Kapitola čtvrtá:

Zpověď starého zbrojnoše, aneb není třeba všemu věřit

 

Heslo: Starému, říkající, že je to tak, mladý nevěří

 

Možná se pozastavuješ nad názvem této kapitoly. Klidně mohla být součástí některé jiné, například hned té druhé – Zpověď šílence, ale po zvážení jejího obsahu, který se mi nikam nehodil, jsem jí dal místo na výsluní. Na vojně, když někteří zkušenější začnou vyprávět o svých zážitcích z mladých let, se říká, že posloucháš Zkazky starého zbrojnoše. Ale protože všechny kapitoly začínají slovem „zpověď“, tak jsem si toto rčení upravil na „Zpověď starého zbrojnoše“, aby byl jednotný název. Jestli se Ti bude líbit obsah, tak na názvu vůbec nezáleží.

 

Sprinteři, vytrvalci a Ti další

 

Možná není na škodu se na začátku podívat na terminologii. Každý sport má svoji terminologii. Oficiální terminologie je důležitá, protože když se potkají dva odborníci, tak si nemusí dlouho vysvětlovat, co myslí, když něco říkají. Horší je, když se potkají rádoby dva odborníci a začnou odbornou diskuzi. Jeden mluví o voze a druhý o koze. Teď jsem si vzpomněl, jak se můj učitel angličtiny v Komorním Hrádku, americký potomek indiánů DF, který přijel do naší republiky za naší „děvčiců“ a, i když z toho nakonec nic nebylo, zůstal tady a učil se česky. Měl kazety, které poslouchal a jedna pasáž zdůrazňovala výslovnost slov kosa a koza. Tak to je něco podobného v našem případě, vloudí se drobná chybička a výsledkem je kalamitní stav.

Tak se podívejme na terminologii, v této části na vysvětlení popisu jednotlivých běžců. To by člověk nevěřil, kolik kategorií běžců může potkat při svých aktivitách, které započítává do výsledků sportovních výkonů zvaných běh. Už jenom to slovo běh je zavádějící. Přemýšlení o tom, kolik máme sportovních disciplín v běhu, zabere hodně času a dá se popsat několik papírů formátu A4, samozřejmě psané rukou. Jenom namátkou, co se mně podařilo načmárat. Poskládal jsem je do čtyř balíků, analytik by to nazval skupinami a politik by hovořil o čtyřech pilířích. Tak máme takové ty trati, kdy se ještě nerozběhnete a už jste v cíli. To je stovka, dvoustovka a čtyřstovka, ale v hale se běhá i šedesátka. Potom máme běžecké disciplíny osm set metrů, kilometr, patnáctistovku a tři kilometry. Do třetího balíku bych hodil pět a deset kilometrů a do posledního vytrvalce, to je půlmaraton, maraton a extra dlouhé trati. A teď dávej pozor na ten chaos. Do každého balíku můžeš zařadit i speciální vzdálenosti, Ti co neumí počítat v metrech, běhají sto yardů nebo jednu míli. Někteří, co neběhají normálně, běhají sto deset metrů překážek, čtyři sta metrů překážek nebo dokonce tři tisíce metrů překážek. K posledně zmiňované vzdálenosti se přibližuje ještě Cooperův (čti Kuprův) běh. To běžíš dvanáct minut, co to dá a když se pískne, tak se zastavíš. Dosažená vzdálenost je potom výsledkem Tvého hodnocení. Samozřejmě do úvahy se bere Tvůj věk a pohlaví. Tato disciplína byla i součástí přezkoušení vojáků, ale o tom jsem už psal v kapitole o běhání. Uběhnout tři kilometry při pravidelném tréninku není žádný super výkon, ale čas, stejně jako sil k udržení rychlosti, při této disciplíně velmi rychle ubývá. Výčet ale není stále konečný a nemůže ani být konečný, protože člověk je tvor vynalézavý. Následují disciplíny jako je hodinovka, to je moje oblíbená trať, přespolní běh, moderně zvaný kros (cross) a také orientační běh. Poslední tři jsem si všechny vyzkoušel. Co jsem si nevyzkoušel na závodní trati, byla disciplína běh do vrchu. Zkrátka a jednoduše, každý si běhá, jak chce a co che. A „vo tom to je“.

Moje dělení sportovců zvaní běžci je velmi jednoduché, i když v každé kategorii se dají najít ještě podkategorie. První kategorií jsou sprinteři. To jsou atleti, co běhají rychle, lépe řečeno, co běhají hodně rychle. Neběhají rychle jenom proto, že jsou mladí, to je, že mají dostatek mladistvého elánu a k tomu ještě patřičnou stravu a trénink, ale že jsou také poplašení. Jsou straně hrrr. Ještě ani nevyběhnou a už by chtěli být v cíli. Jak jsou hrrr na běhání, tak jsou hrrr i v myšlení. Nechají se rychle vytočit do obrátek, kdy jejich tělo reaguje rychleji než jejich mozek. Pokud máš takovému sprinterovi běhajícímu stovku utéct, když Tě honí, je třeba kalkulovat velmi rychle, zejména vyhodnotit situaci a rozhodnout se, zda makat nebo simulovat. Makat znamená, že počítáš s tím, že vzdálenost mezi ním a Tebou je tak velká, že než Tě doběhne, tak už překročí svou natrénovanou vzdálenost a jen Ti zafuní na záda, ale už Tě nechytne. Simulovat znamená, že nasimuluješ start a rychlý běh. On se k Tobě rychle přiblíží, ale než Tě uchopí za límec, provedeš úhybný manévr, on Tě přeběhne, ale než zastaví, otočí se a znovu vystartuje, budeš mít už dostatečný náskok k tomu, aby vzdal Tvé další pronásledování. Nesprávné vyhodnocení situace, například neznalost faktu, že kromě stovky běhá také i osmistovku, může mít fatální následky.

Druhou kategorií jsou vytrvalci. To jsou takoví jedinci, kteří se volně rozběhnou a volně doběhnou. Vzdálenost mezi vyběhnutím a doběhnutím je různě dlouhá a někdy velmi dlouhá. Jejich cíle jsou tedy hodně daleko, od startu počítají s tím, že poběží dlouho a proto to nejsou žádní plašani, žádní sprinteři. Vytrvalci se snaží rovnoměrně rozložit síly. Zkušení si svou trať přímo vychutnávají. Často si před vyběhnutím ujasní, kam poběží, co je tam čeká, na co se mají připravit, jaká obtíže a kde mohou očekávat. I při jejich tréninku je poznáte podle stylu jejich běhu. Žádné poskakování, žádné natřásání, žádné funění, žádné závratné tempo, ale úsporný, jednotvárný, pohledný běh. Takoví borci, když se hlásí na start závodu, už dopředu vědí, že do cíle doběhnout. Mají jedinou starost, aby výsledný čas byl nejméně takový, jaký se rozhodli dosáhnout. Velmi často potkáš takové vytrvalce na tratích, kde normální člověk nechodí ani na procházky. Často si uvědomíš, že jsou starší než Ty. A často si uvědomíš, že jsou na tom fyzicky lépe než Ty. Proč tomu tak je? Na to je lehká odpověď. Běhají dlouho, rozuměj pravidelně mnoho let a rozuměj pravidelně naplánovanou dobu, trvající nejméně hodinu. Běhají daleko, rozuměj po předem naplánované trase a rozuměj předem naplánované kilometry. Běhají kdykoliv, rozuměj kteroukoliv denní a někdy i noční dobu a rozuměj jakékoliv počasí. Je lepší být vytrvalcem než sprinterem. Vytrvalec, na rozdíl od sprintera, umí víc trpět. U sprintera buď to jde anebo to nejde, buď to běží anebo to neběží. Kdo umí víc trpět, víc překoná bolest, víc naběhá. Vytrvalec nezná slova „to nejde“, vždycky to jde, někdy hůř, jindy líp, ale vždy to jde.

Zbývá nám třetí kategorie „Ti další“. Hledal jsem pro ně vhodné pojmenování, ale nepodařilo se. Není lehké kategorizovat masu těch, co si o sobě myslí, že jsou běžci, co si dokonce myslí, že jsou dobří běžci. Abych některou kategorii neupřednostňoval před jinou, seřadil jsem je podle abecedního pořádku. Věr mi. že podle abecedy je to to nejspravedlivější srovnání, na které jsem přišel. Pokud si myslíš, že právě Ty patříš do některé z následujících kategorií a cítíš se uražená(ý), tak než mi začneš nadávat, zamysli se nad sebou, napočítej do sta a potom si běž vyvětrat hlavu do polí.

Pod písmeno A se řadí tzv. antiběžci. To jsou jedinci vysoce odolní proti běhání. Nechci tvrdit, že nesportují, ale jejich provozující pohyb, o kterém tvrdí, že je běh, nelze pod tento termín zahrnout. To klátící se, supící a špeky natřásající individuum, za kterým někdy ještě dlouho cítíš jejich parfém, není v žádném případě běžec. Pokud jim jejich sportovní elán vydrží provozovat „jejich“ sport každý druhý den a několik let, samozřejmě za dodržování přísné životosprávy, možná se jim podaří do některé podkategorie v kategorii (pilíři) „Ti další“ dostat.

Písmeno B representuje belhače a bloumáky. Belhači, nebo také je můžeme nazývat kulhači, jsou definováni od sloves belhat a kulhat. Do této skupiny patří jedinci, kteří po vyběhnutí již po velmi krátkém úvodním úseku mají pocit, že je bolí celý člověk a pokud se soustředí na nohy, tak zjistí, že jedna noha je bolí více než ta druhá. Začnou tedy tu více bolavou nohu šetřit a při každém došlápnutí na ni se „prolomí“ v jejím koleně. Výsledkem jejich stylu je právě belhání a kulhání. A potom tady máme bloumáky od slovesa bloumat. Bloumáci pobíhají sem a tam, styl nemají, cíl nemají. Zmateně pobíhají, nesmyslně přechází do chůze i do fáze rozcvičky, která na druhém a každém dalším kilometru už nemá žádný reálný podklad pro realizaci. Zpravidla to dělají, když Tě potkají, jakoby nechtěli, aby byli při běhu viděni. Přece to nemá logiku, když někoho proti sobě uvidím běžet, abych měnil nesmyslně směr, začal se rozcvičovat nebo dokonce se otočil a pochodoval souběžným směrem. Když běžím, tak běžím, ale nebloumám.

A máme písmeno C a s ním spojenou podkategorii couračů. Courači jsou pojmenováni od slovesa courat se. Ač běží, co to dá, z pohledu i stojícího pozorovatele, je to courání. Takoví courač je povýšený bloumák na druhou. Nejenže zmateně se pohybuje, ale navíc jeho rychlost je daleko pomalejší než rychlost bloumáka. Rozpoznat courače od bloumáka je velmi těžké a zpravidla se Ti to podaří jen v situacích, kdy Tě courák nevidí. Jeho sportovní výkon vypadá asi následovně: běh stylem pata vpředběžící nohy dopadá na úroveň špičky druhé nohy; „náhlý“ přechod do chůze". Hledal jsem bezvýsledně vhodný termín, jak vyjádřit změnu jeho běhu do chůze, protože v jeho případě i běžná chůze je rychlejší přesun než courákův běh; zahájení mávání ručičkama ve všech směrech; točení hlavou i trupem; otočení se do protisměru původního pohybu a provedení něčeho, co nelze nazvat ani poskoky, aby se nakonec zase otočil do svého původního směru a tempem pata-špička pokračoval ve své sportovní aktivitě.

Podle abecedy následuje D a tzv. dupači. Podkategorie lidí, kteří při běhu dupou. Někteří dupou tak, že se i země otřásá. Kdybych tak tři krát dupl úmyslně do země, bude mě bolet noha ještě příští týden. A takoví jedinci dokáží tímto stylem přesunovat své tělo i na několik kilometrů. Takové otřesy musí mít dopad nejen na jejich klouby nohou a plotýnky páteře, ale i na jejich hlavu. Každým dopadem dostat ránu do hlavy jako kladivem nemůže zůstat bez následků. Ti musí být otupělí nebo musí mít z hlavy všechno vytřepané, ale pokud jim to nevadí v běžném životě, ať si dupou, jak chtějí, hlavně, že nedupají vedle mě. 

Následující písmeno F zahrnuje flákače. To je taková divná podkategorie, ono to ani není tak běžecká jako životní podkategorie. Flákači svůj životní styl přenáší i do běhání a určitě Ti už došlo, že jejich pojmenování je od slovesa flákat se. Flákače poznáš nejlépe v situacích jako couráky, tedy když Tě nevidí. Když Tě totiž vidí, ta se snaží, jsou přímo horliví a ukazují Ti, jak tvrdě na sobě makají. Makají, až se z nich kouří. Když je ale vidíš první, nestačíš se divit, jak to flákají. Mohli by se totiž unavit, dřív než někoho potkají a potom by nemuseli mít dost energie se předvádět.

Pod G jsou grupáči. Někdo si pod tím může představovat různé věci, ale z našeho úhlu pohledu to jsou skupiny běžců, které můžeš potkat. Je to zpravidla banda nesourodých jedinců, kteří se rozhodli, že budou sportovat a myslí si, že nejlepší způsob je dělat s velkou partou stejně nabuděných osob. Nikdo nejsme ale stejní a tak, když se sejde taková skupina a vyrazí do terénu, je to úžasný pohled. Zpravidla na čele běží několik oddělených jednotlivců, kteří si myslí, že když budou na čele ukazovat své tělo, budou jim ostatní závidět, jací že to jsou borci. Na čele hlavní skupiny udává tempo instruktor nebo skupinou uznávaný vůdce. Kdo může, snaží se udržet v houfu. Za houfem je skupina jednotlivců – odpadlíků. Ti se pohybují pod hranicí běhu, často se ani nepohybují a jsou zralí na infarkt. Než být členem takového zbědovaného stáda, potom je lepší být vlk samotář.

Houpači reprezentují písmeno H. Představují jedince, kteří nedokáží udržet tělo ve stabilizované poloze a při běhu se různě houpají. Nejde jenom o houpavý pohyb nohou, které se při každém kroku nepřirozeně lomí ve svých kloubech, ale i o rozkymácené tělo, které se při běhu vyvrací do všech možných směrů, tedy nejen nahoru a dolů, ale dopředu i dozadu, doleva i doprava a dokonce jsem zaznamenal i houpače, který lámal tělo při běhu na levou stranu a boky a hlavu na pravou, aby následným krokem tento poměr změnil na protější strany. Takový pohyb nedokážu, ani kdybych se na to soustředil.

Přeskočíme na písmeno L a podkategorii běžců lelkové a loudové. Lelkovat znamená nic nedělat, jen koukat. Lelkové se pohybují zpravidla jednou na stanoveném okruhu. Pokud si osobně chceš zkontrolovat své běžecké tempo, čas od času se vydáš i na okruh, ne na ten kolem fotbalového hřiště na stadiónu, ale ten, který je nějakým způsobem, např. značkou na stromech, vytýčený v terénu. Tento okruh nebývá zpravidla ani z poloviny tak velký, jak jsi zvyklý(á) běhat, a proto ho musíš absolvovat nejméně dvakrát. A právě na takovém okruhu můžeš definovat lelky. Je jasné, že lelkové mají chuť vyběhnout, ale se stejným běžcem se v daný den potkáš na trati jen jednou, s lelkem mnohokrát. Potkáš ho při vyběhnutí, potkáš ho, když ho předbíháš, potom ho potkáš na okruhu a při návratu opět. Poznávacím znamením je, že nejsou ani zpocení, ani udýchaní a často ani neběží, když je míjíš. Vždy, když je potkáš, hrají divadlo, takové to divadlo, že se právě vydýchávají po rychlém úseku, nebo že právě pozorují něco zajímavého, co je při běhu zaujalo. Ve výjimečných případech se pokouší o běh, jinak neběží, jen čumí kolem sebe. A potom pod stejným písmenem máme podkategorii „loudové“. Samozřejmě od slovesa loudat se. To nejsou běžci, i když oni své sportovní činnost říkají běh, ale jsou to jenom chodci. Jejich styl je jakási simulace běhu, kdy ruce se snaží napodobit pohyb paží běžce, ale jejich nohy se pohybují jako při chůzi, žádný poskok, žádný prodloužený krok.

Dostáváme se do druhé půlky abecedy a pod písmenem P se nám skrývají pachtiči a plaziči. Pachtit se znamená trápit se. Pachtiči se opravdu při svých sportovních aktivitách trápí. Nedělají to pro radost, ale protože je zpravidla donutí okolnosti, teď není ani důležité jestli je to jejich nadměrná rozměrnost, přání partnera nebo obojí. Prostě jsou donuceni se věnovat něčemu, co je ale vůbec nebaví. Když ale své neoblíbené aktivitě přijdou „na kloub“, může se jejich život i změnit a může z nich něco vyrůst. Podkategorie plaziči je pojmenována od slovesa plazit se. Jedinci zařazení v této skupině mají běžecký styl, při kterém někdy dosáhnou i rychlosti chůze. Mávají ručičkami jako při běhu, překládají nožičky jako při běhu, ale výsledný pohyb není běh. Možná teď podceňuji hady, protože jsem je viděl i naživo ve velmi rychlém pohybu. Tak to plaziče v žádném případě jsem v rychlém pohybu neviděl, a to se nakonec můžeme dostat do diskuze, která by mohla vést k závěru, že plazit se jako had může být jako běžet s větrem o závod. Tak nechme plaziče plazit se a pojďme dál.

Trochu tu hanu tohoto pilíře odlehčíme a pod písmeno Q zařadíme běžce qíleče (kvíleče). To jsou takoví, kteří při pohybu vydávají nepředstavitelné zvuky ze svých vibrujících hlasivek. Neumí se soustředit na dýchání, zapomínají dýchat, a když už upadají do kómatu, prudce se nadechují a ještě prudčeji vydechují. Když se k tobě náhodou přibližují z úhlu, kdy je nevidíš, slyšíš je tak intenzivně, že už dopředu uhýbáš a čekáš uragán, který se prožene přes tebe. Po krátké chvíli zjistíš, že uragán ustává, a když se několikrát ohlédneš, zjistíš, že se tomu uragánu lehce vzdaluješ.  

A mám tady předposlední podkategorii, která je reprezentovaná písmenem Š. Tady máme šourače nebo také šoupače, kteří svému pojmenování vděčí slovesům šourat se a šoupat, a samostatnou skupinu tvoří šampóňáci. Šourání nebo šoupání je styl, rádoby běžec šourá nohama po zemi, není schopen zvednout nohu ani pět centimetrů nad povrch, na písečném, suchém povrchu víří prach a styl jeho běhu doprovází zvuk, jako když já chodím v papučích. Šoupač nebo-li šourač musí svou pohybovou aktivitu provozovat jenom na rovné ploše, nejlépe na asfaltové nebo betonové ploše letiště, protože jeho povrch je budován nejen maximálně rovně, ale také v maximální odolnosti proti otěrům, kterým je povrch vystaven při startu a přistání letadel. Pokud by se stádo šouračů přesunovalo po místní vozovce, mohlo by odstranit asfaltový koberec a tím komunikaci znehodnotit. Šourače nebo-li šoupače nemusíš ani vidět, abys ho identifikoval(a). Při své aktivitě vydávají charakteristický zvuk, který je prozradí někdy i dřív, než je spatříš. Samostatnou kategorii šampóňáci tvoří jedinci, jejichž parfém je prozradí dříve, než je míjíš a cítíš je ještě dlouho potom, co jsi je minul a už se ani nevidíš. Nejsmutnější na tom je, že to nejsou jenom ženy, ale bohužel i muži, navíc oděni ve špičkovém sportovním oblečení, čímž dávají najevo, že na to mají. Pro Tebe může být uspokojením, že na Tebe při běhu nemají.   

Pro poslední kategorii, které se budu věnovat, nemám vhodný titul. Zařadil jsem do ní rádoby sportovce pod písmenem Z – „Ztracení“. Pod touto kategorií si lze představit cokoliv. Pokud potkáš někoho a nebudeš moci zařadit jeho pohyb do žádné z výše uvedených kategorií, začleň ho do kategorie „Zet“. Jestli ho už nazveš tleskajícím špekem nebo hopsajícím Kašpárkem, bude to už jenom kategorie „Zet“. Tleskají špek je pohybující se jedinec, kterému špeky bouchají navzájem o sebe a přitom vydávají zvuk, jako když někdo tleská. Hopsající Kašpárek je jedinec vytvářející pohyb, jako ta dřevěná, komická figurka zavěšená na provázcích. Když taháš nekoordinovaně za provázky, docílíš nepředstavitelných pohybů jeho rukou i nohou. Pravá ručička nahoře, levá na srdci, jako kdyby už mu mělo puknout srdce, z toho okamžitě mu spadnou obě ruce podél těla, jako by je chtěl protřepat tak, jak to dělají vzpěrači, když si uvolňují svaly před vrcholným výkonem. Do toho se mu pletou nožičky a není nemožné pozorovat, jak levá noha jde souběžně s levou rukou a pravé koleno vyletuje doprava, jako kdyby chtěl právě zatočit o devadesát stupňů. Úmyslně jsem za první větu tohoto odstavce nenapsal, že kategorie „Zet“ je tzv. kategorie „zbytek“, to všechno ostatní, co jsem nebyl schopen zařadit někde jinde. Ale protože slovo „zbytek“ může evokovat pojem „odpad“, pod kterým si může někdo představit něco „disgusting“, něco nechutného, protivného, odporného i hnusného, uvádím jen v závěru tuto úvahu. Přiznej si, a současnost Ti dá za pravdu v řadě příkladů, že i v odpadu se dá najít využitelný potenciál.     

Určitě jsem nevyčerpal všechny kategorie a podkategorie běžců, určitě přijdeš i na jiné, lepší a výstižnější dělení běžců na jednotlivé skupiny. Na druhou stranu se nemusíš zabývat těmi skupinami, které jsem už definoval a klidně můžeš jenom navázat a volně pokračovat a stavět na tom, co už bylo objeveno. Jenom při tom hodnocení měj na paměti, že jak hodnotíš Ty ty druhé, může ten druhý hodnotit Tebe. A není vyloučeno, že jeho hodnocení Tvého výkonu bude podstatně horší. Aby se Ti to nestalo, doporučuji Ti nevěnovat se hodnocení jiných, ale soustředit se na svůj výkon – pata, špička, odraz, pata – krok, nádech, druhý, nádech, třetí, výdech, čtvrtý, výdech, krok – levá noha, pravá ruka v před do výšky prsou, levá ruka pěstí na kyčel, pravá noha, levá ruka v před do výšky prsou, pravá ruka pěstí na kyčel – a když tak primitivní pohyby skloubíš do jednoho harmonického, vypadáváš z kategorie „Ti další“.

 

Cyklisti, kolaři a bikeři

 

Říkáš si také, že je úplně jedno, jak kdo označuje ty, co se přesouvají na stroji zvaném kolo nebo bicykl? Já ne! Čeština je sice ohebný jazyk a dokáže si poradit v každé situaci, ale výsledek je nejistý. Někteří jsou iritováni, místo toho aby řekli, že jsou nasraní, protože je někdo geparduje (z anglického jeopardize [džepedajz]), tedy ohrožuje v práci jejich pohodlí. Stejně tak hovoří o cyklistech jako těch, co jezdí na bicyklu, o kolařích jako těch, co jezdí na kole a „bajkerech“ jako těch, co jezdí na bajku. Ještě, že nemluví o „bykerech“ jako těch co jezdí na býkovi. 

Není kolo jako kolo. V Bruselu při běhání mezi Woluwe parkem a Stoklem jsem viděl stroje, se kterými bych se na Hvězdu určitě nevydal. Vlastně ani nevím, jak bych je pojmenoval a jaký je jejich prodejní název. Ale pokusím se je popsat, a pokud víš, o čem mluvím, můžeš si říci, že ten blbec ani neví, o čem mluví. První skupina jsou skládačky. To je takové to kolo, co se zpravidla uprostřed zlomí, aby při nakládání do kufru auta zabralo co nejméně místa. Některé jdou zlomit i na několikrát, čímž se jejich objem vyplňující kufr auta ještě zmenší. V Bruselu se jezdí na skládačkách různých velikostí a rozmanitých konstrukcí. Kolečka jsou někdy menší než malé, převody mají přehazovačku a z nízké konstrukce se vypínají do výše dvě trubky, z nichž jedna je zakončena sedlem a druhá řídítky, kolo se láme mezi koly a oddělit se dají i trubky. Je možné spatřit i stroje, jejichž přední kolo je větší a zadní menší, dokonce jsem viděl borce jak na kole „běží“. Těžko se dá říci, že šlapal, vlastně šlapal, ale kolo mělo namísto pedálů „šlapky“ jaké jsou u stepperů. Borec stál, protože tento stroj neměl sedlo, řídítka byly výš, než je u kol normální, tak asi ve výšce prsou a přesouváním hmotnosti svého těla na levou a pravou stranu, jako kdyby šlapal do schodů, uváděl do pohybu převodový mechanizmus, který vertikální sílu převáděl na točivý moment pohánějící zadní kolo. Ale to ještě není nic proti stroji, kterému říkám osobně „křeslošlapochod“. Ani v České republice není problém již potkat na stezkách pro cyklisty borce, kteří při šlapání leží. Vypadá to velmi jednoduše, ale asi není tak lehké se naučit nasedat, rozjíždět, brzdit a sesedat z těchto strojů. Když už to jede, tak se dá asi rovnováha poměrně dobře udržovat. Ale stroj, který jsem několikrát při běhání na Stokel potkal, mě nadchl. Tak jak je Ferrari viditelné mezi ostatními auty, tak tento křeslošlapochod byl nepřehlédnutelný mezi koly. Měl žlutou kapotu z lehkého materiálu a „čelní sklo“ z průhledného materiálu, za večerního šera mu vpředu svítily ledky na cestu a vzadu mu blikala jedna velká červená. Jenom jsem si nevšiml, jestli měl i blinkry. Za to měl na zadním kole upevněné dvě velké brašny, samozřejmě v barvě kapotáže. Tak s tím bych se chtěl i vyfotit a dokonce zkusit se projet.

Jak vidím ty, co používají kola já? Jak jsem tak sledoval dění na maratonech, začal jsem si uvědomovat, že kastování i těch, kteří používají prostředek zvaný kolo, je normální jev. Všímáš si, že se používá pojem „kolo“ více než „bicykl“? Neslyšel jsem nikoho, kdo by říkal, že si koupil horský bicykl, všichni si koupili horské kolo, jen někteří si kupují bike [bajk]. Kastování znamená „být něčím charakteristický“. Tak já bych rozdělil lidi používající kolo na tři skupiny, cyklisty, kolaře a bikery [bajkery].

Cyklisti sami o sobě nemají ani potuchy o tom, kdo to jsou bikeři. Zahrnují skupinu lidí, kteří používají kolo k různým účelům, a proto jsem je podle určení a účelu rozdělil na pracanty, výletníky a šampóňáky (tak této poslední kategorii říká „sponzor“ a použil jsem ji i v kategorii běžců). Pracanti jsou ti, kteří používají kolo na cestu do práce a z práce, ale jejich kola můžete vidět často opřená i u odrané omítky hospodských fasád. Přitom jejich miláček může být staršího data výroby, retro provedení i s celoodpruženým rámem. Výletníci – to je úplně jiná úroveň. Kolo z Kauflandu nebo jiného supermarketu za výhodnou cenu, přitom v kvalitě, která by nevydržela ani tréning na mtb maraton. Ale jejich kola pro pomalou a brzdící jízdu na asfaltových silnících a stezkách pro cyklisty nepřehlédnete, všude jsou vidět jako překážka silničního provozu, kterou je třeba neustále velkým obloukem objíždět, aby se Tě nelekli a nespadli Ti pod Tvé kolo. Nejvyšší skupinou této kategorie jsou šampóňáci. Kola všeho druhu až po závodní mtb, navíc od pracantů jsou vybaveni kvalitní a drahou výstrojí. Poznáš je v okamžiku, kdy je míjíš. Okamžitě zjistíš, že jejich parfém jim nedovolí se zpotit. Často jsou rozeznatelní tím, že mají čisté, bílé oblečení, dámy i sukýnky, bílé kecky možná vhodné na rande a u některých i na tenis.

