Kapitola sedmá: Zpověď babičky, aneb co musí být řečeno

Heslo: Slovo je tím účinnější, čím významnější je pohled

Nadešla chvíle, kdy je prostor vyhrazen jen pro mé myšlenky. Své myšlenky si umím prosadit i významným pohledem, ale ten není možné ztvárnit na papíře. Často i beze slov se dá prosadit více než dlouhým plamenným projevem. Pokusím se přeměnit tedy významný pohled na slova, která spojená do vět vytvoří myšlenku, která bude návodem k významnému pohledu. Nevím, jestli je to smutné, že až na konci člověk pozná, jak měl začít, nebo je to úplně normální lidský proces poznání, a proto pořád lidstvo opakuje stejné chyby. Ať se na to díváš z té nebo jiné strany, pravdu se dozvíš až ji vlastně ani nepotřebuješ znát.

Každá má své sny

Je zajímavé, jak si někteří upřednostňují své myšlenky a jak si je zdůvodňují. Když jsem poprvé četla hrubý nástřel myšlenek „svého svěřence“ a začínala přemýšlet o svých nápadech a svém příspěvku, napadlo mě, že nejlépe bude hledat srovnání nebo naopak podstatné rozdíly, které nás dva drží pod jednou střechou.

Pro důkaz není třeba chodit daleko. Moje životní číslo[1] je osm a já s plnou odpovědností prohlašuji, že posledních pět řádků je totální nesmysl a zbytek je snůška smyšlenek, které si každý může vykládat, jak chce, ale nemají s realitou nic společného. Z toho plyne ponaučení, že není třeba věřit všemu, co je na internetu k dispozici.

„Osmička přináší svým zrozencům ohromné štěstí ohledně kariéry a materiálního bohatství. Lidé s tímto životním číslem jsou cílevědomí, díky čemuž snadno dosahují ohromných úspěchů v zaměstnání i soukromém životě. Neschází jim zdravá dravost a díky komunikativnímu nadání se umí probít mezi nejúspěšnější zaměstnance. Už v raném věku dobře vědí, co chtějí, a podle toho také jednají. K vysokým pracovním pozicím mají dostatek sebedůvěry i svědomitosti. Nikdy nedělají nic polovičatě nebo nekvalitně. Praktické uvažování jim navíc nedovoluje malovat si své projekty růžově. Správnou šanci cítí na kilometry, proto jim jen tak něco neunikne. V zaměstnání se nemusí obávat srovnatelné konkurence, ta zůstává většinou daleko za nimi. Pokud jim totiž o něco jde, zatnou zuby a překonají jakoukoliv překážku. Pracují-li v týmu, nesmíří se s podřadnou pozicí, ale obsazují křesla vedoucích pracovníků. Jsou perfektními manažery a majiteli vlastních podniků. Umí si totiž ohlídat fungování společnosti do posledního detailu. Díky organizačnímu talentu stihnou během jednoho dne tolik povinností, které ostatním smrtelníkům zaberou klidně celý týden. Nepochybují o svých kvalitách a všechno dělají zcela precizně. K druhým se sice chovají férově, ale hledí hlavně na to, aby hlavní zisk zůstal pro jejich maličkost. Nepracují pro radost, ale pro úspěch, společenské uznání a získané finance. K podřízeným, ale také známým se však chovají příjemně a vždy se snaží vycházet jim vstříc. Dobře totiž vědí, že na oplátku jsou lidé schopni udělat mnoho. Proto si nevytváří nepřátele a snaží se s druhými vyjít bez konfliktů. Osmičky často věci i známosti přepočítávají na finance, popřípadě věci s nimi související. Synonymem jejich představy o spokojeném životě je úspěch a bohatství. Duchovní hodnoty jim proto příliš neříkají, stejně jako lidé, jež je vyznávají. Zaměstnání je pro ně vším a mnohdy v něm tráví více času, než je záhodno. Kvůli tomu mohou mít problémy s navazováním a udržením milostného vztahu“.

[1] Životní číslo, http://astrocafe.centrum.cz/zabava/2012/4/30/aplikace/zivotni-cislo/, z 21. ledna 2014

Nedosáhla jsem ohromných úspěchů, jediný významný úspěch je ovládnutí neovladatelného. Ale je sporné, zda je to opravdu úspěch. Těžké je si představit, co to stálo za úsilí vydržet nejistotu výsledku, nezbláznit se z toho a dostat do snesitelných kolejí chování nevychovatelného.

Svobodným mladým děvčatům se na pohled líbí idoly s černými kudrnatými vlasy, tmavoocí nebo modroocí a vypracovaných sportovních postav. Navíc musí být inteligentní, vtipní, veselí, milí, ohleduplní a tolerantní. Nemohou zapomenout na Tvoje svátky a narozeniny a dárek s kytkou mohou přinést i při jiné příležitosti než v těchto dnech nebo když mají černé svědomí. Samozřejmostí je nekuřák a odpůrce nadměrné konzumace alkoholických nápojů všeho druhu. Pokud se k tomu přidá ještě rodinný typ, je to přímo ideál pro život.

Jedinci s životním číslem osm prý už v raném věku dobře vědí, co chtějí, a podle toho také jednají. Tak taková věta se dá napsat ke každému číslu, každý koho se to týká, se nadme pýchou a vůbec si v daný okamžik neuvědomuje, že je to jedna velká lež. Úsměvné jsou šoty s malými dětmi, když se jich ptají, čím chtějí být. Jejich naivita je úžasná. Jestli budou mít možnost se na své průpovídky podívat o patnáct nebo i třicet let později, musí se podívat do zrcadla a od srdce prohlásit: „To je ale blb!“. Vím, co chci a umím si to prosadit, úvodní heslo Zpovědi sponzora, by mohlo evokovat, že co si umanu, toho dosáhnu. Vůbec celý obsah kapitoly vyznívá jako jeden velký úspěch, ale jen já vím, co je za tím utrpení a bezesných nocí. „Chtít“ je jedna strana, „mít“ ta druhá. Nikdo nemá to, co by chtěl. 

Realita bývá trošičku odlišná, pod čímž je si možné představit úplně pravý opak. Je to jen nekonečná dřina, která vede klikatými cestami úskalí, na jejímž konci je individuum, které má k vysněnému idolu ještě hodně daleko. Realita byla blonďáček s dětskou tvářičkou, zelenými šibalskými očičkama, žádné ramena, žádné svaly, prostě na pohled „nebite ma po hlave“, my stoprocentní Slovenky po rodičích to čteme „něbitě ma po hlave“. Na začátku je k Tobě pozorný a chrání Tě, kde jen to jde. Líbí se Ti taková pozornost, Nevidíš, neslyšíš, dobrých rad nedbáš. Kouří, ale před Tebou ne, tak si nepřipouštíš, vlastně připouštíš, ale toleruješ, že jeho oblečení je profoukané větrem hospodského ventilátoru. Pije, ale ne zase tak moc před Tebou, tak Ti nevadí, když si dá skleničku, aspoň je trochu veselejší. Nemá zrovna správné návyky? Nevadí, to se poddá. Nevadí, že v létě „čundruje“ v kanadách a ponožky mu „stojí“ ve stanu. Nevadí, že ráno snídá pivo a tři rohlíky. Nevadí, že si rifle pere plaváním v přehradě. Nevadí, že plave s rukou v gipsu. Nevadí, že s gipsem pádluje v kánoi. Nevadí, že dovolí, abys dostala úžeh při celodenním pobytu na volné vodě ve vratké kánoi, i když ví, že na volné vodě máš strach. Nevadí, že s ním bloudíš nočním lesem do kempu, protože zkratka vede špatným směrem a navíc je tam horší cesta. Když potkáš jeho kamarády, nepřijde Ti, že tento způsob života je jim přirozený. Máš hluboké zážitky, které dokonale utlumí běžnou realitu života. Jestli je rodinný typ, to za svobodna se moc poznat nedá, tak nezbývá, než přijmout životní rozhodnutí a zkusit.

