Cesta z města ... cesta domů

Koncem března chtě nechtě skončila má vysněná kariéra instruktora lyžování a já byl nucen vrátit se do svého malého bytu ve velkoměstě, kde trvale žiju.
Tuším, že bylo asi třetího dubna dopoledne a já po tisícáté stoupám po schodech činžovního domu, kde se nacházel můj třicetimetrový prostor zvaný domov. Zul jsem se … krosnu s lyžemi jsem nechal ležet v předsíni a šinul jsem si to rovnou na gauč – kde jsem se rozvalil jako Ali Paša. Seděl jsem tam asi hodinu … sám mlčky a přemýšlel jsem o všech těch změnách, které se ve mně dějou a o všem co se do této chvíle v mém životě odehrálo. Asi po dvou hodinách rozjímání – mi začalo vadit to prázdné ticho v mém bytě a tak jsem se zvedl a šel jsem se projít do města. Procházel jsem ulicemi, které se za těch pár měsíců co jsem byl pryč výrazně změnili – hlavní pěší třída prošla významnou revitalizací a i další místní dominanty procházeli rozsáhlou rekonstrukcí. Město bylo čím dál tím hezčí, ale já jsem se v něm najednou začal cítit nějak osaměle a cize.
V následujícím týdnu jsem byl pozván mými bývalými kolegy z práce do hospody, kde se pravidelně scházeli …. byl jsem rád, že budu mezi lidmi, které znám a tak jsem šel. Ale už po jedné společné hodině – jsem si opět potvrdil, že už sem nějak nezapadám – jejich konverzací jsem nijak neopovrhoval, ale byla zase o tom samém jako bývala vždycky …. manažeři jsou hajzlové, musíme být pořád tím více efektivní, snad nám letos přidají …. atd. Už jsem byl jinde … alespoň prozatím a dokud to nebude nutné, už se do toho světa nechci vracet. Na horách jsem si po dlouhé době připomněl jako to je mít v práci čistou hlavu a už se toho nechci vzdát…..už nechci dělat nikomu otroka, být součástí něčeho čemu nevěřím - přetvařovat se, leštit cizí kliky a křečovitě se usmívat když se mi prostě nechce. Po dvou hodinách jsem zaplatil … rozloučil se a odešel jsem.
Cestou domů jsem si uvědomil, jak se můj život změnil a jak moc byl ten minulý ovlivněn mojí bývalou slušně placenou prací, lidmi se kterými jsem se v ní stýkal, ale hlavně tím, jak jsem ně chtěl působit, nebo jak jsem byl nucen, abych působil. Mladý moderní perspektivní muž byl pryč a s ním i všechny módní hadry, členství v tenisovém klubu, skvoše, luxusní dovolené u moře, večery v kavárnách kam chodí místní smetánka, víkendy s mojí bývalou přítelkyní v jejich luxusní vile…..bylo to pryč a já byl v podstatě rád…. jako by mi někdo sundal těžký batoh a dal mi do ruky nový prázdný a řekl do tohodle si vezmi jen to co opravdu chceš …. jen to málo, aby jsi byl šťastný a věř mi, že nakonec zjistíš, že tenhle batoh na zádech vůbec neucítíš. Bylo to trochu symbolický…… před čtyřmi měsíci jsem odjížděl na hory s krosnou, ve který sem měl věci na lyžování pár triček a s tím co jsem měl na sobě ……… bohatě to stačilo. Bylo to takhle fajn …. žil sem skromně…. neřešil sem co si mám vzít na sebe, abych byl cool a bylo mi úplně jedno co si o mě kdo myslí a kupodivu, jsem se tam spřátelil s několika zajímavými lidmi.
Moji rodiče jsou rodilí pražáci, který se spolu se mnou a mým bratrem přestěhovali do malé vesničky na čáslavsku. V té době jsme byli s bráchou ještě malí, takže se dá říci, že jsme vyrůstali na vesnici. Když jsme byli dospělí …. naši se rozvedli …. prodali náš rodinný domek a peníze za něj si rozdělili rovným dílem. Otec se vrátil do Prahy, jelikož on na venkově nikdy žít nechtěl a moje matka si nedaleko vesnice kde jsem vyrůstal koupila menší dům, který postupně zrekonstruovala a já i bratr jsme tam občas jezdili. V té době jsem byl zaslepený svojí kariérou, otcovým postojem k venkovu, mým městským životem, cool přítelkyní a na vesnici …. lidi se kterými jsem vyrůstal…. dospíval, jsem si vzpomněl tak párkrát do roka.
