Promiň..

Hledím do zrcadla a co vlastně vidím? Kruhy pod očima vypovídají o probdělé noci, vlasy rozcuchané jako vrabčí hnízdo, ale nejhůř jsou na tom rty. Koukám na ně a hledám v nich všechnu tu bolest. Jsou popraskané okousané a celkově vypovídají o špatném stavu své majitelky. Nevadí mi to, proč taky? Je to jenom nepatrný odraz toho, jak se cítím. Je to jenom náznak mé beznaděje.
Říkalas, že tě nenávidím. Napsala jsem, že to není pravda, že k tobě nechovám žádnou zášť a s hrdostí můžu říct, že to je pravda. Cítím k tobě jenom lítost a obdiv, neboť to co prožíváš, prožívám teď taky. Tu naději co cítíš, cítím taky. Nemám odvahu se podívat do zrcadla, protože se bojím, že tam uvidím tvou tvář. Jsi mladší, zažilas toho méně než já, ale přesto jsi popředu. Zažilas už tento pocit, našlas způsob jak s ním žít. Jak se usmívat a ráno vstát. Smekám před tebou, protože já pořád ještě nevím jak mám žít. Jak se mám smíři s tím, že jsem sama, že nejsem s ním.
Víš, opravdu tě měl rád. Snažila jsem se na to dívat se s nadhledem, ale někdy to nešlo. Pokaždé, když se sešel s tebou, volal ti nebo jenom psal blbou smsku, tak jsem to cítila. Nemusel mi to říct, cítila jsem to a i když jsem to neřekla nikdy nahlas, tak jsem se bála. Bála jsem se těch okamžiků, které byly jenom vaše. Bála jsem se, jak to mezi váma je, i když mi bylo řečeno, že je to pro mě vyřešené. Ale na co mi bylo takové ujištění? Na nic, protože jsem sama věděla, že on stojí za to, aby se bojovalo. A teď to bolí ještě více, protože vím jaké to je, dívat se na něho přes závoj zastírající lásku. Bolí to, protože to obejmutí, které je mi dopřáno na rozloučenou, mohlo být i u vás a nemuselo to být jenom obejmutí. Věřila jsem mu a pořád věřím, ale jsem přeci jenom ženská. A nejsem z kamene, byť to tak někdy vypadá.
Chtěla bych vykřičet svou bolest, ale nemůžu, nedokážu to a místo toho mlčím. Mlčím i přes tu bolest. Mlčím a opět mám pocit, že to je špatně. Je horší zastírat city které máme než předstírat ty, které nemáme. A já zastírám, maskuju, schovávám a trpím. Možná je můj úděl trpět, ale já nechci. Bráním se zuby nehty a štěstí mi přesto vždycky proklouzne mezi prsty jako dým.
Pohled mi sklouznul na mé dlaně. Byly taky popraskané, ale ještě měly uprostřed čtyři drobné rány. Koukala jsem na ně a snažila jsem se přijít na to, proč nebolí. Nacházely se tam už tam nějakou dobu, měly být už zahojené, ale nebyly a ještě nějakou dobou nebudou. Byl to můj únik a hledání naděje, že ještě něco dokážu cítit. Ty rány jsem si udělala sama, nepotřebovala jsem žádný nástroj, stačilo zatnou pěsti a nehty si našly samy cestu kůží. Přejížděla jsem po nich a viděla jsem, jak se malé krůpějky krve dostávají na povrch a vítala jsem je. Ještě mi tluče srdce a pohání mi žilami krev, ale nectím ho. Cítím jenom bolest, ale ne tu fyzickou, jenom duševní. Jsem troska a je jenom jeden člověk, který to dokáže změnit. Člověk, který nám oběma dal naději, ukázal nám budoucnost a pak odešel. Odešel a nechal nás s krvácejícím rozdrásaným srdcem. Vím, že ho budeš milovat, ještě určitě nějakou dobu, ale přála bych ti, abys našla ten svůj klid a někoho, kdo tě bude milovat tak jak si zasloužíš. Mě bohužel takový osud nečeká. Vsadila jsem a opět nemám všechno, ale mám jenom samotu a opuštění. Nikdy už nebudu milovat jiného člověka. Navždy budu jenom jeho a pokud mě někdo dokáže vytáhnout z mé ulity, tak to bude jenom náhraška, náhrada, ze tu opravdovou lásku co cítím k němu.