Mezi cyklisty a bikery se začleňuje kategorie kolaři. To je hybrid, to je kategorie, která si pořizuje krosové nebo trekingové kolo a myslí si, jak si užijí silnice i terénu. Taková kola se tváří, že jsou na všechno, ale ve skutečnosti nejsou na nic. Vlastně jsou na dvě věci – na nic a na hovno. Kolaři, kteří takové stroje používají, jsou prostě vývojová větev, která uvízla ve slepém vývojovém rameni a ničím specifickým nepřispívá k rozvoji. To slepé vývojové rameno není moje myšlenka. Tu jsem převzal z jednoho motoristického článku, který se věnoval vnějším světlům automobilů. Autor v něm říká, že halogenová světla jsou motoristická historie, xenonová světla slepá vývojová větev a budoucnost patří LED a laseru. Zpět ke kolařům. Kolaři jsou určeni k zániku. Chtějí se podobat závodníkům, ale nemají závodní stroje ani na silnici ani do terénu. Krossová a trekingová kola 28“ jsou prý ideální poměr mezi koly horskými a silničními. Universální kolo jak do mírně zvlněného terénu, tak na zpevněné cesty. Člověk neví, jestli se má nad takovým tvrzením zasmát nebo začít brečet. Horská kola, původně 26“ a v počátcích dokonce i menšího průměru, se pod vedením Specialized začaly prosazovat s velikostí kol 29“, aby se nakonec snažily usadit přesně mezi na 27,5“. Silniční kola jsou typická s koly 28“. Takže ve velikosti kol to asi nebude. Typická „silnička“ je lehká, nejlépe co nejvíce „karbonová“ a samozřejmě s prvky, které jí dají dynamičnost a rychlost. Horská kola se naopak přizpůsobují jízdě v náročném terénu, musí odolávat otřesům a nárazům, a snaží se o zlepšení pohody jízdy například celoodpruženými rámy, což má zase vliv na celkovou hmotnost kol. Všechny výrobky mezi tím „rádoby“ by byly perfektní, ale nelze si na nich užít ani jízdu na silnici ani v terénu. To je jak v dnešní době s auty, tzv. „gazíky“. Do terénu vjet nemohou, protože nemají náhon na čtyři kola ani potřebnou světlou výšku, ale vypadají jako terénní vozy. Na silnici jezdí, ale žádní „limuzínoví“ krasavci to také nejsou. I když se tváří jako velcí, stejně technicky i prakticky jejich obsah kufru je menší než klasických aut. Nejen kombíky, ale i sedany je v těchto parametrech poráží. A jestli někdo tvrdí, že do nich lépe nastupuje a je z nich lepší rozhled o situaci na silnici, tak jenom chce ospravedlnit svůj nepraktický nákup – větší auto, větší silueta, větší hmotnost, větší spotřeba. Nejen kola a auta, ale i další zboží, se mají kupovat k účelu, ke kterému mají sloužit. Potom jejich užitná hodnota přináší největší potěšení pro uživatele.

Bikeři – tak to je jiné kafe. Ale i zde najdeme značné rozdíly.   Na mtb maratony jezdí čtyři druhy bikerů, vlastně pět, ale ti poslední se nepočítají mezi bikery. Tuto sortu poznáte velmi rychle, protože už na pohled se odlišuje od klasických bikerů. Nemají klasické oblečení na maraton, ale přijíždí na start v šortkách a kraťasích, jako dres jim slouží bavlněné tričko, zpravidla nemají ani rukavice a na nohou mívají i tenisky, o které by průměrný běžec, natož biker, ani pohledem nezavadil. Jejich hlavním poznávacím znamením jsou jejich kola. I když někteří místo cross přijedou na mtb kole, jejich vybavení vypovídá o majiteli víc než jejich oblečení. Kola mají blatníky, někdy i klasické hliníkového typu, kola mají vybavené opěrkou, aby kolo při zastávce u občerstvovačky pěkně stálo a nemuseli je položit do mokré trávy nebo přímo na bahnitou cestu. Ti „nejlepší“ mají na kole i zvonek. To nejsou bikeři, oni jsou ten vývojový hybrid zvaný kolaři. Prostě a jednoduše to jsou obyčejní kolaři.

Nejlepší skupinou jsou pohodáři. Žádný spěch, ale důsledně vykalkulovaný průběh. Jaké tempo držet, kolik se zdržet na které zastávce, kde si dávat pozor, aby si moc neublížili a jak se vyhnout těm, kteří z důvodu závady se snaží po odstranění defektu předjet všechny ty, kteří jim brání v dosažení jejich výsledku. Další skupinu tvoří bikeři, kteří chtějí dojet do cíle a přitom zvítězit sami nad sebou. To znamená, že nemají šanci na bednu, ale jedou, co to dá a přitom mají jediný cíl, být v cíli. Každý si veze batůžek na zádech nebo brašničku na kole, s sebou si veze vybavení, aby mohl po trati odstranit zpozorované závady. Od výměny duše, přes sešití roztrhnutého řetězu nebo roztrhnutého lanka až po nářadí, kterým se dá odmontovat ulomený měnič, tedy spíše vyměnit „hák“ přehazovačky. Pro takové borce nedojet je osobní katastrofa. Pak je skupina závodníků, kteří s sebou nevozí nic, kromě „nutriční“ stravy, aby se nemuseli zdržovat na občerstvovacích stanicích. Ti se vlastně nezdržují s ničím. Pokud kolo drží, tak jedou, co to dá a jediným úspěchem je místo na bedně. Defekty neřeší, protože už není o co závodit.

Nejmenší, ale nejvíce viditelnou skupinou jsou recesisti. Od jejich extravagantních helem, přes oblečení, které mají přes své sportovní dresy až po jejich tetování, které je odlišuje od normální populace. Ale není třeba je podceňovat, oni jsou totiž neodhadnutelní a jsou průřezem všech kategorií. Klidně mohou zastupovat pohodáře, ale viděl jsem i profesionální závodníky. Například v rámci duatlonu Rohálovské 10 a 50 je kategorie Rohálovský borec a Rohálovská borka. To taky přišla na start děvčica v zástěře a dlouhé sukni. Zapózovala fotografům na bocích pelotonu a začala se připravovat na start. Už kolo svědčilo o tom, že na něm nebude sedět dnes poprvé. Vyzula kecky, spíše odhodila své „riflové tretry“, obula si značkové kožené boty Specialized, a přes ně nahodila návleky proti bahnu a největší vodě. Potom sundala zástěru a dlouhou sukni, tím bylo jasné, že má cyklistické kalhoty a pod halenou zkontrolovala obsah svých kapes v dresu. To jsem ji viděl naposledy, protože, když já jsem dorazil do cíle, určitě už byla osprchovaná a v civilním oděvu. Potom se pelotonem pohybují různá individua. Na náměstí v Lipníku nad Bečvou se při Author Šela maratonu pohyboval ze zadních řad směrem do předních zarostený, neholený a tetovaný chlap. Pokud se nepřiblíží na vzdálenost podrobné rekognoskace od hlavy až k patám, vypadá to, jako by bezdomovec bloumal pelotonem a od závodníků žebral obsah jejich sladkostí, které je mají na trati zachránit. Teprve z jeho příchodu blíž k tobě zjistíš, že se zdraví s kamarády a postupuje k čelu pelotonu, na sobě má dres, který pamatuje krále Klacka, protože jeho původní barvy získaly úplně jiný odstín od toho původního a jeho šrámy na rukou a nohou si nezpůsobil při jednom z nedávných pádů. Pak k němu přicupitá blonďatá kráska, která mu dává pusu a asi v pětiletých ručkách drží helmu, na které kromě kamery jsou i nezaměnitelné čertí růžky. Samozřejmě místo v pelotonu mu už držela maminka dcery s kolem Cannondale s jednovidlicí LeFty. To je takové to kolo, co mu přední kolo drží jen „půlka vidlice“, samozřejmě z levé strany. A potom s takovým individuem se poměřuj. Akorát se tak můžeš jít stydět. Nějak se přestáváš cítit přirozeně ve svém právě čistotou zářícím dresu a začínáš pochybovat o svých schopnostech s úspěchem absolvovat zvolenou trasu maratonu.

Typický recesista[1]

[1] Sedláček Gamba, ročník 1969, ve 2015 na Rohálovské 50

Recesisti jsou ale i jiného druhu, jednoho takové jsem našel úplně náhodně na internetu, kde se objevila fotka, neříkejme tomu „araba“, ale zvláštního kola, které nejen na první pohled, ale i na každý další, budí pozornost nejen odborné veřejnosti, ale všech kolemjdoucích. Tomu odpovídaly i jednotlivé komentáře. Od diplomatického konstatování, že majiteli se nedá upřít odvaha s velkou dávkou ignorace, že je to konečně pěkně odpružená silnička, že je to speciál pro české silnice, že na něm je fakt super všecko, že je to docela těžko uvěřitelný stroj, že je to nadčasový design, že je to model 2051, přes konstatování, že takový stroj nikdo neukradne, že je to jeden z nejlepších kočkopsů, co v životě viděl, že našroubovat silniční brzdy na fulla chce taky jistou dávku fištrónu, že ty berany nahoru je tedy mazec, až po pichlavé konstatování, proč je opřený o stěnu, když má stojánek a velmi hanlivý údiv nad tímto strojem v plném znění, které je lepší vypípat na konstatování „notyp**o“.

Recesistické kolo[1]

[1] Tak vypadá pořádné kolo, (https://www.bike-forum.cz/foto/detail/15140-tak-vypada-poradne-kolo), z 1. 6. 2017

 

 

Na závěr snad trochu moudrosti k zamyšlení neuškodí. Co se takhle krátce zamyslet nad tématem: „Co je nebikerské?“. Z toho, co už víš o tom, kdo jsou bikeři, čím jsou charakterističtí a jaké mají stroje, je možné dedukovat, co je nebikerské. Pro toho, kdo nechce při vyjetí vypadat nebikersky, přijdou následující rady možná vhod. Pro lepší orientaci jsem se pokusil o drobnou kategorizaci. Není dokonalá, je zbytečná, ale vypadá to vědecky.

Co je nebikerské:

Chování

1. Používat výraz „kolo“ nebo „bicykl“,
2. ptát se občana, zdali je místní,
3. ptát se místního občana na cestu,
4. koukat se do mapy,
5. vyjet bez helmy,
6. brát při jízdě ohled na bike i na sebe,
7. nejezdit bahnem, brodem, přes kořeny,
8. dávat nohy z pedálů na zem,
9. jezdit bezdůvodně bez držení řídítek,
10. vyhýbat se velkým obloukem šípkovým a růžovým keřům,
11. brzdit smykem jako malý Jarda,
12. mít oholené nohy,
13. hovořit v pelotonu při jízdě terénem,

Výstroj

14. nemít cyklistické kalhoty,
15. mít dres s firemním potiskem,
16. mít batoh nekompatibilní s vodním rezervoárem (já mám Camelbak Kudu 12, který mimo 3 l rezervoáru má i vyztužená záda s certifikací chrániče páteře),

Výzbroj

17. mít nablýskaný, nikde neodřený bike,
18. mít na kole zvonek,
19. mít na biku blatníky,
20. mít na biku stojánek,
21. mít na biku nosič,
22. mít řídítkovou brašnu,
23. mít na pedálech klipsny,
24. mít na sedlovce namotaný zámek,
25. mít rohy na vlaštovkách (viz. Slovník vybraných pojmů),
26. mít odrazky ve špicích, nejlépe v každém výpletu po dvou,
27. mít barevné čepičky na ventilkách,
28. mít napevno připevněné světlo a blikačku,
29. mít dynamo,
30. mít duši připevněnou k sedlovce páskou,
31. mít kryt řetězu,
32. mít sedlo široké, příliš polstrované, nedej Bože, s pružinami,

Ostatní

33. víc o biku mluvit, než na něm jezdit,
34. nemít na první pohled žádnou viditelnou jizvu nebo šrám získanou při pádu z biku,
35. nemít na biku nejméně jedno logo absolvovaného maratonu,
36. jezdit po asfaltu,
37. táhnout vozík za bikem,
38. plést si pojem „bidet“ a „bidon“.

 

Věřím, že pokud čteš tyto řádky, nemusíš konstatovat, že jsi nebikerská omáčka, totální vyvrhel, který není ani kolařem, natož bikerem. Na druhé straně, není třeba se tím moc trápit, řeči se vedou, voda teče a na biku se musí šlapat. A když v osmdesáti usedneš na funkčního „araba“ a vyrazíš ráno v devět na návštěvu do 50 km vzdálené vesnice, dáš si kafe, pokecáš s kámošem a odpoledne ve tři jsi zpátky, tak nemusíš být ani biker, ale sportovec velkého formátu ano. Pokud se Tě budou ptát, jak to můžeš stihnout, klidně odpověz, že už jste u kafe všechno probrali.

Pokud Tě zajímá můj osobní názor na výše uvedené body, tak věř, že v případě KBN (krajní bikerské nouze), která zaručuje beztrestnost, výše uvedená pravidla neplatí. Osobně nemusím být ani v KBN, abych se podíval na mapu v GPS a následně se zeptal místního občana, jak se dostanu k dalšímu postupovému bodu. Orientační intuice je skvělá věc, ale zpravidla platí Murphyho zákony a ze dvou cest zvolíš neomylně tu méně vhodnou.

Napadá mě v souvislosti s tím co je nebikerské, jestli některé normy chování je možné zařadit mezi bikerské či nebikerské. Jsou normy chování, které jdou průřezově všemi činnostmi člověka, a já teď nevím, jak se k nim postavit. Napadají mě otázky jako:

 

1. Smí biker pozdravit protijedoucího, i když si v tom fofru nevšimne, jestli jde také o bikera?
2. Pokud ano, jak se ti dva bikeři správně pozdraví?
3. Smí pozdravit biker nebikera?
4. Má biker odpovědět na pozdrav nebikera pokud pozdravil jako první?
5. Má biker zpomalit, když míjí nebikery?
6. Může biker použít namísto batohu také brašničku na bike?
7. Jaké má správný biker brzdy?
8. Smí vůbec biker používat brzdy při jízdě s kopce?

 

Tak bych asi uzavřel tuto část filozofickou úvahou. Jestliže je zformulováno „co je nebikerské“, potom není možné tvrdit, že ten, kdo tak činí, není biker. Tento závěr není sice logický, není možné ho stanovit z hlediska formální logiky, ale je závěrem pravdivým. Samotná pravda, latinsky veritas, je filozofický pojem, který se označuje hodnotu poznání. Naše pravda je pouze relativní, protože odráží stupeň našeho subjektivního poznání. Každé poznání je relativní ke svému pozorovateli a není tedy absolutní samo o sobě. Ona vlastně není ani pořádná definice pravdy, jsou jen kritéria hodnocení pravdivosti našeho poznání. A jak jsem dospěl k tomu, že můj závěr je pravdivý? Nejlépe bude uvést některé případy. Třeba businessman se dopustí non-profit bargain, ale nadále zůstává businessman. Stejně tak biker se může zeptat místního občana na cestu a zůstává bikerem. V podstatě se dopustil jenom nebikerského chování. Otázkou zůstává, zda je nebikerské chování ptát se na cestu v případě, že se biker zeptá na cestu jiného bikera, ať už je tento biker místní či nemístní. Oba totiž vidí svět přibližně stejně a dokáží si navzájem vysvětlit cestu. Není ani marné se zeptat, zda se může ptát biker bikera na cestu, pokud jedou spolu stejným směrem a ke stejnému cíli. Když se ptá biker na cestu, asi zabloudil. Pokud to převedeme do vojenské řeči, která říká, že voják nebloudí, voják manévruje, je z toho dedukována pravda, že biker nemůže zabloudit, biker totiž nikdy nebloudí, biker jen občas „najde novou cestu“, tak jako ti vojáci, kteří vždy manévrují. Navíc tato pravidla nejsou pevně stanovena, nemohou být vymáhána ani sankcionována. Správný biker či bikerka by je měli dodržovat. Opakováním se staly společenskou normou uvedenou praxí do života, ale na „kdyby“ se „nehraje“, jak se za chvíli dovíš.

 

Na „kdyby“ se „nehraje“

 

Hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Kdyby někteří „nenahraditelní“ tady byli déle nebo dotáhli, co nestihli dotáhnout, mohl být Svět někde jinde. Ale na „kdyby“ se nehraje. Neříkej si zpětně kdyby, prostě to udělej, protože to chceš udělat. Nelituj toho, co jsi udělal(a), lituj toho, co jsi nestihl(a). Na kdybych ... a kdyby ... se nehraje, to už je pozdě, promarněná příležitost se už zpravidla nikdy nevrátí.  

Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří nedokázali naslouchat, nedokázali se ani dotázat, aby si nejdříve srovnali své myšlenky. Chyběla jim skromnost a chyběl jim ostych.  Nestydatě dokázali prezentovat své schopnosti. Kdyby je přitom měli, vůbec by o nich nemluvili, protože by se o nich mluvilo. Museli přitom vědět, že když je někdo vezme za slovo a bude chtít po nich důkaz, že to nedokáží. Když jsem je vyzval já, zpravidla odpověděli, že to dokázali, ale už neměli odvahu to potvrdit v daném okamžiku. Kdyby tolik nemluvili o tom, co dokázali, ale jenom o tom co umí, mohli jsme si ušetřit spoustu vzájemného času.  

Nemá cenu si něco namlouvat, nemá cenu se na nic vymlouvat, není nutné na nikoho nic svalovat. Hlavní příčiny Tvého slabého výkonu a Tvých nedostatečných kilometrů ve statistice nejsou mimo Tebe, ale pouze v Tobě. Jsou opravdu objektivní příčiny, které dokáží ztížit provádění sportovních aktivit, ale nedokáží je trvale překazit. Důležité je osobní plánování. Stačí chtít najít tu správnou časovou mezeru na svoji drogu. Jestli venku prší, silně fouká, je zima, že sopel zamrzá před dopadem na zem, padla mlha, že i ptáci chodí pěšky, nebo naopak je tropické parno, že po každém kroku Ti upadne kapka potu na zem, není důvodem se vyhnout aktivnímu pohybu. Jestli v pracovním procesu nevíš, kam dřív skočit, jestli nestíháš plnit své povinnosti, neznamená to, že tím budeš ospravedlňovat svoji neúčast na sportu. Navíc, jestli potřebuješ udržet standard svých statistických výkonů, nezbyde Ti nic jiného než najít časovou skulinku a vyrazit. Do statistiky se dá napsat cokoliv, ale lhát a podvádět se nemá. Někdy i při malém sportovním výkonu dokážeš dostat nápad, který vyřeší velké přemýšlení. 

Kdybych si nezpůsobil zranění a úrazy a vyhnul se nemocem, mohl jsem naběhat a najezdit víc. Chřipka nebo angína není až takový problém jako správné zranění nebo správný úraz, nejlépe z blbosti. Z angíny se s dávkou antibiotik dostaneš za deset dní, chřipku překonáš za sedm dní, s doktorem dokonce už za jeden týden. Úrazy a zranění Tě provází delší dobu a někdy Tě jejich následky neopustí až do smrti. Třeba jako trefit kolenem za večerního běhání sloupek svodidla a myslet si, že uhne, nebo strkat ukazováček pod dopadající pětikilové kladivo při rovnání okapových chodníků.  Nejsem zrovna dvakrát pověrčivý, ale zrovna ten ukazováček se stal 13. 7. (2011). Nevím, jestli třináctka eliminovala sedmičku nebo tomu bylo naopak. Kdyby se to bývalo nestalo, mohl jsem naběhat a najezdit víc. Den sem, den tam a máme týden, týden sem a týden tam a máme měsíc. Za měsíc se dá volně sto kilometrů naběhat, za šest týdnů volně najet tisíc kilometrů na kole. Kdybych tenkrát běžel polem, mohl jsem se vyhnout zranění. Kdybych neporušil základní důstojnické pravidlo – důstojník nepracuje ani v zajetí – mohl jsem najet víc. Není správné se vymlouvat na „kdybych byl zdravý“. Lidé jsou zdraví a nesportují. Kdybych nebyl nemocný, mohl bych si najít jiný důvod, proč nerozšířit statistiku svých výkonů. Skutečnost je, že jsem ze zdravotních důvodů nebyl sportovat a ztratil možnost urychlit splnění svého přání.

Kdybych trénoval jinak, mohl bych být lepší. Co si ale představit pod pojmem „jinak“? Běhání dlouhých tratí vyžaduje asi jiný trénink než běhání krátkých sprintů. Nácvik jízdy na kole na okruhu je určitě jiný než příprava na maraton. Bez diskuze je, že je rozdílná příprava na silnici a příprava v terénu. Takových nuancí se dá najít mnoho, ale asi nejpodstatnější je příprava laická a příprava odborná. Úmyslně jsem napsal „příprava laická“, protože i příprava amatérská nemusí znamenat, že není odborná. Laik si myslí, že nejlepší příprava je právě ta, kterou dělá. Vůbec si nepřipouští, že by mohl trénovat i jinak. Neví nic o stavbě svého těla, neví nic o rozvoji biologické hmoty. Jediným kritériem je objemové množství výsledků. Odborná příprava je úplně o něčem jiném. Není to jenom o odborném vedení, ale hlavně odborném přístupu. Já jsem vždy byl a zůstal laikem. Nic moc jsem si nenastudoval, nic moc jsem neplánoval, nikdy jsem neměl odborného rádce, který by mně řekl, co a jak mám dělat. Prostě jsem se rozhodl, že se jdu nebo jedu hýbat a vyrazil jsem.

Otázkou také zůstává, co je to být lepší. Znamená to, že výkony na počátku jsou horší než výkony při ukončení? Znamená to, že běhám nebo jezdím rychleji, než když jsem začal běhat a jezdit? Znamená to, že kdybych byl stále lepší, mohl jsem se stát nejlepším? Ani jedno, ani druhé a už vůbec ne to třetí. Není potřeba míchat „jabka s hruškama“. Profesionální sportovci začínají hodně mladí, jejich příprava je systematická a směřuje k cíli „být nejlepší“. Kdybych byl takový, asi bych už nesportoval, protože moje tělo by bylo „zhuntované“. Být lepší znamená, být na tom líp, než kdybych vůbec nesportoval. A tady se asi shodneme. Kdybych nesportoval, byl bych na tom fyzicky hůř.

Neměl jsem, a už ani nehodlám mít, žádný systém. Dělám to tak, jak mě to baví a kolik toho vydržím. Nevnímám, že bych mohl někdy i relaxovat, že bych mohl někdy mít i nějaký tréninkový plán, že bych mohl mít nějaké kontrolní dny k ověření svých výsledků, a tím případného sportovního pokroku nebo i poklesu. Kdybych se řídil odbornými radami, mohl bych lépe provádět rozcvičení a vyhnout se vleklým bolestem, kdybych střídal tréninkové dávky, mohl bych dosáhnout lepších výsledků, kdybych měl lepší výsledky, mohl jsem si vícekrát užít i svých pět minut slávy. Ale to už je mnoho kdyby, také kdybych to tak dělal, tak by mě to mohlo přestat bavit a nebylo o čem psát. Poučení si je možné vzít jedno: když nad tím moc nepřemýšlíš a děláš to pro radost, nemůže Tě vůbec rozházet, jestli Tvoje příprava je laická nebo odborná.  

Možná následující „kdyby“ by se docela dobře vyjímalo i ve statistice, ale je to zase jenom o „kdyby“. Je to jenom úvaha o kolik kilometrů víc by se dalo zaznamenat ve statistice v případě, že překonám o nepatrnou vzdálenost víc, než jsem skutečně překonal. Lehce se to teď říká, ale v daný okamžik možná i právě dosportovaný čas byl již za hranicí, která se dala tolerovat a návrat byl už později než pozdě. Mnoho faktorů hraje v daný okamžik svoji roli, nejen zmíněný čas, ale i roční a denní doba, počasí, místo, fyzická připravenost, úkoly služební i soukromé a mnoho dalších drobností. Přece jenom, kdyby se bývalo bylo podařilo, bylo by to všechno dřív skončeno, napsáno a možná dnes by se to bylo blížilo i další kapitole o třetím překonání vzdálenosti obvodu Zeměkoule.

Při běhání, ať se to dobře počítá, při rychlostí dvanáct kilometrů za hodinu se překoná jeden kilometr za pět minut. To už je docela svižné tempo, pokud se daří udržet hodinu, dvě nebo dokonce víc. Mladý, zdravý a i rekreačně trénovaný organizmus dokáže za hodinu přesunout tělo i na patnáct kilometrů. Za předpokladu, že každé vyběhnutí by bylo o pět minut delší, což se v daný okamžik jeví jako zanedbatelný čas, je ve statistice o kilometr víc. Pravidelně se dá běhat asi v rytmu dva ku jedné, to je dva dny běh a jeden den volno a zase dva dny běh a jeden volno. Za třicet dní je to dvacet kilometrů a za celý rok zhruba už dvě stě čtyřicet čtyři kilometrů. V mém případě, kdy byla statistika vedena dvacet čtyři let, představuje tato úvaha již pět tisíc osm set padesát šest kilometrů. Tato vzdálenost v mé statistice představuje tři statisticky lepší roky běhání. To je až neuvěřitelné, jak taková opakovaná drobnost může změnit statistické výsledky. Ale pozor! Při předpokládaném tempu, strávíš dvacet devět tisíc dvě stě osmdesát minut běháním, to je čtyři sta osmdesát osm hodin, nebo dvacet dní a osm hodin nepřetržitým běháním. Nejíš, nepiješ, nespíš, jenom běžíš přes dvacet dní a nocí. Tak to je už poměrně silný „brutus“.  

Na kole při rychlosti dvacet kilometrů za hodinu se jeden kilometr jede tři minuty. Prodloužit si jízdu o tři minuty, což je zanedbatelný čas v celkovém čase, se dá stejně propočítat jako při běhání. Zkus počítat jinak, ať to není tak nudné. Překonat týdně vzdálenost deset kilometrů navíc, znamená za rok, to je za padesát dva týdnů mít ve statistice o pět set dvacet kilometrů navíc. Pokud se Ti podaří týdně najet o dvacet kilometrů navíc, za rok je to již tisíc čtyřicet kilometrů a to je vzdálenost velmi úspěšného měsíce. Mít ve statistice takovou vzdálenost navíc je jako jezdit třináct měsíců v roce. V případě, že se Ti podaří dokonce najet třicet kilometrů týdně navíc, dostaneš se na číslo tisíc pět set šedesát kilometrů za rok a v případě, že jezdíš kolem pěti tisíc kilometrů ročně, máš navíc celý čtvrtrok. To je až neuvěřitelné, jak hodinka a půl za týden strávená na kole navíc dokáže zamíchat statistickými údaji.

