těžko prokusuje), do druhé vhodný klacek a čekat. Někdy zabere i jasný povel „tahni nebo ťa zabiju“ a on se objeví velmi rychle páníček. Pořád lepší vypadat jak posera než mít vytetovaného „trilobita“ na některé části těla.

 

 Co zbývá dodat k běhání

 

Od prvních zapsaných kilometrů do uběhnutí vzdálenosti rovnající se obvodu Zeměkoule uběhlo téměř čtvrtstoletí, přesně dvacet čtyři let. Než ale první řádek byl popsán, byly to nejméně stovky naběhaných kilometrů, možná i tisíce. To dnes nikdo již nespočítá. Ani není cílem se k přesnému číslu dopátrat. Ten pocit, že nejméně vzdálenost kolem rovníku byla překonána, stojí za to. Těžko si někdo dokáže představit, co to stálo odříkání, bolesti a času. Statistika byla uzavřena dnem 31. března 2009 ve 12:48 hod., kdy jsem doběhl své poslední běhání, které je v mých záznamech. Kolik kilometrů ještě bude naběháno po uzavření statistiky, není důležité pro běhání kolem Zeměkoule. Není třeba považovat žádného člověka, který dělá něco jiného nebo výjimečného, něco extrémního nebo i nebezpečného, za podivína, blázna nebo hazardéra s vlastním životem, Některé kousky nemusí vyjít a člověk může zaplatit daň nejvyšší. Jsou ale i výkony, které nejsou zdraví ani životu nebezpečné a přitom jsou přinejmenším lepší od průměru anebo dokonce výjimečné.

Nikdy mě nezajímala energetická spotřeba při běhání, ale vzhledem k další plánované aktivitě je mně jasné, že na kole se nedá jezdit za každého počasí a denní doby jako je tomu u běhání. Proto jsem se snažil srovnat běhání s jízdou na kole a možným převodem naběhaných kilometrů s najetými kilometry na kole. Nikde jsem nic podobného nenašel kromě srovnání energetické hodnoty, která je vydána při běhání a při jízdě na kole.

Z tabulky Výdej energie při tělesné aktivitě - běh a jízda na kole, která je pro účely následujících odstavců omezena na vybraný počet údajů, je možné přibližně porovnat energetickou spotřebu při určitém tempu běhání a energetickou spotřebu jízdy na kole při určité rychlosti. Za základní údaje jsem vybral (1) běh rychlostí 6 min/1 km, tj. 10 km/hod., to je z mého pohledu volný běh pro radost a (2) něco rychlejšího, z mého pohledu realističtějšího, tj. 5 min/1 km, což už se dá charakterizovat jako trénink.  

Pokud srovnáš energetickou náročnost běhu a jízdy na kole, je možné zhruba kalkulovat na jednu minutu běhu určitou rychlostí dvojnásobný čas na kole při určité rychlosti. Pro běh rychlostí jednoho kilometru za šest minut ve zvlněném terému spotřebuješ 0,179 kcal/kg.min. K této hodnotě se nejvíce přibližuješ, když jedeš na kole rychlostí 17 km/hod. dvounásobnou dobu než běžíš, tj. 0,09 x dvojnásobná doba, je energetický výdej 0,18 kcal/kg.min. Pro běh rychlostí jednoho kilometru za pět minut v mírně zvlněném terému spotřebuješ 0,213 kcal/kg.min. Když jedeš na kole rychlostí 19 km/hod. dvounásobnou dobu než běžíš, tj. 0,213 x dvojnásobná doba, je energetický výdej 0,250 kcal/kg.min. Jen hrubým odhadem bude možná stačit šlapat na kole rychlostí 18 km/hod. Zhruba tedy, když uběhnu oblíbenou vzdálenost 6 kilometrů jen za (nebo do) 36 minut, můžu si asi napsat přibližně 12 km na kole za stejnou dobu, tj. za dvě třetiny hodiny z rychlosti 18 km/hod.

Jeden zdroj, který něco zdůvodňuje, nemusí být přesný. Říká se: „Důvěřuj, ale prověřuj!“. Prověřit, znamená najít jiný pramen vědomostí, který může potvrdit nebo naopak vyvrátit předkládané informace. Nezůstal jsem proto u jednoho zdroje a hledal. Nebylo to jednoduché, ale nakonec se to podařilo. K podpoře této teorie jsem hledal tak dlouho až se dílo podařilo.

Našel jsem zdroj k porovnání svých kalkulací, kterým se podařilo potvrdit původní informace, to ale neznamená, že neexistuje studie, která obě, které mám já k dispozici, nevyvrátí. Nemít, neznamená, že neexistuje. Já jenom o ní prostě nevím, a nemám v úmyslu ani hledat jiný zdroj, abych se dozvěděl, že to co si maluji tak růžově, vlastně není pravda. Potvrzení dat z tabulky Výdej energie při tělesné aktivitě - běh a jízda na kole[1] je v tabulce následující[2]. Přepočítáš-li váhovou kategorii 80 kg na energetický výdej jednoho kilometru, zjistíš, že při běhu se dostaneš na 300 kJ a při jízdě na kole rychlostí 16 km/hod je energetický výdej na jeden kilometr 126 kJ. Tedy, když zrychlíš ze šestnácti na sedmnáct nebo dokonce i více kilometrů za hodinu, dostaneš závěr jako v předcházejícím odstavci.

