Jak jsem se dostala k asijské kuchyni

Když jsem poprvé navštívila Asii- ochutnala sushi, spálila si jazyk o wasabi, usrkla si sklnky saké, nebo namotávala nudle na hůlky, věděla jsem, že přesně něco takového v České republice chybí. Takového, že i když se spálíte o wasabi, za nedlouho jdete a ochutnáte znovu.. a znovu. Chutě Asie se prostě nikdy nezbavíte, akorát nesmíte býti příliš úzkoprsí, jako já kdysi. Nad rybami jsem ohrnovala nos a ještě, kdyby měli být syrové! To nepřicházelo v úvahu, moje psychická bariera mi to zkrátka nedovolila ochutnat. Ale jakmile jsem poprvé strčila sushi do pusy, uvědomila jsem si, že na světě jsme proto, abychom jedli asijská jídla.
Když jsem jednou očarovaně chodila po jedné čínské ulici, plné malých obchůdků a restaurací, přiskočila ke mně malá, nenápadná stařenka vtiskla mi do dlaně jeden koláček štěstí ‚Mianfei‘ (zdarma), já jí však musela přislíbit, že se alespoň na chvíli ukážu v její čajovně, od které se nesla příjemná vůně černého čaje. Dříve, než jsem stačila souhlasit, stařenka byla pryč. Pokračovala jsem tedy svojí procházku po magických uličkách nejnižší čínské třídy a vážně uvažovala, že pokud v Asii nemohu zůstat navždy, Asie musí jet se mnou. Tedy alespoň část. Postupně jsem zvážila všechna pro a proti, až byl výsledek zcela nerozhodný. V tu chvíli jsem však omylem něco rozmáčkla v kapse- byl to onen koláček štěstí. Stálo na něm pouho pouhé „Just do it“ (koláčky jsou kvůli turistům psané v jazyce anglickém).
A tak jsem udělala tak velké rozhodnutí na základně jednoho koláčku.
(Dodnes však nevím, jestli se nejednalo pouze o reklamu na Nike)