Kdybych někdy nehledal důvody, také bych mohl mít více důvodů ke chlubení. Docela pohodlné je vymlouvat se na skutečnosti, které nejsou ale důvodem neúčastnit se například maratonu. Typickým příkladem může být návrat domů po dlouhé cestě. Kdybych si neospravedlnil neúčast na Chřibské 50 v roce 2013, která se jela právě v sobotu po nočním příjezdu z Bruselu únavou po dlouhé jízdě, a ráno odjel se projet do Chřibských lesů (stejně jsem se musel po dlouhé cestě protáhnout) mohl jsem mít o maraton víc. Za čtrnáct dní jsme jeli zpět, a protože jsem byl zvyklý jezdit v sobotu, abych se v neděli dal „do kupy“, tak jsem vynechal Rohálovskou 50. Kdybych nebyl líný a obětoval své pohodlí, mohl jsem mít už o dva maratony víc. A to je jenom jeden z mnoha příkladů. Přeci teď se nebudu na sebe prozrazovat, jak jsem mohl být lepší a přitom jsem úplně stejný jako ostatní, líný a pohodlný. Stačí se podívat do denních záznamů a projít si je. Tam je tolik příkladů takového chování, že bych z toho mohl vytvořit vlastní kapitolu a do kolonek výkonů napsat úplně jiná čísla, než ta, která v ní nakonec figurují.

Pak tu máme „kdyby“ byly bývaly propozice na závody postaveny jinak, mohl bych stát i na bedně. Zrovna u maratonů horských kol je kategorie zpravidla muži III, tj. 50 – 59 let. Není nás už mnoho, ale stále je nás dost na to, aby bylo dost „křoví“. Kdyby pořadatelé vyhlásili kategorie po pěti letech, skupina účastníků by se v takovém případě zmenšila natolik, že by možná byla šance okupovat i nějaké místo na bedně, a když ne přímo na bedně, tak v první desítce. Historie by se už neptala, z kolika účastníků jsem byl v první desítce. Ze zkušenosti vím, že s přibývajícími „zkušenostmi“ ubývá fyzických sil. Každý rok je cítit. Když má závodník právě v daném roce padesát a soupeří se zkušeným devětapadesátníkem, není to spravedlivé. Při stejném tréninkovém objemu dosahuje ten méně zkušený daleko lepších výsledků. Na druhou stranu proč se takovou situací trápit, když je jasné, že v absolutním pořadí má tato věková kategorie mizivou šanci stanout na bedně. Pro tuto věkovou kategorii je důležité dojet ve zdraví a v časovém limitu do cíle.   

Jsou také „kdyby“, která se dají ještě stihnout, dá se stihnout hodně věcí, když se rozhodneš a uděláš to. V poslední době začíná být strašákem věk, můj vlastní věk. Musím přiznat, že osobně mě vytáčí, a není teď rozhodující, zda se jedná o organizovanou akci nebo jen soukromou aktivitu, když mně ukáže záda starý pán nebo copatá slečna. Copatá slečna, když předběhne nebo předjede, pohodí copem a zmizí, se dá ještě zkousnout. Člověk pomyslí, že ona má padesát let náskok a pokračuje svým tempem dál. Není ale výmluva a zdůvodnění pro případ, že ty záda ukazuje muž evidentně starší než já. Neříkejme mu děda nebo dědek, protože to je titul, říkejme mu senior. Takový senior má prostě víc zkušeností než já a umí je náležitě využít. Někdy se snažím za ním chvíli udržet a najít důvod, proč je lepší než já. Kdybych rychle přišel na to, co dělá jinak, jak to dělá úsporněji, jak to dělá efektivněji, mohl bych se za ním udržet a možná mu i v závěru ukázat záda, protože bych měl zase pár let náskok já. Tak toto „kdyby“ se mi zpravidla nepodaří a zůstávám na trati zase sám.  

Hlodání mysli je stále větší, stále více se vkrádá myšlenka, že kdybych byl mladší, mohl bych zkusit něco „většího“. Pro širokou veřejnost amatérského sportu se asi takové akce moc nedělají. Takové akce jsou pro profesionály a to bych, v případě, že bych šel na tu „větší“ akci, dělal asi víc než křoví. Hlavně bych asi dělal starosti organizátorům, protože bych jim stále chyběl v průjezdních bodech, kterými už všichni projeli a oni musí zbytečně čekat na opozdilce.

Pod něčím „větším“ se ale dá představit cokoliv, moje „kdyby“ mně říká, že by to mohl třeba zkusit etapový závod. Vzít si týden dovolené, v důchodu by to nemusel být tak velký problém, snad kromě peněž na cestu, odjet do místa konání, tam se ubytovat, nejlépe dva až tři dny před vlastním závodem a zorientovat se v terénu. Ono nejde ani tak o vlastní orientaci v terénu, protože trasy bývají skvěle značeny a není téměř možné, i když nic není nemožné, zabloudit. Jde o seznámení se s klimatickými podmínkami, které v daném místě a čase panují a s terénem. Klimatické podmínky nejsou jenom o právě vládnoucím ročním období, ale i o nadmořské výšce, která může mít vliv na rychlou změnu počasí nebo, i bez této změny, vliv na teplotu vzduchu v nížině (dolině) a na kopci. Seznámení s terénem, s povrchem, který bude číhat na trati, je důležité z důvodu zvolení vhodného obutí vlastních nohou i kola, vhodného oblečení i přiměřené stravy a pití. Trasa bývá dopředu známa, ale nejsem takový profík, abych ji celou projel „cvičně“ a potom jsem si ji dal „naostro“. Na to bych potřeboval asi víc času, než mám k dispozici. Možná jako důchodce budu mít čas, otázkou zůstává, zda budu mít i zdraví, kondičku a na hrazení logistického zabezpečení. Na druhé straně není na škodu se trochu seznámit s místními podmínkami. Sám nevím, jak bych se cítil na startu druhé etapy a to už si neumím představit, že by se takových etap jelo například pět v pěti dnech, nedej Bože v horském terénu na průměrných osmdesát kilometrů. Kdyby byla příležitost, zvažoval bych to. Někteří by mě odrazovali, ale kdo nezkusí, nemá zážitky.

Kdyby byla příležitost, zkusil bych si dvacetičtyřhodinovku. To není o tom, že dvacet čtyři hodiny nejíš a nespíš a jenom jedeš nebo běžíš. Klidně můžeš jíst i spát, ale počítá se jediné kritérium – naježděné a naběhané kilometry. Kdo má víc, je lepší, kdo má nejvíce, vyhrává. Na takovou akci potřebuješ také zabezpečení. Taková akce se nedá absolvovat z chodu. Potřebuješ přípravu, určitě bych si to zkusil „cvičně“, sám a bez svědků, abych viděl, co to se mnou dělá. Teprve potom bych vyrazil s ostatními a chtěl bych u toho mít zázemí, někoho, kdo řekne: „Teď ještě hodinu pojedeš; teď slezeš a najíš se, zalehni na hodinu, až bude čas vyrazit, zbudím Tě!“. Takový závod je o výdrži a také o dršťku (pro Ty, kteří nevědí, co je dršťka, tak upřesňuji, že jde o hubu). Zavřeš na trati oči a v lepším případě je můžeš otevřít po ukončení několika kotrmelců, které Tě proberou. V horším případě je můžeš otevřít až ve špitále a v krajním případě je nemusíš už otevřít vůbec. Kdyby ale přišla taková „challenge“, chtěl bych ji přijmout.

Kdyby byla možnost vyrazit na klasický triatlon, také bych zvažoval. Otázkou zůstává, co je klasický triatlon. Každý pořadatel si podle místních podmínek upravuje svoje propozice a je možné najít mnoho různých podob. Já mám na mysli Ironman, závod na 3,8 km plavání, 180 km na kole, tentokrát silničním, a 42,2 kilometru běhu, to je maraton. Kdybych měl silničku, to neznamená, že bych si ji nemohl koupit nebo jen na závod samotný půjčit, byla by šance na účast větší. Podstatné ale je, jestli bych na to měl. Uplavat sto metrů bazénu po skoku s bloku za minutu a půl se dá, uplavat sto metrů na volné vodě za tři minuty se také dá, ale už se nedá počítat čas tří minut na každých sto metrů na vzdálenost téměř čtyř kilometrů. Kdyby se podařilo na tuto vzdálenost udržet rychlost pět minut na sto metrů, strávil bych ve vodě sto devadesát minut, tj. tři hodiny a deset minut. Sto osmdesát kilometrů na kole při průměru dvacet pět za hodinu představuje čas sedm hodin a dvanáct minut v sedle kola. Za sedm hodin už bych asi nevěděl, jak si mám tu prdel opřít o sedlo, aby mě nebolela. Následující maraton, kdybych ploužil aspoň rychlostí osm kilometrů za hodinu, by představoval dalších pět hodin a sedmnáct minut na trati. Když to jeden sečte, dostane se na čas patnáct hodin a třicet devět minut. To nepočítám čas na přezutí, převlečení a občerstvení, nedej Bože, na odstraňování technických problémů na trati. Kdybych se v celkovém součtu časů dostal na sedmnáct hodin, byl bych na sebe pyšný. Otázkou zůstává, zda by na mě pořadatelé ještě v cíli čekali. Ti výteční plavou do hodiny, kolo jedou do pěti hodin a za další tři mají maraton, to je asi devět hodin „na trati“, ti nejlepší plavou o deset minut rychleji, půl hodiny zkrátí ještě kolo a ještě dalších deset minut na maratonu. Co z toho plyne? No přeci, že když jsou takoví borci v cíli, já se nacházím někde na obrátce trasy pro kolo, čeká mě tedy ještě devadesát kilometrů na kole a následný maraton. Bude nějaký organizátor ochotný přijmout takovou sračku jako já na startovní listinu? Kdyby byl, já to bych byl býval zkusil. 

Po vyslovení „kdyby“ není nutné vždy vidět jenom negativní aktivitu. I „kdyby“ může mít pozitivní dopad na výsledek. Neplatí tedy rčení: „Kdyby – chyby“. Zdůvodnění je velmi jednoduché. Vyběhneš nebo vyjedeš a potkáš se s nepříjemnou situací. Teď není rozhodující, jestli Tě začne píchat v boku při běhání, roztrhne se Ti tkanička u boty, máš defekt na biku nebo začne foukat, pršet, sněžit nebo dokonce začnou padat kroupy. Máš pořád volbu, buď se vrátíš anebo pokračuješ. Když se vrátíš, můžeš konstatovat, kdybych se na to ne..., mohla být statistika bohatší. Ale když se nevrátíš, je to pozitivní, protože políčko je zaplněno a už se nikdo nikdy nebude pídit po tom, jestli to byl kus osobní odvahy pokračovat namísto vrácení se. 

Kdyby zdraví dovolilo a kdyby vnoučata byla hyperaktivní, jel bych s nimi maraton. Otázka zní, jestli by to nebylo obráceně, že by oni jeli se mnou, aby mě „pohlídali“, kdybych kolaboval. Kdyby k tomu došlo, mám představu, jak by to mohlo probíhat. Kdyby Tě to zajímalo, čti dál a určitě se to dozvíš.

Tak jsem si přečetl, že máme vzdát hold mrtvému kamarádovi. To jsem si přečetl v časopise Mountain Bike Action[1]. Tak jsem si myslel, že zase někdo někde srazil někoho autem a letmo jsem se zahleděl. Ale už na třetím řádku prvního sloupečku jsem se dozvěděl, že mrtvé jsou šestadvacítky a zabili je sami bikeři. Když výrobci upustili od výroby kol s průměrem 26“ a přešli na kola 29“ a mezirozměr 27,5“, která jsou žádána, jsou šestadvacítky mrtvé. Mrtvé je to, co neexistuje. Tak jsem si pomyslel, že by měl Mike více přemýšlet, protože dokud jezdí poslední bike s průměrem kola 26“, neznamená to, že je šestadvacítka mrtvá, a pustil se do čtení článku. Kdybych věděl, kolik z nás už nepřesedlá na kolo s jiným průměrem, mohla by to být zajímavá statistika. S přibývajícími řádky jsem se uklidnil, a kdybych měl možnost, dostal by Mike ode mě poděkování. Pokud by někdo z výrobců postavil novou šestadvacítku, šel by ji otestovat. Bohužel nás pohltila komerce a bláhoví kupci nových biků si myslí, že pokud nemají velká nebo v krajním případě střední kola, nejsou in. Kdyby věděli, že rozkoš pomalosti je lepší než opojení rychlostí, netoužili by po jiném než šestadvacítkovém průměru. Navíc pro bikery menšího vzrůstu, odhadl bych výškou pod 170 cm, jsou kola s většími průměry problematická vzhledem ke konstrukci rámu velikosti kol, a z pohledu nezúčastněného pozorovatele pohled na takového jezdce vyvolává i úsměv na tváři. Navíc rám s velkými koly není „hravý“. Když já už mám problém točit ve větších rychlostech na trailu vybudovaném na Hvězdě, kde se kluci prohání na freeridech a dirty kolách i s 24“ průměry kol, tak si neumím představit, že tam jedu na 29“. Hold, každý si má zvolit to své a nemá podléhat komerčním tlakům ziskuchtivých firem, které vnucují zákazníkovi myšlenku, že pokud si nekoupí další kolo, jsou out. Já věřím, že žádné kdyby u šestadvacítek nebude. Svět se vyvíjí ve spirále a vrací se do původního bodu jen do trochu vyšší úrovně.   

[1] Mike WIRTH, Vzdejme hold mrtvému kamarádovi, (ročník III, 2015, říjen, dovozce do České republiky a autorizované FOX centrum: Cyklošvec, s.r.o., U Hřebčince 2059, 397 01 Písek), str. 6

 

Běžecké a bikerské emoce

 

Emoce patří k životu, bez nich se nedá projevit ani nadšení, ani radost, ani starost ani smutek. Možná si někdo může myslet, že jsem kliďas, ale moji blízcí by Ti mohli přednášet dlouhé hodiny o mých emocích. Teď Ti prozradím jenom zrnko prachu z pouště emocí, jenom ty, které se vztahují ke sportovním aktivitám.

Dlouho jsem si myslel, že emoce[1] jsou jenom výsledkem nějaké osobní aktivity a taky to tak z následujících řádků bude vypadat, ale zažil jsem i situaci, kdy se mě zmocnily emoce po vtipu na jedné společenské události. Řeči se vedou, víno se pije a nálada se stupňuje. Bylo to už nějakou dobu po tom, co jsem opustil JCBRN Defence COE a nebylo asi o čem už mluvit, tak se přešlo na sport. Když jsme se dostali k diskuzi o další společné účasti na „býkovi“, dostal jsem otázku: „Jak se dělí sportovní kategorie na COE?“. Normálně jsou juniorky, „zdatné“ ženy podle věku, junioři, „zdatní“ muži podle věku a potom veteránky a veteráni, kteří při masovějších akcích jsou také podle věku. Samozřejmě na COE jsou kategorie tři – muži, ženy a Čimo. Nezjišťoval jsem, jestli to platí ještě dnes, kdy se personál obměnil, ale tenkrát se tomu všichni smáli. Nevím, jestli to mám brát jako uznání a poctu nebo se nad sebou zamyslet, zda opravdu nepatřím do kategorie cvok, fanatik, blázen, šílenec, magor a maniak.

Slušností bude začít běžeckými emocemi. Nejen za čtvrtstoletí aktivního běhání, ale i při běhání, když se na biku nedalo, si moc emocí nepamatuji. Dlouho jsem přemýšlel, jaké emoce mi vlastně běhání přináší. Běhání je droga, to už jsem říkal, ale to nejsou emoce. Ani volně jedoucí traktor na polní cestě nepředběhneš, jestli si myslíš, že ano, nezkusil(a)s to. To by byl pocit „Předběhnout aspoň po polní cestě jedoucí traktor!“

Běhání sprintem, tak to není pro mě žádný slastný pocit. Běhání dlouhých tratí, nad tím by se dalo ještě uvažovat, ale dlouhá trať není dvacet ani třicet kilometrů. Dlouhá trať začíná od maratonu a ten jsem nikdy neběžel. Nevím, jaké emoce bych prožíval na startu, při běhu maratonu a případně v jeho cíli.

Jsem smutný, že po tak dlouhé době strávené běháním, nejsem schopen najít jednoznačně běžeckou emoci, o kterou bych se mohl podělit. Jestli znáš čistě běžeckou emoci, dej mi vědět, budu nad tím také uvažovat.

Měl jsem připravený seznam běžeckých emocí, ale ten se postupně zkracoval. Emoce uklouznuté nohy nebo skopnutého palce u nohy přináší určité emoce, ale v závěrečném hodnocení taková akce patří mezi zranění. Emoce spolknuté mouchy patří, stejně jako emoce počasí, jak k běhání, tak k biku. Nakonec ze seznamu zůstala jenom emoce vypnuté hlavy, ale tu jsem taky vypustil, protože není typická jenom pro běh, ale i pro kolo. Pokud nevíš, co je to vypnutá hlava, tak si představ stav, kdy v pohodě běžíš a nejednou se probudíš a zjistíš, že jsi úplně někde jinde. Úplně stejné je to na kole. Jedeš, projedeš určitý úsek a uvědomíš si, že si vlastně neuvědomuješ, jak je to možné, že jsi už někde jinde. Nevíš, jak jsi překonal(a) úsek několika stovek metrů, někdy i několika kilometrů. To je ta lepší varianta vypnuté hlavy. Ta horší je, když se probudíš na zemi. Prostě upadneš a teprve pádem se dostaneš do reality. Dovedeš si představit, že se do takového stavu dostaneš na rušné silnici nebo při běhu ve skalnatém terénu. To by ses také mohl(a) probrat na nemocničním lůžku, v té lepší variantě, při té horší by ses nemusel(a) už probrat vůbec.

Probíral jsem tento stav na „odborné debatě“ s RO, vždy byl na maratonech horských kol přede mnou a dodnes má víc najeto než já, i když už závodění z důvodu zvýšení vlastní hmotnosti o kovové destičky a šrouby, které mu drží kosti pohromadě, odložil. Tvrdil, že se stavu „vypnutá hlava“ říká sportovní demence. Tak jsem se na tento termín podíval a nedomnívám se, že trpím sportovní demencí. Ve studnici poznání internetu jsem šel přímo na odborný web, před jehož vstupem stálo varování: „Následující stránky a informace v nich obsažené jsou určeny výhradně odborné lékařské veřejnosti, nikoliv veřejnosti laické. Pokud se i přes toto upozornění rozhodnete pokračovat ve vstupu, berete tím na vědomí, že dále uvedené informace nejsou určeny laické veřejnosti ale lékařům a jiným lékařským profesionálům, a to se všemi důsledky z toho plynoucími včetně možnosti chybné interpretace dále uvedených informací“[2]. Vzal jsem to na vědomí a vstoupil do problematiky demence. Tam jsem se dozvěděl, že „Demence jsou závažné psychické poruchy, jejichž podkladem je organické postižení mozku (včetně tzv. symptomatických postižení, jako jsou např. některé intoxikace). Jsou to zpravidla progredující choroby, vedoucí až k plné nesoběstačnosti postižených. Nezřídka základní příčiny demencí představují i základní příčinu smrti (např. Alzheimerova choroba a další neurodegenerativní demence). Demence v první řadě postihují kognitivní (poznávací) funkce - především paměť, ale také pozornost, rychlost myšlení, řečové funkce, chápání, exekutivní (výkonné) funkce (schopnost provádět složitější, komplexní úkony, být motivován k určité činnosti, správně seřadit jednotlivé podúkoly, provést a zpětně zhodnotit činnost). Kromě postižení kognitivních funkcí však u demencí dochází také k postižení schopností aktivit denního života a k výskytu tzv. behaviorálních a psychologických příznaků demence - poruch chování, emotivity, spánku nebo cyklu spánek-bdění. Proto někdy hovoříme o A B C demencí (z anglických slov Activities of daily living, Behaviour, Cognition)“[3]. K diagnoskování demence slouží řada kritérií, bylo jich vyjmenováno celkem patnáct a už diagnoskování dvou z nich je předpoklad, že člověk je dement. Jedním z nich bylo deteriorace intelektu a další poruchy soudnosti. Deterioration je z angličtiny a znamená zhoršení. Jestli je  tomto duchu jedinec přestává být soudný a ještě k tomu se mu přidá inteligence houpacího koně, potom asi platí, že neexistuje zdravý jedinec v oblasti demence, ale pouze nedostatečně vyšetřený. Ale opusťme odbornou půdu a vraťme se zpátky na zem. Sportovní demence existuje, zejména u takových sportů jako je box, u fotbalistů, kteří rádi hlavičkují a u dalších sportů, zejména kontaktních, jako např. zápas, kdy bývá jedinec vystaven nadměrným otřesům na hlavu. Ale sportovní demence nemá asi nic společného s mým stavem vypnuté hlavy.

 

[1] Definice: Emoce jsou psychicky a sociálně konstruované procesy, zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti, provázané fyziologickými změnami, motorickými projevy (mimika, gestikulace), změnami pohotovosti a zaměřenosti. Hodnotí skutečnosti, události, situace a výsledky činností podle subjektivního stavu a vztahu k hodnocenému, vedou k zaujetí postoje k dané situaci, (http://cs.wikipedia.org/wiki/Emoce, z 1. srpna 2014)

[2] Převzato z: Doc. MUDr. Roman Jirák, CSc., Demence, (http://zdravi.euro.cz/news/check-pro?id=457923&seo_name=postgradualni-medicina, ze dne 20. 8. 2017)

[3] Převzato 20. 8. 2017 z: http://zdravi.euro.cz/clanek/postgradualni-medicina/demence-457923

 

S vypnutou hlavou souvisí hlava zapnutá. To nejsou emoce, to je stav, když se v hlavě rodí různé myšlenky, nesourodé nápady i důležité informace. Najednou si uvědomíš, že jsi něco neudělal a musíš si to říct nahlas, aby úkol nebyl opět zapomenut. Nebo Ti přijde na rozum nápad, jehož realizací se Ti podaří vyřešit složitý problém, nad kterým už trávíš delší čas a nevíš jak na to. V takových situacích je důležité mít jakékoliv záznamové médium, s papírem a tužkou to bývá složité, ale mobil se zpravidla najde, potom stačí jenom slovíčko uložit do poznámek, anebo když máš u sebe „chytrý“ mobil, stačí zmáčknout potřebnou ikonku s diktafonem a příslušnou informaci si zaznamenat. Hlavně nesmíš zapomenout, že máš příslušnou poznámku v mobilu. Tam jí bude dobře tak dlouho, dokud nezjistíš, že ji vlastně už vůbec nepotřebuješ.

A potom jsou situace, kdy hlavu napadají samé „kraviny“. Z ničeho nic se v hlavě usadí nějaká melodie, k melodii se vybaví původní text, který se okamžitě změní v situační gag, komický nápad, který se někdy vztahuje i ke konkrétní situaci. Například běžíš, makáš do kopce, teče z Tebe jak z vola, srdce už víc pumpovat nemůže, krok se zkracuje, ruce se přestávají pohybovat a hlava Ti říká: „Teprv´ v prvním kopečku – neposer se chlapečku. – Jestli tu teď zastavíš – tak se z toho pozvracíš“. A potom jsou tu úpravy na melodie různých písní. Běžíš a z ničeho nic v hlavě slyšíš: „Když jsem byl mlád, bývala Ascalona nejhezčí osadou, kterou jsem znal…“. A do toho se Ti zamíchá: „Když jsem byl mlád, běhal jsem moc rád, i když mi klouby vrzají, já běhám dál…“.

Nebo jedeš na kole a dostaneš se do úseku s prudkým sjezdem plný výmolů. Ruce křečovitě napnuté, ukazováčky na brzdách, trup vodorovně s terénem, zadek za sedlem a v hlavě Ti zní: „Když jsem šel z hub, ztratil jsem zub. Našla ho Jolana z křivejma nohama. Já ni dup…“ A z toho Ti vyvstanou na rozum slova: „Když jsem jel z hor – stihnul mě hrom. – Blesk k zemi poslal – já jsem se posral“. Na myšlenku přichází i docela snobské rýmovačky, například: „Když jde Čimo večer spát – o bajku si nechá zdát – jak se cílem provalí – na bednu se postaví“.

Na rozum nemusí přicházet jenom odrhovačky, ale dokonce i známé písně nebo přímo i písně „budovatelské“. V jedné takové dělnicko-rolnické písni, kde také vyjely i kombajny do polí, se zpívá: „Vesele, vesele, do továrny dělník jde. Vesele si zapíská, když mu soustruh zahvízdááá. Vesele, vesele, do továrny dělník jde…“. A co to udělá s osamělým jezdcem v lese? Prostě mu na rozum přistane asociace v podobě: „Vesele, vesele, jede bajker po lese. Vesele si zapíská, když mu brzda zahvízdááá. Vesele, vesele, jede bajker po lese…“.

Co s tím chceš dělat. Prostě je to v hlavě a pořád se to opakuje, dokud zase hlava nevypne. Třeba si řekneš: „Zahazuji tuto myšlenku!“, ale ona nemizí. Potom jsou situace, že si myšlenku opakuješ, aby se neztratila. A co ona udělá? Nenávratně se ztratí, právě když se k ní potřebuješ vrátit, protože sis vzpomněl(a), že to bylo v lese v hlavě a potřebuješ to z ní teď dostat, tak se to nedaří a nedaří.

Přichází na mysl nejen průpovídky a popěvky, ale i celé příběhy. Jedna „Grossmannovská povídka“ se dochovala až do Zpovědi. Jirka Grossmann[1] byl autorem mnoha povídek, řada z nich začínala slůvkem „jak“, například „Jak jsem se učil kouřit“, „Jak jsme přechovávali bělogvardějce“, „Jak jsme převzali dům do společné péče“, „Jak jsme prosazovali kulturu“, nebo „Jak jsem se stal nezaměstnaným“. Mě při běhání napadla povídka: „Jak jsem si málem rozbil dršťku“. Pro neznalé hantýrky, dršťka není kus masa z kůží v dršťkové polívce, ale Tvoje krásná tvář.

Jak jsem si málem rozbil dršťku: Je 18. 2. 2016. Odpoledne se přehouplo do večera, i když tma je prořezávána světlomety aut a lamp pouličního osvětlení už od odpoledních hodin, tma se snesla na město. Únorové počasí je vratké a polední sluneční paprsky večer rychle ustupují klesajícím teplotám. Pražská Stromovka je věrná svému jménu a její stromy a keřové porosty brání slunečním paprskům ohřát žulové chodníky natolik, aby zmizely poslední zbytky sněhu. Sbíhání mírného svahu, se zbytky zmrazků při nedostatečném osvětlení chodníku, sebou přináší zvýšenou opatrnost, kratší krok, došlap na celé chodidlo a upřený pohled na chodník před sebou s cílem bezpečně překonat daný úsek. Znalý těchto zásad, nemám problém postupovat vpřed. Najednou jsem z místa mého budoucího pracoviště, lavičky bezdomovce skryté před světly lamp, uslyšel filosofickou debatu. Ochraptělý, podchlazený, prokouřený a propitý slovenský hlas prohlašuje: „Je to ako v tej piesničce“. Chtěl jsem tedy vědět, jak je to „v tej piesničce“ a soustředil se na pokračování diskuze. „Duša nie je človek, Dušan je gay“, pokračoval hlas z temnoty. Člověk by očekával pejorativní, drsný, surový humor, ale dvě významné, docela inteligentní, informace odpoutaly moji pozornost od žulové dlažby plné zmrazků. V očekávání pokračování příběhu o duši a Dušanovi přišel trest za nepozornost na trati. Jedna noha uklouzla rychleji, než druhá dosedla na pevný povrch a pád byl nevyhnutný. Z lavičky namísto pokračování filosofické debaty se ozvalo škodolibé zasmání. Podstatné bylo, že jsem neroztrhal šusťáky, neztratil klíče a hlavně jsem si nerozbil dršťku. Už se ale asi nikdy nedovím, co chtěl dotyčný svým proslovem vyjádřit, i když jsem se o to snažil. Dokonce jsem vstoupil do virtuální reality internetu a bádal, o jaké písničce byla ve Stromovce řeč. Človíček se slovenským dialektem to trochu zkomolil a já jsem si téměř kvůli němu rozbil dršťku. Vystopoval jsem, že nedbale citoval písničku skupiny Morčata na útěku s názvem Dušan je gay. Část textu správně zní: „Před několika lety Dušan se narodil – když ho fotr viděl, do koše ho zahodil. – Už jako malej byl úplně blbej – Dušan není člověk, Dušan je gay“. Až někdy uslyšíte, že „duša nie je človek“, nevěnujte tomu pozornost a pamatujte, jaké z toho plyne ponaučení – mohli byste si rozbít dršťku.

