Požár

Požár
Tento příběh se odehrál před 13 lety. Byl zrovna prodloužený víkend 5.až 7. července. Jelikož jsme parta nažhavených cyklistů, v našem aktivním sportovním životě nám neušlo spoustu naplánovaných cílů. V těchto letech pro nás nebyl problém se po vlastní ose vzdálit i trochu dál od domova. Naši cyklisti měli neplánovanou trasu směr Třeštík, zde nocleh a turistická chata Požár, tam zůstat dvě noci. Protože jsme se celého výletu nemohli zůčastnit, byli jsme s partou domluveni, že dojedeme aspoň na chatu Požár a zůstaneme tam jednu noc, pak s nima pojedeme domů. V tuto dobu za námi do vesnice jezdí náš kamarád z Prahy. S ním potom zdoláváme naše valašské vrcholy. Navrhli jsme mu jestli se k nám nechce přidat. Souhlasil a naše dobrodružství začalo. Byl krásný slunečný den, my vychutnávali pohodovou vyjižďku. V Leskovci nás zaujala sportovní akce s občerstvením. Přibrzdili jsme dali pivko a opečenou klobásu. Čekalo nás ještě kus cesty před sebou. V ten moment nám zazvonil telefon. Kamarádi co spali jednu noc na Požáru volali, že jedou domů, prý je tam strašně. Chata ve špatném stavu, všude špína, binec a prý dochází voda na pití, tak máme nějakou po cestě koupit. V ten moment se pohádkový den změnil v noční můru. Jelikož byl státní svátek, obchody byly zavřené. Mysleli jsme si, že nás aspoň zachrání hospody. Bohužel vše zde bylo zavřeno. Začalo se smrákat. Manžel prohlásil, že na tu chatu nejede, že se raději ubytuje někde ve vesnici. Náš kamarád z Prahy prohlásil. ,,Přece nejsme nějaké fajnovky, to dáme né´´. No a aby se Moraváci nezahambili před Pražákem, pokračovali jsme do naplánovaného cíle. Po menším hledání se chata objevila před náma. Z venku to nevypadalo zas tak strašně. Taková normální starší chata. Jak jsme vešli do vnitř náš názor se rychle změnil i přesto, že chata už byla uklizená a umytá. Kamarádi co odjeli měli pravdu. Pod naší vyřčenou větou ,,Tady na tom spát nebudem´´ nám bylo odpovězeno ,, V těch postelích naposledy spali možná nějací nacisti a teď až my. Z toho nic nechytneš, tady nic přežít nemohlo´´. Je fakt, že i ty postele byly v šíleném stavu. Některé místo nožiček podepíraly špalky od stromu. Šli jsme se uklidnit k ohni, dát si po štamprli, to byla myslím poslední tekutina, která tam byla. Odvážní si vařili čaj ze studny, která byla skoro prázdná. Já si šetřila v cyklo butilce poslední zbytek vody z domova. Prostředí tam bylo opravdu pěkné. Chata na vrcholu, hvězdy nad hlavami a banda bláznů do cyklistiky. Aby toho všeho nebylo málo, někteří už z Třeštíku měli žaludeční problémy, buď blili nebo měli průjem. Prý z nějakého jídla. Do takového šílenství jsme se dostali i my tři. Nejhorší bylo, že se ten bacil začal šířit i na druhé. Bohužel se nedalo nic dělat. Nebylo tam žádné auto, které by ty nemocné odvezlo. Sami odjet nemohli. Problém byl i v signálu, tak jak to chodí v odlehlých místech. Přežili jsme s nima tu poslední noc, nehybně zabalení ve spacáku, na druhý den začali balit a po částech odjíždět domů. Ty co na tom byli nejhůř odvezlo osobní auto, co přijelo odvést věci potřebné k provozu chaty. Cesta zpátky byla strašná, některým cyklistům bylo pořád špatně, některým jen těžko a navíc ještě začalo šíleně pršet. Zastavili jsme ve Valašské Polance v restauraci a čekali až přestane. Čekání bylo marné, rozhodli jsme nasednout na sedla a pokračovat i v dešti. Jak jsem přišla ke kolu, byl tam defekt. Tak se k nám vracela snad nějaká karma, nebo náděj, ať počkáme, že bude lépe. My zalepili, déšť se zmírnil, naše cesta mířila domů. Všichni do svých domovů dojeli v pořádku, někteří s nepříjemnými přestávkami žaludečních a střevních problému, navíc celí mokří. Dnes můžu prohlásit, že přes to všechno jaké na té chatě bylo zázemí, tak tento cyklistický výlet se nám všem zapsal do srdíček. A když je u nás mezi cyklistama něco špatně, tak to netitujujeme klasickým sprostým výrazem, ale říkame....,,Že to bylo na požár". Nikdo to nechápe, ale my ano.