Dnešní den

Znáte jeden z těch pochmurných dní? Válíte se na posteli, kolem je jen tmavý tichý pokoj. Za oknem zamračeno, ani kousek slunečního svitu, co by do vás vložil kousek energie. Občas sem tam spadne kapka deště. Vaším pokojem se rozléhá kulisa smutných písní z internetu.

Hlavou vám probíhají nejrůznější myšlenky, ale žádná není úplná. Ležíte a nechcete nic dělat. Máte pocit, že ani nic dělat nemůžete. Chce se vám, ale zároveň nechce brečet. Jste rozpolcení. Necítíte se špatně, jen bez nálady. Nemáte chuť řešit a vlastně ležení na posteli je pro ten den ta nejlepší varianta.

Při veselejší písničce přijde i jiskra naděje pro lepší náladu. Přemýšlíte jak to změnit, jak se zabavit, jak něco udělat doma, ale s další smutnou písní to zmizí. A tak se zase vaše mysl uklidní, nebo ne?

V jednom takovém dni se právě nacházím i já. Ležím schoulená do klubíčka objímajíc svého nového plyšáka. Říkám mu: „Uno, mám tě první den a už mě uvidíš brečet.“ Ani nevím, jestli se mi chce brečet. Přesně ten podivný pocit rozpolcenosti. Před chvílí mě objal člověk, kterého ze srdce miluji nejvíc. Moje máma. Ale já? Měla jsem pocit, že objímám vzduch.

Znáte to, že? Nebo něco podobného?