Říká se, že ideální je až to druhé manželství, to první je jenom na zkoušku. Tak tento způsob nedoporučuji, stačí formovat jednoho, proč znovu a znovu zkoušet vychovávat jiného a dalšího. Každý potřebuje vychovávat a není třeba plýtvat energií a začínat zase od nuly. Daleko větší potěšení přináší dlouhodobé působení, které ve výsledku nedosáhne ideálu, ale dá se s tím už vydržet pod jednou střechou. Dlouhodobým působením jsem určitého úspěchu dosáhla, ale stálo to mnoho bolesti a odříkání. Svého ohromného úspěchu jsem nedosáhla, ale ještě to není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší. Nejsem asi tak dravá, jak bych mohla být. Taky asi není dobré být moc dravý, protože pod silným nátlakem by se mohl zhroutit a potom všechno předcházející snažení by bylo marné. Mám, a to přiznávám, komunikativní nadání. U nás doma je jen jeden mluvčí. Pomlouvá mě, že přijde domů z práce a vidí mě telefonovat. Nechce rušit, dá mi pusu a než dopovím větu, je v blocích a vybíhá si vyčistit hlavu. Dobíhá a já pořád telefon u ucha. „Hodí“ sprchu a musí se usmívat, když říkám: „Já už budu končit“. Když po hodné chvíli opravdu hovor ukončím, začíná můj monolog, protože z něho nejde nic vypáčit. On snad žádné zážitky nemá! Někdy dokáže i naslouchat, dokonce se někdy zdá, že ho to i zajímá. V takových okamžicích je docela sladký, ale jak začne být nevrlí, bručet „zkrať to“, „přeskoč omáčku“, „vyval pointu“, tak to bych ho nejradši zabila. Jak mu mám říct, co mu chci říct, když jsem mu ještě ani neřekla, co tomu předcházelo. Jak může chtít vědět jenom výsledek, když neví předcházející průběh událostí. To jsem nikdy nepochopila.

Jak vychovat chlapa k rodinnému životu je snem každé slečny. „Jak vychovat z muže rodinný typ“ by mohl být titul nové knihy. Po tom by mohli čtenáři skočit i za hranicemi pražské vesnice a možná i českého království. Zvláště Američané jsou posedlí opakováním postupů, které přináší úspěch, a to není ani důležité jestli je to byznysu, body building nebo keep smiling. Někdy se nad logikou mužského musí i vůl rozbrečet. Na druhé straně není nutné jim moc bránit v jejich aktivitách, které jsou jim blízké a které jsou, a to si přiznejme, i žádané. Kdo jiný by měl trénovat jízdu s dvoustopým vozidlem než muži. Takové dlouhé vyjížďky s kočárkem jim nemohou vůbec uškodit. Jsou na čerstvém vzduchu, mohou se realizovat v řízení v omezených průjezdech i po širokých cestách, přitom zvyšovat svoji fyzickou kondici a současně navazovat kontakt se svou ratolestí, ke které budou mít v blízké budoucnosti řadu povinností.

Věřím, že každá maminka, která má děvče, si přeje, aby byla krásná, usměvavá, roztomilá a něžná. Prostě, aby to bylo ženské stvoření a ne žádný raubíř, jak kluci obvykle bývají. Tak nějak to má většina slovanské ženské populace ve Střední Evropě zakódované. Není jednoduché udržet tuto linii, pokud máte vedle sebe hyperaktivní velké dítě. Z počátku to ještě jde, tedy dokud nezačnou děvčata chodit a není možné se s nimi rozumně domluvit. Trvalé úsilí udržet vývoj dívek v mezích vývoje ženské populace začíná dostávat trhliny v okamžiku, kdy do výchovy vstoupí velké dítě. Pokud se podílí na rozvoji jejich plaveckých schopností, pěstování radosti procházek po lese a zvládnutí jízdy na kole, je všechno v pořádku. Problém nastává, kdy je přitahuje k aktivitám, které jsou doménou mužské mladé populace. Holky nejsou opice, tak proč je učit lozit po stromech a ještě je navádět, že nejlepší je lození ze stromu na strom přes koruny stromů. Holky nejsou horolezci, tak proč je učit lozit po skalách. V Chřibských lesích nejsou žádné velké skály, ale i několikametrové skalní balvany jsou pro malé holčičky velkou skálou. Vydrápat se s nimi nahoru, odrat jim ručičky a kolena, pěstovat u nich adrenalin pohledu z výšek a při slézání je povzbuzovat, aby se odrazily od skály a skočily do náruče, není ta správná linie výchovy. Výsledkem takové výchovy potom bývá potlačený pud sebezáchovy. Houpání se na průlezkách jako opice a stížnosti sousedky, že lozením po zeleni u činžáku ničí jeho okolí, je odvarem ve srovnání s proběhnutím skleněnými dveřmi nebo zájmu o „houpání se na laně“. Krve by se ve mně nedořezal, když je vidím jako mladé slečny na třímetrovém skokanském můstku trénovat salto při skoku do vody. To přece není normální. Snad jediné štěstí bylo, že děvčata nebyla trvale pod dohledem velkého dítěte, jinak si nechci ani představit, co by se z nich mohlo vyklubat. Nakonec mohu být šťastná, že úrazy z mládí jim nedovolily rozvinout jejich aktivity do aktivní formy.

Dnes dospělné dcery nechtějí rady stále respektovat. Ony sami nejlépe vědí, jak se děti vychovávají, dělají to poprvé, nemají žádné zkušenosti a přitom nepotřebují poučovat, jak to mají dělat. Až budou babičkou a budou vychovávat vnoučata, budou také radit, protože už budou vychovávat podruhé a to, jak už víš, je rutina. Kdyby si aspoň mladí vzali k srdci rady, které dostali při svaebním dnu, dostali je písemně a stejně se jimi neřídí. Bylo to házení hrachu na zeď, nebo jak říkají šperkaři, házení perel sviním. Přitom jsou tak prosté, jednoduché a základní pravidla. Rady pro mladou paní jsou: Zapomeň na to, že žena je hlavou rodiny. Tvojí povinností je zajistit teplo domova, zajistit, aby se muž cítil lépe doma než v práci, a proto z práce spěchal domů. Tvojí odpovědností je naučit děti sedět služně u stolu, jíst příborem a chodit čistě oblékané. Máš za povinnost spravovat rodinný rozpočet, chlap nerozumí penězům – proto máme tolik bankéřů a ekonomiku v krizi. Nejsi hlavou rodiny, ale krkem, který tou hlavou muže točí. Rady pro mladého pána jsou: muž je hlavou rodiny. Být hlavou rodiny je odpovědnost. Odpovědnost za spokojenost své ženy a Vašich dětí. Práce ti může přinášet úspěch, ale radost ze života tam nehledej. Pokud se ti v práci líbí, děláš něco špatně. Radost ze života Ti zajistí tvoje žena a Vaše děti. Tvoje žena má větší pravdu než je tvoje, tvé mámy nebo tvých kamarádů. Pamatuj, povinností hlavy rodiny je naučit děti běhat, skákat, jezdit na kole, lozit po stromech i po skalách, plavat i potápět se. Na závěr rada spokojeného manželství -  Muž, který nepřizná, že je pod papučem, nemůže být šťastně ženatý.