Samozřejmě v sedle kola stráví člověk více času než při běhání, teď to myslím tak, že když běžím hodinu, jsem dost unavený na to, abych doběhl „do sprchy“. Hodina na kole není žádný dlouhý čas, teprve po třech a více hodinách v sedle se tělo těší „do sprchy“. Tak ty největší „hity“ mě napadali hlavně při jízdě na kole. Například ve staré trampské písničce Ascalona, už dřív jsem se zmínil, (skupina Červánci, pojmenovaná podle trampské osady Červánek u Žloukovic na Berounce) se zpívá v refrénu: „Když jsem byl mlád, bývala Ascalona nejhezčí osadou, kterou jsem znal …“. A jak přijde na mysl a začne se vtíravě vrývat do mysli, přijde i asociace s kolem a potom i s běháním a najednou z toho byl životní příběh.

 

[1] Jiří Grossmann, 1941 – 1971, komik, humorista, zpěvák, textař, divadelní autor; s Miroslavem Šimkem, 1940 – 2004, uváděli v divadle Semafor slavné povídky své doby.

 

Osud tě nemine

 

Když jsem byl mlád, kouřil jsem rád.

Chutnala mně flaška, byla ze mě sračka.

Koupil jsem si kecky a vyrazil na stezky.

Splnil si svůj sen, když oběhl jsem Zem.

Pak vyrazil na kole pro stejné ideje.

 

Roky rychle tečou, výsledky se vlečou.

Až v závěru snažení vrátím se já do mládí.

Když dosáhnu mety, zakouřím si s kmety,

Jak sportovní fanoušek dám si také doušek,

lehnu si na kavalec a budu sportovní znalec.

 

Dobrodružství se dá prožít i blízko domova. Jenom naivka si myslí, že ho nemůže nic v blízkém okolí překvapit, protože ho zná. Právě naopak, víš, jak to vypadá v dalekém zahraničí, ale co máš právě za humny, Ti tak trochu uniká. Najednou zjišťuješ, že si na některých místech poprvé. Naučíš se chodit po určitých cestách a na určitá místa, ale že o pár metrů dál je jiný svět, si uvědomíš, až tam zabloudíš. Ano zabloudíš, to je ten správný výraz. Nikdy se tam záměrně nevydáš, protože nepředpokládáš, že tam můžeš něco prožít. V takové situaci vznikl i příběh nazvaný podzimní romantika. Začíná to nevinně. Přichází podzim a počasí se mění tak rychle jako na apríla. Cesty zapadají listím a holé stromy vypadají jinak než v letním hávu. Cesty jsou nejen zaváté listím, ale také mokré a s měkkým povrchem. Když se k tomu přidá i rozmarné počasí, není problém lehce odbočit jinam, než vedla plánovaná trasa. Najednou se ocitáš v úplně jiném terénu, než byl plán a začíná improvizace návratu. Když si k tomu notuješ písničku Poslední kovboj[1], přichází na mysl zcela jiný příběh.

 

Podzimní romantika

1.

Tak jsem si zmýlil cestu lesem, měl jsem už být dávno zpět,

já chtěl být už v teplé sprše a snít svůj bikerský sen. 

Teď tlačím kolo mokrým mechem, hledám cestu z lesa ven.

Nevím, zda jedu správným směrem a sním si svůj sluneční den.

 

Ref:

Tak si jezdí osamělý biker, cestou, kterou zná snad jen zvěř.

Když ho potkáš na svých toulkách, pozdrav, zamávej mu a věř,

že tak jezdí osamělý biker, po cestách, kde nikdo nechodí,

tak si jezdí osamělý biker a městský ruch mu nechybí.

 

2.

Žlutý list kryje mokrý kořen, jak jsem na něj najel kolem,

podzimní den se mi směje, jak jsem byl k zemi rychle skolen.

Projíždím se kolem houští, mimo dráhu pevných cest,

hledí na mě stádo srnek, z posedu mě hlídá myslivec.

 

Ref: Tak si jezdí …

 

3.

V podzimní traktorové brázdě, potom, co jsem vyjel do polí,

v sračkách uvíznul jsem hravě, nestačím se kochat okolím.

Než jsem se z té brázdy dostal ven, mokré boty nohy studí,

Šlápnul jsem si do koňských hoven a tak hledám říčku v údolí.

 

Ref: Tak si jezdí …

 

4.

Slunce za mraky tak nevidí nad krajinou káně kroužící,

jak udiveně na zem hledí, na bikera polem se ploužící.

Jedu známou cestou domů, kapky deště mne bičují,

jsem plný podzimních dojmů, zítra se snad už vyčasí.

 

Ref: Tak si jezdí …

 

Jezdíš pomalu, jezdíš dlouho a z dlouhé chvíle přichází nesmyslné nápady, když náhodou někoho potkáš nebo něco uvidíš. Začíná to nevinně. Jedeš a uvidíš sedět dívku na pařezu. No co, sedí a tupě hledí na toho blba, co kolem ní supí do kopce. Až po chvilce co ji mineš a zase se ponoříš do samoty lesa, Tě jen tak z ničehonic napadne: „Na pařezu seděla …“, k tomu se přidá: „… do voděnky hleděla“. Začíná hledání slov, která se dají kombinovat a rýmovat. Samozřejmě se snažíš najít nejen vodu, ale i bláto, bahno a marast ve spojení s jízdou v terénu. Uvědomíš si, že se jedná o nesmyslnou asociaci lidové písničky U voděnky seděla[2]. Chvilku to brumláš a kroutíš slova, až z toho vznikne úplně něco jiného, co v danou chvíli nemá ani s vodou, ani bahnem, ani s realitou nic společného, ale dává to docela smysl.

 

[1] Michal Tučný, Zdeněk Rytíř, Poslední kovboj

[2] (1) U studánky seděla, do tiché vody hleděla, /:spatřila malou rybičku, jak polykala vodičku:/ (2) Rybičko, ty němá tvář, já slyšela, že kouzla znáš, /:Ty víš, co trápí srdce mé, ty víš, kde můj miláček je.:/ (3) Tvůj miláček je v cizině, hledá si tam štěstí jiné. /:Netrap se, holka, pro něho, najdi si hocha jiného.:/

 

Na pařezu seděla

 

Na pařezu seděla,

Krásného fulla viděla.

Na něm sličného bikera,

Jak na něm dupe do kopca.

 

Ty můj milý bikere,

proč se trápíš do kopce?

Posaď se tu vedle mne,

budem dupat společně!

 

Povídám jí: „Děvčico,

copak nevidíš mé číslo?

Mám před sebou v dálce cíl,

rád bych ho dnes pokořil!“

 

Nápady nepřichází jenom v lese, kde je člověk sám a tíha samoty ho vrhá do myšlenek, které mu mají samotu pomoct zahnat. Nápady přichází i tam, kde je třeba dávat pozor na cestu a mít oči na „šťopkách“ nejen dopředu, ale i dozadu, nejlépe v horizontu 360°.

Takovým místem se staly „pražské stezky“, jak jsem si pojmenoval téměř rovinaté běhání a ježdění na kole podél Vltavy a v jejím nejbližším okolí. Když se téměř z centra Prahy, z části zvané Holešovice, snažíš dostat co nejrychleji na místa, kde už nejsou auta a tramvaje, najedeš do Stromovky a přes Císařský ostrov na pravý břeh Vltavy, do poloviny roku 2017 byla ještě přes Vltavu lávka, která se ale na podzim téhož roku zřítila a nouzově jezdil přívoz, a po proudu se pustíš směrem na Klecany – Husinec-Řež a když je čas i dál. Nejhorší je, že tam není člověk sám. Podél Vltavy je vybudovaná stezka pro chodce a pro cyklisty a pohybují se tam pejskaři, milenci, chodci, běžci, jezdci na in-linech, koloběžkách i na kolech. A dokonce se zde potkáš i s auty místních obyvatel a chatařů, kteří mají své příbytky postavené někdy ve velmi nebezpečné blízkosti koryta řeky. Časem ale i v takovém chaosu se naučí hlava přepínat na odpočinkový mód. Vůbec Ti nevadí, že pořád brzdíš a zrychluješ, vyhýbáš se psům, jejich páníčkům, milencům, běžcům i všem co pro zrychlení svého pohybu používají různá technická zařízení. Většina z nich si myslí, a myslet znamená hovno vědět, jací jsou sportovci. Kdyby byli sportovci, tak nezavazejí na cestě. Zejména některé sportovní pražandy mě fascinovaly svým vzezřením. Navíc jejich image bylo zdrojem neviditelného smíchu a úšklebků.

I při takovém chaosu mě napadlo několik veršů, které se zachovaly jen díky tomu, že byly postupně zaznamenávány na útržky papíru, až z nich vznikla docela dlouhá básnička, která v podstatě vznikala z nápěvu známé písničky od skupiny Olympic „Krásná neznámá“. V jedné ze slok se zpívá: „Když se ti dívám do očí, všechno se ve mně otočí. Musím se tomu začít smát. To jsem zvědav, jak mi budeš dneska lhát“. Začínalo to docela pěkně: „Když se ti dívám do výstřihu …“. Slova se začala nabalovat a nakonec z toho vzniklo úplně něco jiného. Důležité ale je, že přibylo několik dalších desítek kilometrů v sedle kola.

 

Pražské stezky

 

Asfaltové cesty pražské

lákají sportovce zdatné,

in-line, na kole či pěšky.

Copak za to jeden může,

že blokují provoz stezky.

 

Když tě potkám z protisměru

dívám se ti do výstřihu,

pak sjedu na tvůj břišní bal.

Copak za to jeden může,

že to tvůj dominantní „sval“.

 

Když tě na stezce dojíždím,

Tvůj zadek já si prohlížím.

Potom si to rychle srovnám.

Copak za to jeden může,

že to vedle tebe nedám!

 

Proč se tolik každý diví

když se řítím jako divý?

Proč ohrnují raťafák?

Copak za to jeden může,

že kolem projel Moravák?

 

Kdyby se teď chtěl nějaký Pražák pohoršovat, omlouvám se. Nejsou všichni takoví, jak jsem je popsal v Pražských stezkách. Od Vltavy se dá vyjet i do úplně jiného světa. Není důležité, jestli je to po turistické červené, žluté nebo modré anebo úplně mimo značené cesty. Důležité je, že se dostaneš do zcela rozdílného terénu. Můžeš přes kořeny, kameny, přes brody, z prudkého kopce na brzdy i sesednout a tlačit opačným směrem. Jedno ale i pohoršený Pražák musí přiznat – takové typy, jaké jsem popsal v Pražských stezkách, na těchto úsecích nenajdeš. Na neznačených cestách se už potkává stejná krevní skupina a dokonce se vzájemně zdravíme. Ti co šlapou do kopce, dostávají přednost od těch, co sjíždějí dolů a v brodu dostává přednost ten, který má větší nájezdovou rychlost, protože v brodě se už nebrzdí.

A podobný je příběh i následující rýmovačky, která vznikla na písničku Jupí, čerte (skupina Greenhorns a její interpret Jan Vyčítal). Tento příběh ale nevznikl ani v lese ani na rozpálené asfaltové stezce. Má počátek v lese, ale vnikl v době, kdy nebylo možné se po lese prohánět. Je to vlastně takový následek stesků nad zdravotními problémy těla, které nedovolují vyrazit vyplavovat adrenalin, kdy ani adrenalino-efedrinový efekt nepomůže překonat tělesný stav a je možné se jen smutně dívat na okolní zelenou krajinu. To ale neznamená, že i v takovém stavu přichází jen chmurné myšlenky. Právě naopak, na mysl přichází ironie, tak prý typická pro český národ v těžkých dobách. Prostě a jednoduše, je třeba si ze sebe udělat trochu srandu. Taková situace nastala i v době, kdy jsem si „nabořil“ žeberní koš řídítky svého Knollyho. Ve výše uvedené písničce je obdobná situace. Chlápek se chlubí, jaký je borec, až nakonec je jasné, že neslavně skončil. A vlastně úplně stejně to dopadlo i se mnou.

 

Jupí, Čimo

 

To bylo na Hvězdě o sobotě, skoky jsem tam trénoval,

docela v pohodě, pozornost tomu nevěnoval.

Jel mezi stromy přes kořeny a šišky co vítr jim vzal,

šáhnul na brzdy a přes řídítka přepadal.

 

Povídám jupí Čimo, tos tomu dal

a na nohy se dral.

Šáhnul si na žebra a zasténal,

jedno z nich si polámal.

 

To bylo v lese na kamenech, přes které jsem přeskakoval,

že byly mokré, jsem nevnímal a tempo navyšoval.

Kolo mi uklouzlo a já rychle k zemi se bral,

teplo těla nevnímal.

 

Povídám jupí Čimo, proč jsi tam jel

a okem na nohy sjel.

Šáhl si na lýtko a zasténal,

krev jsem si utíral.

 

To bylo v poli po velkém dešti, kde kola se bořila.

Tady nebylo jiné možnosti, jinudy cesta nevedla.

Tak do pedálů jsem prudce hrábnul, patka se v tom zlomila.

A potom než jsem brvou hnul i s tělem do bahna zapadla.

 

Povídám jupí Čimo, tos to sprasil,

šance není, abys to spravil.

Na rameno mazlíčka jsem si dal

a domů s ním pochodoval.

 

Krizové situace, hraniční situace, náročné situace, je jedno jak daný stav pojmenuješ, jsou takové, kdy ne všechno jde tak, jak si člověk původně představoval. Když vyjíždíš v létě, tak si s sebou vezmeš něco na pití, na jaře to zpravidla podceníš a dostáváš se do „vláhového“ deficitu. Po příjezdu máš naběhlé žíly, jako kdyby tvoje tělo trpělo na křečové žíly a každou následující sekundou by mělo dojít k jejich prasknutí. Dokud do sebe nedostaneš několik litrů tekutin v následujících minutách a hodinách, klidně můžeš u doktora křečové žíly úspěšně simulovat. Právě při jedné takové cestě se vloudila nota „žízeň je veliká …“. To je z písničky Slavíci z Madridu[1]. Začalo to žízní a postupně se nabalovala další slova, až z toho vznikl příběh. Co taky dělat na dlouhé osamocené cestě než trpět samomluvou. Nejtěžší je si uchovat myšlenky v paměti do doby než se dají na papír. Nejezdím s mobilem, do kterého se dají myšlenky hned nahrát. Nejraději mám rozměrově malý mobil s výtečnými funkcemi – umí zavolat, poslat SMS a vzbudit. Všechno ostatní je zbytečné. Tak nezbývá než si držet v hlavě nápad do doby, než je zdokumentován. V opačném případě se odebírá do „věčných lovišť“ a už se zpravidla nikdy nevrátí. Asi byla v daný den mimořádně výhodná konstalace hvězd, protože se podařilo udržet celý romantický příběh. Až později se formoval úvodní příběh a byl vlastně uměle do textu doplněný, protože vznikal původně na jinou Matuškovu píseň, ve které zpívá: „chůze mokrou kaluží chlapa jenom otuží …“[2].

 

[1] Slavíci z Madridu - Nebe je modrý a zlatý/bílá sluneční záře/horko a sváteční šaty/vřava a zpocený tváře.//Vím, co se bude dít/býk už se v ohradě vzpíná/kdo chce, ten může jít/já si dám sklenici vína.// Žízeň je veliká/život mi utíká/nechte mě příjemně snít/Ve stínu pod fíky/poslouchat slavíky/zpívat si s nima a pít.//…// (hudba: Hugues Antoine Jean Auffray, původní text: Pierre Charles Marcel Leroyer, český text: Ivo Fischer, zpěv: Waldemar Matuška, sbor: Olga Matušková

[2] Kluci do nepohody – hudba Jaromír Klempíř, původní text Ivo Fischer, zpěv Waldemar Matuška

 

Bikerská romantika

 

Jet měkkým povrchem

není žádným požitkem.

Na skalnaté ploše

zas to krásně klouže.

 

Únava veliká,

dál cesta daleká,

nezbývá než šlápnout,

a k domovu táhnout.

 

Lesem se prodírat,

bahnem se brodívat,

deštěm se umývat,

sluncem se sušívat,

větrem se ovívat,

a do dna život žít.

 

Nejlépe v altánku u lípy

poslouchat slavíky,

pít vínko ze sklenky,

rozjímat a bdít.

 

Za letních červánků

máchat se v bazénku,

pít bublinky ze džbánku,

líbat se se ženou a snít.

 

Lesem se prodírat,

bahnem se brodívat,

deštěm se umývat,

sluncem se sušívat,

větrem se ovívat

a do dna život žít.

 

Takové básnické nápady jsem nedostával jenom já. Běžně se stává, že v rádiu se hrají písničky opakovaně několikrát za den, nebo do auta máš nahrané písničky k poslechu a při dlouhých cestách v zahraničí nebo v kopcovitých oblastech, kde je nedostatečný rádiový signál tvé oblíbené stanice, posloucháš k pohodové jízdě své oblíbené písničky. Když jedete spolu dva, neuvědomíš si, že tě napadl právě úryvek některé takové písničky až do okamžiku, kdy se ti vrátí odezva. Taková reakce má potom své pokračování, které žije svým samostatným životem.

Příběh se sponzorem začíná za krásného slunného letního počasí, které přímo láká vyrazit do přírody. Zkontroloval jsem naše stroje a vyrazili jsme. Zpravidla musím být ten druhý. Někdy je to na bednu držet se v závěsu a tak přitom vymýšlím něco na zpestření. Nácvik jízdy po zadním kole, brázdím cestu od pangejtu k pangejtu nebo v krajním případě mě napadají nesmyslné písničky a rýmovačky. Ten osudný den, kdy jsme byli teprve na třicátém kilometru, což je pro mě tak na půli cesty a pro moji ženu už na rochtání ve vířivce, jsem neprozřetelně pronesl: „Chtěl bych být medvídkem …“, to je Michal Tučný. Odpovědi následovaly hned dvě: „Chtěl bych být tankistou …“ a „Chtěla bych být s tankistou …“, a inspirace byla tady. A přichází nápad vymyslet píseň pro tankisty k 35. výročí jejich promoce. Text vznikal samostatně a cíleně pro úzkou skupinu osob. Po světě chodí i jiní tankisté než zmíněný ročník, tak si ho mohou přečíst i s těmi, kteří v některých částech neví, o čem je řeč. Hudební verzi v přílohách nehledej. Tak abych to uzavřel, emoce hlavy zapnuté nepřichází jenom na osamělého jezdce po třech a více hodinách jízdy, ale také při společné jízdě na vzdálenosti podstatně délkou i časem kratší.

Vlastnímu textu na hudební motiv předcházel i básnický úvod, který se podařil. To si myslím já, i když myslet znamená hovno vědět, a musím se pochválit, protože nikdo mě tak nepochválí jako já sám sebe. Faktem ale zůstává, že se začínám opakovat. Ne úplně, ale prostě některé rýmy už tady byly.

 

Mám život rád

Když jsem byl mlád, kouřil jsem rád,

chutnala mně flaška, byla ze mě sračka.

Pak splnil jsem si sen, když oběhl jsem Zem,

a vyrazil jsem na kole pro stejné ideje.

 

Potkal jsem vám dámu, loučil jsem se s ní až k ránu.

Abych zůstal dlouho mlád, dělám to s ní stále rád.

Jednou jsme to dělali spolu – na třicátém pátém kilometru

na rozum mně přišel rým, že medvídkem rád bych byl.

 

Na to má milá odpoví, proč ne tankistou můj milý.

Chtěla bych žít s tankistou, jsou tak roztomilý!

Tak jsem do pedálů šláp a opíjel se představou,

že já jsem tím roztomilým tankistou.

 

A jak jsem při té jízdě lesem snil,

Romantický život tankisty se mi vybavil.

Příběh tomu moje milá dala

a píseň o tankistovi přichystala.

 

A výsledkem je společné snažení, které bylo mnohokrát zkritizováno, několikrát přepsáno a dokonce zavrženo. Nakonec se ale podařil najít přijatelný kompromis, jehož výsledek můžeš posoudit. Dopředu ale říkám, není to žádná velká sláva.

 

Chtěl bych být tankistou

 

Na nohy kanady, na sebe maskáče vzít,

u pasu granáty a na hlavě blembák mít,

malou polní s VOPkou na zádech nýst

a netrápit se, že právě teď nemám co pít a jíst.

 

Chtěl jsem být vojákem,

nosit maskáč a flintu s bodákem,

chtěl jsem být vojákem,

už jen protože vojákem jen zdravý junák může být.

 

Pak uviděl jsem tank – jak se v terénu houpá,

zvířený prach i dým z  výfuku stoupá,

tak já opustil flintu a své bigo sny,

bez slz a váhání šel jsem mezi tankisty.

 

Stal jsem se tankistou,

s kuklou a v čerňákách s pistolí na prsou.

Stal jsem se tankistou,

protože než pochod blátem - mám jízdu tankem rád.

 

Tankista není žádné béčko – ať v tom máme jasno,

překážkovou dráhu i metr piv zdolá snadno.

V náročném terénu s tankem poradí si hravě,

ať pod pásy má prach či bláto nebo závěje.

 

Je lepší být - pryžákem,

než vodouchlazeným - pěšákem.

Je lepší být - pryžákem,

protože tankista byl a bude pozemního vojska král.

 

Vidím tank, jak smykem v terénu zatáčí,

slyším, jak jeho dvanáctiválec burácí,

ovládám jeho kanón stabilizovaný,

a cítím, jak jsem do něho zamilovaný.

 

A tak jsem tankistou

a často čichám naftu vyjetou.

A tak jsem tankistou

a spím na krovkách pod plachtou, jak já mám ten kolos rád.

 

Na sedačce řidiče s eL-Péč-kem na krku,

do hlubokého brodu řítím se pod vodu,

bedlivě sleduji svůj směr na gyru,

a modlím se, ať ve zdraví z vody vyjedu.

 

Stále žije tankista,

není třeba být žádný pesimista.

Stále žije tankista,

už jen protože za mrazu i za slunka má život rád.

 

Plnění nafty, oleje, uložení munice,

provedení tankových zbraní rektifikace,

ladění rádia, napnutí pasů kontrola,

to správný tankista dělá stále dokola.

 

Zůstal jsem tankistou

a i když už jsem dnes - jen penzistou,

zůstal jsem tankistou,

budoucnost mám nejistou, ale tankistou jsem zůstal rád.

 

Potkala jsem na procházce mladého sokola,

nakrátko ostříhaného, téměř dohola,

docela vtipného, říkal, že je tankista

a požádal, zda nechci být jeho nevěsta.

 

Vzala jsem si tankistu,

v čerňákách od mazutu.

Vzala jsem si tankistu,

už jen protože s tankistou se v životě nenudíš.       

*popřípadě - jde přece život snáz.

 

Říkám Vám, a možná to bude znít velmi krutě,

že věnoval se víc než mně své milované rotě

a i když jen ponožky mu stály v koutě,

dala jsem mu šanci, aby zůstal v mém životě. 

 

Zůstala jsem s tankistou,

který od mládí kříži cestu mou.

Jsem stále s tankistou,

už jen protože můj tankista má mě stále rád.

 

Jsem stále tankistou,

i když nosím bačkory s bambulou,

jsem stále tankistou,

už jen protože životní lásku mám stále rád.

 

Jsem stále s tankistou,

i když nosí bačkory s bambulou,

jsem stále s tankistou,

už jen protože můj tankista má mě stále rád.

 

Nakonec z toho vznikla docela jiná písnička, možná i za pár let bude dostupná na stránkách youtube:

https://www.youtube.com/watch?v=SvF-TAFBJMc 

Zatím tam je, nedal jsem ji tam já, ale náš spolužák. Když nebude k nalezení na výše uvedené adrese, možná se podaří najít přes vyhledávač jako "Tankista 1983"

Z předchozích stránek plných emocí by se mohlo zdát, že nejsou samostatné běžecké emoce, ale není tomu tak. Řada z nich se ale spojuje s řadou dalších činností. Nakonec mně zůstala jenom běžecká emoce hlubokým sněhem. Možná se to nezdá, ale takový běh osamoceného běžce sněhovou plání, kdy se nohy boří do hlubokého sněhu a každý další krok se stává těžším a těžším až do stavu, kdy už běžec nemůže zvednout nohu nad úroveň sněhové pokrývky, nastává emoční rozhraní – buď ano, nebo ne. Když to dokáže a doběhne až na místo, kde se už nohy neboří, dostaví se emoce nesmírné úlevy a potěšení, že nezastavil a dokázal to. Nebo to nedokáže, zastaví, a psychicky se hroutí nad vlastní slabostí.  

A teď přichází na řadu ta správná dávka emocí. Bike, krásný bike, už na pohled je emoce sama. K tomu samozřejmě patří představa ladného pohybu vzduchem po dosažení té správné adrenalinové rychlosti, také představa průjezdu hlubokou vodou nebo řídkým tekoucím bahnem a na závěr slastný pocit vítězství a zdvižené ruce nad hlavou na stupni borců. Realita bikerských emocí je trochu jiná, zpravidla, tedy až na výjimky, nemá přihlížející nadšené davy diváků ani slávu. Naopak, biker je při nich sám a cítí chlad své kůže, teplo své vlastní krve, bezmocnost a bolest. V případě, že se podaří případům, zmíněných v předcházející větě, vyhnout, jsou emoce krásné a stojí za to si je prožít plnými doušky. 

