Těžký život teenagerů

Nikdy bych nevěřila, jak stresující mohou být letní prázdniny. Každé jsem si vždy poctivě užívala, ale tento rok to bylo jinak...

Kapitola (1)
"Už je to tady" řekla jsem si "zasloužené vysvědčení po deseti měsíčním teroru". Ikdyž jsem vždycky patřila k těm nejchytřejším ve třídě, školu jsem nesnášela z jednoho prostého důvodu - povinnost učit se.
Tento rok jsem velmi bojovala. Na vysvědčení jsem čekala pět dvojek a jednu trojku - samozřejmě z dějepisu - ( zbytek samozřejmě za jedna ). Možná jsem na sebe moc přísná když si ve svém svědomí vyčítám to, že jsem se dostatečně nesnažila, abych měla vyznamenání, ale co naděláš. "Na to abys byla ceněnou zpěvačkou nemusíš ve škole vynikat známkami" pomyslila jsem si a vstala z té teplounké postýlky přesně na čas, jak jsem si plánovala - v 6:10.
Taky se divím, že jsem se přemohla a nakonec odhodala odkrýt peřinu, která byla provoněná pracím práškem a vyskočit z postele. Ale tento den za to stojí. Den naší studentské odměny, den ukončení mého prvního roku na střední škole, ale hlavně den začátku naší dvouměsíční svobody.
Na dnešek jsem si byla před týdnem vybírat nějaké super šaty. Mým vrchním poradcem byla moje "bff" Martina Klíčeníková (ona nesnáší svý jméno). Ikdyž jsme koukali pouze v "sekáčích" narazili jsme na dokonalé šaty, které mi prefektně padly a hodily se na tuhle příležitost. Byly to letní šaty přesně v mojí nejoblíbenější barvě,  v modré. Krátké asi ke kolenům a v hrudníku pod prsy byl černý proužek, který rozděloval šaty na dvě části. Projistotu jsme vybrali šaty s ramínky, abych si nezpůsobila na příští školní rok nějaké trable.
Když už jsem měla pořádně vyčištěné zuby do běla šla jsem se nalíčit. Jako první jsem si namalovala linky, ale jelikož byly hodně silně namalované a nechtěla vypadat jako nějaká "lehká děva", smyla jsem je. Poté jsem pokračovala světlounkými bílými stíny, pudrem, řasenkou a nakonec rtěnkou. Výsledek byl pro mě celkem příjemným překvapením. Spokojená s líčením jsem pokračovala ve svém chystáním. Opatrně jsem si nandala vyžehlené šaty a šla se česat. Učes mi dal zabrat, jelikož jsem chtěla mít umělecký drdol, strávila jsem s česáním minimálně dvacet pět minut.
Poté jsem si vzala malou kabelku a do ní hodila peněženku, klíče a desky na vysvědčení a vyrazila. Všechno překvapivě perfektně beželo podle plánu. Jelikož bydlím až v šestém patře a nemáme ani výtah a chtěla jsem se potkat s holkama ještě před školou, běžela jsem po schodech co to šlo. Najednou se stala věc, která mi zpozdila celý můj rozvrh.
V chodbě bylo dřevěné zábradlí a protože už taky něco pamatuje, je už bez laku a navíc s třískami. A jedna z těch třísek se rozhodla mi udělat potíže. Při mém rychlém běhu jsem nedávala pozor a o ostrý výčnělek jsem si roztrhla šaty. V té rychlosti to se mnou jenom škublo. Zastavila jsem a zkontrolovala stav mých šatů. Díra byla ohromná asi jako hlava právě narozeného miminka. Zděsila jsem se a celá zbledla, že ani pudr mi nemohl pomoct. "Takhle se nemůžu ukazat ve škole" proběhlo mi hlavou, když jsem otvor zkoumala. V krizových situacích většinou volám Martině a tohle byla zvláště krizová situace. Šmátrala jsem v kabele, ale mobil nikde a protože už jsem byla v druhém patře musela jsem se pro něj vrátit čtyři patra zpátky.
 Běh nahoru mě tak zmohl, že jsem musela počkat než naberu dech, abych si mohla vyndat klíče z kabeli. Doma jsem mobil nemohla najít, tak jsem zavolala z naší pevné linky. Jako naschvál to Marťa nebrala a já si musela poradit sama. Moje mozkové závity pracovaly na plný výkon a najednou... nápad! Roztrhlé šaty jsem hodila rovnou do koše, protože by to nemělo ani cenu šít. Otevřela jsem máminu skříň a tam byly matčiny letní šaty s menší krajkou. Byla to nejlepší možná cesta. Při oblékání jsem si pomyslila že je sakra dobře, že mamka musela odejít už v šest a vrátí se až ve dvanáct na oběd jelikož má matka nesnáší když se musí stravovat někde jinde než doma. Nyní jsem byla plně připravena a i přes tento problém jsem stále stíhala školu, ikdyž mě docela mrzelo, že jsem se nestihla a navíc už ani nemůžu pochlubit se šaty před školou. "Nevadí, nevadí, nevadí.. " uklidňovala jsem se, ikdyž jsem tušila že tohle není jediná potíž co mě dnes čeká..