Když se nepodaří vychovat své vlastní ratolesti, je třeba se pokusit vychovat ratolesti svých ratolestí. S odstupem času je pohled na výchovu jiný. Poprvé se člověk snaží vychovávat co nejlépe, donutit děti k tomu, aby dodržovaly všechna pravidla, stále se učily a nedělaly, co by se dělat nemělo. Podruhé přijde na to, že právě nedodržováním pravidel a učením se i toho, co by se učit neměly, se děti rozvíjí a neopakují chyby svých rodičů. Když na to člověk věkem přijde, může být sám se sebou spokojený a říct si, že se mu splnil sen ve výchově těch, kteří tu zůstávají po něm.

Každá je strůjcem svého štěstí

Jak přežít a ještě si u toho užít, je to štěstí? Možná nechápeš ještě plně, o čem bude řeč, ale už sama kombinace přežít – užít nevěstí nic dobrého. „Přežít“ samo o sobě evokuje krizovou situaci, ve které jde o život, situaci, ve které je bolest, situaci, ve které obstojí jen silný jedinec. „Užit si“ to je jiná liga. Užívat se dá ..., jenom se musí chtít. Užívat se dá radosti z podmanivého parfému, nevšedního střihu nových šatů a třiceti osmi karátového briliantu zasazeného do prstenu z bílého zlata. Užívat se dá i sportovních výkonů, ale nesmí přitom jít o přežití. Není nezbytné dělat sportovní aktivity, u kterých jde skutečně o přežití, jako je například paraglading, horolezectví nebo skoky na lyžích, aby si je člověk užíval. Pokud nejsi připravená fyzicky, každá sportovní aktivita bude u Tebe o přežití. O užívání si takové sportovní aktivity nemůže být ani řeč. Pro přežití u sportovních aktivit je důležité mít fyzickou kondici, ale než ji získáš, chvilku to trvá a v okamžiku, kdy jen trochu polevíš, ztrácíš nabyté schopnosti. „Užívat si“ znamená být trvale připravena, a když se naskytne příležitost, tak si jí do sytosti a plnohodnotně užít. 

V našich zeměpisných šířkách by se mohlo zdát, že žena a sport se moc nesetkávají. Ale když se člověk rozhlédne kolem sebe, vidí hodně sportovkyň. Smutné je na tom to, že za našimi hranicemi je sportovkyň daleko víc. Už na pohled to nejsou žádné vrcholové sportovkyně, ale hýbou se. U některých je třeba ocenit již to, že se vůbec hýbou, protože jejich tělesné proporce je řadí do kategorie výtečných cukrářek. Není potřeba urážet kuchařky a cukrářky zvlášť. Postava a fyzická kondice není o povolání a ženská postava zvlášť podléhá vlivům, které chlap nemůže pochopit. Každá máme nějakou genetickou dispozici a každá máme k něčemu sklony. Ale není možné se na to stále a pořád vymlouvat. Za svou postavu si může žena z určité části (přece nebudu teď psát, že z velké části) sama. Formovat postavu k obrazu svému a oblibě silnější části populace musí patřit k naší každodenní radosti. Docela mi dělá potěšení, že doběhnu těch pár metrů na zastávku autobusu bez toho, abych byla na pokraji kolapsu.

Ano, za svoji postavu jsi sama sobě odpovědná. Když už se nemůžeš na sebe dívat ani do zrcadla, je zpravidla už pozdě na rychlou nápravu. Dostat se to takového stavu je poměrně lehké, dostat se zpátky je opravdu nesnadné, až se zdá, že je to nemožné. Tam to jede jako z kopce, když chceš zpátky, stále Tě to strhává zpět a stále se Ti zdá, že čím víc se snažíš, tím menšího pokroku u sebe pozoruješ a většímu utrpení jsi vystavená. Hlavně nepodléhej poučkám svého okolí. Kromě těch hrubých typu – Chceš zhubnout? Zeptej se mě jak! Nežer vole!!!, existují i inteligentnější – Nejlepší způsob jak zhubnout je neztloustnout. Žádná poučka postavu nevylepší a ještě navíc má neblahý vliv na šedou kůru mozkovou, kterou nahlodává pochybností o vlastní pevné vůli. Nejlepší cesta je nepodléhat poučkám a spoléhat se na zdravý selský rozum.  

Jak se kolem sebe dívám, připadá mi, že všechny se rozhodnou nejdřív běhat, protože si myslí, že je to ten nejlepší způsob návratu do krásy. Každá si myslí, jak je sexy při svém sportování a při běhu zvlášť. Při běhu se příslušné dámě všechno natřásá a vůbec si neuvědomuje, že působí docela komicky. Často to bývá umocněné i barvou její pleti, která se nedostatkem kyslíku v plicích zabarví do barvy naší krve. Z dálky působí jako oheň, jako právě se bortící vatra. Všechno její budoucí svaly se jí houpou, jako když prohořelá polena neudrží již postavenou pagodu, která se prolamuje do žhavého popela, a klády bez ladu a skladu padají na jednu neúhlednou hromadu. Stříká kolem ní pot jako gejzír jisker při hroucení se pagody a její tělo hraje všemi barvami jako plameny. Není na ni příjemný pohled. Běhání je výtečný způsob zvyšování fyzické kondice, ale ne na zahájení sportovních aktivit. Po každém vyběhnutí bolí celé tělo, nepomáhá ani masážní emulze s lepšími recenzemi než obyčejná Alpa krém na zmírnění bolesti a tento bolestný pocit navozuje euforii zlepšující se tělesné kondice a formující se postavy. Je to klamné zdání, že je to nejlepší, nejrychlejší a nejtrvalejší způsob formování krásné postavy.

Druhou chybou, kterou vidím, je používání nářadí, které umožňuje rychlejší přesuny těla v prostoru. Jako kdyby rychlejší pohyb prostorem byl současně i rychlejším způsobem formování postavy. Teď není důležité, jestli tím nástrojem je kolo, koloběžka nebo dokonce in-line brusle. Nejlepší způsob, jak si způsobit újmu na zdraví při sportovních aktivitách, je bez patřičné fyzické kondice začít dělat právě zmíněné aktivity. Chybí fyzička, která je důležitá pro výdrž a chybí dovednosti v bezpečném používání nářadí. V okamžiku, když přijde i malá krizová situace v podobě pobíhajícího psa, větve na cestě nebo zúženého prostoru, je zrozeno neštěstí. Tělo se sune směrem, kterým jsi ho rozhodně nechtěla poslat a nejhorší je, že se s tím už nedá nic dělat. Výsledkem je zpravidla několikanásobná škoda, pokud nepočítáme škodu na materiálu a to musíme počítat nejen přepravního prostředku ale i naší nové sportovní ústroje, zpravidla se jedná o natažení některého svalu, o naražení několika dalších a o silniční vyrážky na místech, která nejdou vždy překrýt vhodným oděvem. Tak tímto způsobem nedoporučuji také začínat změnu životního stylu.     