Rychlá jízda láká mladé i zkušené. Rozjet to, není problém, zastavit, to už bývá horší. I já jsem podlehl pokušení zkusit, co to jede. Opojení rychlostí má své kouzlo, ale horské kolo moc rychle nejezdí ani s kopce. Zákony fyziky pracují neúprosně. Své emoce si samozřejmě můžeš užít i rychlou jízdou. Jízda maximální rychlostí s kopce na horském kole nad 50 km/hod je už pěkný šrumec. Rychlost přes 60 km/hod je o život i na pevném, kvalitním povrchu. Malá, bezvýznamná chybička může být poslední v životě. Rychlost přes 70 km/hod jsem nepřekonal. Hlavně na počátku ježdění jsem zkoušel, co to jede. Hned první měsíc ježdění jsem už 7. dubna 2009 jel z Hvězdy do Těšňovic rychlostí 61,2 km/hod a o pár dní později při sjezdu Nová Dědina – Kvasice 64,4 km/hod.  V létě 2009 jsem zaznamenal už 65,8 km/hod. V roce 2010 jsem posunul rekord na hodnotu 68,4 km/hod při sjezdu z Nové Dědiny do Kvasic. Z Bunče do Zdounek jsem dosáhl maximální rychlosti také v roce 2010, ale bylo to pouhých 61,8 km/hod. Kdo zná výše uvedené terény, tak se možná tomu diví, ale nejzajímavější je zjištění, že rekord mého snažení padl v zimě na závěr jezdeckého období v roce 2017. Druhý nejlepší výkon byl za tepla a sucha. Při výjezdu na Brdo jsem se vracel přes Bunč a Kostelany a právě při sjezdu obcí Kostelany, kde je krátký sjezd do „centra“ k hospodě, jsem dne 30. června dosáhl 69,2 km/hod. Hranici 69 km za hodinu jsem přesáhl maximálně v zimním období. Dne 27. prosince 2017 jsem sjížděl z Nové Dědiny do Kvasic, navlečený do zimního oblečení, bylo po slunečním poledni už zataženo a foukal nepříjemný vítr. Fičel nejen vítr, ale fičel jsem i já. GPS ukázala maximální okamžitou rychlost 69,8 km/hod. Celé dvě desetinky pod magickou hranicí. Buď to tam je, nebo to tam není, prostě sedmdesátka tam nebyla.  Zpětné hodnocení těchto rekordů mě vede ke zjištění, že lepší pomaleji domů než rychle na hřbitov. Jenom mezi náma - v létě 2020 jsem jel ze Zelené Hory do Pustiměře a Samsung Cover 4 zaznamenal rovných 70 km/hod, ale to nepočítám, protože mobilní měření je sice také měření, ale originální GPS lépe kreslí trasu, detailněji tvaruje projetý reliét a samozřejmě přesněji měří rychlost, jak průměrnou, tak i tu maximální.

Není problém jezdit na kole, když umíš jezdit. Umíš ale opravdu jezdit? Kdo nespadl, nemůže o sobě prohlásit, že umí jezdit.  Spadnout se dá vždycky, jak by řekl klasik, nehoda není náhoda. Spadnout, když chci, je dávka emocí. Zkoušel jsem plánovitě padat. To jsou emoce, to je adrenalin, to je panický strach. Jenom se rozhodnout, že si zkusím spadnout, trvá dlouho. Potom následuje přípravná etapa, to je hledání vhodného místa a času. Není dobré, když někdo vidí, jak sebou mrskáš o zem. Není dobré, když sebou mrskáš o tvrdou zem. Není dobré, když to děláš, až když zjistíš, že to neumíš a potřebuješ to umět. Já jsem na to přišel, když jsem vyjel poprvé s botami v zámcích. Zaklapnuté kufry spolu s nedostatkem zkušeností Tě pošlou k zemi jak zralou hrušku. Pádů do této doby jsem absolvoval několik, ale vždy jsem vyletěl z kola a po dopadu se válel. Teď se válíš s kolem a nejde to tak rychle a pohodlně. Docházíš k poznání, že je nutné pohyby nacvičit. Musíš se naučit dvě věci, (1) rychle se vyklapnout a využít dřívějších zkušeností a (2) padat i s kolem. To první se dá naučit téměř bezbolestně na pevné, rovné cestě, to druhé se učí hůř. Donuť hlavu, ať Ti hodí tělo na zem. Nejdřív jsem to zkoušel do svahu do mírného náklonu, potom do většího měkkého náklonu. Pustit se dobrovolně do pádu devadesát stupňů na pevný povrch hlava dobrovolně dovolila jen jednou, pak už jsem to nikdy nezkoušel. Vždy to bolí. Zkušenost byla nepouštět se řídítek, lepší padat na rameno než na ruku. Pád na rameno je měkčí, méně bolestivější a zdá se mně i bezpečnější. Zkusit dávat ruku do upažení a brzdit pád, znamená riskovat zlomení zápěstí nebo jiných kostí ruky. Nedobrovolně jsem si vyzkoušel přesun na pevný povrch o devadesát stupňů právě na Apríla 2011 na křižovatce Kostelany – Milovice – Lhotka s příjezdem od Milovic. Odpoledne jsem na kole píchl přední kolo a hodil "drštku". Ale zkušenost zůstat s kolem spojený i na řídítkách se vyplatila. Ne že bych to dělal vědomě, spíš podvědomě. A to se mi právě hodilo při rychlém úbytku tlaku. Pád na asfalt, krátký skluz a tvrdý úder lebky do přilby, která se o asfalt prorazila, to bylo celé neštěstí. Emocí kopec, (1) nebyla již další funkční duše, (2) „sponzor“ mě musel dovést a (3) pád mě vrátil do reality, tedy že vlastně neumím jezdit. Opřel jsem kolo o trnku, sedl si na mez pod druhou trnku, na které v té době žádné nebyly, zavolal si „taxi“, otřel čerstvou jarní trávou krev a tupě zíral na náhodně projíždějící auta. Je pravda, že touto cestou moc aut neprojede ani v době, kdy je dovolenková sezóna.

Další dávku emocí získáš, když se učíš jezdit s kopce. Teď nemám vůbec na mysli dlouhé, rovné, široké, nejlépe asfaltové klesání. Není kopec jako kopec. Někdy stačí jenom velká díra nebo krátký sráz u silnice. Když je to díra, tak zpravidla obloukem rychle sjedeš a zase do oblouku vyjedeš. Možná Ti to dá žaludek do krku a mozek z hlavy, ale pokud neztrácíš vědomí, nic se Ti v podstatě nemůže stát a Tvoje pocity stoupají na úroveň blaženosti. Horší je to, když například sjíždíš s meze na pevnou silnici, na rovně zalomený konec sjezdu. To je adrenalin, to je strach, že se napíchneš na přední kolo a uděláš kotoul vpřed. Ale toto všechno je čajový odvar ve srovnání s nácvikem jízdy ze schodů. Jízda ze schodů přináší vždycky emoce. Mozek Tě naučil ze schodů chodit. Teď se posaď na kolo a ze schodů sjeď. Ani nespočítám, kolikrát jsem zastavil na horní hraně prvního schodu a smutně se díval pod sebe. Ta magická čára hrany prvního schodu je psychicky zdrcující. V okamžiku, kdy ji překonáš, vyplavíš strach a pocítíš nekonečné uspokojení. Každé schody jsou jiné, ale všechny, které sjedeš, jsou okouzlující, ať jsou krátké, dlouhé, s podestou, bez podesty, ploché, široké, strmé, pozvolné, betonové nebo kamenné.

Emoce se dají prožít i při jízdě podél kopce. To je můj termín, odborník by to mohl nazvat jízdou po vrstevnici. Určitě to znáš, široká cesta po vrstevnici, po které lesáci svážení auty dřevo a je pro ně pohodlnější kroužit podél kopce než nakrátko sjíždět a vyjíždět, protože na nezpevněném povrchu je to i za sucha téměř technicky nemožné. Představ si takový kopec, nejlépe holý kopec bez lesního porostu, jen mezi kameny nějaká tráva. Jedeš pěšinkou, o které se nedá říct, že by se právě v tento okamžik dalo po ní jet osobním terénním vozem, už vůbec ne nákladním autem, i když právě pro tento účel byla asi cesta z důvodu těžby dřeva vybudována, z jedné strany se téměř kolmo vzhůru tyčí kameny a z druhé je stejně prudký svah. Zaváhání sebou přináší nepředvídatelné následky. K tomu si představ peloton šílenců, kteří si myslí, že toto je právě ten správný úsek k získání náskoku nad soupeři. Jedeš, co to dá. Každé zrychlení je za hranici Tvých možností. Aniž zpomalíš, a to by bylo normální jednání, kdybys tam byl(a) sám(a), slyšíš za sebou opakovaně „levá“, „pravá“, to jak Tě zezadu upozorňují, že Tě začínají předjíždět. Pokud Tě natlačí na „skálu“ a objíždí „svahem“, tak to ještě jde. V opačném případě je to emoce paniky a smrti v očích. Nesmíš se podívat dolů, protože kolo zpravidla jede tam, kam se díváš. Dívej se tam, kudy chceš projet a máš šanci to přežít.

Nejen s kopce a podél kopce, ale i do kopce se dají prožívat emoce. Ani nemusí být ten kopec tak dlouhý, aby se Tě zmocnily emoce. V dlouhém táhlém kopci trvá dlouho, než se dostaneš na vrchol a emoce, říkající „zastav“. Navštíví Tě na začátku stoupání a neopustí Tě, dokud nezačneš zase klesat. Tyto emoce nejsou zase tak strašné jako emoce krátkého prudkého výjezdu. Krátký prudký výjezd je takový, kdy máš zařazeno na ten nejlehčí převod, zadek máš „zapíchnutý“ do přední části sedla a jazykem lížeš řídítka. To je proto, že musíš sedět na sedle, aby neprokluzovalo zadní kolo, a musíš posunout těžiště co nejvíce nad přední kolo, aby bylo možné zatáčet. Je jasné, že s předním kolem ve vzduchu se zatáčet nedá. To je ten „posed“, který když změníš, tak se kolo postaví na „zadní“ a Ty se velkým obloukem přesuneš na záda a kolo na Tebe. To je emoce, to je přemýšlení jestli to vyjde nebo ne, jestli se svalit i s kolem „na bok“ a zbytek stoupání kolo vytlačit nebo si dokázat, že Ty na to máš.  

Byla i situace, kdy emoce otupí smysly natolik, že uděláš něco, co by Tě za normální situace ani ve snu nenapadlo udělat. Byla situace, kdy jsem doslova a do písmene zahodil kolo do lesa a šel pěšky dom. Protože jsem byl ale ještě dost daleko od domu, vrátil jsem se pro něj. Přitom tomu, co se bude odehrávat, nic nenasvědčovalo. Vrátil jsem s v pátek z bruselské kanceláře odpoledne domů, sice o hodinu později než jsem mohl se závěrem pracovní doby skončit, ale to mě nemohlo vytočit, protože po týdnu se počasí umoudřilo, sluníčko zasvítilo a bylo světlo, teplo a sucho na příjemné projetí poslední den měsíce května 2013. Vyjel jsem sám a těsně před bodem zvaném Bidlo (to je krycí název pro správně rostenou bukovou haluz, na které se dají dělat shyby bez kola i s botami zamknutými do pedálů kola) mně rupl řetěz. To mě vytočilo, protože v tomto období jsem měl technické problémy s kolem, pořád jsem trhal řetězy a už jsem kvůli tomu kontaktoval i svého dvorního mechanika. Měl jsem myšlenku vyměnit kolo, ale doporučil mě vyměnit jen komponenty. Než k tomu ale došlo, bylo třeba ještě měsíc vydržet s tím, co jsem měl. Pořád jsem něco šteloval, pořád jsem dodával další rezervní články z řetězů. A právě v inkriminovaný pátek, když mi rupl řetěz, tak jsem rutinně vytáhl sešívačku a dal se do práce. Ale v tomto období už jsem hovno viděl, na dálku to šlo, ale na blízku bez brýlí, při čtení textu na papíře nebo na obrazovce počítače, jsem byl ztracený. Asi jsem řetěz špatně nasadil na sešívačku, a jak jsem zabral, tak jsem ulomil jehlu, co zasouvá čep. Ulomil jsem to tak nešťastně, že nešel ulomený díl vyšroubovat a ten náhradní, co u sešívačky byl, mně byl na dvě věci, na nic a na h…, tak tento pracovní nástroj mi nebyl v dané situaci nic platný. Ale biker je připravený na všechno, vytáhl jsem druhou, starou, rezervní sešívačku s liškou rezavou na povrchu, nožem kombinovaným s kombinačkami jsem ji rozchodil, řetěz sešil a vyjel. Ale daleko nedojel, po dvou stech metrech jsem byl zase bez řetězu. A to jsou situace pro emoce jak dělané. Sesedl jsem z kola, zvedl ho do výše, jak to dělají vítězové maratonů po dojezdu do cíle, ale už jsem ho nepoložil. Naopak, prudce jsem ho poslal do lesního srázu. A šel jsem lidově řečeno „nasraně“ domů. Kdo zkusil pochodovat v bikerských botách, ví, že lepší je to naboso. Když hlavní emoce opadly, vrátil jsem se, kolo vytáhl zpět do kopce na cestu a zjistil jsem, že nemám řetěz. Připravený biker vytáhne náhradní, sešije a může vyrazit. Ale zase Vám přijde líto ten řetěz v lese nechat, nebyl ještě tak opotřebovaný, aby se nedal využít. Hledání takového řetězu je, pro slepé a vytočené, těžká práce. Nejhorší je, když znáte jenom směr, kterým kolo letělo, vzdálenost se těžce odhaduje. Zajímavé je, že se vůbec z kola svlékl, když zpravidla se někde zadrhne, a ještě zajímavější bylo, že minimálně tři metry dál po směru letu kola, než skončilo kolo. Ale tím emoce nekončí, opatrnou jízdou se přesuneš domů, kolo zbavíš bahna, osušíš a v okamžiku, kdy ho ukládáš na své místo, popadne Tě znovu amok a tak s kolem zatřepeš, až to odnesou oprané bílé košile do obleku. A máš po ptákách. Nezbývá než začít chladnout. Bez sprchy a ve špinavém cyklistickém úboru se dáš do opravy. Už nevíš, co by se dalo seřídit. K dispozici navíc máš druhé kolo (ale nesmíš z něho nic vzít, protože to „sponzor“ nedovolí, žádný kanibalismus není povolen), podle kterého kontroluješ svoje kolo. Vždycky to nějak jde seřídit, jenom ten výsledek je nejistý. Vyhrabal jsem všechny náhradní články řetězů, co jsem měl a posešíval dva poslední řetězy příslušné délky, Vyšlo to tip-ťop, ani jeden článek nezůstal nevyužitý. Co je platné, že po seřízení je všechno v pořádku, když není jistota, že další vyjížďkou se nebude problém opakovat. Tenkrát jsem si dal slib, a co se slíbí, má se splnit. Slíbil jsem kolu, že mu dám ještě jednu šanci a svěřím ho odborníkovi, pokud ale po výměně dílů, opravě a seřízení bude zlobit, skončí opravdu v lese. Ale protože jezdit je třeba, hned druhý den jsem vyrazil, samozřejmě se „sponzorem“, protože jízdou na půl plynu mírně zvlněným a zpevněným terénem je šance, že nebudou technické problémy. Z počátku to sice tak nevypadalo, ale potom jako by si všechno „sedlo“ a dojel jsem bez problémů.

Potom jsou tady emoce z maratónů, maratónů horských kol. Samozřejmě největší jsou vždycky z toho prvního, právě proto, že to bylo poprvé a ty ostatní jsou jenom rutina. Ten „můj“ první způsobil, že jsem začal psát poznámky ze svých pocitů a zážitků a výsledkem je „elaborát“, který právě čteš. Samozřejmě pocity z prvního závodu i těch následujících jsou v části o maratónech, ale své místo si zaslouží i v této části. Každý maratón je jiný, v každém se dá najít hodně emocí. Jenom namátkově mezi emoční faktory je možné zahrnout nejvyšší průměrnou rychlost, adrenalínové sjezdy maximální rychlostí, sešívání řetězů, prasklé duše, pády nejen do bahna, ale i kopřiv a šípkových keřů, šrámy, křeče, bahno i prach, vlezlou zimu i dusné horko, technické průjezdy mezi stromy a kameny, zúženými průjezdy i bahnitými nebo naopak kamenitými brody, vztek a bezmoc z nedojetého maratónu, ale také krásné výhledy z posečených luk na vrcholcích kopců a slast občerstvovacích stanic, kde někdy dostaneš i chleba se škvarky a dokonce i štamprličku slivovice. Kdo nejel, kdo nezažil, nepochopí a zůstává ochuzen. Emoce z maratónů Ti nikdo nemůže vzít, neříkej, že takové zážitky nemusíš, že je rád(a) oželíš. To můžeš prohlásit, až když si to zkusíš. 

O prvním mtb maratonu i prvním nedojetém maratonu není třeba opakovat emoce, které jsou vyjádřeny ve třetí kapitole. Možná jenom krátká zmínka o jízdě vodou při maratonech a nejen při nich. Do vody často nejezdím při nesoutěžních jízdách. Nechci říct, že se vodě vyhýbám, ale že bych přímo vyhledával průjezdy vodou, tak to tedy ne. Něco jiného je, když trasa maratonu je vedena takovým úsekem. Poprvé to bylo hned na poprvé na Vranově. Neměl jsem zkušenost s jízdou v tak dlouhém brodu, ve vodě, která se valila přes osy kol a jejíž výška navíc zkreslovala pohled na kameny ležící na dně toku. Nebyl čas na pořádnou rekognoskaci. Bylo nutné věřit těm, co se předem mnou vrhali do vody. Nebylo třeba si všímat těch, co si právě „prali“ dres. Cíl byl projet důstojně, protože diváci čekající po obou stranách s připravenými fotoaparáty, chtějí mít co nejlukrativnější záběry, a důstojně projíždějící biker je až tak nezajímá. Emoce přišla při ponoření předního kola do vody a potom byla tma. Až když přední kolo narazilo do velkého balvanu pod vodou a odmítalo ho překonat, až když se noha automaticky propadla pod hladinu studené vody, přišlo setkání s realitou. Naštěstí jsem se nepoložil a „jenom“ vytlačil kolo z vody. Tekoucí voda je studená. Dokonce jsem se koupal ve 2006 v srpnovém Bílém Labi na Bedřichově a mám z toho důkazovou evidenci a vím, že taková voda je opravdu studená. Když jdeš do ní dobrovolně a připravíš se na to psychicky, dá se to fyzicky zvládnout. Ale při takovém závodě, kdy tělo je rozpálené, póry naplno otevřené, pot se vsakuje do dresu nebo stéká po odkrytých částech těla, je takové setkání s vodou šokující zkušenost.

Pokud je takový brod s čistou vodou na trati, je to ještě ta lepší varianta. Pokud je horko, zchladíš se. Pokud je mokro a blátivo, trochu vody navíc už Tě nevzrušuje a navíc všechno to bahno, které vezeš s sebou na kole i nohách, se najednou odplaví a neuvěřitelně se Ti odlehčí šlapání. Výjezd a následný rozjezd po takovém průjezdu tekoucí vodou je jako elixír. Kolo se neuvěřitelně odlehčí a zchlazené tělo znovu rozproudí krev do žil. Krásný, dlouhý, rychlý, pohodlný a tedy i bezpečný je průjezd brodem v Holešově při Drásalovi. Shora, z břehu rekognoskuješ terén už při příjezdu, natočíš to na brod, zaaretuješ azimut a rozšlápneš to. Ve vodě nepřestaneš šlapat a na druhé straně vyjíždíš jako jiný člověk. Ale takových úseků není na maratonech mnoho, spíš naopak, já mám více těch opačných emocí. Když počasí není zrovna nakloněno slunečnímu svitu, po několikadenních deštivých dnech je všude plno „měkkého“ terénu a i lesními cestami se valí tekoucí bláto s kamením, je takový maraton bohatý na průjezd mnoha anti-brodů. V roce 2010 na Chřibské 50 bylo takových „brodů“ několik a některé byly i hodně dlouhé. Nevidíš přes bahnitou vodu, čím jedeš, na co nejedeš a jak z toho sjedeš. Kolo si dělá, co chce, skáče v nepředvídatelném směru a každý okamžik Tě chce shodit do toho marastu. To už nemá s emocemi nic společného. To je jízda o přežití, v lepším případě o zdraví. V tomto směru je také zrádná Rohálovská 50. Na úvod je krátký asfaltový rozjezd, vjezd na kamenitou cestu a na louku pod lesem. Po deštích bývá louka tak krásně podmáčená, že po jejím projetí už nemá cenu se ohlížet na nějakou kaluž bláta a jenom šlapat a šlapat. Navíc v Prusinoměřících to mají na trati vymyšleno tak, že když pojedeš tímto úsekem, uděláš oblouk, znovu se vracíš do místa startu a cíle, kde si Tě všichni prohlédnou, jak vypadáš a pokračuješ zase do polí, luk a lesů.

Nepodceňuj diváky na trati. Na Rohálovské 50 to mají dobře vymyšlené. V jednom úseku vede lávka přes potůček, taková nic moc voda, ale v dubnu ještě není ani tam moc suchu, ani tak moc teplo, jako v červenci. Samozřejmě se dá jezdit přes lávku, ale proč by to závodníkům zlehčovali. Nechají tě přejet přes lávku a vzápětí tě otočí zpět k vodě. Opravdu největší emoce přichází před vjezdem. To jsou emoce, když diváci povzbuzují a závodníci se nechají vtáhnout do jejich hry. Diváci čekají, co uděláš. Jestli sesedneš, jsi srab a sklízíš jejich opovržení. Musíš tam skočit, musíš šlapat. Jak tam zůstaneš, nedej Bože si lehneš a „vybahníš se“, stáváš se terčem posměchu a mediální hvězdou. Když projedeš a hlavně po již rozbahněném břehu vyjedeš, sklízíš potlesk. Jejich emoce se přenáší i na Tebe. Zvládni to, zvedni si své sebevědomí a pokračuj. Dne 28. dubna 2012 bylo slunečno, při sjezdu i výjezdu to klouzalo, ale nesesedl jsem.

 

137 je moje číslo

 

Emoce jízdy „na oči“. Jezdit po stále stejné trati, i když je náročná, plná kořenů, kamenů, prudkých sjezdů, táhlých výjezdů, vyjetých koryt, tekoucí vody i stojícího páchnoucího bahna, není po čase žádná emoce. Vyjedeš, víš, co tě čeká, víš, kde musíš zabrat a kde naopak ubrat, víš, jak který úsek překonat. To není emoce, to je rutina. Emoce přináší jízda „na oči“. Jízda „na oči“ znamená, že jezdíš tam, kde jsi ještě nejel(a). Nevíš, kam jedeš, nevíš, kam dojedeš, nevíš, jak projedeš. První dávka emocí jízdy „na oči“ je při náročné jízdě. Nevíš, co tě čeká za následujících deset metrů, protože za zatáčku nevidíš, přitom jedeš úzkou pěšinou z prudkého kopce a máš potíže s míjením kamenů, přeskakováním padlých větví, vyhnutí se kmenům stromů naklánějících se právě k pěšině, na které máš problém se udržet. Všechno je nové, všechno je jiné, na nic nejsi připravený(á). Když zastavíš a otočíš se tam, odkud jsi přijel(a), teprve potom přichází emoce, předtím bylo jenom prázdno, jenom Ty, terén a bike, žádná emoce neměla čas přijít do Tvé hlavy. Až zpětně si hlava uvědomí, že to bylo krásné, vzrušující i nebezpečné zároveň. Druhá dávka emocí jízdy „na oči“ je při jízdě někam někudy. To je ten stav, kdy jedeš tam, nevíš kam, cestou i necestou. Prostě jedeš, vyhýbáš se projetým cestám, rychlost mizivá, diváky zastupuje nechápající lesní zvěř a ptáci, nevíš, kam přijedeš, kdy tam přijedeš, proč tam vlastně jedeš. Kam se oči dívají, tam ruce točí řídítka a nohy šlapou do pedálů, aby Tě tam donesly. Není podstatné, jak daleko dojedeš, ale jak dlouho se projedeš. Jízda „na oči“ má také své kouzlo a přináší svou dávku bikerských emocí.

Emoce jízdy „na světlo“, tedy za snížené viditelnosti. Možná Tě napadne, že je to podobné, nebo dokonce stejné, jako jízda na oči, ale není tomu tak. Představ si, že jedeš v noci, za tmy, lesem. Na obloze není ani hvězdička, natož Měsíc. Na řídítkách máš jednu ledkovou lampičku a vzadu blikající červená je jenom na to, aby do Tebe stejný blázen, jako jsi právě Ty, nevletěl. Dnes už mám pořádnou svítilnu na hlavu, zatím jsem ji nepoužil, ale s takovou svítilnou je to jako za dne – kam oči, tam světlo, tam jistota, že tudy by to šlo. Když je svítilna na řídítkách, svítí jenom tam, kde směřuje kolo. Ale ne vždy je nutné vidět, kam jedu, ale je lepší vidět, kam chci jet. Jízda se svítilnou na řídítkách vypadá asi následovně: vidím cestu – jedu, vidím překážku – brzdím, točím řídítky všemi směry – hledám cestu, nenacházím cestu – sesedám, orientuji se – nasedám, vidím cestu – jedu, a tak pořád dokola. Po lesních „necestách“ je potom rychlejší kolo „vodit“, než na něm sedět a šlapat. Pokud vede cesta lesním průsekem, dá se orientovat docela dobře, tmavé okraje a šedý průsek dávají tušit, kudy tudy cestička a svítilna osvětluje ten nejnutnější prostor pro jízdu. I tak je třeba být velmi obezřetný, protože světlo ze svítilny vytváří stíny. Takový stín za kořenem nebo při jízdě v muldách vytváří zkreslené představy o terénu. Okamžitá chvilka nepozornosti způsobuje havarijní situace. Pokud se vracíš za snížené viditelnosti cestou, kterou znáš, dá se to zvládnout. Překonávat neznámý terén za těchto okolností je sázkou na pád s vysokou pravděpodobností. Emoce po vjezdu na cestu, která je již zpevněná a osvětlená, jsou gejzírem radosti.

Emoce při jízdě ve smyku předního kola. O jízdě ve smyku by se dala napsat celá kapitola. Jízda smykem, nejen na kole ale i autem je jistá dávka emocí. Jezdit smykem na kole není žádný problém. To už jsem trénoval na začátku 70. let minulého století, v létě a hlavně v zimě, zejména při dojíždějí na základní školu. Nejen na různém povrchu jako je zamrzlá kaluž nebo ujetý sníh, ale i na různých místech, včetně zamrzlého rybníka a asfaltové silnici. Jednoduše se rozjedeš, hrábneš na zadní brzdu, zablokuješ zadní kolo a kolo samotné se dostává do smyku, který je více nebo méně řiditelný, podle toho jak ho zvládáš. Ale smyk předního kola je pocit, na který se nezapomíná. Neznal jsem ho z mládí. Když jsem začal jezdit na horském kole, a pochopil, že se brzdí přední brzdou jako hlavní, chtěl jsem, aby brzdila co nejvíc. Vždycky jsem se divil, že nejde zabrzdit přední kolo do smyku a byl jsem z toho smutný. Po provedené střední opravě jsem dostal lepší brzdy, větší přední kotouč a nové destičky. Zkouška brzd na pevném povrchu dopadla se závěrem bez závad a tak nebyl problém vyrazit do terénu. Kdo znáte cesty v „bruselských plicích“, víte, že jsou křižovány vysypanými cestami z hrubě osetého písku. Za mokra se chová jak brusná pasta, za sucha jak kluzná plocha. Na takovém povrchu jezdím stejně rychle jako po asfaltu. Brždění zadní brzdou je zpravidla uvedení kola do smyku. To se u přední brzdy nestávalo. Ale teď, když jsem hrábl na brzdu, dostal jsem přední kolo do smyku. Jsi ve stavu, který neznáš. To je smrt v očích a čekání tvrdého dopadu na dršťku. Naštěstí se pád nekonal, ale zastavil jsem a musel se vydýchat. Následně jsem si to několikrát vyzkoušel, ale nebyl jsem si moc jistý při takové jízdě. Těchto emocí jsem se rád vzdal a naučil se brzdit tak, aby se přední kolo do smyku nedostávalo.

