Jsme?

Jsem tak unavená z tohohle vztahu.
Nebuď.
Žádná změna, nic. Pořád od sebe. Pořád. Pořád. Pořád. Když někoho milujete, chcete s ním přece být. Po tolika letech a pořád jen víkendový vztah? Proč? Kdo to musí změnit? Kdy jsme dospěli a kvůli vysněné práci se nemůžeme hnout. Kvůli škole počkat, než dostudujeme. Kvůli – k vůli? K mojí? K tvojí? Jeho?
Nevědět, co chtít. To je asi hlavní podstata ženy. Nikdy nejsme spokojené.
Nikdy. Nejsem spokojená. A rozhodně ne na zamrznutém bodě! Ano, citově se vyvíjíme, ale jinak? Už nezvládám to, co jsme měli na střední. Už to nechci. Chci víc? Chci ho vídat a nemít to dané.
Jak roboti. Pátek, sobota, neděle. Pátek, sobota, neděle. Chci, když chci. Když mám chuť. A nebo - každý den. Ano, přestěhujme se k sobě!
Jak moc?
Jen tak lehce. Spolu. Abychom byli my.
Ale neblázni.
Ne jako závazek. Ale jako láska. Láska každodenní. Něha každodenní. Třeba pak budu šťastnější.
Jsem. Jsme?