Bortící se skála

BORTÍCÍ SE SKÁLA

 

Po mechu plném rosy,
našlapuji měkce,
něco ve mně tuší,
že neskončí to hladce.

 

Po špičkách se plížím,
kolem koutů temných,
nedokážu dýchat,
neotevřu oči.
Jen krčím se na Zemi,
na měsíčním světle,
pokožka mě svědí,
od poslední bouře. (mizérie)

 

Nechci na nic myslet,
chci mít prázdnou mysl,
zemřít tady na místě,
já tohle dál nesnesu,
dál nesnesu..

 

Počkej, kam to zase utíkáš?
Počkej, nic kolem už nevnímáš.
Počkej, setři z tváře kapky rosy,
a poslechni své již vyschlé oči.

 

Že dál už nemůžeš,
nemůžeš dýchat.
Že dál už nemůžeš,
nemůžeš vnímat
Že dál už nemůžeš,
nejde se Ti hýbat.
Že dál už nejde Ti,
nejde Ti to snášet.
Že dál už poslechni,
poslechni nemůžeš.

 

Uděláš ještě jeden krok,
a je s tím konec.
Dál už neucítíš
zbrklý dech,
zazvoní zvonec.
A na své kůži,
po setmění,
neucítíš,
nespatříš,
bříška prstů,
a ten dotyk,
díky kterému
zaplavuje Tě
vlna hnusu.

 

Tmavé rty
nedotknou se,
těch tvých

bělostně zraněných.
Už nikdy nepocítíš,
pohled očí

zkalených.

 

Tak mě už poslechni,
děláš správně.
Tak mě už poslechni,
vymaž ty tváře,
ze své mysli
a světa živého.
Vypni smysly,
nemysli na nic jiného.
Poslechni, udeř už,
vždyť stačí tak málo,
udeř už. Jen udeř už.

 

Počkej! Co to děláš?
Tam běžet nemáš,
otoč se zpátky
vybrala sis špatný směr,
děláš zmatky.
Avšak tvůj sluch zachytí
proudění vody,
plýskání o skály,
a zrak
nesoucí se klacky.

 

Sešlápneš nejistě,

hroutící se život.
Postavíš se zajisté,
na okraj všeho.

 

Okusila jsi lítat,
vlasy ti vlají ve větru.
Usmíváš se,
tomuto poslednímu činu,
kdy vzpomínky Ti odplují jako voda
a ty dostojíš klidu.

 

Utichneš,
neuslyšíš ani slechu,
Utichneš,
neucítíš ani citu,
Utichneš,
nespatříš už nikdy víc
Utichneš.. Už uticháš.
Uticháš.
Utichla jsi. Utichla..