Cestovatelka životem

Už jsem se skoro bála, že ji dnes neuvidím. Oblečená do obnošené bundy z hnědé kůže a starých riflových kalhot, s podivnou pruhovanou čapkou, z níž čouhají chomáče ulepených černých vlasů. Každý den ji potkávám s asi dvaceti igelitkami, jak přechází ulici tam a zpátky, aby svůj majetek přenesla z chodníku na lavičku na protější straně. Tenhle maraton ji trvá nejméně hodinu.  Mumlá si cosi nesrozumitelného a vypadá náramně důležitě, jak cpe všechny ty krámy na sluncem vyhřáté místo. Míjíme se a její pohled říká: „co čumíš holka?“, rychle zapadnu do dveří a už se neotočím.  Z té kopy odpudivě páchnoucích věcí se skládá celý její život. Snad ještě několik vši a zákožka svrabová by ji mohly patřit, nebo patří ona jim? Neznám její minulost, neptám se. Procházím dnes a denně kolem a pozoruji celé to lopocení pěkně z dálky. Koho by zajímal tulák beze jména, špinavý pobuda, žebrák. Kdo by se ptal, nechutně zapáchající hromádky špinavých hadrů na cokoli?  Komu by chtěla odpovídat, ta silná, tvrdohlavá žena. Kdo by ji stál za příběh z těch mizerů, ovcí a lhářů co před ní denně zabouchnou dveře, a znechuceně odvrátí pohled?