Deníčky (ne)pracujícího asociála (metro)

Seděla jsem v metru na lavičce a přemlouvala se, že nesmím vstát dřív, než zastaví metro. Né že bych snad věřila tomu, že fakt skočím, ale člověk nikdy neví. Je zvláštní, že za celý čtyři roky na střední jsem o sebe neměla takovej strach. O sebe. O mě vlastně nešlo. Jenže notak, aspoň ten dopis na rozloučenou bych mohla zvládnout. Jasně, jsou to kecy. Asi ano.
Ono je to vůbec zvláštní. Ještě včera jsme žertovali s kamarádem o pandích ponožkách, jak je mám vzít sebou. Možná jsem měla. To on mě vlastně přivedl na psaní těchto deníčku. Ale od začátku.
Zmizela jsem ze školy hned, co jsem našla první práci. Stevardka v restauračním voze. Něco dost nepředstavitelného pro člověka, kterému se dělá špatně jen při představě s někým mluvit. Jenže z nějakého důvodu to docela šlo. Nejspíš proto, že jsem prostě musela. A když se schylovalo k záchvatu, tak jsem prostě utekla zpátky do kuchyně a koukala a ubíhající krajinu. Vlaky mě vždycky uklidňovaly.
Zní to jako idylka. Byla to idylka. Kdybych nebyla tak naivní. Práce, která se mi až přehnaně líbila, prostě selhala z důvodů, které zde asi uvádět nemůžu. Ale řeknu jen jedno. Vždycky vyžadujte podepsání smlouvy. Vždycky. Pruďte, pruďte, pruďte. Dost pokrytecká chyba od holky, co měla našlápnuto na práva. Jenže lidi slibujou, že příště, příště a já jsem nejspíš až moc naivní.
Každopádně. Nadšená z toho, jak rychle jsem si našla první práci, jsem zase našla hledat novou. Čímž se dostáváme k tomu skákání pod metro (stejně bych to asi neudělala, jelikož chudáci lidi, co někam pospíchají). Následoval první pohovor, který byl v jednom z pražských hotelů na pozici recepční ve wellness. Znělo to fajn. Znělo to fajn do té doby, než jsem se dostala do malé místnosti, se třemi cizími lidmi, z nichž jen jeden uměl pořádně česky a druhý pro změnu jen anglicky. Miluji angličtinu. Jenže – umíte si asi představit, jak děsný je pro mě mluvit anglicky, když to sotva zvládnu česky. Nakonec to všechno ztroskotalo na tom, že mám červený vlasy a holky s červenými vlasy jsou problémový. Konec, tečka. Všichni do poslední. Neříkám, že jsem svatoušek. Ale proboha! Nenávidím odsuzování na základě vzhledu. To mě rovnou mohli poslat domů s tím, že 14letý holky neberou (popravdě se divím, že se to ještě nestalo).
Tahle věc mě zase na několik dní sesunula ke dnu, takže i když jsem měla nadomlouvaných hafo pohovorů, tak jsem na ně prostě nechodila, jelikož jsem věděla, že bych na nich stejně nebyla schopná slova.
Když už jsem se přes tuhle krizi tak nějak dostala, bylo to vždycky pořád a pořád dokola. Na tuto pozici nejste vhodná. Dobře, zkusím prodavačku sýrů – co musí člověk umět, aby mohl prodávat sýry. Jenže taky ne. Někdo kdo studuje slavistiku očividně sýry prodávat nemůže -pochopitelně. Tak co asistentka asistentky, když mám právní administrativu? Ne. Taky ne. Super. Padala jsem hlouběji a hloupěji.
Každopádně, znova k tomu metru. Měla jsem domluvený pohovor na práci v bufetu. Sama sobě jsem se snažila nepřipouštět, že jsem klesla tak hluboko, jelikož jsem si svůj život vždycky malovala veseleji. Jak tvrdili rodiče, budu přeci asistovat nějakému právníkovi a dostávat kopec peněz, zatímco se bude další šťastná holčička starat o mého vysněného koníka.
Pokusila jsem se zahnat veškerou paniku a vešla do nejmenovaného bufetu. Jenže. Paní vedoucí se hodila marod. Paní vedoucí, která mi ještě předchozí den psala email, ať se zítra zastavím. Pochopila bych, že někdo onemocní. To to ale tak bolí zvednout telefon a dát vědět? Alespoň hloupou esemeskou. Nejvíce mě ale dostalo, jak se ke mně postavili stávající pracovníci. Nějak zvlášť jsem je nezajímala. Vlastně vůbec.
„Paní vedoucí je nemocná, zavolejte jí, nashle.“
Rychle a stručně. A to ani neměli nic na práci. Paní vedoucí jsem tedy zavolala – za což bych si zasloužila metal, jelikož s lidmi po telefonu nezvládám mluvit skoro vůbec. Jenže když je člověk naštvaný a jede hodinu a půl někam zbytečně, zvládne ledaco. Nedozvěděla jsem se ale nic jiného, než že je jí ale opravdu špatně a že si mám zavolat zítra. To určitě. Člověk pak přijede domů a brečí, protože chce z téhle země zatraceně moc pryč, jenže je srab, že tam na něj budou zlý.
Vyhlídla jsem si práci na farmě v Norsku. Vždycky jsem tam chtěla, jenže na dovolenou to není zrovna levná země. Tak proč to nezkusit teď, když jde všechno kolem do kopru? Jasně…Nejspíš proto, že lidi jako já takový věci nedělaj. Jsme moc srabi. A panebože. Jít do agentury a mluvit tam s někým. A i kdyby to…jak pak dokážu mluvit s novou rodinou?
A přesně proto se pak člověk musí nutit vydržet sedět na lavičce, dokud metro nezastaví. Protože vlastně není až tak naštvaný na svět, jako na sebe. Protože – jak říkala naše skvělá paní učitelka- každý svého štěstí strůjce.