Bezpečnější jsou aktivity v posilovně nebo na spinningu. Zejména spinning vypadá jako bezpečná aktivita. Pevně postavený stroj umožňuje šlapání jako na kole, když už nemůžeš šlapat, tak jednoduše zvolníš, nemusíš se bát, že se Ti postaví do cesty překážka, která způsobí Tvůj pád a navíc do rytmu Ti hraje i hudba. Jenom ta hlava kdyby chtěla vypnout, aby sis to mohla užívat. V malém prostoru se tísní několik kol, díváš se na stejnou zoufalku, jako jsi sama, před sebou a hlavou se Ti honí myšlenky, jestli vypadáš úplně stejně blbě nebo ještě hůř jako ona a jak Tě asi pomlouvá ta, která šlape za tebou. Než se takhle trápit, rozhodneš se, že budeš raději chodit do posilovny. Najdeš si termín, kdy tam bývá prázdno, a začneš na sobě makat.  Neznáš žádné zásady, vidíš jenom tu hromadu železa a začneš s ním pohazovat. Přece nepotřebuješ radit, jak takové primitivní stroje používat. Poprvé domů odcházíš z pocitem vysokého uspokojení, ale ještě než dorazíš na práh domu, pociťuješ divné mrazení ve svalech, které doma přechází do svalového horečky, která má za následek nejen vypuštění návštěvy příslušné posilovny nejméně na dva týdny, ale i problémy s přesunem svého těla do vany, umytí se za krkem, protože tam nemůžeš dostat své ruce, a s chůzí do schodů, kdy bez podpory rukou o zábradlí nezvedneš tělo o schod výš a ze schodů zvlášť, kdy každý posun o schod níž působí dojmem volného pádu Tvého těla, kterému zabráníš jen díky zapřením rukou o zábradlí i protilehlou stěnu. Časem přijdeš na to, že posilovna je dobrá místo pro zvýšení fyzické kondice, ale je třeba začít cvičit pod dozorem osobního trenéra a často nácvikem jednotlivých cviků s nulovou zátěží, tedy bez závaží. I tak budeš odcházet víc než zdravě unavená.

Nejméně rizikovou činností je chůze. To je ta správná volba na vstup do sportovního prostředí. Pozor, chůze není pochod. Začít je třeba chůzí na rande, má to řadu výhod, když jsi sama, můžeš u toho poslouchat i tu hudbu jako na spinningu, když je Vás víc, můžete klábosit, když si vezmeš na rande svou polovičku, můžeš mu „masírovat“ svá přání. Klidně začni chodit po městské dlažbě, přejdi na parkové chodníčky, zrychli svoje kroky na lesní pěšině a začni pochodovat po značkovaných turistických trasách. Až získáš dostatečnou fyzičku, přejdi na vyšší stupeň sportovních aktivit. Dokážeš-li dlouho pochodovat, dokážeš i krátce běžet. Neunaví Tě krátký běh víc než dlouhý pochod. Když chceš ale vidět víc a tak daleko nedoběhneš, zkus to kolo, koloběžku nebo in-line brusle. Nezapomeň si vzít helmu, popřípadě chrániče na dlaně, lokty a kolena, protožean anii profíci se nevyhnou pádu.

Nikdy jsem si nemyslela, že dokážu podlehnout a uznám fakt, že rozcvička má smysl. Když jsem pozorovala, jak začal děda blbnout a každé ráno nastoupil na rozcvičku, myslela jsem si, že ho to brzo přejde. Bohužel, nepřešlo. S přibývajícím věkem přibývají i zdravotní problémy. Ať si to člověk připouští nebo nepřipouští, je to holý fakt a nedá se s tím nic dělat. Co nebyl problém a co se neřešilo, je najednou přítomné a nedá se tomu uniknout. Najednou zjistíš, že i v posteli tě bolí záda, že se musíš před spaním narovnat a protáhnout, aby mohlo tělo následně zaujmout svoji oblíbenou polohu ke spaní, že se musíš ráno protáhnout, nejdřív lehce a potom o něco více, aby tělo dovolilo zase postel opustit. To není vtip, to je krutá realita. Odoláváš připitomělým poznámkám: „Dej si rozcvičku, bude ti líp“ až do doby, než ti fyzioterapeutka doporučí každodenní cviky proti bolesti zad. Začne hlodat červ výčítek, který tě přemluví k rozhodnutí, že s tím něco konečně uděláš. Koupíš druhou karimatku, přece se o tu již propocenou nebudeš dělit, a využiješ čas, kdy on si dává rozvičku, na vykonání cviků proti bolesti zad. Nejlépe je nechat ho v jeho prostoru a najít si svůj soukromý koutek. Nemusí tě vidět, jak se trápíš. Z počátku to bereš s rezervou až do doby, než jednoho dne zjistíš, že se necítíš právě nejen fyzicky, ale ani psychicky v pohodě. Potom přijdeš na to, že to může vynechané ranní protažení. A jsi v tom, ne tedy „v tom“, ale ve stavu, že jsi stejně závislá jako on. Hlavně si nepředstavuj protažení jako posilování. Jak znáš jeho cviky z rozvičky, neubráníš se konstatování, že jeho rozvička je přímo posilování nejhrubšího kalibru. Není k tomu potřeba činek, aby ses protáhla.

Je pravda, že po padesátce začíná tělo ochabovat, samo sebou ochabovat. Zdá se ti, že děláš pořád stejně, že se nezastavíš, ale nesmíš si postesknout, že se ti zdá, že už toho tolik nezvládneš. Na to dostaneš rychlou odpověď, že co se zdá, to je sen, a když jízlivě odpovíš otázkou: „Myslíš?“, vrátí se ti bumerang s odpovědí: „Nemyslím! Myslet znamená hovno vědět!“. Při pohledu do velkého zrcadla zjišťuješ, že máš horší držení těla, tím je ti jasné, že bolesti zad jsou toho příčinou nebo dokonce výsledkem a taky cítíš víc klouby, které při pohybu do schodů a ještě více se schodů do přízemí se ozývají čím dál tím více vrzáním a bolestivostí. A s tím je spojená i jistota tvé rovnováhy. Nějak si přestáváš být jistá při pohledu shora dolů a začínáš se přidržovat zábradlí tak, jak to dělají vnoučata, když zjistí, že schody jsou výborným místem pro lození nahoru a zpět. U vnoučat se rovnováha při chůzi se schodů rychle zlepšuje, u tebe je zhoršení rovnováhy nezadržitelným procesem. Už ne potichu a sama pro sebe přiznáváš, že se tomu nesmíš poddat a musíš s tím něco udělat. Nedělej si iluze, že to jde zastavit, to v žádném případě, ale dá se to zpomolit. Dokud tělo dovolí rekreačně sportovní pohyb, je třeba mu ho dopřát. Nestačí pracovat fyzicky na zahradě, chce to cílený, pravidelný a přiměřený rozvoj pohybových schopností.   

Pro všechny sportovní aktivity je třeba být náležitě připravena. Také jsem se naučila pár odborných výrazů, a proto zdůrazňuji, že je třeba mít patřičnou výstroj a výzbroj. S výstrojí, tedy oblečením, na rozdíl od výzbroje, nemám problémy. Pod výzbroj lze zahrnout téměř všechno technické vybavení, které je potřeba k dané aktivitě. Nemám problém zajít do obchodu a sdělit, že chci řetěz na devítikolečko. Ještě když k tomu dodám, že chci ten lepší, protože ten obyčejný trhám, tak určitě na druhé straně pultu pochopí, co chci, a dají mi správný kus.

