Těžký život teenagerů

Když odešla, řekla jsem Martě ať jdeme ještě na pouť. Nikam už nechtěla a chtěla být před barákem na houpačkách. Ikdyž jsem ve svém nitru nesouhlasila, zůstala jsem. Aspoň jsem jí mohla říct všechno co se mi přihodilo, když jsem jí na pouti hledala...

kapitola (5)
Na houpačkách jsem jí řekla všechno do posledního slova. Byla celkem překvapená a ironicky řekla: "Já tě nechám chvíli o samotě a ty už si najdeš ženicha!"
Bylo půl čtvrtý a my jsme z toho dovádění a povídání dostaly hlad. Čokoládu už jsme snědli a tak jsme šli nahoru pro jídlo. Vzali jsme jedny z brambůrek a šli dolů. Sedli jsme si na schody před barákem a povídali si. V tom šel okolo kluk z poutě. Nechtěla jsem, aby mě teďka viděl, protože jsem byla rozcuchaná a Marťa by mi udělala nějaký naschvál. Martě jsem oznámila, že musím čůrat a rychle jsem odběhla. Šla jsem trochu nahoru a sedla si na schody. Po asi dvou minutách jsem si řekla, že už to bude stačit a vrátila jsem se.
Otevřu dveře a co nevidím! Marťa si povídala s klukem z poutě! Stála jsem před dvěřmi a zírala na ně s polootevřenou pusou. Oba se na mě otačili a Marťa řekla: "Tohle je Pavel ... ale příjmení ještě nevím..?" "My už se známe přeci! Ale neznám tvoje jméno a ani ty moje.. a mimichodem příjmení Onřejík." řekl Pavel. "Jé to je on co si mi o něm vypravovala viď?" řekla Martina. Plácla jsem se do čela, protože zrovna tohle nemusela říkat. Pavel se jen polichoceně usmál. " No tak když se už známe jménem..." řekla jsem, ale přerušil mě Pavel: "Já nevím jak se jmenuješ?" "Jéé, ona ti to Martina neřekla? Jmenuju se Adéla, Adéla Stehlíková přesně." "No super, teď když už se všichni známe navzájem, proč nezajít na zmrzlinu? Zvu vás děvčata." Sice to bylo super že pozval mě, ale proč zval i Martinu? Né že bych neměla Marťu ráda, ale tohle mohlo být na "rande". Nic ze svých pocitů jsem však nedala najevo a souhlasila. Martina taky souhlasila a tak jsme šli. Cestou jsme se dost slušně bavili, ale potom to zkazila Martina svojí blbou upřímností! Řekla: "..no jo no, Áďa říkala , že jsi skvělej a prej vypracovanej a že by si tě ráda vzala domů. Už vím proč...." Začervenala jsem se a zároveň jsem cítila potřebu zabít Martinu. Zbytek cesty na náměstí po mně neustále pokukoval a hloupě se usmíval.
Přišli jsme ke stánku a objednali si zmzlinu. Já nutelovou - mojí oblíbenou - a Martina šmoulovou. Pavel si dal borůvkovou a jahodovou. Když platil dal mi podržet jeho dvoukopečkovou zmrzlinu. Měla jsem na ní taky chuť a nikdo se nedíval, tak jsem se rozhodla jí ochutnat. Hned, jak se dotkla špička mého jazyku jeho prvního borůvkového kopečku, oba kopečky spadly na zem.
Když se Pavel otočil viděl jen mě zase zírající - teď mě napadá, že skoro pořád mě vidí jak zírám - na spadlé kopečky zmrzliny. Zasmál se a objednal si novou.
Dojedli jsme zmrzku a najednou mu zazvonil mobil. Podíval se na něj a řekl: "Promiňte holky, rád bych vám dělal společnosti nadále, ale musím jít, tak ahoj." Potom se na mě znovu usmál, jakoby něco chystal a odešel. Měla jsem z toho všeho divný pocit...