Jiný havran

Občas si přijdu, jako Edgar Allan Poe, když truchlím nad životy svých příbuzných (to ne nad smrtmi, nýbrž nad některými životy je třeba totiž truchlit - mrtvým je šance lepších míst, kdežto ti živí se řítí stále tak rádi do zatracení, či prožívají jiná vlastní muka).
Truchlím a přísahám, že nikdy víc už se nezapojím to těch bludných kruhů, do nichž mě stále, nejen smyčkami pout rodu, stahují, že se už nikdy nepoddám té touze pomoct jim.
Dlouho přec vím, že mě jen vysají, aby zas v zápětí přísahali, že o mé dobrodiní stejně nestojí, aby mi ukázali mou bláhovost v celé její míře… že pouze sebevraždím své vlastní já.
Stojím a šeptám si vlastní never more, smířená s tíhou úhlů realit…
To však nevydrží dlouho, neb, a nemusí být ani okno, jímž by přilétl, zjeví se v mé místnosti Havran, tak černý, že mi připomíná vlastní myšlenky, a jeho slova nezní never more, nýbrž „Vždycky přec.“
Ta slova, temnější a pradivější všech mých polopravd, drásají srdce silou šelmích drápů, a silou beznaděje berou mi z plic dech.
„Jedeš ty nestvůro, přilétnuvši snad z pekel, cožpak netušíš, že sama sobě musím lhát už pro ten pocit, že šílenství nepodléhám zcela?“ obořím se na něj nevlídně. Upře na mě propasti svých očí, zakráká: „Však vždycky přec, jen vždycky přec.“
Zavrtím hlavou, dělám neslyšící, trhám si vlasy, uši zacpávám…
Jen Havranův skřehot dál z mysli vypudit nejde.
Proč nemám právo poklidu? Být prochazečkou bez emocí, tak, jako jsem i u jiných, schopna krotit šelmy a tišit nepokoj… zvládat to i u nich, byla bych šťastná? Ne? Jistě? Cit se nevyplácí, a vůbec už ne ten k rodině.“
Však Havran, ten mrchožrout bez schopnosti cítit si dál vede svou: „Cha, vždycky přec, ty vždycky přec,“ A stejně víš, že vždycky přec, přidává se k němu i má nevěrně zradymilná mysl.
„Ne, nevím, a nechci vědět,“ odseknu: „Jsem volná. Přestaňte mi už předkládat dál tu cestu okovů! Kdo tvrdí, že za jejich chyby musím platit já?“
Zoufale uzoufaná biji hlavou v zeď, zatímco Havran, to zrcadlo nitra mého já, mávne jen dehtem vlastních křídel a pobaveně mi zakráká: „A vždycky přec, a vždycky přec.“
Jak strašná pravda, pravda platící pro všechny ustarané starší sestřičky: „Vždycky přec a navždy přec.“
Povzdechnu.
Vím, vždyť znám svoji cestu… vzdávám se před tím, tváří v tvář jeho vědění a z úst mi uniká prosté „ANO,“ na jehož vyřčení jsme stejně oba nezpochybnitelně čekali: „Vždyť já přece vím.“
Už to ke mně patří: „Vždycky přece tak a nikdy více jinak.“
Je to ta nejhorší kletba… a zároveň nejvelkoúžasnolepější kouzlo života.
Stejně mi na nich záleží.