Otevřená zpověď II.

Ztratila jsem na chvíli hlavu… s Tebou, i když tak daleko, cítila jsem, že každý večer sedíš vedle mé postele a díváš se, jak spím… Díky spojení s Tebou jsem se zamilovaně usmívala… najednou necítím, chlad se vplížil do mého vědomí… chtěla bych žít vzrušením, když voláš nebo zaujetím, co píšeš… nicméně zklamala jsem se v Tobě natolik, že pro mě nejsi… prázdná schránka plná polopravd… Snažíš se mi být blízko, jenže zničil jsi křehké pouto mezi námi. Přeji si slepit kousky, které rázem nepasují. Zmizelo i sexuální napětí, princ s nejhlubšíma očima, hrubýma rukama, ideálními proporcemi… Mlčení bolí, odmítnutí víc. Chtěla bych napsat, že jsi bezcharakterní a všechny tvé kroky byly promyšlené… bohužel nás stále spojuje to, že jsme si moc podobní… nemůžu být naštvaná sama na sebe. Moje já se propojuje s tím tvým. Kouzlo nefunguje, myšlenka stačila, aby ses mi ozval. Teď? Nevíš, co si myslím, ani když se upřeně díváš do mých očí. Necítíš, jak voním, ani když znáš můj parfém. Nevidíš mou vnitřní krásu, ani když mám svou duši na dlani. Nevím, zda jsem pro Tebe v současnosti důležitá. Ty pro mne ano. Moje nic vůči Tobě, mně posunuje dál. Chci dojít za hranici svých možností. Stát na úpatí hory úspěchu a zamávat Ti naproti. Nejsem zahořklá, přeji Ti, abys proměnil svůj potenciál v něco ohromujícího. Jednou se chci za tímto obdobím otočit a říct si, ano, Tys mě posunul dál.