A můžeme se věnovat emocím ovlivněných počasím. Emoce počasí provází populaci všech věkových kategorií, běžce i jezdce, také lezce, výletníky i závodníky. Emoce počasí nepřichází, když je počasí stále a předvídatelné. Prostě s takovým počasí počítáme. V České republice, v geografických polohách Jižní a Střední Moravy, je počasí více čitelné, a když je ráno škaredě, bývá škaredě i odpoledne, pokud se nejedná o letní bouřku. V případě vyběhnutí nebo výjezdu za jistého počasí, není problém se vhodně ustrojit, v krajním případě se velitelsky rozhodnout a běhání nebo výjezd v daný den bez náhrady zrušit. Zcela jiná situace nastává, kdy počasí překvapí. Dva příklady. První z České republiky, o kterém jsem se už zmiňoval v podkapitole „Jak šel čas“. To byla rozlučková jízda před odjezdem do Bruselu. Stihnout během dvou hodin slunce, vítr, déšť i letní bouřku není zase tak nic mimořádného v letním čase.

Na druhé straně, když to přijde bez varování a zasáhne to nepřipraveného jedince, jeho emoce stoupají úměrně zhoršující se povětrnostní situaci. Ještě že jsem v této konkrétní situaci u toho byl sám, být tam se skupinou nebo dokonce v pelotonu, to by se někteří nestačili divit, jak dokáže taková blbost, jako je počasí, ovlivnit lidské chování. Druhý případ je z Bruselu. Ani po roce pobytu v Bruselu jsem se nepoučil o proměnlivosti přímořského počasí. Myslíš si, a Ty už víš, že myslet, znamená hovno vědět, že Tě nemůže nic překvapit. Svítí, tak si dáš krátký rukáv, sluneční brýle, je začátek září (magické datum 6/9 – ne 9/6 jak by psali Američané, kteří útok na „dvojčata“ označujíc jako 911 nebo 9111, to je jedenácté září, 2001) a babí léto láká k vyjížďce. Vyjíždíš za slunce – kape – prší – bouří a chčije – prší – kape a vracíš se za slunce. To je dávka emocí, která Tě drží ještě v době, kdy se Ti z trika kouří, jak se vypařuje na slunci voda a Ty odbahňuješ svého miláčka před činžákem metličkou, kterou namáčíš v kýblu vody. Doma vytáhneš hadici a na trávníku za dvě minuty je kolo čisté. Na Clos Albert Crommelynck 3, na parkovišti z kočičích hlav, to představuje půl hodiny emocí.

S počasím se pojí i emoce bočního větru. Větříček není překážka, ale pořádný nárazový vítr dokáže pěkně znepříjemnit pohybové aktivity. Není ani tak problém čelní vítr nebo vítr do zad. V případě čelního větru se při běhu nakloníš a padáš. Aby při běhu pád nepřišel, je potřeba už jenom rychle podkládat nohy vpřed pod tělo a tím udržovat nejen balanc, ale i pohyb vpřed. Na kole se stačí postavit do pedálů a tělo dát co do nejmenší odporové velikosti. Pokud fouká zezadu, je při běhu důležité nastavit co největší plochu těla větru. Tím Tě vítr pohání vpřed. Na kole se navíc pěkně rychle rozjedeš a v konečném důsledku jedeš zase proti větru. Horší než nárazový vítr do čela je boční vítr. Při běhu se to dá zvládnout, jen se přitom trochu kymácíš. Na kole je to daleko horší. Když jedeš po polní cestě, která zpravidla má vyjeté dvě koleje, nedá se udržet na horní hraně mezi kolejemi. V okamžiku, kdy vjedeš do jedné z kolejí, přijde náraz větru, který Tě rozkmitá a než se naděješ, si v poli nebo také na zemi. Nakonec jedeš krokem, když je to ze svahu, tak s roztaženými nohama a odrážíš se právě tou nohou, na kterou Tě hodil poryv větru. Pokud se dostaneš na silnici 3. třídy nebo komunikaci, která má by ráda takové hodnocení dostala, máš ve zvyku jezdit při pravé straně vozovky. V okamžiku, když přijde boční náraz z leva, se nakloníš proti větru a lehneš do leva. Poryv náhle ustává a ty se dostáváš do protisměru. Než se stačíš vrátit na pravou stranu vozovky, přichází další poryv z leva a opět leháš na levou stranu. Další přerušení bočního větru způsobí, že už nemáš do leva kam uhnout a končíš v rygolu vyhloubeném podél cesty. A to je ještě ta lepší varianta. V případě, že jedeš po pravé straně vozovky a přijde poryv větru zprava, automaticky leháš proti větru na pravou stranu. Jakmile poryv poleví, už nemáš šanci udržet balanc a pokračuješ i s kolem do pravé škarpy. Nakonec zjistíš, že nejlepší je držet se uprostřed a snažit se co nejrychleji vyrovnávat nárazy větru a vracet se do středu cesty. Výsledkem je jízda od „pangejtu k pangejtu“. Ale držíš se na cestě, a to je v daném okamžiku to nejdůležitější.

Emoce spolknutého tvora, lépe by bylo napsat mouchy, ale ne vždy se podaří největší dírou v hlavě dostat do těla mouchu, někdy je to letící brouk, jindy se dá pozřít i volně visící pavouček. Spolknout něco při běhu nebo jízdě na kole není tak neobvyklé a stává se to poměrně často, zejména těm, kteří jako já, nedýchají nosem ale otevřenou pusou. Rychlé spolknutí až tak nevadí, pokud se dostane přímo do trávicího traktu. Horší je situace, když zůstane v ústech. Někdy je obtížné takového tvora z úst dostat a mnoho pokusů o jeho vyplivnutí se nedaří. Úplně nejhorší je, když už projde tak daleko, že nejde vyplivnout a přitom se nedostane do trávicího traktu. V takových situacích nastávají ty správné emoce, ty správné fyziologické změny, od přírodní barvy, přes následné zelenání a rudé oči až po modrání dušením. Zpravidla není v daném okamžiku čím toho tvora spláchnout a ani není nikdo nablízku, kdo může aspoň poklepat na záda. Celý tento proces je doprovázený i těmi správnými motorickými projevy. To jsou ksichty, to je mimika tváře, to je rozhazování rukama, kroucení těla a pohazování hlavou, takovou gestikulaci nevymyslíš. Až Ti vyhrknou slzy a zbavíš se dávení, vítáš s úlevou své vysvobození, ale emoce tohoto pocitu Tě provází, dokud se nedostaneš domů a tento pocit ze sebe nespláchneš.

Emoce se dají prožívat, dokonce velmi prožívat, i u počítače při vyplňování statistických údajů. Jsou dny, týdny i měsíce, kdy Tě statistika nevzrušuje. Prostě si zapisuješ jen čísílka do kolonky excelového souboru a na konci měsíce lakonicky poznamenáš něco ve smyslu: „norma pro tento měsíc je splněná“ a začneš vyplňovat měsíc další. Potom jsou situace, kdy Tě statistika neopustí ani ve snu a ve dne počítáš, chladně kalkuluješ a spřádáš osobní útok na rekord. I malá vítězství bolí, ale když jsou správně sebe zdůvodněná, tělo se s tím snadněji vyrovnává, dokonce i rádo trpí. Taková první tisícovka kilometrů na kole za měsíc, čtyři blbá čísílka v kolonce namísto tří, to jsou emoce, které přišli v červenci 2013. Když zjistíš, že v polovině měsíce máš pětistovku v součtu, přeješ si, aby to bylo i v té druhé půlce, ale v klidu pokračuješ ve vyplňování chlívečků. Dvacátého dne v měsíci už se tělo nechce ráno protáhnout a o pár dní později ani odpoledne na kole. Dvacátého pátého července, kdy teploty ukazují tropické hodnoty ve stínu, si po zápisu do statistiky uvědomíš, že Ti chybí jenom jednotky kilometrů (celé dva) do vyrovnání měsíčního rekordu a začneš chladně kalkulovat. Mozek pracuje při chůzi i v sedě, při snídani i na poradě. Večer s tím usíná a ráno se s tím probouzí. Jsi ve stádiu, kdy odmítáš dělat cokoliv dřív, dokud si „nešlehneš“. Není ani tak důležité kolik moc, ale jestli je to ta nejmenší možná dávka, která Tě nechává v naději, že to budou čtyři čísílka. To je teprve první stupeň šílenství. Druhý nastupuje v okamžiku, kdy je jasné, že to rupne. Nastává sisyfovská otázka, zcela nesmyslná, ale nedá se jí zbavit. Kolik to bude? Krásné by bylo číslo, které je jasně zapamatovatelné, např. trojnásobek plánovaný na měsíc, tedy za měsíc ujet tolik, kolik je plánováno na celé čtvrtletí (třikrát čtyři sta dvacet kilometrů). Tento cíl je ale za konkrétních podmínek v oblasti science-fiction. Tak aspoň jednička-nula-jednička-nula. To je ale zase málo, každý kilometr je dobrý v cílovém součtu. Nakonec se musíš sebe přesvědčit, že je to jedno a pokusit se přepnout tělo do normálního módu. Do normálního módu – to se lehce řekne, ale co je normální mód? V závěrečném účtování do toho vpadne špatné počasí, pracovní jednání a výsledek je aspoň kompromis někde uprostřed. Ať mi po této zkušenosti nikdo neříká, že statistika je nuda!

Emoce se dají prožívat i při takové nudné věci, jako je „selfservice“ neboli provádění vlastního servisu při přípravě materiálu na sportovní aktivity. Není problém si to nechat udělat, ale co si děláš sám(a), děláš si nejlépe. Možná z Tvého pohledu totální blbost, ale moje zkušenosti jsou zcela rozdílné. Pokud děláš takovou činnost na místě k tomu určeném, máš správné vybavení a dostatek zkušeností, tak je to nudná a rutinní činnosti. Ale taková činnost se dá dělat na místech, kde by to druhý nečekal. Nemusí přitom jít o žádné exotické destinace nebo extravagantní prostory. Takové činnosti se dají provádět například v Bruselu na balkoně nebo dokonce i v obýváku při večerním filmu, v teple, suchu a za světla. Taková činnost bývala poměrně běžná a přinášela hodně emočních projevů, nejen mých, ale i sponzora.

K „selfservice“ patří i šití všeho druhu. Nic nevydrží věčně a zejména látkové předměty, a to nejsou jenom dresy, ale třeba i brašna na kolo a batoh na záda, vyžadují určitou údržbu. Praní svěříme pračce, šití si raději děláme sami. Co na takovém šití může být emotivního? Zkus se někdy pozorovat, co při takové činnosti děláš. Při šití ponožek to není ještě tak strašné, ale když je nutné zašít něco hrubšího, to už je jiné filmové přestavení. V takovém případě člověk šije i jazykem, a když se mu podaří zapíchnout jehlu i do prstu, není nouze o emoce. Při přišívání poutek a knoflíků není až tak (někdy) složité dát přišívanou část na správnou stranu oděvu. Na druhé straně přišití pásku na brašnu kola k uchycení rámu může být velmi emotivní činnost. V brašně samozřejmě vozím i těžší věci a zpravidla jeden z horních krajních pásků povolí tak, že je nejlepší ho úplně odtrhnout, opětovně přiložit a přišít jinou pevnější nití. Jednoduchá činnost, na tom přece není co zkazit. Dvakrát měř, jednou řež je plně aplikovatelné přísloví na takovou činnost. Přece ten pásek tam byl, je špinavý a odřený právě z té správné strany, stačí přiložit a přišít. Bez problémů do doby, než je třeba pásek provléct očkem a na suchý zip upevnit k rámu kola. A ejhle, ono to nedrží, protože pásek je přišitý obráceně. Vůl volem zůstane, i když diplom dostane. Každý průměrně cvičený foxteriér to přece musí zvládnout! To jsou emoce! Já myslím, že není třeba popisovat následnou činnost.

K „selfservice“ patří i oprava bot. O šití se není třeba zmiňovat, ale další zručností je schopnost přilepit odchlipující se část, zpravidla to bývá gumový nebo textilní kryt špičky boty. Nejlépe je použít to správné lepidlo, ale kdo by se zdržoval výběrem lepidla, které navíc dlouho zasychá a ještě vyžaduje, aby slepené části byly čisté, suché, odmaštěné a pod určitým tlakem, do zaschnutí lepidla, stlačené k sobě. Žijeme v moderní době, využíváme jejich výdobytků. Samozřejmě, jedině sekundové lepidlo splňuje takové požadavky. Lepení je rychlé a pohodlné. Má to zpravidla ale opačný výsledek. Lepení je rychlé, pokud se týká našich prstů. Když se nepodaří slepit si prsty k sobě, určitě se podaří přilepit si prst k lepenému předmětu. Výsledkem je neslepení lepených částí a potřísnění našeho těla, oděvu, podlahy, popřípadě i konferenčního stolku a sedačky, protože právě v obývacím pokoji se nám s takovým materiálem nejlépe pracuje. Po několika neúspěšných pokusech se přece jakž takž podaří „naoko“ dosáhnout požadovaného výsledku, ale nesmí se boty použít k předurčené činnosti. Přijaté opatření neodstraní závadu ani do konce prvního tréninku a v závěru nezbyde nic jiného, než si obstarat lepidlo určené na požadovaný materiál a po třetím neúspěšném pokusu o slepení dvou ploch, si přečíst návod na jeho používá, a tímto způsobem odstranit zpozorovanou závadu. Než hlava dospěje k takovému závěru, dají se prožít několikrát vzrušující emoce lepení a následného odlepení při tréninku.  

V rámci „selfservice“ při údržbě kola je také možné začít nádherné emoce například i při výměně lanka. Taková obyčejná výměna lanka snad ani nemůže zvýšit tepovou frekvenci mechanika, pokud všechno probíhá tak jak má. Teď si představ, že děláš takovou práci ve čtvrtém patře na balkóně, který je konstruovaný jako odtoková vana dešťové vody a aby člověk nestál při dešti ve vodě, je namontován zvýšený dřevěný rošt. A co se nestane. Při manipulaci s ucpávkou, která zakrývá konec lanka u páčky, se Tvé gramlavé ručce podaří upustit tento titěrný předmět a ten samozřejmě neskončí na dřevěné podlaze balkonu, ale propadne do betonové odtokové vany. Minutová záležitost se protahuje na hodinové rozebrání podlahy, nalezení příslušného předmětu, smontování podlahy zpět a dokončení výměny lanka. Takové zdržení, právě v době, kdy se chystáš vyrazit do lesa, dokáže dokonale zvednout tvůj adrenalin. Možná dokonce i více, než je odvzdušňování hydraulických brzd.

Odvzdušňování hydraulických brzd je také jedna z činností, kterou zvládá zručný mechanik rychle, precizně a bez druhotných škod. Dnes se osobně považuji již za zručného „ladiče“ hydraulických brzd, ale počátky byly krušné. Principiálně je to velmi jednoduché. Nasadit hadičku s injekční stříkačkou naplněnou částečně hydraulickým olejem na odvzdušňovací šroub brzdy, povolit odvzdušňovací šroub, zmáčknout příslušnou páčku brzdy, čímž se vytlačí kapalina, popřípadě i bublinky vzduchu, ze systému do injekční stříkačky a držet páčku ve stlačené poloze. Následně zatlačit na píst injekční stříkačky, aby se kapalina vrátila zpět do brzdového systému, přitom je nutné úměrně povolovat páčku brzdy, až se dostane do původní polohy, dotáhnout odvzdušňovací šroub, vyzkoušet, že systém je správně natlakován (páčka brzdy má správný chod do záběru) a na závěr sundat hadičku z odvzdušňovacího šroubu a ten zakrýt gumovou krytkou. Pět minut práce i s hledáním brýlí, protože už bez nich špatně vidím nejen na písmenka, ale i na správné nasazení hadičky na odvzdušňovací šroub. Samozřejmě dokud jsem nevezl kola do Bruselu, neměl jsem žádný zájem si to dělat sám, i když teoreticky, jako inženýr provozu kolové a pásové technicky, jsem takovou činnost dokonale zvládal. Realita bývala z počátku prvních pokusů o natlakování brzd po výměně brzdových destiček nebo jejich přílišném opotřebení zcela rozdílná. Když povolíš odvzdušňovací šroub málo a zatlačíš na píst injekční stříkačky příliš silně, hadička se vyvlékne a olej stříká, samozřejmě po dřevěné podlaze a dřevěném obložení balkonu ve čtvrtém patře. I když je šroub správně povolený a Ty příliš silně držíš brzdovou páku, dojde ke stejnému výsledku. V případě, že páčku povoluješ úměrně vyvinutému tlaku na píst injekční stříkačky, můžeš mít zase neúměrně povolený odvzdušňovací šroub a tlaková kapalina namísto toho, aby se přesunula do brzdového systému, tak se protlačí kolem závitu šroubu a potřísní nejen dřevěnou podlahu, která Tě v této chvíli vůbec netankuje, ale nové brzdové destičky. A to jsou emoce nejen při jejich opětovném vyjmutí ve snaze odstranit z jejich povrchu olej, ale hlavně při prvním brždění, když zjistíš, že Tvoje snaha, úsilí a námaha byly úplně zbytečné, protože brzda nejenže nebrzdí, ale také píská tak hlasitým a pronikavě pisklavým zvukem, že uskakují z cesty i pěší turisti, kteří ještě nejsou vidět. Dnes už mám k tomu "profesionální" pomůcku a není nutné se trápit tím, jestli se hadička z odvzdušňovacího ventilu při tlakování odtrhne nebo zůstane na svém místě.

Nelze zmínit všechny emoce, které jsem prožíval při sportovních aktivitách nebo v souvislosti s osobní přípravou nebo přípravou materiálu na takové aktivity. Mým záměrem bylo ukázat, že žádná činnost není nudná a pocity z ní si odneseš takové, jaké osobně prožiješ. Jde o úhel osobního pohledu. Co by jeden nikdy nedělal, pro druhého může být výzvou si to zkusit nebo se to naučit. Co je pro jednoho nepřípustné, pro druhého může být zábavné a příjemné. Co jeden považuje za normální, pro druhého může být „crazy“, groteskní, bláznivé, potřeštěné, šílené, potrhlé a pošahané. Jdi svou cestou pro nalezení svých emocí, zážitků a zkušeností. Ať si druhý co chce říká, dělej to, co Tě baví a uspokojuje.

 

Je dobré znát a opakovat si

 

Jaký mladý student Vysoké vojenské školy trojnásobné hrdiny ČSSR a hrdiny Sovětského svazu armádního generála Ludvíka Svobody, jsem měl výuku i topografické přípravy. Mým učitelem byl pplk. Kupčík, který nás učil pojmům a dovednostem svérázným způsobem. Například říkal: „Pište si! Budu znát i jako poručík!“ a následně diktoval, co máme znát i jako poručíci. Nebo když jsme zapomněli tužku a gumu, která je pro přípravu náčrtů důležitá, říkal: „Odstraň zpozorovanou závadu, zbrojnoši!“ a stanovil časový limit k doběhnutí na ubykaci pro tužku a gumu, čehož později bylo využíváno ke kuřácké přestávce v rámci výuky, protože daný materiál byl vzorně připraven v některé z kapes uniformy.

Protože je dobré znát, je nutné si opakovat. Říká se: „Opakování (je) matka moudrosti“. Snažil jsem se zjistit, kdo je autorem tohoto výroku. Podařilo se mi najít notoricky známé Komenského „učit se, učit se, učit se“, Caesarovo „Kostky jsou vrženy (lat. Alea iacta est)“ i legendu o Archimédésovi ze Syrakus, který zvolal „Heuréka“, co přeloženo z řečtiny znamená „Nalezl jsem“, když našel způsob, jak změřit objem zlaté koruny krále Hieróna II, aniž by ji musel roztavit do pravidelného tělesa – tedy známý Archimédův zákon: „Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, která se rovná tíze kapaliny tělesem vytlačené“, tak nějak jsem se to učil, abych nakonec zjistil, že poučka zní: „Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno vztlakovou silou, rovnající se tíze kapaliny stejného objemu jako je ponořená část tělesa“. Když se mi nepodařilo zjistit, kdo je výrokem „Opakování (je) matka moudrosti“, našel jsem alespoň dvě latinské interpretace: „Haec habui, quae dixi“ a „Repetitio est mater studiorum“. Klidně jsem ale mohl na úvod této části napsat, že když se Ti nějaká průpovídka líbí, tak se ji nauč, zapamatuj, používej ji, anebo jestli Ti to není proti srsti, tak se jí klidně i v životě řiď. Jedna oblíbená se hodí pro různé situace, nejen v pracovním procesu, ale i pro široké spektrum životních situací: „Dělal jsem tak mnoho, s tak málem, po tak dlouhou dobu, že jsem nyní schopen udělat cokoliv, bez ničeho a okamžitě“.

První blok doporučení je „vo slovenčině“, ne proto, že bych je neuměl transponovat, což znamená přenášet nebo převádět, do češtiny, ale prostě proto, že se mi ve slovenštině líbí. Studoval jsem střední školu na Slovensku, přímo v srdci Slovenského národního povstání v Bánské Bystrici a mám rád „rôzne priehovorky“. Tyto o kole jsem dostal od svého spolupracovníka z JCBRN Defence COE, se kterým jsme se trápili na Železném býkovi Moravského krasu. Já si osobně myslím, že i Čecháček (nepochybuji o tom, že Moravák to musí pochopit) je schopen vnímat obsah cizojazyčného sdělení. 

Asi si cyklistom, ak ...

• Hovoríš svojej 5-člennej rodine v nákupnom centre aby „išli v háku“,
• Tvoj(a) manžel(ka) povie: „Ak si kúpiš ďalší bike, opustím ťa“ a ty rozmýšľaš: „Hm, myslím, že mi bude chýbať (ona),
• Máš doma viac bidónov ako normálnych pohárov,
• Máš viac cyklistických dresov ako tričiek do práce,
• Cyklistický dres je tvojim tričkom do práce,
• Na cyklo oblečenie míňaš dvakrát toľko, čo na oblečenie do práce,
• Tvoje nohy sú hladšie ako manželkine,
• Najkrajší pár topánok aké máš, majú zospodu podrážky kufre,
• Na základě svojich každodenných pozorování dokážeš definovať 8 štádií rozkladu zrazených zvierat na ceste,
• Ideš do obchodu na bicykli,
• Kráčaš po ulici a signalizuješ zmenu smeru doľava,
• Pri predbiehaní na diaľnici otvoríš okno a kričíš „Zľava!“,
• Ukazuješ rukou na výtlky, hoci ideš sám a autom,
• Keď šoféruješ, a zozadu se približuje iné auto, reveš na tvojich pasažierov: „Auto zozadu!“ (Američania si takto sgnalizujú „Car back“ keď idú v balíku),
• Nepáči sa ti, keď si v aute a vonku je horúco, keď je vonku zima, vietor, keď sneží,
• Tvoj bicykel stojí viac ako tvoje auto,
• Najazdíš toho viac na bicykli ako na aute,
• Čuduješ sa, ako je to možné, že bicykel za 500€ má 27 prevodov, kým auto za 20.000€ iba 6,
• Kupuješ si auto podľa toho, či sa ti doň zmestí bicykel,
• Máš abstinenčné príznaky, ak nebicykluješ viac ako deň,
• Keď niekto spomenie vzdialenosť, hneď rozmýšlaš, ako dlho by to trvalo prebicyklovať,
• Keď dáš svoj bicykel do auta, tak jeho hodnota stúpne minimále na dvojnásobok,
• Máš zvláštne opálenie na rukách – pozoruhodne sedí s tvarom tvojich cyklistických rukavíc,
• Predpoveď počasia sa delí na dve kategórie – počasie vhodné na bicyklovanie
  a počasie menej vhodné na bicyklovanie,
• Prvé na čo myslíš, keď zistíš, že budeš mať dieťa je, ako si naplánovať výjazdy, aby si sa vyhol rozvodu a bol dobrým rodičom,
• Dokážeš svojej žene povedať s vážnou tvárou, že je príliš horúco na kosenie trávnika, a potom ideš na 160 km výjazd,
• Zdá sa, že do práce nedokážeš prísť skor ako o 8:30, ale nemáš problém ísť s kamošmi na výjazd o 5:30 ráno,
• Keď snívaš o tom, že vyhráš v lotérii, predstavuješ si, koľko bicyklov by sa dalo za výhru kúpiť,
• Na tvojom pravom lýtku máš permanentne tri jazvy od reťazu,
• Tvoj bicykel s tebou spí v spálni,
• Počas sexu nosíš hrudný pás na meranie frekvencie srdca,
• Všímaš si noh iných chlapov a báb, a porovnávaš, či sú lepšie oholené ako ty tvoje,
• Tvoja manželka to už nedokáže viac vydržať a dá sa na cyklistiku,
• Máš pád ..., a odmietaš ísť do nemocnice predtým ako odnesieš svoj bike do servisu.

Cyklistické desatero[1]:

 

1. Dbejte na stav kola a jeho výbavu,
2. Snažte se vidět a být viděni,
3. Vyhněte se alkoholu a omamným látkám,
4. Vydejte se jen na cestu, kterou zvládnete,
5. Buďte ohleduplní a předvídaví,
6. Komunikujte s okolím, když odbočujete nebo měníte směr,
7. Jezděte při pravém okraji a s rozestupy,
8. Dávejte pozor na mrtvé úhly řidičů kolem vás,
9. Kolo zamykejte s rozmyslem,
10. Kolizi se zraněním nahlaste.

 

[1]___ ,Jak si užít jízdu na kole“, převzato z http://www.dtest.cz/clanek-3604/jak-si-uzit-a-prezit-jizdu-na-kole?&utm_source=newsletter052014_CZN&utm_medium=email&utm_campaign=besip&newsle ze dne 14. května 2014. Samotné Desatero bylo v článku převzato a citováno z BESIP, více informací: http://www.ibesip.cz/cz/cyklista z 14. května 2014.

 

Tak tohle jednoduché desatero dotáhli přátelé cyklistiky ještě k větší dokonalosti na Baťově kanálu. Udělali velké informační tabule, kde kromě desatera najdeš i mapu Baťova kanálu a popis jednotlivých úseků cyklostezky podél něho, ze kterého vyčteš, že daný úsek je od příslušného místa do dalšího místa, patři k typu komunikace cyklostezka nebo místní komunikace, trasa je značena jako č. 47 nebo 47 A, povrch je asfaltový, betonový, ze zámkové dlažby anebo smíšený – nerovný, a daný úsek má příslušnou délku v kilometrech s přesností na jedno desetinné místo. Ale po pravdě, není všechno pravda, co tam napsali. Jen ze znalosti věci. První uvedený úsek je Kroměříž – Kvasice, typ komunikace: cyklostezka, značení: trasa č. 47, povrch: asfalt, délka 8,3 km. Typ komunikace není jenom cyklostezka, ale minimálně i místní komunikace, protože cyklostezka je vybudová pouze mezi obcí Trávnické Zahrádky a Kvasice po břehu řeky Moravy a má délku 4,7 km, dobře, když započítám i stezku podél dvou fotbalových hřišť v Kvasicích, tak 5 km, zbytek jsou komunikace v obcích Trávnické Zahrádky a Kroměříž, potom je tady ještě komunikace mezi těmito obcemi, dobře, ať nežeru, ať je také místní. Část komunikace podél Moravy od kroměřížského letiště k železničnímu mostu zvanému „Zborovický“, protože trať vede z Kroměříže do Zborovic, je vydlážděna zámkovou dlažbou. Tak těch avizovaných 8,3 km bude asi od kroměřížské radnice po Místní úřad Kvasice, ale k němu cyklostezka nevede, protože v Kvasicích u hřiště vede přes most mezi Kvasicemi a Tlumačovem na protější břeh Moravy a tato levobřežní cyklostezka pokračuje do Otrokovic. Cyklostezka vlastně vůbec nevede do Kvasic, protože sportovní areál leží mimo vyznačenou značku obce Kvasice.

