Úroveň inteligence a neb uvažování v momentální situaci

Jsem sice tip člověka, který nevyhledává situace aby mněl kolem sebe velké množství lidí, ale vzhledem k tomu, že hodně cestuji a možná také díky svému charakteru se mezi nimi ocitám, nebo oni přicházejí do mé blízkosti. A právě to, že se kolem sebe dívám a vnímám okolí v kterém se právě nacházím mně přimělo napsat tento článek. Setkávám se se situacemi, v kterých se lidé chovají pod svoji úroveň. A to jen proto, v jaké situaci se právě ocitnou. V takovém případě si kladu otázku proč a hned si na ni odpovím. Ale odpovím si na ni opět otázkou. Protože jejich uvážení jim v ten okamžik říká, že právě to řešení, které použijí v ten moment je to nejlepší? A nebo je to pouhé upozornění, že tu také jsem. Obě možnosti, které jsem zmínil jsou možné. Ale té první bych dal plus. A to jen proto, že každý zdravě uvažující člověk přeci řeší situace v kterých se ocitne dle svého nejlepšího uvážení které ho v tu danou chvíli napadne. I když pak třeba zjistí, že mohl jednat jinak. Ale v tu chvíli,
Mu právě přišlo to řešení které zvolil jako to nejlepší z těch které mněl. A nebo ne? Myslím, že by to tak mělo být. I když to tak někdy nevypadá. A jsou určitě i případy kdy to tak opravdu není. Ale těch by mnělo být co nejméně. Pro příklad uvedu některé situace při kterých jsem byl přítomen.

ČLÁNEK (1)
Zmínil jsem se, že hodně cestuji. Nejčastěji a nejraději tedy vlakem. Nevěřili by jste možná tomu, že v situaci kdy je souprava doslova napěchovaná lidmi tak, že není šance aby jste při prudším zabrždění upadli, že by se snad v takové situaci našel někdo, kdo se rozhodne hledat nějaké volné místo k sezení. A přeci jsou mezi námi tací, kteří se rozhodnou projít soupravu z jednoho konce na druhý když je víc než jasné, že nikde žádné volné místo nebude. V tomto případě mně napadají tyto otázky.
Je vůbec takový člověk schopný zdravého uvažování?
Co ten člověk vlastně v takové situaci hledá?
Smysl života?
Nevím. Na konec každý si pro tuto situaci může najít řešení dle svého uvážení.
ČLÁNEK (2)
Jsou situace, kterým bych asi těžko uvěřil, kdybych je osobně nezažil a nepřesvědčil se o tom, že mohou nastat i v reálném životě a nejsou známé jen ze scénářů filmů.
Byl to den jako každý jiný. A začal být neobyčejný až ve chvíli kdy jsem nastoupil do vlakové soupravy na trase Praha – Košice. Nikdy bych nevěřil tomu, že trasa která běžně trvá třičtvrtě hodiny může trvat stejně dlouho jako trasa mezi Prahou a Zábřehem na Moravě. Do tohoto časového rozmezí se vešlo několik událostí, které upoutali moji pozornost a o nichž se v tomto článku také nyní více rozepíši.
U soupravy v které jsem byl se na trase mezi Prahou a Kolínem stihli vyměnit tři lokomotivy, dále se stihlo vyčerpat zásoby v jídelním voze a zažít hysterickou situaci, kterou známe převážně z Amerických filmů. A ta přetrvala po celou dobu, kterou jsem strávil v tomto vlaku. Ta doba trvala zhruba 8 hodin a protože tato událost upoutala pozornost nejvíce, věnuji jí zbytek této podkapitoly.
Nikdy bych totiž ani v nejmenším netušil, že se něco takového dá zažít i v realitě.
Mezi námi cestujícími se našla paní, nebo slečna, která začala svoji nespokojenost, která byla určitě oprávněná, o tom není pochyb. A nebyla ta nespokojenost jen na její straně, řešit způsobem, který určitě nebyl přehlédnutelný, ale dle mého uvážení nebyl ani nutný, protože způsob který tato osoba zvolila pro řešení momentální situace nehnul stojící vlakovou soupravou ani zpět do Prahy, ani blíže k cílové stanici.
Velmi chápu rozčílení této osoby až do chvíle, kdy její chování začalo mít charakter psichycké choroby. Tento člověk začal svoji nespokojenost řešit nejprve hysterickým křikem a nadávkami směřovanými na společnost České dráhy. Následně atletickými výkony v podobě běhu po celé délce vlaku. Nejspíš dotyčná hledala nějakého pracovníka Českých drah, aby zjistila co se stalo, děje, nebo dít bude. Přes to, že několik minut před tím prošla celým vlakem průvodčí a všem sdělila jaký je problém.
Lokomotivu už jsme měli funkční, ale vzhledem k tomu, že to bylo v zimě, tak byla někde na trati kalamita a tak jsme museli čekat až se naše trasa uvolní. Po této informaci šlo spoustu lidí ven na vzduch, protože jsme věděli, že se jen tak dopředu nehneme. Paní, která stále měla hlavní roli se rozhodla že si svým jednáním objedná nejbližší taxislužbu a že jí to České dráhy uhradí. Když jí ani v tomto nebylo vyhověno, ještě chvíli pobyla na čerstvém vzduchu a pak nastoupila do vagónu, vešla do kupéčka kde byla se svojí společnicí a usnula.
Myslím, že to nebyl odpočinek jen pro ni, ale i pro všechny občany, kteří byli přítomni.
V Zábřehu na Moravě jsem byl v 8 hodin ráno, ale ani tak silný zážitek jako byl tento, mně od Českých drah neodradí.