Deníčky (ne)pracujícího asociála (den 65.)

64 dní. 64 dní bez práce. Přesně 64 krásný osamocených dní bez lidí. Nejspíš bych měla oslavovat, že se konečně zadařilo. Mám radost, né že ne. Ale bože. Mluvit s lidmi je tak vyčerpávající.

Je už tomu lehce přes týden, co si asociál našel práci. Nebo vlastně brigádu. Zatím.

„Lepší něco, než nic.“ Říkali mi doma. A asi měli pravdu.

Byla to vlastně docela náhoda. Jela jsem domů z docela úspěšného pohovoru s tím, že druhý den v 10 nastoupím na „školení“ a když půjde všechno tak, jak má, můžu v pondělí nastoupit. Jedinou nevýhodou byla dlouhá cesta. Dlouhá cesta metrem, která mi poslední dobou dělala nemalé problémy. Jezdit každý den o hodinu dřív jen proto, abych mohla každé dvě zastávky vystoupit a rozdýchat záchvat… to mě popravdě moc nelákalo. Vlastně mě nelákala ani ta práce. Jenže když na Vás všichni celé dva měsíci kašlou a posílají Vás domů se slovy - my se Vám ozveme- zase domů, začnete být rádi za každou kladnou reakci. Alespoň já jsem byla. Dnandila jsem si to tedy naším příměstským autobusem zase domů, když mi zazvonil telefon. Ráno jsem posílala životopis do většího obchodu se zahradním příslušenstvím a teď se mě ptali, zda nechci na pokladnu. Normálně bych o tom vůbec nepřemýšlela. Jenže tohle by vylučovalo cestu metrem. Autem bych tam byla za 15 minut. A tak jsem si řekla, že tam ráno zkusím zajít a rovnou potom pojedu na školení.

Na pokladnu. Fasfoody, sklady a prosezený celý den za pásovou pokladnou. To byly tři věci, do kterých jsem si řekla, že nikdy nepůjdu. Pořád jsem přemýšlela, jestli tam vůbec chodit. Jestli to není jen ztracený čas.

Ráno jsem před prodejnou jen směšně zakroutila hlavou, zhluboka se nadechla a vešla dovnitř. K mému překvapení tu nebyly žádné pásové pokladny. Hned u vchodu mě zastavil mladší, docela hezky vyhlížející kluk a oznámil mi, že mají ještě zavřeno.

„Jsem tady kvůli brigádě,“ pípla jsem s pohledem zabořeným do země a odvážně pokračovala dál. Ani mě v tu chvíli nezajímalo, co mi odpověděl. Byla jsem ráda, že jsem to zvládla bez větších problémů. Rozklepaně jsem došla až k paní, která stála za poměrně sympatickou pokladnou. Překvapila jsem sama sebe, jak dobře jsem to zvládla. Měla jsem čekat na managera, což se nakonec ukázalo jako ta nejhorší chvíle. Vzhledem k tomu, že stále bylo zavřeno, na mě stávající pracovníci koukali dost zvláštně. Nejspíš nechápali, proč tam tak hloupě stojím. Popravdě jsem to nechápala ani já. Vlastně se mi docela ulevilo, když konečně přišel člověk, na kterého jsem čekala.

„Kdy můžete nastoupit?“

„Klidně hned.“

„Tak klidně hned,“ usmál se, vzal si mou občanku, kartičku pojištěnce a napsal smlouvu. Chvilku jsem se z toho šoku snažila probrat. Jak klidně hned. To se přeci jen říká. Dneska už mám lidí až až. Chtěla jsem zpátky do svého útulného pokojíku.

Nakonec jsem to nějakým způsobem zvládla až do večera. Na první den to vlastně ani nebylo tak šílený, když nepočítám nespočet chyb a několikrát spuštěnou krev z nosu. Mému tělu se asi zdálo jako dobrý nápad přidat k mé panice něco nového. Nepočítala jsem, kolikrát jsem za ten den skončila ubrečená na záchodě. Podstatné ale bylo, že jsem druhý den sebrala sílu a jela znova. Bavilo mě to. Kolegové byli príma. Nikdo na mě nekřičel. Všichni se zdáli být milý. Jenže, nebyla bych to já, kdybych nezačala přemýšlet nad tím, jestli to není jen přetvářka. Na zákazníky taky nesmí být nepříjemní…