Při nákupu některé výzbroje, jako je třeba kolo nebo lyže, je dobré si vzít pánský doprovod. Vybírat běžecké boty není žádná složitá věc, ale je vhodné mít vždy pánský doprovod. Chlapi mají docela cit na sportovní botičky. Zpravidla vidí ten správný pár už hodně z dálky a Tobě z blízka se potom zdá cena neúměrná jejich užitné hodnotě. Ale už jsem se několikrát spálila a vždycky jsem se zapřísahala, že příště si nechám poradit. Ne vždy jsem ale slib dodržela. Někdy je ale lepší si s pánským doprovodem vzít i nějaké osobní vědomosti, rady nestranných odborníků a zkušených vyznavačů dané aktivity. Není nad to být patřičně vědomostně připravena. To by jeden nevěřil, co to umí udělat s prodavačem. Takto vybavena jsem byla například kupovat lyžáky, tedy lyžařské boty. Při sdělení svého přání mě prodavač neomylně vedl k pultu krásných bot, všech velikostí a barev, včetně bílých kytiček na růžovém skeletu. Nezbývalo nic jiného než se na něho něžně usmát a sdělit mu, že mám představu o klasických barevných odstínech, o skeletu s flex indexem 60 – 80, se čtyřmi přezkami, nastavitelným cantingem a měkkou botičkou. Po ztuhnutí jeho úsměvu mě zavede k regálu, kde stály dva různé druhy bot a ten můj pár bot v požadované velikosti mně nakonec musel přinést ze skladu. Pak jen z dálky pozoroval, jak si zkouším boty, jak se v nich pohupuju, jak se v nich po prodejně procházím. Když jsem mu za půl hodiny sdělila, že si je tedy vezmu, viděla jsem úlevu na jeho tváři, že prodal. Také by se mu mohlo stát, že bych mu sdělila, že mi nesedí podle představ, a že když nemají nic lepšího, půjdu o dům dál.

Nakupování výstroje je jiné kafe. To jsou přece „hadříky“ a to je ženská parketa. Chlapa většinou prodavačky oblečou do toho, co ony chtějí prodat a ne co chce chlap nosit. Proto je nutné chodit s mužem nakupovat jeho sportovní oblečení. Časem ani není potřeba ho tahat s sebou a znalá patřičného číslování sportovních oděvů, můžeš vybírat a nakupovat sportovní oděvy bez něho. Tobě je přeci jasné, že to musí být funkční prádlo, že chceš první, druhou nebo až třetí vrstvu oblečení, a že to musí ladit s barvou Tvého dresu. Abys ho reprezentovala, musí k Tobě přece ladit. Potom také dokážeš posoudit, jak daný střih je praktický pro sportovní aktivity. Máš přeci zkušenosti, víš, jak dokáže nevhodně všitý zip podráždit pokožku na krku, jak krátký zip u krku může bránit pohodlnému vysvlečení, zejména když jsi zpocená, jak velká kapsa na zádech dresu se může stát jednou velkou neforemnou koulí všech věcí, které si vezeš s sebou a jak kapsička bez zipu je nejlepší cestou ke ztracení drobných věcí, jak nedostatečně hrubá molitanová vložka v cyklistických kalhotách může způsobit rychlé otlačení a naopak příliš hrubá zase nadměrné nasáknutí potu. Jsi odborník, víš i jakou pokrývku je nejlepší pořídit na hlavu, jak nejlépe ochránit krk, jak vybrat rukavice na kolo pro letní i zimní provoz a jaké kalhoty jsou nejlepší na dlouhé procházky v zimním i přechodném období. Důležité při této radostné a pro Tebe oblíbené činnosti je dodržování několika prostých zásad. Za prvé nakupuješ, když se Ti chce. Přeci nepůjdeš běhat po obchodech, když na to nemáš náladu a jenom proto, že on potřebuje nový dres, protože se mu ten starý právě rozpadl. Musí se Ti chtít bloumat, ne se honit, nakupování chce čas. Za druhé nakupuješ, když je co kupovat. Přeci nevezmeš něco jenom proto, že je to jediné, co na pultu mají a proto, že to on nutně potřebuje. Kupovat je třeba, když Tě patřičný kousek „osloví“, není to žádná tuctovka, má potřebnou kvalitu a Tebou akceptovatelnou cenu. Není problém koupit drahé zboží. A za třetí, když víš, že se to využije.  A že se využije, to je Ti už při nákupu jasné, protože víš, co doma leží nebo naopak neleží, a přitom by ve skříni ležet mělo.

Nakupování výstroje je jednou z cest, ne však jedinou, jak se udržet nejen ve fyzické, ale i psychické kondici. Základem psychické pohody je udržení mysli nad hladinou minimální trpělivosti. Někdy vybuchnout je zdravé, hlava si uleví a možná zvýšený hlas někdy dokáže i dočasně změnit chování tvrdohlavého jedince. Pozor na to, aby tento stav nebyl moc často, protože opakovanými výbuchy dojde k otupení pozornosti a požadovaný výsledek by se mohl přesunout do opačné roviny, do stádia trvalého otupení a, nedej Bože, do zabýčeného vzdoru. Za druhé, je lepší se naučit trpělivému snášení často opakovaných sportovních aktivit než často opakovaným návštěvám pohostinských zařízení. Ve výsledku to znamená, že je lepší trpělivě snášet pronikavé aroma alpy než všude cítit tabák a alkohol. Za další, Tvoje psychika bude vyrovnaná v případě, že se smíříš s tím, že daný stav je vlastně normální. I když se Ti zdá, že stav, který se stává denní rutinou, není normální, říkej si, že je to normální. Často se přesvědčíš o tom, že to co máš doma, je úplně normální. Můžeš děkovat všem Svatým, že nemáš ještě většího šílence, jehož aktivity mu zabírají daleko více času než tomu Tvému a pravidelně hraničí s možností poškození jeho zdraví nebo dokonce ztrátou života. Za poslední, Tvé psychice neuškodí, když si trošku zvedneš hladinu svého adrenalinu s ním. Ne moc, jenom pro radost a potěšení, jenom do hranice bezpečnosti, v žádném případě ne tak často, aby se Ti nedostával adrenalin. Nauč se hlídat si svoji úroveň potěšení a nedej se zlákat k nadlimitním výkonům, které bys chtěla pokořovat. Svoji psychiku si hlídej a nechávej se deptat.

Žij si svoje potěšení, udržuj se v pohodě a usmívej se na okolí ze své ulity. Do svého prostoru si ho moc nepouštěj, naopak z něho vyrážej na úderné výpravy a trvalým nahlodáváním jeho jistoty si prosazuj své plány. Každá si může sama za to, když se neprosadí. Křehká bytost neznamená, že je také slabá nebo dokonce nemohoucí. Zbraní jak se prosadit je mnoho. Ne vždy je potřebné vládnout silou svalů. Daleko účinnější je vládnout silou mozku. Chytrost nejsou žádné čáry. Někdy dokonce je mlčet účinnější než zvyšovat hlas. Proč si ničit hlasivky, brunátnět ve tváři, zvyšovat si tlak a vystavovat se dokonce nebezpečí, že Tě z toho „šlehne“. Vražedný pohled se může stát velmi účinnou zbraní, zaryté mlčení se může stát účinným nástrojem prosazení svého postoje. Když nepochopí vlídným slovem přednesené vysvětlení, když na zvýšený hlas odpovídá ještě mocnějším hlasem, hoď přes něj deku mlčení. Může pěnit, může supět, může se vzpouzet, ale nic mu to nebude platné, dokud nebude vědět, proč naráží na hradbu mlčení. Než to pochopí, vychladne.

Někdy si říkám, že nevím, jak jsem si dokázala při tom všem, co jsem si prožila, zachovat zdravý rozum. Nejsem žádná odolná osobnost a musím přiznat, že to nebylo jednoduché a bezbolestné. Znáš takové ty chytré, spíše rádobychytré návody a tvrzení typu: životní energie, ocelové nervy, smysl pro humor a bláhový nadhled ti zabezpečení pohodový život. Tak s tím v životě s cvokem, fanatikem, bláznem, šílencem, magorem a maniakem nepochodíš. Máš několik metod, jak si svůj rozum udržet v mezích normálního života. Ne všechny metody zabírají stejně, ne všechny jsou určeny pro každého, spíše pro každou, ale snad aspoň jedna se vždy dá nejméně s určitým omezením aplikovat.