 

Tabulka: Výdej energie při tělesné aktivitě - běh a jízda na kole

 

Tabulka: Výdej energie při tělesné aktivitě pro zdraví a při sportování

 

Když jsem uběhl prvních deset tisíc a zjistil, že budu běhat do důchodu, neuvažoval jsem o tom, co bude dál, až skončím, až doběhnu. Po třiceti tisících jsem začal prohlašovat, že po doběhnutí přejdu na dálkové pochody. Dálkové pochody nejsou dnes v módě. Přišel jiný fenomén. Takže dnes vládne světu nejen tenis, golf, squash a baseball, ale taky skateboard, in-line brusle a kolo. Z toho jsi asi, Ty chytrý, okamžitě dedukoval, že další výkonnostní cíl je ujet vzdálenost, rovnající se minimálně vzdálenosti obvodu Zeměkouli kolem rovníku, na kole. Silniční kolo mě určitě nelákalo, po silnici jezdí dost DDO (dobrovolných dárců orgánů). Tracking nebo crossing je kompromis pro snoby, kteří jezdí po lesních asfaltkách, a kteří ani neví, jaké možnosti jim jejich drahý miláček umožňuje. Proto jsem si v lednu 2009 objednal dvě horská kola (už dost bylo individualismu) a kam to budu směřovat, není těžké si domyslet. První kilometry jsem najel 1. dubna 2009, nová statistika se začíná plnit požadovanými daty.

 

[1] Více na: ___, Energetická spotřeba ve volném čase, (https://www.zdravcentra.cz/cps/rde/xchg/zc/xsl/3141_2523.html), [z 3. ledna 2009]

 

Co ještě zbývá dodat? Říká se: „Věř a víra Tvá Tě uzdraví“. Tak to zmodifikuji na: „Věř a víra Tvá Tě do cíle donese“. První výkonností cíl – oběhnout Zeměkouli kolem rovníku (vzdálenost rovnající se obvodu Zeměkoule přes rovník) je splněn. Když se každý měsíc přesunu na kole na vzdálenost tři sta kilometrů, je tady naděje, a ta umírá poslední, že po dvanácti letech ježdění budu mít splněno i druhé kolo. To budu mít šest křížků a nějaké drobné. Snad to není cíl ze science fiction filmu, ale je to reálný odhad mých možností. Vždyť do cíle zbývá jen a pouze 40 071 km.

A na závěr poslední poučení z kapitoly o běhání: ve dvaceti má člověk postavu od Pána Boha, po čtyřicítce o jakou se zaslouží sám. Není problém se zdevastovat, ale cesta zpět bývá dlouhá a plná utrpení. Proto je lepší se na určité úrovni udržovat než následně napravovat stav. A položím poslední kontrolní otázku. Víš, do jakých kategorií se řadí cyklisti? Je to prosté – viz tabulka.

Možná, když teď už znáš obsah tabulky, se usmíváš nad tím, že jezdit na kole deset až čtrnáct kilometrů denně je směšná vzdálenost. Ano, je to směšná vzdálenost v případě, že máš dostatek času, jezdíš po rovince, na asfaltu, silničním kole a za teplého slunečného počasí nejlépe s větrem v zádech. Realita je odlišná, pokud jezdíš na horském kole terénem, ve kterém normální lidé nechodí ani pěšky, pod tlakem každodenního limitního času na aktivitu a za každého počasí. Když jednou vynecháš, už musíš ujet asi dvacet pět kilometrů, když v pracovní dny nemáš příležitost se posadit na sedlo kola, už ti chybí padesát až sedmdesát kilometrů, k tomu si připočítej víkendové dávky a je to stovka. Kdo neseděl tři hodiny na kole a druhý den znova, neví, jak zadek bolí, vlastně ani nevíš, jestli zadek máš nebo to, co necítíš, je prdel. Kdo neseděl tři hodiny na kole a druhý den znova, neví, jak bolí ramena. Kdo neseděl tři hodiny na kole a druhý den znova, neví, jak bolí svaly na nohou. Než se začneš usmívat, zkus si, potom se uvidí, jaké máš právo se usmívat. Pokud se směješ jenom tomu bláznovi, co tak žije, co není normální, protože ty takové věci neděláš právě proto, že jsi normální, potom je tvůj smích v pořádku

 

Tabulka: Kategorizace cyklistů

 

Všechno jednou skončí, ani já tady nebudu věčně. Skončilo období aktivního běhání. Jak nakonec dopadnu ve druhé disciplíně, jsem v posledním roce aktivního amatérského běhání nemohl vědět. Ale bylo poměrně jasné, kterým směrem se bude další aktivita ubírat. Když člověk ví, co chce, zbývají už jenom drobnosti k vyřešení: kdy, jak, s kým a s čím. Tak se začti do kapitoly druhé, pokud Tě zajímá, jak to nakonec dopadlo.

 

 

POSLEDNÍ AKTUALIZACE: 11. 10. 2018

 

POKRAČOVÁNÍ V DALŠÍ BLOKU KAPITOLOU "Zpověď šílence, aneb ...