Teď jsem seděl sám ve svém městském bytě …. hodnotíce svůj dosavadní život a jak mě to v zimě táhlo na hory – tak teď mě to táhlo k mámě na barák …. do kraje kde jsem vyrůstal, a to jako nikdy předtím.
Druhý den jsem vytáhl ze sklepa své kolo … na něj jsem hodil cestovní brašny s nějakým šatstvem a vyrazil jsem. Asi za pět hodin jízdy jsem už začínal poznávat krajinu mého dětství – byl krásný jarní den --- stromy kvetly a já cítil čerství venkovský vzduch snad všude po mém těle. Asi v pět hodin odpoledne, jsem zastavil na kopci pod nímž stál dům mé matky a přede mnou leželo celé čáslavsko jako na dlani …. dlouze jsem se zadíval do dálky a jako by se na chvilku zastavil čas. Slunce bylo ještě vysoko, ale jeho o rudá barva předznamenávala jeho brzký západ a já uvědomil v jak krásné krajině jsem vyrůstal. Sedl jsem si do trávy a počkal na západ slunce …. romantickou chvilku ovšem překazil můj zvonící telefón …. a vněm má nervózní matka, která čekala s večeří.
Ráno mě probudil kokrhající kohout a dosti vlhké olíznutí mámina psa …. v kuchyni na mě čekala horká káva a voňavá buchta ….. po dlouhé době jedno z nejkrásnějších rán, jaké jsem si mohl přát. V hlavě sem měl čisto … minulost byla za mnou … nejistá budoucnost přede mnou, ale teď jsem tady seděl v pyžamu jako devítiletej kluk s hrnkem kafe a bylo to fajn. Z hor jsem měl nějaké peníze v zásobě a tak jsem se mámou domluvil, že u ní pár dní zůstanu …. udělám něco na baráku na zahradě a tak …………souhlasila. Týž den odpoledne jsem se pomalu pustil do opravy střechy na kůlně a jelikož mi chyběl potřebný vercajk … vydal jsem se požádat souseda jestli by mi něco nepůjčil. Cestou k němu jsem potkal dva kluky s vesnice, kde jsem vyrůstal. Byli o něco mladší nežli já, ale očividně si mě pamatovali – zastavil jsem a dal se s nima do řeči. Stáli jsme tam jako tři drbny a já se během třiceti minut dozvěděl asi všechno nejdůležitější co se za těch šestnáct let, před kterými jsem odešel z domu, událo. Navečer si deme zahrát nohejbal nechceš přijít – řekl jeden z nich – proč ne – odpověděl jsem ….. tím naše konverzace skončila a já jsem pokračoval v mé cestě za sousedem a následnou opravou střechy.
Asi v pět hodin jsem se vydal do vesnice, kde jsem vyrůstal … od mámy to bylo asi deset minut na kole. Přiznám se, že jsem byl trochu nervózní …. jako bych šel do nového zaměstnání …. měl jsem strach jak mě kluci přijmou ….. přece jenom jsem se tam od mého odchodu do města mockrát neukázal a když ano spíše jsem jenom projížděl. Za pár minut jízdy jsem minul ceduli s názvem skoro rodné vesnice … projel kolem hospody a potom dolů s kopečka ke hřišti. Cestou jsem potkal i náš starý rodinný dům … bylo vidět, že je dosti zanedbaný, ale kdosi v něm asi žil …. cítil jsem trochu nostalgie…. před očima mi vyskočily vzpomínky z dětství, když naši byli ještě spolu …. na mě a na bráchu --- na to jak sme se rvali na zahradě, skákali panáka před hospodou, hráli fotbal dole na hřišti, nebo před pikolou za pikolou kolem krámu.
Přijížděl jsem ke hřišti, kde už kluci horlivě natahovali síť na nohejbal. Opřel jsem kolo o lavičku a vydal se k hloučku mých potencionálních spoluhráčů či protihráčů … pomalinku jsem začal poznávat staré tváře z mládí …. byli tady snad všichni, který jsem si pamatoval. Kluci od sousedů ….. bráchové Roušalů, který mě a bráchovi zničili nejeden bunkr, prosťáček Míra s pěti třídama základky a další. Pár rychlejch slov … ahoj …. jak se máš …. co děláš a šlo se hrát. Po zápase sem si dal s klukama jedno pivo v místní hospodě a jel sem zpátky do mámina domu. Ty kluci se ke mně chovali, jako kdybych nikdy neodešel … byly to pořád ty stejný obyčejný kluci, většinou řemeslníci, bagristi, zemědělci a já se mezi nima cítil zatraceně dobře a obyčejně. Měl sem pocit jako by těch šestnáct let byl jenom dlouhej sen a já si uvědomil, že to je to co mi chybí ……. domov a ty neobyčejně obyčejný lidi v něm.