Nejjednodušší metoda je pro flegmatické, apatické a nevzdorující polovičky svých jedinečných a obdivovaných miláčků. Nevidím, neslyším – ať si dělá, co chce. Pozor na to, aby si nedělal víc, než opravdu jsi ochotná akceptovat. Za určitých situací se můžeš naučit „vypínat hlavu“, hlavně pozor, aby to nebylo za běhu nebo při jízdě na kole. Mohlo by to mít vážné zdravotní následky. Když „vypínat hlavu“, tak jedině v pohodlí svého křesla a v dosahu své oblíbené kávy. Doporučuji na druhé straně ignorovat jeho aktivitu jen do určité míry. Všeho moc škodí, i nezájmu o jeho koníčky. Když už odmítáš určité společné aktivity, aspoň trochu pochopení projev. Jeho ješitnosti to udělá dobře a tobě to neuškodí. Na druhé si dávej pozor, abys nedostála principu „Když ty, tak já taky a ještě víc“. Nedělej všechno s ním, máš svůj rozum, víš, co chceš a v jaké míře to chceš dělat. Pozor, ať se nedostaneš do stádia, kdy už není návratu a stáváš se závislou ne na něm, ale na příslušné aktivitě. Když ji potom nemáš, blbneš, děláš všechno proto, abys ji mohla mít. V absurdním případě by se mohlo stát, že ty budeš nutit jeho, aby to, co on chtěl, abys dělala s ním, šel dělat on s tebou. To by taky mohl brát, že ho ovládáš a těžko by to mohl snášet.

Uprostřed mezi těmito krajními metodami jsou i další možnosti, které se dají s úspěchem aplikovat. Asi nejlepší je zůstat sama sebou. Nepodléhat vábení, nedat se zlákat k něčemu jenom proto, abys v jeho očích byla obdivovaná za své výkony. Dělej to, když chceš. Dělej to tak intenzivně, jak chceš. Dodržuj svůj režim – nejen pitný, pobytu na přímém slunci ve stanovených časových limitech, aby se ti nespálila kůže, a spánkový - svůj běžný životní režim. Když už podlehneš a přistoupíš na jeho aktivity, máš možnost nastavit pravidla. Nenechej se vykolejit ze svého režimu, reguluj si ho tak, jak to zvládneš. Nedej se uštvat. Nejlepší v takové situaci je nastavit si svůj režim v jeho aktivitě, když skončíš, můžeš ho propustit a on si může jít dál skotačit. Ty si zatím můžeš dát sprchu a relax v pohodlí svého křesla se svou oblíbenou kávou. Není také špatná cesta; pozor, pokud je něco špatně, neznamená to, že je to dobře; vsugerovat si, že druhé jsou na tom hůř. Ty máš jenom závisláka relativně na málo adrenalinovém sportu, ale jsou jedinci, co závodí v autech, skáčou na lyžích, vrhají se do propastí na bungee jumpingovém laně nebo dělají řadu dalších nebezpečných činností.

Když jsem vzpomněla skoky na lyžích, tak to se nám vyhnulo, ale lyžovat jsme spolu byli. Žádné běžky, pěkně se nechat vyvést na kopec a potom sjet dolů. Ale pozor, je to docela peklo, když začínáš s lyžováním po padesátce. Skvělý učitel tě naučí základy, ale potom, jak říká KŠ, je to o kopcohodinách. Nemám sílu v nohách, mám strach v očích a zdravotní problémy s páteří. Když jste spolu na kopci a prohlásím, že už nemohu, dostanu odpověď, že mohu ještě dvakrát tolik. Ale když jde sám na kopec, potom se vrátí na chatu a prohlásí večer, že ho bolí nohy, tak to je v pořádku. Jeho mohou bolet nožičky, mě už ne. Pozor na to, buď ve střehu a nedopusť, aby byla pravda jen na jeho straně. Tvoje pravda má větší váhu.

Zásadně nedoporučuji hledat odbornou pomoc při snaze o udržení svého zdravého rozumu. Nenech se zblbnout. Dnes je moderní návštěva psychoterapeuta, nejlepší na tom je, že zdravotnictví takové zaměstnání nezná a není legislativně zakotveno. To jsou takoví ti odborníci, co chtějí radit lidem s jejich běžnými problémy, ale i s tím jak mají svůj život změnit, aby byli spokojeni. Sama dobře víš, kdy jsi spokojená, kdy je ti dobře a co ti dělá dobře. Nikdo druhý ti nemusí  říkat, co máš dělat, aby ti bylo dobře. Tak psychoterapeuta ne. Také se snaž vyhnout odborníkovi zvanému psychiatr. Takový pán nebo paní zná jenom jednu metodu, která je pro něho finančně velmi výhodná, ikdyž ty možná za jednotlivá sezení nebudeš nic platit. Předepíše nejlepší americké prášky na plnění amerického snu – keep smiling. Jsou to lékaři, kteří vystudovali medicínu, a měly by znát všechno, co doktoři znát mají. Před první atestací se ale nerozhodli pro místo na chirurgii nebo na interně, ale na psychině. Třetím odborníkem, který by ti mohl pomoci, je psycholog, odhadovala bych to na psychologa hudby nebo relaxačních technologií. Takovému odborníkovi bych ale moc nevěřila. Nejsem přesvědčena o tom, že při pouštění šumění moře do uší vleže na relaxačním lůžku si obnovíš zdravý rozum. 

Jak důležité je být babička

Aby děda nezblbnul, potřebuje barometr. Ne ten na počasí, ale životní. Barometr, který ho udržuje v patřičných mezích a v případě, že hrozí vykolejení z normálu, zajistí, že rozjetý vlak se zastaví nebo alespoň zpomalí. Ve věku plných sil není potřeba zasahovat, tělo si s nadměrnou zátěží docela hravě poradí. Jak se ale začínají kupit křížky na zádech, dostává se i u sportovních těl organizmus do stresu a návrat do normálu nemusí probíhat ani rychle ani bez následků. Navíc hrozí, že se návrat nezdaří a takový jedinec se dostane do stavu sebepoškozování a ještě z toho má radost, že se může opětovně extrémních akcí účastnit. Nedržet ho zkrátka by mohlo znamenat, že se usportuje, přímo fyzicky zničí. Zkušená žena musí zabránit sebepoškozování svého svěřence. K pochopení takového stavu stačí opravdu málo, někdy jen poslouchat. Lepší než poslouchat doma, je poslouchat na akcích, kde se takové individua scházejí. To je neuvěřitelné, co všechno se člověk doví a jaké souvislosti mu unikají, když některé myšlenky jsou vysloveny. Je až neuvěřitelné, co všechno moderátoři vědí o těch, kteří se právě pohybují do cíle a je až neuvěřitelné, co všechno dokáží závodníci po projetí cílem na sebe prozradit.

