Nad ránem

   Nemůžu už dospat. Na budíku svítí nudné zelené číslice: 4:46. Převalování v posteli mě brzy přestává bavit a tak si přes růžové pyžamo oblékám svůj šedý hřejivý kabát a potichu, abych nevzbudila přítele, se kradu z bytu, klíče schovávám do kapsy.

   Proběhnu pár postranních uliček a konečně stojím na malém čtvercovém náměstíčku.

   Je chladné podzimní ráno, mrholí, nebe se tváří zarputile a s ocelovou vážností odmítá prozradit, že svítá.

   Mezi lavičkami a stromy se líně povalují chomáče mlhy. Posadím se na lavičku pod starou lípou. Listy už stihly zpola opadat, teď leží okolo stromu jako zlaťáky. Přes pyžamové kalhoty cítím, jak je ona lavička vlhká a začínám se třást zimou.

   V okně protějšího domu se rozsvítilo a mihl se stín ženy roztahující závěsy. Otevřela okno a vyklonila se. S přimhouřenýma očima se zhluboka nadechla, asi má také ráda vůni ranního vzduchu. Tlumené pískání konvice. Žena zmizela.

   Ospalý pekař s přepnutými knoflíky u kabátu a rozcuchanými ryšavými vlasy odemyká mříž u vchodu do pekárny. V přízemí malé pekárenske budovy se postupně rozsvicí všechna okénka.

   Mrholení zesiluje a přechází v jemný deštík, odrážející se ve světle lampy nademnou. Vlasy mám už slepené a na brýlích drobné kapičky. Zbylé listí na stromě tiše šustí. Z dáli slyším motor startovaného auta a bouchnutí dveří.

   Kolem mé pozorovatelny prochází stará žena. Fialový přeliv na původně bílých vlasech. Koženkový kabát se mokře leskne. Kovový hrot její berličky skřípe o dlažební kostky: Křř... A klape: Klap. Křř, klap... Křř, klap... Křř... S ženou kolem mě prolétl i oblak nepříjemně mýdlové vůně již dávno žluklého parfému. Jezevčík, patřící ženě, líně očuchává mojí nohu. „Taky nemůžete spát?“ ptá se paní.

   Z pekárny se line vůně. Sladká, intenzivní, kořeněná, vanilková, teplá, dokonalá, sentimentální vzpomínky vyvolávající vůně právě upečených briošek.

   Třesu se zimou, čím dál víc. Lampy okolo náměstí najednou zhasly. Hodiny na věži kostela právě odbíjí sedmou. To už jsem tu tak dlouho?

   Déšť ještě zesílil. Můj kabát změnil barvu z šedé barvy na mokře šedou. Už mě nemá co hřát. Třesouc se, zvedám se  z lavičky a mířím k pekárně.

   Cink. Zvonek nad dveřmi mile oznamuje celé pekárničce mou přítomnost. Pekař už se usmívá, v rukou zrovna drží zelený bíle puntíkovaný hrnek, plný horkého čaje. „Přeji si tři briošky.“ Pro přítele k snídani. Můžíček vkládá teplé pečivo do papírového sáčku. „Hezký den!“ povídá.

   Náměstí se už téměř probudilo. Potkávám víc a víc lidí. Spěchám do bytu a doufám, že si mě všimne jen málo z těch ospalých tváří. Přeci jen mám na sobě promočený kabát a růžové pyžamo a mé rty mají barvu švestek přešlých mrazem.