Potom se člověk nemůže divit, že těch deset krátkých větiček BESIPu (BESIP = bezpečnost silničního provozu) rozepsali do následujícího románu.

Cyklistické desatero pro bezpečnou jízdu na kole

1. Stav kola a výbava – používejte odpovídající velikost kola, mějte funkční brzdy, reflexní prvky, přední bílé a zadní červené odrazky a světla (blikačky), zvonek, vhodné je mít nářadí a rezervní duši. Zejména v provozu a při rychlejší jízdě používejte přilbu (do 18 let věku je povinná vždy) a ochranné brýle (slunce a hmyz),
2. Vidět a být viděn – vizuální kontakt výrazně snižuje riziko kolize: mějte na sobě
   a na kole reflexní prvky, minimálně za snížené viditelnosti buďte vždy osvětleni v předu i vzadu,
3. Vyhněte se alkoholu a omamným látkám před jízdou i při jízdě. Jízdou pod vlivem alkoholu či omamných látek ohrožujete sebe i ostatní,
4. Volte trasu dle svých zkušeností a možností. Snažte se vyhnout automobily silně zatíženým komunikacím. Chodník je pouze pro chodce – s výjimkou dětských cyklistů ve věku do deseti let,
5. Buďte ohleduplní a předvídaví – chovejte se k ostatním tak, jak chcete, aby se chovali ostatní k vám. Nespoléhejte však na své okolí a předpokládejte, že všichni kolem mohou chybovat a že cesta před vámi nemusí být volně průjezdná („kam nevidím – tam bezhlavě nejedu“),
6. Komunikujte s okolím. V případě jakékoliv změny směru dávejte včas znamení paží a ujistěte se, že jej ostatní zaregistrovali. Sledujte stav vozovky, koleje, uliční vpusti a v případě potřeby se jim včas vyhýbejte, vždy však s ohledem na bezpečnost vlastní i ostatních. Používejte všechny smysly – vyvarujte se poslechu hlasité hudby či telefonování a psaní sms za jízdy, protože výrazně omezují vaši soustředěnost a kontakt s okolím,
7. Jezděte při pravém okraji ve vozovce i na stezce, ale dodržujte bezpečný odstup od překážek, zejména od parkujících automobilů. Ve zúžených profilech a na okružních křižovatkách se pohybujte raději uprostřed jízdního pruhu, protože tím zamezíte případným pokusům o nebezpečné předjíždění,
8. Nepodjíždějte odbočující vozidla, dávejte pozor na mrtvé úhly: především řidič rozměrnějšího vozidla (autobus, nákladní vozidlo), které začíná odbočovat, nemá praktickou šanci cyklistu vedle svého vozidla vidět. To platí i při objíždění vozidla (např. autobusu vyjíždějícího ze zastávky), rozměrnější vozidla navíc při zatáčení vybočují do stran,
9. Kolo zamykejte současně za rám a alespoň přední kolo (zadní se hůře demontuje) bytelným zámkem k pevnému objektu a na dobře viditelném místě. Můžete kolo nechat zapsat do registru kol a opatřit příslušnou nálepkou (informace pro zloděje),
10. Pokud doje ke kolizi se zraněním nebo podezřením na zranění, okamžitě nehodu telefonicky nahlaste. Přivolejte na místo Policii ČR (tel. 158), v případě závažnějšího zranění také záchrannou službu (tel. 155).

 

Chtěl bych vidět toho jedince, jak na výletě se zastaví u příslušné cedule a její obsah prostuduje a začne dodržovat. Ani já jsem si to na místě nepřečetl, natož abych ho striktně dodržoval. Ale protože jsem chtěl tento dlouhý a unavující text sdělit všem, kteří budou číst moje řádky, vzal jsem do ruky telefon a natřikrát vyfotil, protože na jednu fotku bych text sice dostal, ale asi ani při nejlepší vůli nepřečetl.

Desatero nevymyslela jenom organizace BESIP, ale také Horská služba. Vedle rad pro lyžaře, horští záchranáři vydali také pravidla pro pěší turisty. Když se bavíme o horských kolech, tak asi proto, že jsou určena pro jízdu po horách a na horách se o naši bezpečnost stará i Horská služba. Nejen v zimě na lyžařských svazích, ale i v průběhu celého roku je možné potkat členy Horské služby upravující cesty, vytyčující cesty i usměrňující naše cesty, pokud si někteří děláme, co chceme a nedodržujeme jejich pokyny. Nedělají to pro svoji radost, ale pro naše zdraví, tak není třeba, se na ně zlobit, spíš naopak. Až upadneme při jízdě v místech, kde nemáme co dělat, kde normální lidé nechodí, kde nás nebude nikdo hledat, je to náš problém, naše blbost, naše smůla. Ještě budeme rádi, když nás tito kluci půjdou hledat a snažit se nám pomoc, místo toho, aby nám zkopali prdel do „špičata“.

Proč ne tedy i desatero pro bikery. Buďme trochu opatrní v terminologii. Bikeři jsou trochu „prdlí“ a jezdí tam, kde normální lidé ani nechodí, ale zase dělají hodně pro svoji bezpečnost a znají poměrně dobře hranice svých možností. Pokud si vyjedou do těžkého terénu, tak zpravidla ne sami, navíc si několikrát stejný úsek vyzkouší „na nečisto“ než ho sjíždí „pro kamery“, aby se s výsledkem pochlubili na sociálních sítích a youtube a popřípadě mají s sebou i zdravotnické zabezpečení.

Tak asi bude lepší napsat, pravidla Horské služby pro výletníky na horských kolech. Ne každý, který má horské kolo, může být, a to už víš, pokud pečlivě čteš a pamatuješ si, klasifikován jako biker. Také proto Horská služba nenazvala svoje pravidla jako desatero pro bikery, ale:

Desatero pro bezpečný pohyb cyklisty v terénu[1]

1. Naplánuj si trasu! Trasu zvol podle svých schopností, nebo podle nejslabšího ve skupině,
2. Informuj se! Počasí na horách se rychle mění, zjisti, jak bude a podle toho zvol trasu a vybavení,
3. Informuj! Před odjezdem předej informace o zamýšlené trase a předpokládanou dobu návratu,
4. Jezdi pouze po povolených cestách! Jestliže je cesta legálně označena jako zakázaná, nepoužívej ji. Nepohybuj se mimo značené cyklostezky,
5. Znej značení cest! Sleduj značení a popřípadě kontroluj v mapě, předejdeš zbloudění,
6. Ovládej své kolo! Jezdi tak, abys dokázal zastavit na viditelnou vzdálenost. Všude můžeš někoho nebo něco potkat. Nepřeceňuj svou technickou a fyzickou zdatnost,
7. Dávej přednost ostatním! Upozorni ostatní, že kolem nich projíždíš. Při míjení dostatečně zpomal a je-li to z hlediska bezpečnosti nezbytné, zastav,
8. Jednej s rozmyslem! Používej přilbu. Předvídej nebezpečné situace. Znej kontakty na Horskou službu, nebo na Zdravotní záchrannou službu. Měj vždy nabitý a zapnutý mobilní telefon,
9. Poskytni pomoc! Měj s sebou lékárničku a v případě potřeby poskytni první pomoc,
10. Buď ohleduplný k přírodě, lidem a majetku!

 

[1] ___, Desatero Horské služby ČR pro cyklisty, http://kolo.cz/clanek/desatero-horske-sluzby-cr-pro-cyklisty/kategorie/rady-ostatni-rady/rubrika/rady , z 27. dubna 2014

 

Aby nebylo těch desater málo, mám zde ještě jedno, které se vymyká už svým názvem. Nevím, co vedlo autora k takovému podtitulku. Nechápu, proč hovořit hned o smrti, když činnost děláme pro zábavu. Proč ho třeba nenazval „jak si užít jízdu na kole“. Mně se zdá přirozené, že na kolo sedáme a jezdíme na něm právě proto, že si chceme jízdu užít, že se chceme bavit, tak proč strašit všechny dokola, že se můžeme na kole zabít. Když uklouzneme na zledovatělém chodníku a padneme na hlavu, můžeme se také zabít a přitom nevymýšlíme desatero jak se nezabít na zledovatělém chodníku. Normálně desatero je o tom, jak se chovat, abychom bezpečně zvládli naši oblíbenou aktivitu.

Následující desatero není výjimkou, ale má právě zmíněný zajímavý titulek: „Jak se nezabít na kole“. Když se nad tím zamyslíš, můžeš si položit otázku, zda cokoliv jiného děláš, tak se zabiješ? Nevím, jestli autor chtěl upoutat naši pozornost, ale novou planetu neobjevil, nic moc chytrého nesděluje, to co říká, na to dojde každý průměrný foxteriér za poměrně krátkou dobu a nemusí být ani odborník ani zkušený. Předkládaná pravidla jsou zkrácena a lehce upravena, protože celý článek je krásným příkladem PR (Public Relations), to není žádná krátkodobá reklama nebo marketing na koupi cyklistické helmy nebo rukavic, ale promyšlený způsob budování a udržování firemních vztahů s okolím. Je příkladem, jak nám nenásilně vnutit, že právě takové výrobky od těchto renomovaných značek jsou ty, které nám zachrání život nebo nám zpříjemní naši aktivitu.

Desatero rad, jak se nezabít na kole[1]

1. Helma, helma a zase helma

     Bez helmy prostě nesmíš vyjet. I ten nejlepší, nejzkušenější a nejopatrnější cyklista ji potřebuje a může mu zachránit život.

2. Jezdit opatrně a předvídat

Když máš helmu, můžeš vyrazit. Ale je tu hned druhé klíčové pravidlo. Musíš přizpůsobit jízdu svým schopnostem, terénu, povrchu a prostředí.

3. Držet pořádně řídítka

Pokud možno oběma rukama. Ne křečovitě, ale pevně. Ve sjezdech a složitějších pasážích vždy s jedním nebo dvěma prsty na brzdách a vždy mít palec dole.

4. Zákaz sluchátek - rozptylování

Lehko se to řekne, mnohem hůř dodrží. I na kole by ses měl(a) soustředit na jízdu. Všechno, co nás rozptyluje, je špatně a může nás nebo ostatní ohrozit. Se sluchátky se nelze soustředit na jízdu. Neuslyšíš například jakékoli varování. Sluchátka patří na rotoped do posilovny, nikdy ne ven na kolo.

5. Dělat pauzy

Unavený cyklista je nebezpečný cyklista. Když je člověk unavený, sklopí hlavu dolů, nekouká pořádně před sebe a při první komplikaci je v krizi.

6. Být vždy dobře vidět

Vyplatí se jezdit se světly a v případě nutnosti je zapnout. Kdo k tomu za šera a navečer přidá odrazovou vestu, neudělá už vůbec chybu.

7. Dobrý technický stav kola

Je pár věcí, které musí být z hlediska bezpečnosti na kole v pořádku. Pozornost by jsi měl(a) věnovat stavu brzd a i stavu předního pláště. Se sjetým nebo nekvalitním pláštěm opět riskujeme pád, hlavně v zatáčkách.

8. Vychytávky

Asi těžko nutit cyklistům na cyklostezkách integrální helmy, páteřáky a chrániče kolen a loktů, jaké mají jezdci downhillu. Ale můžeš mít třeba lehké, hodně prodyšné dlouhé prstové rukavice.

9. Žádný alkohol za řídítky

     Zejména u nás je zarytá představa, že pivko ke kolu prostě patří. Je to riziko. Dej si raději nealko.

10. Oholené nohy :-)

Ber to s nadsázkou. Kdo jezdí hodně a chce předejít potížím po pádu, ať si klidně oholí nohy. Zraněná místa, cyklistické lišeje, se pak hojí mnohem rychleji.

[1] Petr Pravda, Desatero rad, jak se nezabít na kole, (http://cestovani.idnes.cz/bezpecna-jizda-na-kole-0uu-/na-kolo.aspx?c=A130829_152139_na-kolo_tom ze 7. dubna 2014), zkráceno a upraveno.

 

Snad už je načase se věnovat i nějaké praktické radě namísto pouček, které jsou jasné a stačí se řídit selským rozumem a nebylo by jich potřeba. Není cílem se věnovat PR (Public Relations), snahou je podívat se na široké spektrum rad, které se věnují stejné sportovní aktivitě, tj. cyklistice. Samozřejmě všechny poučky jsou nám jasné, ale stejně je nedodržujeme. Každý si říkáme: „Mně se to nemůže stát, já přece vím, co dělám“. Tak já tady prohlašuji, že často nevím, co dělám a až s odstupem času pochopím, že tenkrát jsem měl víc štěstí jako rozumu. Ale mobil si v poslední době nosím nejen na projížďky, ale i na proběhnutí. Jeden neví, kde zakopne a jak dopadne. Čím starší, tím víc roků a tím méně ohebnější. Kde jsou ty doby, kdy se daly dělat parakoutouly i na nezatravněné ploše. Dnes bolí i obyčejný kotoul doma na zahradě, a to už vůbec nemluvím o kotoulu vzad.

Tak se podívejme na rady využívání ozubených koleček, protože tato problematika tak trochu patří i do FAQ (vysloveno fak), neboli Frequently Asked Questions – a to přesně zapadá i do podkapitoly „Je dobré znát a opakovat si“. Je zajímavé, že tato zkratka (fak) může také znamenat i FAC, neboli Foreign Affairs Coucil, což je zasedání ministrů zahraničních věcí Evropské unie. Pro vojáky ale FAC jednoznačně znamená Forward Air Controller, tedy předsunutý letecký návodčí. To je speciálně vycvičený průzkumák na nepřátelském území určený k navádění letadel k úderu na cíl nepřítele. Ale výslovnost (fak) může Angličanům asociovat i úplně něco jiného. Pražákům naopak může vadit intonace pro jejich oblíbené „Fakt?“ „Jo?“ „Neříkej vole!“.

Původně jsem plánoval následující odstavečky do statistiky, ale nakonec jsem se rozhodl je dát až do pouček. Ve statistice jsem nechal jenom krátké statistické konstatování o převodech a vlastní použití převodů se pokusím objasnit v následujících odstavcích.       

Já osobně si říkám, že kdo maže, ten stojí, protože za jízdy se olej špatně nanáší na příslušná mazací místa. Naopak říkám: „Kdo řadí, tomu to jede!“, protože správným řazením se nejen vyhýbáš případným poškozením, zejména roztržení řetězu, ale také udržuješ přiměřenou dopřední rychlost. Nepočítal jsem převody na jiných kolech, nevím, jestli jsou převody stejné nebo jednotlivé kategorie, rozuměj silnička, trek, horák, mají samostatné převody. Věř, že na mých mtb jsou tři talíře vpředu a „devítikolečko“ a „desetikolečko“ vzadu. Asi budu dobré začít první devítikolečkem a obecnými radami, které budou platné následně i pro desetikolečko.

Těchto dvacet sedm možností řazení je možné, ale v praxi nedoporučuji používat. Křížení převodů, tj. velká placka vpředu i velké kolečko vzadu, popřípadě naopak a nejbližší varianty těchto převodů zpravidla vedou právě při jízdě v terénu k poškození a následnému roztržení řetězu. Nejlehčí převod, na který se dá vyjet opravdu prudké stoupání i jezdit po hodně, i pro chůzi, těžkém terénu, je při zapojení předních dvaceti dvou zubů a zadních třiceti dvou zubů. Tato kombinace představuje přibližně poměr 1:1,5, při vydělení počtu předních zubů se zuby na pastorku jde o poměr do lehka 0,7 při zaokrouhlení nahoru. Proti tomuto nejlehčímu převodu, při kterém se dá vyvinout menší rychlost než při normální chůzi, stojí kombinace velkého předního talíře a nejmenšího zadního kolečka, to je postavení předních čtyřiceti čtyř předních zubů proti jedenácti zubům na devítikolečku. Tento poměr 4:1 se nedá dlouhodobě používat ani při jízdě do mírného dlouhého stoupání, natož v členitém terénu. Nejlepší využití je pro rozjezdy z kopce k získání setrvačné síly pro výjezdy do následných krátkých stoupání a dlouhé rovinky, nejlépe s asfaltovým povrchem, „po větru“. Proti, nejen silnějšímu, větru je to také dřina a je lepší si dát lehčí převod. Jestli si chceš spočítat další převodové poměry, které se dají na mém kole dosáhnout, můžeš využít následující tabulky. Převod jedna ku jedné není možné dosáhnout, protože z tabulky je jasné, že dvacet dva ku dvaceti dvěma není možná varianta převodu. Nejbližší možná varianta je dvacet dva ku dvaceti jednomu zubu. Matematicky vyjádřeno, jde o převod 1:0,95, který lze zaokrouhlit na jedna ku jedné. Tento převod se dá dosáhnout zařazením nejmenšího předního talíře a čtvrtého největšího kolečka na devítikolečku.   

Převody na mtb s řazením 3 x 9 a doporučené řazení:

Teď by mohla padnout otázka: „Proč je rozdělení na pastorku dva – tři – čtyři?“. Samozřejmě se zdá normální rozdělení po třech a pro každý talíř přidělit tři kolečka na pastorku. Ale moje zkušenost říká, že na největší talíř stačí řadit jen co nejvíc vlevo. V okamžiku, kdy se mi zdá, že začínám víc „tlačit“ nebo zpomalovat, nejrychlejší způsob, jak zvýšit kadenci šlapání, je hodit to na prostřední talíř a hned tam hodit třetí kolečko na pastorku. Zpravidla po dalších dvou přeřazeních, kdy nastává stejná situace jako v přechozím případě, hodím tam nejmenší talíř a ten zpravidla velmi zlehčí šlapání a v případě, že se kolo rozjede a šlapání zrychlí, klidně se dá zařadit zpět na prostřední talíř. V opačném případě máme ještě čtyři kolečka na pastorku k našemu zlehčení šlapání. Při řazení do „lehka“ to v praxi, při velmi rychlém řazení, vypadá tak, že jedu na nejtěžší převod a (už si neříkám, ale říkal jsem si) udělám: „dám-tam-pac“. Na „dám“ zatlačím pravým palcem poprvé na páku řazení, která posune řetěz o kolečko výš. Na „tam“ zatlačím ještě jednu a znova se mi posune řetěz o kolečko výš. Na „pac“ už reaguje ukazováček levé ruky, který hodí řetěz z velkého talíře na prostřední. V tomto okamžiku dochází k podstatnému snížení zátěže šlapání, a aby nedošlo k jeho poklesu, tak opakovanou akcí „dám-tam-pac“ se posune řetěz už na páté kolečko pastorku. V případě, že stoupání je opět začne zpomalovat můj pohyb a zvyšovat moje namáhání při šlapání, není už žádná pac. Mám zařazen malý přední a asi (nic není v praxi tak, jak to teoreticky má být) zadní páté kolo na pastorku, to je poměr 22:18, a to už je hodně do lehka. Přitom mám stále k dispozici ještě čtyři největší ozubená kolečka na pastorku. V případě jejich využití následující už jenom dvě možnosti, za první šlapat co to dá nebo šlápnout si do bahna a tlačit svého miláčka. Řazení zpět už tak precizně neřeším, ale v podstatě kopíruje podobnou taktiku, jako při řazení nahoru. Při zařazení nejlehčího možného převodu, v okamžiku, jak se stane šlapání velmi lehkým, v okamžiku, kdy dosáhnu vrcholu stoupání, v okamžiku, kdy je načase zrychlit, nahazuji „tam-to-dej-hned-to-dej-ať-to-fi~čí“. A jsem na nejtěžším převodu. Na „tam-to“ shazuje pravý ukazováček řetěz o dvě kolečka na pastorku níž a na „dej“ levý palec přesune řetěz na prostřední talíř. Druhé „dej“ nasune řetěz na největší talíř a na „fičí“ je i vzadu řetěz na nejmenším kolečku. A když se takové poučky zmechanizují a zautomatizují, potom není problém rychle řadit. Teoreticky to mám vymyšlené perfektně, prakticky, zejména při závodě, kdy hlava šrotuje úplně jiné myšlenky než způsob řazení a tělesná schránka začíná odmítat plnit požadované pohyby v potřebné rychlosti a síle, dochází narušení výše uvedeného rytmu a výsledkem bývá roztržený řetěz, někdy i opakovaně.

Jak to funguje v praxi? Zapomeň na předcházející tabulku a ve světle vysvětlení předcházejícího odstavce, si uvědom, že šlapeš s převodem největší talíř, nejmenší ozubené kolečko na pastorku. Chceš jet na takový převod, protože jedeš rychle a kdo jede rychle, dojede za stejnou dobu dál. A nastává okamžik úlevy pro ochabující nohy, protože plíce už nestačí okysličovat krev a srdce nestačí tlačit okysličenou krev do svalů nohou, které začínají chytat křeč. Okamžik úlevy spočívá v rychlém řazení pastorek (P), pastorek, talíř (T), ale navíc, oproti případu v předcházejícím odstavci, si tam hodím ještě jednou pastorek. Nožky se rozkmitají neuvěřitelně rychle a už si představuješ, jak se zase rozjedeš. Ale únava přijde dříve, než Tvoje hlava si to uvědomí. Nastává další vlna řazení – P, P, T, P. To už se dá vyjet hodně dlouhé, táhlé a prudší stoupání. Pokud ale ani na to nemáš, už ti zbývá jenom P, P a končíš. V tomto případě máš méně možností jít do lehka než v předcházejícím odstavci, ale tento způsob se mi v praxi více osvědčil, protože řazení je plynulejší. Reálné řazení tedy zjednodušeně vypadá takto:

Skutečné doporučené řazení převodů 3 x 9 „do lehka“

Řazení zpět už není třeba tak nacvičovat, v okamžiku kdy začínám zrychlovat a cítím, že to „utáhnu“, zpravidla „nahážu“ na pár metrech všechny převody zpět do základního nejtěžšího převodu a buď to jede, nebo začínám zase řazení do lehka.

A je dobré si srovnat, jak to funguje u kol s převody 3 x 10. Po přečtení předcházejících odstavců by se mohlo zdát, že není co vymýšlet, prostě a jednoduše přibyde ještě jedna možnost při řazení ve třetí vlně a je vymalováno, tedy „dopřeřazováno“. K tokovému výsledku může ale dojít jenom ten, kdo to teoreticky zvládá a prakticky si to neověřil. Moje zkušenost je zcela jiná. Dokonce je to logické, že zkušenost musí být jiná, protože i počty zubů jsou o malinko odlišné.

První rozdíl začíná u největšího talíře, který je opravdu velký a má o dva zuby víc, to je krásných čtyřicet čtyři zubů. Prostřední je stejný jako u převodu 3 x 9, zůstává tedy na třiceti dvou zubech a nejmenší talíř není zas tak malý jako nejmenší talíř u řazení 3 x 9 a končí na dvaceti čtyřech zubech. Když začneš srovnávat počty zubů na talířích u obou převodů, zjistíš, že máš k dispozici ale úplně stejný počet zubů a to je devadesát osm.

Pastorek má o kolečko víc, ale to není o kolečko víc v hlavě, které je zpravidla na škodu, ale o ozubené kolečko víc, které se dá využít v průběhu jízdy. Rozsah zubů je od jedenácti, to je stejně jako u převodu 3 x 9 až po třicet čtyři, to je o dva víc, než u převodu 3 x 9. Otázka je, jaký to má vliv na nejsilnější a nejslabší poměr. Při zařazení největšího talíře u převodu 3 x 10 a nejmenšího pastorku se dostáváme k výpočtu čtyřicet dva ku jedenácti, to je na poměr 3,8 : 1 (u 3 x 9 je to přesně 4:1). V protilehlých poměrech jde o poměr dvacet čtyři ku třiceti čtyřem, to je zaokrouhleno 1 : 1,4. Výsledná hodnota 0,7 (přesně 0,705 u 3 x 10 ve srovnání 0,6875 u 3 x 9)) do pomala při zaokrouhlení na jedno desetinné číslo je shodná.

Z teoretického rozboru tedy vyplývá, že převody 3 x 10 mají podle optimistů srovnatelné nebo podle pesimistů horší mezní hodnoty než převody 3 x 9. Praktickým srovnáváním při jízdě po stejné trase jsem došel k poznání, že z hlediska kvality jízdy není žádný rozdíl mezi těmito převody. Pohodlí přichází až při vjezdu do terénu, kdy se dají lépe stupňovat jednotlivé převody a přizpůsobit je aktuálnímu stavu povrchu a osobní připravenosti. Doporučené řazení je v následující tabulce[1].

Převody na mtb s řazením 3 x 10 a doporučené řazení

[1] tak to je moje vlastní „know-how“

 

U převodu 3 x 10 není třeba polemizovat a teoretizovat jako tomu bylo v předcházející části pro 3 x 9, pokud takový převod máš opravdu na kole „do terénu“. Co jsem se naučil na převodu 3 x 9, aniž si to uvědomuji, používám v praxi i na převod 3 x 10, zejména než opustím „zpevněnou“ cestu. První vlna řazení, která je popsána na předcházející stránce, je úplně stejná na 3 x 10 jako u 3 x 9, to je P,P,T,P (připomínám Pastorek, Pastorek, Talíř, Pastorek). Po tomto postupu je zařazeno u převodu 3 x 10 na prostředním talíři a na pastorku se sedmnácti zuby. To odpovídá zařazení jako u 3 x 9 na prostředním talíři a pastorku se šestnácti zuby. V daném okamžiku to nemá žádný praktický dopad na jízdu a šlape se úplně stejně. 

Nechci v žádném případě nikoho podceňovat, jsou jistě borci a borkyně, které jezdí i v terénu velmi rychle, ale já jezdím pro radost a rychlé převody na „fullu“ (full suspension) využívám jen na přesun do terénu, kde už mi maximálně stačí jen prostřední a malý talíř. Navíc na Knolly nejezdím terény, které jezdím s Maxbike. Když vezmu „fulla“ tak nejedu na závody, ale zkusit si, co ještě vyjedu a co už musím šlapat po svých. A když už jsem nahoře, tak zase to v důsledku pudu sebezáchovy, který s přibývajícím věkem narůstá, nepouštím ani na volnoběh, natož abych ještě do toho šlápl. Nejčastěji využívaným převodem je poměr téměř 1:1, to je dvacet čtyři na talíři ku dvaceti třem zubům na pastorku. Jak šlapeš, tak jedeš. Při sjezdech není potřeba moc zrychlovat, často „stojím“ víc na brzdách než „dupu“ do pedálů.

Když už jsme se dostali převodům, pojďme spočítat zuby, po kterých běhá řetěz. Na nenadálou otázku by asi každý oslovený s odpovědí buď otálel a v hlavě se snažil spočítat, kolik by těch zubů mohlo být, nebo by plácl číslo, které by se asi podstatně lišilo od skutečného počtu zubů. Jenom na talířích máme téměř stovku zubů, k tomu musíme připočítat zuby na pastorku, kterých je samozřejmě podstatně víc, a jsme na několika stovkách zubů. Jak to vypadá v realitě, je vyjádřeno v tabulce 45, která je rozdělena pro větší přehlednost do tří podtabulek.

