Proč dělám blbosti?

Tuhle mi jeden blízký člověk řekl, abych byl ten rozumnější a udělal, co je rozumné udělat. Ale já si uvědomil, že se mi nechce udělat, co je rozumné. Celý život jsem byl až příliš rozumný a dělal spoustu rozumných a očekávaných věcí a o všech věcech jsem až moc přemýšlel. Většina mého života byla značně racionální. Jenže jak šel čas a já se přehoupl přes čtyřicítku, přestalo se mi chtít dělat samé správné a rozumné věci. Něco se začalo ve mně bouřit a já zjistil, že mě láká plnit si klukovské sny a dělat nové věci, které jsem nikdy nedělal a které nejsou zrovna vždy rozumné, které jsou někdy dokonce vyloženě nerozumné, šílené až ulítlé. Mám štěstí, že mám milující, chápající a velmi tolerantní ženu, která zřejmě dříve než já pochopila, co se děje, a řízeným způsobem mě nechává upouštět páru, aby hrnec nepraskl.

To všechno je asi přirozený proces, neboť zjišťuji, že to nepostihuje jenom mne, ale i řadu jiných mužů a možná i žen mého věku. Zřejmě to souvisí s uvědoměním si svého věku a prvními pokusy o vážnější bilancování života. Dostaví se frustrace z toho, co všechno člověk nezváldl, v čem selhal, jak moc se odklonil od svých snů a plánů. Proti tomu postaví nějaké ty úspěchy, kariéru, své děti. A přitom bilancování ať vědomě či nevědomě přijde také na to, čeho si v životě ještě neužil, jak mu dosavadní život rychle utekl a že už mu vlastně moc času nezbývá.

Uvedu jeden příklad ze svého okolí za všechny. Asi před pěti lety jsem se potkal se svým známým, který je asi o osm let starší než já, a on na mne bez skrupulí vybalil, že si našel milenku a jak je to úžasné a že bych to měl udělat taky. Ona je prý také vdaná, takže nehrozí, že by po něm chtěla děti, nebo aby se rozvedl, nebo snad žárlila na jeho manželku. Oběma prý jde jenom o trochu rozptýlení a úžasný sex. Musím uznat, že tehdy vypadal skvěle, byl nabitý energií a mluvil nadšeně; skoro jsem měl dojem, že si něco "šňupnul".
Já jsem na něj tehdy zůstal zírat a nechápal jsem. Nyní již sice chápu, ale stále neschvaluji. Nedávno jsem se tím známým znovu potkal. Vypadal o dost starší. Chvíli jsme se bavili, postěžoval si na zdravotní problémy a nepůsobil již tak vitálně. Nedalo mi to a zeptal jsem se ho na jeho milenku. Odpověděl mi, že ji sice stále ještě má, ale že už ho to nebaví a bude to muset nějak ukončit. Ona by prý s ním chtěla jezdit někam na výlety, ale "vo to já přece nestojím, vždyť já nikam jezdit nechci, mě to nebaví, já nikam nejezdím ani s manželkou, tak co bych jezdil s ní, že jo?" Svému známému jsem vděčný, že se mi svěřil se svým příběhem.

Já sám jsem se sebou celkem spokojený. Netrápím se výčitkami, nepodléhám depresím, nelituji toho, co jsem v minulosti udělal či neudělal, ale přesto vnímám, že se se mnou "něco děje". To, že si uvědomuji, že se se něco děje, že je něco jinak, jest známkou toho, že stále o věcech přemýšlím a že snad jsem stále schopen mít věci pod kontrolou a neudělat nějakou úplnou pitomost s fatálními následky. Doufám, že si vystačím s různými "malými úlety", které mi mé okolí promine. Mějte prosím se mnou trpělivost, však ono mě to zase jednou přejde.