Umírej pomalu

 Kolikrát ještě? Kolikrát ještě se chceš takhle probudit s pocitem, že už si mrtvá. Copak toho nemáš dost? Ty si ale kráva! Co kdybych zadržela dech a prostě se nenadechla. Ne, to je blbost. Na to nemáš holka. Ty nemáš na to , abys to dokázala, skoncovat ten svůj ubohej život. Otročíš, ale pro co a pro koho? A teď tu ležíš na flekatý matraci a mluvíš sama se sebou. Drž hubu! Ale no tak, si slabá, přiznej si to. Cejtíš to? Ty jehličky, který se ti zarejvaj do mozku a očima vyskakujou ven a horkej mráz po celym těle a ruce, ty se ti neklepou? Ještě si ani nevotevřela oči a už myslíš na tu řádku, co si nechala na stole.

 A přitom to neni zas tak dávno, když si ještě měla pocit, že to zvládneš, že je to hračka a ty si nad věcí. Jenom víkendovej flirt, pamatuješ? Moc dobře si viděla na týpkách v tom špinavym baru, kam tě to dovede, ale pohrdala si jima. Ty si přece jiná, budeš opatrná a když si to nebudeš střílet do žíly nic ti nehrozí. Pořád si to myslíš? Tak se sakra zvedni, podívej se do zrcadla a řekni mi, co vidíš. Je ti z toho pohledu zle? No jo, už nemáš tu nevinnou tvářičku a čistou pleť. Si troska!

 Poslouchej... To ticho! Copak si zapomněla, nic ti nechybí? Ta postýlka v rohu je tvýho syna. Je ti uprdele kde teď je a jestli nebrečí a nevolá mámu? Možná je to dobře, co by ho čekalo s tebou. Kde sou ty sliby, co si nalhávala svojí matce a hlavně sobě, když si přišla se cociálkou a policajtem pro Toníka. Ty hysterický záchvaty, jak ho miluješ. Že pro něj to dokážeš, bejt čistá, a že bez něj nemá tvůj život smysl. A co se změnilo, nic. Hniješ tu zaživa a jenom přemejšlíš, kdo ti dá za pár šupů něco lepšího.To ti nezbylo ani trochu hrdosti a sebeúcty?

 Selhala si jako člověk, jako dcera i jako matka. A nikoho neobviňuj, můžeš si za to sama. Je pozdě na lítost a jestli za něco stojíš, tak to ukonči! Rychle a tiše a bude klid, všichni si oddechnou. Jenže ty na to nemáš, co. Teď vstaneš, šňupneš si a pak? Co bude za hodinu, za den, za týden...