Z části A je jasné, že pouze nejmenší a v následném pořadí šesté kolečko mají stejný počet zubů. Pouze na druhém prostředním převodníku lze dosáhnout stejných převodů na 3 x 9 i 3 x 10. Zdůvodnění je jednoduché – u obou převodů mají převodníky stejný počet zubů. Není to ale vůbec podstatné, teoretické rozdíly v následných převodech jsou nezpochybnitelné, ale v praktickém použití nemají žádný význam. Prostě je třeba řadit tak, aby se dobře jelo. Nesmí být příliš silný záběr na převody, protože by se mohl trhnout řetěz, ani nesmí být slabý převod, protože jezdit „na lehko“ nebaví.

Pouze jeden převod v celé škále převodu má přesný poměr 1:1, to znamená stejný počet zubů na převodníku a stejný počet zubů na pastorku. Ten reprezentuje počet zubů 32:32. Hledání je v tabulce velmi rychlé, na prostředním převodníku a největším pastorku u převodu 3 x 9 lze dosáhnout tohoto poměru. Poměr 2:1 je možné už dosáhnout dvakrát u převodu 3 x 9 při poměrech zubů 22:11 a 32:16, a pouze jednou u převodu 3 x 10 při poměru 42:21 zubům. Tedy celkem třikrát. Čistého poměru 3:1 je opět možné dosáhnout jenom jednou a to při převodu 3 x 9 a poměru zubů 44:11.  

Zajímavý je rozdíl počtu zubů na pastorku u obou řazení. Celkový rozdíl počtu zubů 33 je ještě o jeden zub více, než je počet zubů na největším kolečku u devítikolečka, to je 32, a je to jeden zub méně, než má největší kolečko u desetikolečka, to je 34 zubů.

Počty zubů na pastorku:

Počty zubů na převodnících:

Celkový počet zubů na převodech:

Převody 3 x 9 a 3 x 10 nejsou jediné, které jsou součástí biků. Jak se vývoj posouval a komerční „násilí“ narůstalo, objevily se převody 2 x 10 a nejnovějším hitem je převod 1 x 11 (Poznámka autora: 24. 8. 2021, kdy vkládám tento příspěvek, je už  nejen závodním standardem převod 1 x 12). Ani jeden z nich jsem neměl možnost osobně vyzkoušet, tak jejich výhody, popřípadě nevýhovy, nemohu posoudit. Pravdou je, že závodní speciály mají nejen karbonové rámy, ale i převod 1 x 11. Tím je méně materiálu, bike je lehčí a pro vítězství je každý gram důležitý. Pokud ale nemáš bohatého sponzora, nepouštěj se do těchto variací. Dieslové motory jsou nejlepší atmosferické, tj. s dostatečnou masou materiálu a bez přeplňování. Jsou to dříči, nemotorní, těžcí, ale trvale dělající svou práci. Jak mu ubereš na mase materiálu, jak mu dáš přeplňování, získáš větší výkon, ale životnost mu určitě nezvýšíš, jeho únava musí přijít zákonitě dřív. Stejné je to i s bikem. Karbon je vynikající materiál, ale odlétnuvší kamínek dokáže takový rám zničit, převod 1 x 11 je jistě funkční, ale řetěz už musí být užší, aby se vešel na všechny zuby pastorku. Chybějící masa materiálu také nevydrží tolik kilometrů jako mohutnější řetěz na převod 3 x 9. A protože je takové uspořádání biku „in“, je tomu přizpůsobena i cena na pořízení komponentů. Bez sponzora je to non-profit a non-bargain. 

A teď zase něco moudrého z vlastního „vtipného“ soudku. Dlouho jsem skládal vlastní poučení a musím se nakonec pochválit. Stejně Tě nikdo nepochválí lépe, než jak to umíš udělat Ty sám(a) sobě. Po rocích dřiny a odříkání jsem se propracoval na několik doporučení, která nejsou sice tak vtipná jako ta Pavla Truchlého, ale zase jsou více praktická a dá se podle nich dokonce i řídit. Jejich dodržování může pomoci v procesu tréninku, při závodech i běžném životě. Původní záměr byl sepsat desatero, ale tady opravdu nešlo vměstnat všechny rady do deseti základních bodů. Nakonec z toho vzniklo, no řekněme, sto-a-pár-desatero. Dalo by se lehce vybrat deset, o kterých si mohu myslet, že to jsou právě ty nejlepší do desatera, ale tím bych Tě ochudil o Tvůj vlastní úsudek, názor a rozhodnutí. Možná jsou některá i vtipná, ale neusmívej se nad jejich vtipností, naopak hledej v nich substanci, to podstatné a důležité. Pokud se Ti budou zdát některé body známé, nebo dokonce znáš i jiné podobné průpovídky, věř, že paralely s jinými citáty jsou pouze náhodné.

Sto-a-pár-desatero (když může být desa-tero, proč ne sto-tero nebo sto-a-desatero anebo dokonce i víc) jsem tvořil hodně dlouho a nakonec se mi podařilo více než deset desater (pro někoho se mohou zdát trapné). Nevím, jak tomu souboru rad a poučení mám říkat. Nic lepšího jsem nevymyslel. Stodesettero nebo stotřicettřitero, stoaněcotero, moctero jsou trapné pokusy a navíc na první čtení i nepochopitelné. Deset a pár desater je nejen pro běžce a bikery, ale pro všechny, kteří si mají z něho co odnést. Ono to vlastně není přesně ani sto a pár pouček, rad a doporučení (pár = 2, tedy dvě desatera je dvacet pouček, ale pár = také několik. Kolik je několik je sporné a vysoce individuální. Pro mě pár kilometrů je něco mezi šesti a půlmaratonem. Víc je potom dost kilometrů a ještě víc je hafo kilometrů, ale na tom přeci nesejde). Pár v našich zeměpisných šířkách není jenom dva, ale také se pod tím dá představit i neurčitá číslovka „několik“. A kolik je několik, nikdo neví. Deset a pár desatero je rozděleno na tři části, které na sebe navazují a vzájemně se ovlivňují. Proto nejsou odděleny, ale naopak, na úvodní obecné rady navazují poučky k běhání, které střídají doporučení pro bikery, aby se opět vrátily k obecným závěrům a tím uzavřely celý kruh do nekonečné stoupající spirály. I život se vyvíjí ve spirále a vrací se k původnímu bodu, ale na vyšší úrovni. Nemusíš při jejich čtení spěchat, v klidu a rozvážně nad nimi rozjímej, klidně se vracej zpět a klidně je můžeš vylepšovat, protože možná si právě tvoříš svá pravidla, která Ti pomohou ve Tvém sportovním snažení.

(1) Tvé zážitky Ti nikdo nevezme, ale můžeš se s nimi podělit,

(2) O co víc volného času máš, o to míň toho stihneš,

(3) Zabitý čas nevzkřísíš,

(4) Neříkej: „Začnu zítra …“ každý den,

(5) Kdo chodí jenom „do práce“ není workoholik, ale neskutečný lenoch,

(6) Důležitější než sportovní výkon je sportovní den,

(7) Co nasportuješ dnes, na tom můžeš zítra stavět,

(8) Zaznamenej si svůj výkon (tvůj výkon = tvůj úspěch),

(9) Zahájit výkon, kterého se bojíš, je první krok k úspěchu,

(10) Nemluv o sportování; sportuj!

(11) Dělej, co Ti strach a bolest dovolí,

(12) Co Tě nezabije, to Tě posílí,

(13) Nemůžeš? Přidej!

(14) Když nevydržíš sportovat 60 minut, sportuj jenom 1 hodinu,

(15) Nejlepší druh sportu je ten Tvůj,

(16) Lepší trpět sportem než výčitkami,

(17) „Příště“ není den v týdnu, „něco“ není sportovní aktivita,

(18) Vzdát to můžeš vždycky,

(19) Kdo to nevzdá, nemůže být poražen,

(20) Než to vzdáš, přemýšlej, proč jsi začal(a),

(21) Je to ztraceno, když to vzdáš,

(22) Kdo sportuje, nezlobí!

(23) Kdo trénuje průběžně, nemá problém s kondičkou,

(24) Pusť se do toho, nikdo to za Tebe neudělá,

(25) Sportuj, užívej si, bav se,

(26) Sportuj srdcem,

(27) Sportuj pro radost, ne pro výsledky,

(28) Nedosáhneš lepších výsledků, než o jaké usiluješ,

(29) Radost a potěšení je Tvoje sportovní vítězství,

(30) Trápit tělo vědomě je lepší než se nechat trápit svým tělem,

(31) Chceš udržet kondičku? Dej si ráno rozcvičku!

(32) Zdravý člověk sportovní aktivity nevyhledává, zdravý člověk sportovní aktivity provádí,

(33) Podívej se do zrcadla a řekni nahlas: “Dnes ještě nevidím na dno studny svých možností“,

(34) Podívej se do zrcadla a řekni nahlas: “Chci znát své limity“,

(35) Podívej se do zrcadla a řekni nahlas: „Slibuji Ti, že to dokážu!“,

(36) A k tomu všemu dodej: „Dostanu se až na vrchol a nic mě nezastaví!“,

(37) Nikdy nevíš, jestli to dokážeš, pokud to nezkusíš,

(38) Úspěch nepřijde sám, o úspěch se musíš zasloužit,

(39) Neohlížej se, největší soupeř se skrývá v Tobě,

(40) Zůstaň věrný, a odměna tě nemine,

(41) Věř v sama sebe, nikdo další Ti věřit nebude,

(42) Sportuj si svoje a neohlížej se na úšklebky ostatních,

(43) Nechceš-li být jako ostatní v davu, musíš z něho vystoupit.

(44) Když nesportuje někdo s Tebou, sportuj sám (sama),

(45) Sám sobě soupeřem je vždycky nejtěžší,

(46) Není nikdy pozdě začít,

(47) Nečekej a vyraz si (hlavně ne své zuby),

(48) Nehledej důvody, hledej způsoby, jak vyrazit,

(49) Překonání vzdálenosti kolem Zeměkoule začíná prvním krokem[1],

 

[1] Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem. Confucius, 551 – 479 BC, čínský učitel, politik a filozof.

 

(50) Začít stačí jednou, nezačínej dvakrát nebo dokonce vícekrát,

(51) Nemusíš být cvokem svého magorského šílenství, aby Tě to bavilo,

(52) Netrénuješ, abys závodil(a), nezávodíš, abys vítězil(a),

(53) Neraduj se na startu, ale až v cíli,

(54) Nezvítězit není ostuda. Ostuda je nepostavit se opět na start,

(55) Chceš-li být jednička – je to honička,

(56) I když s číslem na dresu, nesportuj ve stresu,

(57) Angličané říkají: „valouny v pohybu neobrůstají mechem“,

(58) nebo česky jinak – Stojaté vody v smrduté se obrací,

(59) Tréninkový plán je pro ty, kteří si nevěří,

(60) Rozbor Tvých včerejších plánů Ti bere čas na dnešní sportování,

(61) Buď důsledný(á) a trénuj, až to zabolí,

(62) Nejlepší parfém je vůně Tvého potu,

(63) Trénuj tak, aby po těle stékal pot,

(64) Když uvidíš kopec, zrychluj,

(65) Couvej jen proto, aby ses rozběhl(a),

(66) Nejhorší jsou první a poslední kilometr, mezi tím je to brnkačka a radost,

(67) Když to děláš sám (sama), děláš to nejlíp,

(68) Pokud tělo nebolí, nemělo cenu sportem ztrácet čas,

(69) Nejen bolest, ale i smích může být projevem Tvého utrpení,

(70) Bolest je dočasná, pocit vlastního vítězství Ti zůstává,

(71) Neděláš to pro vítězství, ale proto, abys to také dokázal(a),

(72) Když zvítězíš nad sebou, jsi nejlepší,

(73) Nejsi poražený(á), když nevyhraješ, jsi poražený(á), když se nezúčastníš,

(74) Pro tebe neplatí „lepší mrtvý nežli druhý“,

(75) Pro tebe neplatí, že „druhý je první, který nevyhrál“,

(76) Nehleď na počasí, vždycky je nevhodné, když nechceš vyrazit,

(77) Neboli není špatného počasí, je jen vlastní lenost,

(78) I pozitivní závislost má negativní důsledky,

(79) Běh nemá ani poločas, ani třetiny ani žádné střídání,

(80) Čistá nebo špinavá sportovní obuv není vizitkou kvality jejich běžce,

(81) Při běhu se vždy potíš, i když nemáš horečku a mrzne,

(82) Běhat se dá pomalu i rychle, po rovince, do kopce a někdy i s kopce,

(83) Běhat se dá dopředu, pozpátku i bokem,

(84) Běhat se dá na boso, ve sportovní obuvi i v kanadách,

(85) Běhat se dá na tartanu i škváře, v písku, blátě, sněhu i vodou po kolena,

(86) Vyběhni (vyjeď) hned, zítra už tu nemusíš být,

(87) Lepší než vyběhnout (vyjet) je doběhnout (dojet),

(88) Nezáleží na tom, jak rychle běžíš (jedeš), hlavně se nesmíš zastavit[1],

 

[1] Je jedno, jak pomalu jdete, hlavně se nesmíte zastavit. Confucius, 551 – 479 BC, čínský učitel, politik a filozof.

 

(89) Bez helmy na kole ani před odjezdem ze servisu,

(90) Helma ale nepatří na řídítka, nýbrž na hlavu,

(91) I když s helmou na hlavě, nejezdi bezhlavě,

(92) Ruce patří do rukavic a rukavice na gripy, ne na „rohy“,

(93) Na kole se šlape do pedálů, nešlape se vedle kola,

(94) Na kole se neběhá, na kole se sedí (protože kolo má sic),

(95) Vedle kola se také neběhá ani se o něho neopírá, kolo se může výjimečně do prudkého svahu „tlačit“,

(96) Žádný učený z nebe nespadl, ale z kola už jich spadlo hodně,

(97) Není problém to rozjet, ale zastavit,

(98) Rozkoš pomalostí je lepší než opojení rychlostí,

(99) Brzdi od „srdíčka“ – levou rukou přední brzdu,

(100) Dívej se, kam chceš jet, ne kde právě jedeš,

(101) Terén právě za tebou už není nebezpečný,

(102) I za bezvětří fouká vítr proti směru jízdy,

(103) Lepší pomaleji domů než rychle na hřbitov,

(104) Lepší prdět do sedla nežli doma do křesla,

(105) Když se před maratonem podíváš na záchod, nemusíš zastavovat na trati,

(106) Na kole se jezdí, dojíždí, předjíždí, projíždí, trénuje, bloudí i závodí, …

(107) Na kole se jezdí za mlhy, sněžení, hustého deště, ...

(108) Na kole se jezdí za parného léta i kruté zimy, ...

(109) Na kole se jezdí v prachu, blátě i po sněhu a ledu, …

(110) Na kole se dá vyjíždět, sjíždět, objíždět, podjíždět, nadjíždět, přeskakovat, skákat i lítat, ale také padat, …

(111) Na kole se dá užívat, trápit, kosti lámat i psychiku drtit,

(112) Nejkrásnější pohled na Zemi je ze sedla kola,

(113) Když kolo vydrží a tělo nezklame, můžeš vítězit,

(114) Když závodit, tak pro radost, ne pro vítězství,

(115) Zvítězil(a)s průjezdem cíle maratonu,

(116) Není nic horšího, než sedět sám a dívat se na řítící se peloton,

(117) Biker je vizitka svého sponzora,

(118) Umět padat je také umění,

(119) Lepší než s kopce zuby si vyrazit, je lepší vyrazit si do kopce,

(120) Ve dvaceti máš postavu od Pána Boha, po čtyřicítce o jakou se zasloužíš sám (sama),

(121) Sám (sama) sobě jsi největším nepřítelem, který Tě může svézt z úspěchu,

(122) Za svůj úspěch vděčíš všem kolem sebe, neúspěch je Tvůj sirotek,[1]

 

[1] To jsem upravil - římský historik Tacit: „Vítězství má mnoho otců, kdežto porážka je úplný sirotek“.

 

(123) Včerejšími výsledky se nevytahuj,

(124) To, co jsi včera dokázal(a), je i dnes pro Tebe vrchol, moc jsi toho dnes neudělal(a),

(125) Vždycky si vybírej tu nejtěžší cestu – tam není konkurence, tam jsi sám (sama)

(126) Post v zaměstnání lze získat protekcí, sportovní úspěch a uznání nikdy,

(127) Obkroužit Zeměkouli a začít zase něco dělat,

(128) Kupředu navzdory utrpení,

(129) Tvoje výsledky jsou vydřené, ne darované,

(130) Poznej své limity, ale stále je posouvej vpřed,

(131) Čím víc se snažíš, tím víc se přiblížíš svému cíli,

(132) Bez sportu nelze být fit, buď fit,

(133) Nikdy to nevzdávej,

(134) Sportuj až do konce,

(135) I cesta může být cíl,

(136) I nejpomalejší dosáhne cíle, když míří správným směrem,[2]

 

[2] Také upraveno – Gotthold Ephraim Lessing (německý spisovatel, filozof, dramatic, publicista a umělecký kritik 18. století): „I ten nejpomalejší, když neztratí cíl z očí, jde stále rychleji než ten, kdo bloudí bez cíle“.

 

(137) Vysněný cíl je splněn, když k němu napíšeš datum,

(138) Nebylo to lehké, jen ty jsi se stal(a) silnějším,

(139) Když se svým úspěchem nepochlubíš, nebudou druzí o něm vědět a nemohou Tě následovat,

(140) Jsi hvězda, jen na Tobě záleží jak zazáříš,

(141) Nebuď si jistý(á), že to, co děláš, je pro Tebe dobré, natož pro někoho jiného,

(142) A na závěr krutá pravda: I železný býk jednou zrezaví!

(143) Poslední poučení - Já jsem byl železný býk …, úspěch je pomíjivý …

 

Uznej, že to se opravdu naučit nedá.

 

Co je nutné dodat

 

Možná si ještě matně vzpomínáš na rady pro greenhorny v první kapitole. Není nutné je opakovat, spíš naopak, je třeba se více věnovat „vyšší dívčí“ v myšlenkách starého zbrojnoše, aby pohled na sportování nebyl jednotvárný. Možná máš i v paměti správné odpovědi nejen na 6P, ale také 5P. Aby mohl vzniknout uzavřený obrazec, je nutné mít ještě jeden bod, protože teprve ze tří bodů lze vytvořit první plošný geometrický tvar, tj. trojúhelník. K jeho vytvoření nám chybí ještě teorie 4P.

Určitě nejsem sám, kdo po mnohaletém pohybu a posouváním svých sportovních aktivit se dostal k tomuto poznání. K takovému poznání totiž dojde i knihomol s nulovou úrovní sportovních buněk. Co je tedy nutné dodat? Je nutné dodat, že já o sportu toho moc nenamluvil, protože jsem byl sportovec. Cílem sportovce je dosáhnout maximálních výsledků ve své disciplíně, být nejlepší, stát na nejvyšším stupínku bedny. Tak na tomto poli jsem toho moc nedosáhl, byl jsem podprůměrným sportovcem. Utěšovat mě může skutečnost, že sportovec je v podstatě invalida. Má vynikající fyzickou část dispozic k dosažení nejlepšího výkonu, ale současně si přivodil její zdevastování nadměrnou zátěží a zbytek těla má degenerovaný, protože ho proporcionálně nerozvíjel. Nejsem už sportovec, protože nemám za cíl být nejlepší. Mým cílem je to také dokázat, ale ne dokázat to nejlíp. Už jsem si to v hlavě srovnal, dávám si cíle úměrné svému věku, zdraví, fyzické kondici a dostupného času.

Já už se sportu nevěnuju, já už se věnuju jenom pohybu. Říká se, že pohyb je život, to znamená, že když se nehýbeš, jsi mrtvý(á). Říká se, že pohyb je radost, to znamená, že když se nehýbeš, nemáš radost ze života. A jsi v začarovaném kruhu, ze kterého se dá vystoupit jen při cestě na kerchov. Zatím se hýbu často a rád, tedy žiju a mám radost ze života.

Na základě výše uvedeného bude vhodné si konečně objasnit teorii 4P. Číslo čtyři představuje čtyři stádia, která jsou důležité pro „P“, kde písmeno „P“ představuje pojem pohyb. Není to ledajaký pohyb. Pohyb je různý. Pod obecným pojmem si můžeme představit pohyb politických hnutí, myšlenkový pohyb mysli, ale také pohyb jízdou, plavbou nebo letem. Pohyb je fyzikální veličina a je projevem základní existence hmoty. To znamená, že pohyb není jenom viditelné přemístění v prostoru, ale i pohyb uvnitř hmoty. Angličané řeknou movement a mají všechno toto na mysli. To neznamená, že jejich jazyk je chudý a proto se ho naučí každý blbec a západní svět proto hovoří anglicky. Naopak, má také řadu dalších slovíček jako jiné jazyky, jen namátkou si vzpomínám na motion, travelling, exercise, snaking, walking, running, driving, sailing, shipping, flying, kinesis, circulation. A tak jak má čeština různé druhy pohybů, má je každý jazyk. Všechny předcházející pohyby je nutné vymazat a soustředit se jenom na pohyb tělesný.

Teorie 4P říká, pohyb má splňovat čtyři „P“ – za prvé postupnost. Osobně si myslím, že není ani možné v jednom okamžiku uvést do pohybu všechny svaly těla, které jsou považovány za orgány pohybu, protože lidské tělo má jedno srdce, dvě oči, pět litrů krve, dvacet nehtů, třicet dva zubů, dvě stě šest kostí a šest set čtyřicet svalů. Je jasné, čeho je v těle nejvíc. Rčení, že mě bolí všechny svaly, je asi nepravdivé. Je málo pravděpodobné, že by člověka v jeden okamžik bolelo přes šest set svalů. Ale aby svaly bolely co nejméně a aby kosti v kloubech se ohýbaly tak jak mají, je potřeba svaly uvádět do pohybu postupně. Ne všechny najednou, ale postupně je zapojovat, aby každý udělal nějakou práci, která nebude mít za následek bolest a utrpení.

Za druhé přiměřenost. Taky nesmíme chtít po svalu, aby podával při své činnosti maximální výkon. To bychom mu mohli způsobit trvalé poškození nebo přinejmenším dlouhodobé vyřazení z činnosti. Svalstvo je potřeba zapojovat do pohybu s přiměřenou intenzitou. Takový natržený svalový pramínek způsobuje nejen bolest svalu samotného, ale často vyřadí tělo nejen z pohybové sportovní aktivity, ale i vyřazení z běžných denních činností.

Za třetí pestrost. Pestrost pohybu závisí na jedinci samotném. Běhání nebo jízda na kole nemusí být vůbec jednotvárné pohyby. Při běhání se dá nohama šourat, ale také zvedat kolena vysoko. Běžet se dá vzpřímeně, ale také v předklonu. Při běhu mohou být ruce svěšené podél těla, mohou kmitat, aby nám usnadnily dýchání, anebo dokonce mohou nést v každé ruce nějaký předmět, třeba kilové závaží, nebo žulovou dlažební kostku. Ani hlava na krku nemusí strnule posazená, ale může se natáčet do všech směrů a sledovat dění kolem sebe. Stejné je to při jízdě na kole. Na kole se sice neběhá, ale dá se zvednout zadek ze sedla a šlapat ve stoje. Když máš chodidla pevně spojená s pedály, můžeš střídavě zapojovat svaly při šlapání dolů a nahoru anebo se snažit rovnoměrně zatěžovat všechny svaly při krouživém pohybu. Ruce se hýbou více než dost. Za prvé musíš zatáčet, musíš brzdit a také řadit, a když tělo musí přenést váhu těžiště dopředu nebo dozadu, děláš na kole vlastně podobný pohyb, jako když děláš kliky. Tělo se nadře víc, než si myslíš. Musí totiž ukočírovat nohy a ruky ve sladěném pohybu. Od kyčlí až po ramenní klouby je v pohybu a přitom se nesmí nekoordinovaně naklánět do stran a nahoru a dolů, aby neporušilo těžiště, protože jinak hrozí neřízený pád.

Za čtvrté pravidelnost. Pamatuješ? Miluj ňa málo, miluj ňa dlůho. Nejhorší je, když si svaly unavíš víc, než je tělo schopno akceptovat, následně čekáš, až přestane bolet a potom uděláš stejný omyl jako na začátku. Po každém větším pohybu tělo bolí. Kdyby nebolelo, něco je špatně. Ale po přiměřené námaze je možné si pravidelně užívat pohybu. Pozor, aby pravidelnost nebyla typu: v pondělí, po Velikonocích a v novém roce. Taková pravidelnost nepřináší toužebně očekávané výsledky. Tři sta a více sportovních dní za rok už není asi normální, ale nemělo by být číslo nižší jak sto padesát. To už je méně než třikrát za týden. Doporučuji posunout až za hranici dvě stě sportovních dní za rok. Ani mně se to každý rok nepodaří, ale hýbat se víc než normálně čtyřikrát za týden považuji za standard.    

Dosáhnout na svůj cíl, svého přání nebo touhy je jako pohybovat se na ostrůvek uprostřed řeky proti proudu. Pokud se pohybuješ k vytouženému břehu rychlostí proudu, jsi stále jenom na místě a nikam se nepohneš. V okamžiku, kdy mírně polevíš, už se Ti břeh vzdaluje. Nezbývá než zabrat a být si stále vědomí toho, že čím víc se snažíš, tím víc si unavenější. Jen Tvoje zarputilost vydržet a nepřestat Tě dostane tam, kam chceš, pokud to chceš.

Na druhé straně není nutné brát všechna ponaučení moc vážně, protože by se z toho mohlo začít blbnout víc než je zdravé, Kdy je blbnutí ještě zdravé a kdy už je třeba ho diagnostikovat jako nemoc, je velmi těžké určit. Hlavně nedovol, aby o této hranici rozhodovali doktoři. To se dostaneš okamžitě do situace, kdy platí, že neexistuje zdraví jedinec, ale jenom špatně vyšetřený pacient. Pokud se budeš pohybovat ve skupině úplně stejných bláznů, budeš se vlastně pohybovat mezi úplně stejně normálními lidmi a ti druzí, mimo Tvoji komunitu, budou ti, kteří potřebují být pod kontrolou statného ošetřovatele.

Než se dostaneš do stádia, že už budeš mít sportovní aktivitu „za nehty“, že už nebudeš přemýšlet, jestli dnes ano nebo ne, že první bude vyplavení adrenalinu a teprve pak další aktivity, je třeba si své závazky připomínat. Nejúčinnějším opatřením je si je stále opakovat, stále připomínat a snažit se je denně naplňovat. Když se dostaneš do stádia, že když už si je nečteš, tak se Ti o nich aspoň zdá, jsi na dobré cestě. Za pár let každodenního mučení svého těla nebude potřeba číst žádné poučky, Tvé tělo si samo řekne, co chce.

Teď doporučuji dvě varianty postupu. Za prvé vrátit se téměř o patnáct stran zpátky, na stranu, kde začíná podkapitola „Je dobré znát a opakovat si“ a přečíst si ji několikrát a při každém následném čtení si zapamatovat nějaké to poučení navíc oproti předcházejícím čtení. Až si budeš jistý/á, že máš dobrý základ zvládnutý, můžeš přejít na čtení dalších stránek. Za druhé přečíst si tuto podkapitolu jenom jednou a nepokračovat ve čtení. Při každém dalším návratu k četbě začít číst od této podkapitoly a potom teprve pokračovat ve čtení, kde jsi naposledy přestal/a a při jejím ukončení si na závěr zase přečíst poučení. Tímto způsobem dosáhnout stavu jako při opakovaném čtení do doby, než zvládneš sumu potřebných znalostí z poučení.

 

Aktualizováno dne 04. 10. 2021

 

Pokračování v 5. kapitole.