Omlouvám se

Stojím na kopci a na krajinu se snáší tma. Hledím do dáli a vidím pár světýlek, které se objevují na budově nejblíže ke mně.
Tys byl taky takové světlo. Když jsme viděla jenom tmu, tak jsi přišel a ukázal mi, že ne všechno je ztraceno. Ukázals mi, že život jde dál, i když nás srazí na dno. Ukázals mi, že jsou pořád věci, za které stojí bojovat. Ukázals mi, že mezi dvěma neznámýma lidma může vzniknout přátelství.
Toto všechno jsi mi ukázal a taky mnohem více a já jsme se zase začala usmívat. Začala jsme se přesvědčovat, že život pro mě opravdu neskončil. Začala jsem tomu po nějaké době věřit. A to jenom díky tobě.

Po tváři mi proběhl smutný úsměv. Obrátila jsem pohled do noci a ucítila kapky deště na tváři.
Pamatuju, jak jsem se divila, že máš déšť rád. Neznám moc lidí, kteří by tuto nepohodu měli rádi. Já jí mám ráda a vždycky jsem se smála, když jsme se dostali na téma počasí a záviděli tomu druhému tu nepohodu, co panovala u toho druhého.
Znám tě krátce, hodně krátce, ale přesto mě znáš ty více, než někteří lidi, které vídávám každý den. A to nemám ve zvyku se otevírat.

Pomalu jsme se vydala k domovu, i když bych nejraději bloumala krajinou.
Nepsali jsme si už pár dní a mě to chybí. Chybí mi ten rozhovor bez zábran, bez obav. Vím, možná si za to můžu sama. Možná mě objímá jenom paranoia, ale přesto mě to mrzí.
Víš, jak jsme ti říkala, že se jednou každý ke mně obrátí zády. Že přijde chvíle, kdy řeknu nebo udělám něco a potom pohár přeteče. Bojím se, že ten tvůj pohár přetekl. Bojím se a mrzí mě to.
Promiň..