Jako babička jsem změnila trochu názor. Změnila se doba. Do života vstoupily digitální technologie a děti mají snížené vnímání reálného světa. Asi je potřeba se vrátit ke kořenům. Asi je potřeba vlivu babičky, aby výchova nejmladší populace neprobíhala jen podle názoru digitálně postižených rodičů. Asi je potřeba naučit děti běhat po lese, lozit po stromech, skákat do vody, jezdit smykem na kole a šplhat po skalách. Živá domácí chovná zvířata znají většinou jen z obrázků a návštěva zoologické zahrady se stává zážitkem, který je nechává v transu ještě při večerním usínání. Je pravda, že doma byl vždy odstup k chování domácího zvířectva. Výjimkou byl jenom křeček, a to ještě přes omezené období, a akvárium s rybičkami. Podařilo se odolat tlaku bláznivých nápadů na pořízení pejska, kočičky nebo králíčka. Stačil pohled na „nadšené“ sousedy postávající ráno za deště nebo krutých mrazů pod okny paneláku a venčící mazlíčky svých dětí, které jim v bláhovosti koupili. Toužebné dárky jejich dětí se jim staly jejich vlastní pastí.

Má to ale jeden háček. Je škoda, že až ve stáří člověk přijde na to, jak to měl dělat, a když to někomu mladšímu řekne, tak dostane odpověď, ať se vrátí do šedesátých (let dvacátého století). Asi podstatný rozdíl mezi babičkou a dědečkem je ve způsobu chování. Babičky vyhledávají společnost, chodí do nákupních center, rády diskutují nejen s prodavačkami, baví je ruch a shon. To dědečkové nesnášejí. Všimni si, kolik je nevrlých dědečků při doprovodu babiček. Děda to komentuje slovy: „Dělám blbého a silného“. Blbý, protože to platí, a silný, protože to nosí. Dědečkové radši chodí na procházky, nejlépe na procházky, kde jsou sami, a sami jsou v lese. Tam se prostě několik dědečků lidově řečeno ztratí, tedy nepotkají se. A když jim k tomu ještě půjčíš nějaké to vnouče, máš jistotu, že si určitě něco podělají. Kluci jsou hraví, pánové hravější a dědečkové nejhravější. Když ho posloucháš, co všechno budou vnoučata v lese dělat, máš strach, aby se vrátili živí, o vrácení ve zdraví se dá s úspěchem pochybovat. Když zjišťuješ, jaké má nápady, tak máš strach mu je vůbec svěřit. Kde je nechá vylézt, co je nechá slézt, co jim udělá a co jim koupí, aby mohli dělat. Nejhorší na tom je, že se to těm mrňousům líbí víc jak procházky s babičkou. To je čas začít žárlit.

Dědečkům se nedá upřít, že jsou jiní než babičky. Nejsou tak zatíženi na čisté ruce a načančané sukýnky. Je jim úplně jedno, že se babička dlouho snažila, aby vnoučata byla jako cukrkandl. Ještě než opustí prostor babiččina dohledu, už jsou i s dědou tak špinavé, že předcházející snažení nemělo žádný smysl. Nechají je všechno dělat, nic jim nezakazují, spíš naopak je ještě podpichují, aby udělali něco, co jim bylo dříve zakázáno. Dědečkové jsou jako malí kluci, stanou se z nich hraví neposedové, vrátí se do svých klukovských let a je s nimi větší sranda než s babičkami, o rodičích ani nemluvě. Dědečkové „ze šedesátých“ nejsou rozmazlení, nejsou padavky ani zženštilý jako dnešní tatínkové, kteří nechodí k holiči, ale ke kadeřníkovi, kteří si barví vlasy, dělají melíry a udržují nechty. Dědové je tak naučí mnoho zajímavých věcí, nejen těch městských, jako je stavění hradů z písku, ale také hradů z balíků slámy a přístřešků z větví, nejen kopat do balónu (máme schovaný pytel kopačáků i volejbalový balón), ale také do kamenů. Kameny se budou učit házet nejen přes Moravu, ale také placáky na Bagráku. K tomu přibude také skákání přes kaluže a lození ze stromu na strom. K dovednostem patří i schopnost chodit a hlavně neskutečně blbnout na chůdách (materiál na ně je už několik let uložený v garáži a čeká se jen na přiměřený věk vnoučat), výroba píšťalek nebo lodiček z kůry, a není možné zapomenout na střílení z praku, který je už desítky let uchovávaný v krabici s noži, kterým se budou učit nejen řezat, ale také házet. Vstávají mně vlasy hrůzou na hlavě, když vysvětluje, jak je bude učit sekat dřevo. Určitě je naučí výrobu luku a šípů spojenou s lovem. Budou chodit podle mapy a orientovat se nejen podle kompasu, ale i podle slunce, měsíce a mechu na stromech. Půjdou podle mapy a budou bloudit. Půjdou zkratkou, o to bude cesta delší a horší. Budou rozdělávat oheň na zakázaných místech a napichovat špekáčky (pokud budou opět k potřebné kvalitě) a připravovat „teplou“ stravu. Nesmím zapomenout na vzduchovku, která je v plánu nákupu do doby, než vnoučata dosáhnout rozumného vzrůstu a síly. Do té doby se vývoj vzduchových zbraní posune a s nákupem vhodného modelu si nejvíce vyhraje dědeček, protože bude trénovat v mezidobí, kdy vnoučata se budou věnovat svému povinnému odbornému růstu. A potom je tady ještě jedno nebezpečí. Dědečkové chodí na pivo, když nechodí na pivo, tak aspoň půjdou s vnoučaty do hospody, zavzpomínají na své mládí a předvedou vnoučatům přesně to, co nechcete, aby uměla – hrát karty, bouchat do stolu a vykřikovat nevhodná hesla. Tolerovat se dají snad jen ty karty, protože se u nich naučí logicky myslet a rychle „kupecky“ z hlavy počítat.

Jsem ráda, že jsem měla holčičky. Vůbec si neumím představit, že by to byli kluci. Holčičky jsou už od přírody jemnější a hodnější. Kdyby moje holčičky byly kluci, tak to bych si určitě hodila smyčku, protože by to bylo ještě třikrát horší než ve skutečnosti bylo. Co bych si také s kluky mohla vykládat. Nejsem zvyklá na minutové rozhovory. Kluci by mi řekli: „ahoj, tak už jsem Tě slyšel nebo viděl, nemám nic nového, všechno při starém, pozdravuj a zase ahoj“. Tento názor je ze života, není jenom můj a není ojedinělý. S děvčaty se naopak dá konverzovat. Zacinká Skype a najednou si člověk uvědomí, že nic neudělal, protože na něm strávil pár (dlouhých) chvil. Přitom byl právě na odchodu do obchodu, chtěl ještě vysát, vyžehlit a dodělat další věci se seznamu, který se neustále prodlužuje. Ale to počká, protože „dámská“ konverzace je prvořadá. Kluci to mají všechno naházené v krabicích a nejsou schopni přepínat tok svých myšlenek. Děvčata než to klubko v hlavě rozmotají, tak to chvilku trvá a mají daleko větší myšlenkovou rozmanitost. S nimi dá se probrat to i ono a někdy i daleko víc. I s méně hovornou holčičkou je větší zábava než s klukem. Každá moje holčička byla jiná, jedna klidná a trpělivá, za to teď je pravým opakem a čím víc má roků, tím je starší, a druhá živé stříbro, nikde v klidu nevydržela, houpala se jak opice na průlezkách, vozila se na dveřích zavěšená na klikách, proběhla skleněnými vchodovými dveřmi a na každé procházce „upadala“ do kaluží. Dnes je to rozvážná maminka. Taky bude babička, taky to pochopí.

Babička, to zní hrdě. Babička, to je jiné kafe než maminka. Babička nemusí být přísná maminka, babička může rozmazlovat malé děti. Teď si budu odporovat s tím, co jsem si myslela jako maminka ve svých snech. Maminky vidí pohled na svět z úplně jiné perspektivy, než ho vidí maminky. Maminky jsou úzkostlivé. Bojí se o své ratolesti víc, než je potřeba. Babička už je zkušená a ví, že vyrostla nejen ona sama, ale už jí odrostly i její holčičky.

