Nejhorší pocit...

Nejhorší pocit jakým si člověk může projít, je nedokázat vystát být ve vlastním těle a být uzamčený ve vlastní mysli. Dokud vás ničí vaše okolí, vždy je kam se stáhnout, kam utéct. Pokud vás ale ničí vaše vlastní mysl. Zrada zevnitř! Systematicky vás rozebírá a i hezké vzpomínky zahazuje jako záblesky světla a nic víc.

Tehdy se člověk upírá k vnějšímu světu pro oporu a zapomíná, že to právě vnější svět z něj udělal trosku. Může se ubrat k alkoholu a drogám aby utlumil svoji mysl? K čemu to je, když ne k oddalování nevyhnutelného stavu střízlivosti?

Každý občas vede bitvu se svými vnitřními démony a každému se právě ti jeho démoni zdají obrovští a děsivý. Jeden způsob jak je porazit je najít děsivější a vidět v perspektivě, že ti jeho nejsou tak příšerní jak se zdají. Ale co když vyhrají. Co když člověk není schopen najít horší příklad než je sám sobě se kterým by se mohl ztotožnit?

Když všichni jeho démoni jsou příliš obrovští a strašidýlkům jiných lidí se může jen smát. Lidi si vážně dělají starosti z těch malých nicotných bubáků? No jo, ale já jim nemůžu ukázat to své. Vždyť je tak obrovské. Za co mě budou mít? Pak pro ně budu taky jen strašák. Tak se s nima radši nebudu bavit. Já své obry znám dobře. Vím jak je vystrčit za dveře. Vždy to stačilo, ale ty potvory jsou učenlivý a já začínám mít strach. Strach z nich. Co je strach z nich když ne strach ze mě samotného.

Člověk pak dostane nejhorší pocit, co znám. Když křičí ve svém nitru na plné plíce, že je ten řev až ohlušující a jediný jeho úkol je přehlušit vzpomínky a špatné zkušenosti podsouvané mu jeho podvědomím. Vždycky když zavřu oči jsem zpátky a musím tu hrůzu zažít znova. Hlavně neusni!

Ten pocit bolesti na hrudi, jako by se propadala dovnitř za chvíli přejde. Co když ne? Bude na tom záležet? Co když se konečně ta hruď propadne? Těžko se to polyká. Celé tělo se třese, chce ty emoce dostat ven, ale když mají všichni tolik starostí, tak kdo si je poslechne? Ten pocit husí kůže bez větru potom co se to konečně povede. Je tohle jak začínají tiky?

Když cítím jak se neuróza dobývá na vědomí. Potom se člověk jen hystericky směje a pláče ve stejnou chvíli. S každou vlnou pláče jde zoufalý výkřik. Jako umírající zvěř tu leží. Ponechán napospas.

Přežil. Další nátlak přežil. Leží vyčerpán. Slabý šepot jeho vědomí vyzrazuje všechny obavy a černé myšlenky. Teď je ticho. Ne jen ticho ne! Nejhorší ze všeho je je, že ten šepot člověk vyhledává aby nemusel pořád potichu křičet z plných plic.

Ale já přežil dnes a přežiji příště. Je to vůbec dobře. Půjdu dál tou cestou trnitou v naději, že na konci všechno dopadne dobře, protože nebudu sám. Nikdy nebudu úplně sám i kdybych měl jen přátele ve své hlavě.