Babičky zpravidla dovolí svým vnoučatům více, zejména v situacích, kdy to nevidí jejich rodiče, Babičky opravdu povolí více než máma s tátou. Proto asi mají holčičky raději babičky než maminky a kluci dědy ve srovnání s tatínky. I babička může přimět ratolesti k činnostem, které nechtějí dělat, když jim je maminky vnucují. Babička má totiž zkušenosti a ví, jak přesvědčit prcky, aby svolili k dané aktivitě. Babička si představuje holčičky jako princezny, které si nastrojí a mají radost z toho, že se promenádují jak hvězdy ulice. Horší je to s klukem, toho nenastrojíš do šatiček. Správný kluk má být tak trochu raubíř a potom patří dědovi, aby ho umravnil, tedy spíš unavil tak, že potom už nemá náladu na lumpárny. Samozřejmě jsou situace, kdy není možné dělit vnoučasta na holčičky a kluky.

Každá babička je správně hrdá na všechna svá vnoučata hlavně v případech, kdy jsou šikovnější než ty sousedovi. Když umí všechno dřív a líp. Není dobré příliš rozdělovat malé děti na holky a kluky. Děti mají umět základní dovednosti. K nim patří nejen běhání, skákání a dělání kotoulů. I dívkám není na škodu, když umí přelézt zeď a vyšplhat se na strom. Plavání, jízda na kole a bruslení by mělo patřit k základním motorickým dovednostem dětí. Vůbec není divné, když i dívky umí přehodit kámen přes řeku a na rybníku zvládnou vícenásobného placáka. Házení s míčem, jeho chytání, pinkání, zvládnutí práce s raketou při badmintonu a následně při stolním tenisu i tenisu na klasickém kurtu jsou významné motorické dovednosti. Až zvládnout individuální pohybové aktivity, teprve potom je možné je zapojovat do kolektivních her. Kde chybí máma a táta, musí nastoupit babička a děda. Mít vnoučata nemehla není žádná sláva, to je ostuda.

Z předcházejících myšlenek se potom vymyká představa, že kluci by si neměli hrát jako holčičky. Dnes není moderní říkat klučičí a holčičí, dnes jsme zblblí moderním pojetím výchovy a říkáme tomu genderová výchova. Otázka je, zda je normální, když si kluk hraje s panenkami, navrhuje oblečení nebo maluje princezny. Kluci mají přece dělat klučičí sporty, nejlépe ty silové nebo kolektivní jako je fotbal a hokej. Není potom takový kluk divný? Babička má radost, když se ratolest naučí jakékoliv nové aktivitě. Nic se v životě neztratí. Až to bude potřeba, bude to jenom ku prospěchu. Proč by měla být dívčina borec jenom proto, že si hraje s autíčky a lozí po stromech. Proč by nemohl být borec i klučina, co umí vozit kočárek a obléct panenku. Babička není na to, aby omezovala rozvoj vnoučat, babička právě pro jejich rozvoj musí chránit jejich zájmy proti přestavám jejich rodičů, kteří ze své ratolesti chtějí udělat právě to, co oni v životě nedokázali a chtěli by tím být. Bohužel nejsou a léčí si své mindráky na svých dětech.

Babička musí být jiná než maminka. Babička dělá věci jinak než maminka. Babička vychovává děti jinak než maminka. Babička musí být oblíbenější než maminka. Na první pohled to vypadá, že babička rozmazluje vnoučata. Právě naopak, babička učí vnoučata jinými metodami než maminky. Je to někdy až neuvěřitelné, že to co nechtějí děti dělat maminkám, dělají rády s babičkou bez odříkání. Když rodiče řeknou spát, ozývá se hlasitý nesouhlas a smlouvání. Když to řekně babička, ještě poprosí o pohádku. To je kouzlo babiček, na které si rodiče ještě musí pár let počkat. Bohužel u vlastních dětí už toto kouzlo nikdy nestihnou využít.

Co neumí babička, nebo co není vhodné, aby dělala babička, je vhodné přenést do zodpovědnosti dědečka. Má to několik výhod. Za prvé, babička má čas připravit vnoučatům dobroty, které rády tlačí do hlavy. Za druhé, babička má čas uvést do správného stavu věci, které se podařilo vnoučatům zašpinit nebo dokonce „drobně“ poškodit při pohybových aktivitách. Za další, babička není odpovědná za škody na zdraví, které si mohou vnoučata přivodit při svých aktivitách. Tady za to vždycky může děda. Následně, babička může soucítit s bolístkami svých vnoučat a i tím si získat jejich náklonnost na svou stranu. Za páté, babička může hubovat dědovi, čímž si získává respekt vnoučat. A když to všechno úspěšně zvládne, stává se ředitelem, moderně manažerem a schvalovatelem denního řádu svých vnoučat. Od okamžiku, kdy rozhodne o tom, kdy se bude vstávat, co se bude snídat, jaké aktivity budou dopoledne, kdy a co bude na oběd, kdo a jak dlouho bude po obědě v posteli, kam se půjde odpoledne, kdy bude koupání, večeře, večerníček i večerka a dokonce rozhoduje i o tom, kdo s kým a kde bude spát. V okamžiku, kdy se jí to všechno podaří, není lepší odměny, než pocit z dobře vykonané práce.

Babička je zkušená žena. Ale až jako babička pochopí, že to celý život dělala špatně. Pochopí, že tenkrát, když to začala dělat dělat se svým milým, měla být důraznější. Co důraznější, mělo být neoblomná a rozhodná. Když ji lákal, aby to dělala s ním, už tenkrát a hned měla říct, ať si to dělá sám! Jenom si představ, že jdete na procházku s děvčaty po lese a on tě nutí, abych taky lezla po těch balvanech v lese. Na odpor: „Ty mě chceš zabít?“, tě přesvědčuje, že když to vylezou děvčata, zvládne to i maminka. Dokonce je ochotný tě vysadit, aby ses dostala výš. Zvýšený důraz: „Tam mě nedostaneš!“ eliminuje nevinným úsměvem a vyzvedáváním výkonu capartů, kteří to zvládají bez reptání. Pak tě přemluví, ať si s ním jdeš zaběhat, že ti nebude odbíhat, ani tě přitom obíhat. Nebo tě přemluví, ať při vyjížďce na kole sjedeš z pevné cesty a užiješ si jízdy houpavým terénem nejlépe úplně mimo cesty. Na odpor: „Dělej si to sám“ nereaguje a dělá, že to bere jako souhlas. Dokonce je ochotný ve velmi krátkém čase a v akceptovatelné kvalitě splnit pro něho neoblíbený úkol a briskně nachystat všechny potřebné věci na plánovanou aktivitu. Ať máš pokoj, podlehneš. Podlehneš jednou, podlehneš i podruhé. Podlehnout znamená prohrát. Už není jednoduché vrátit se na výsluní a rozhodovat svobodně o své aktivitě. Argument: „Tady jsem s Tebou naposledy“ nebyl nikdy platný. Zůstat sama proti zbytku rodiny nepomáhá zvýšení tvé prestiže. Prestiž získáš jenom za dvou podmínek. Za prvé, že dokážeš, že to také umíš, že to také zvládáš, že se toho vůbec nebojíš. A za druhé, že tu smečku stojící proti tobě donutíš dělat to, co chceš sama dělat. A než se to naučíš, jsi zkušená žena. Zkušená žena je babička. Je důležité být babičkou!

Dokončeno: 22. 08. 2022

Pokračování v části: Doslov / Představení autorů / Přílohy