Kašlu na kretény

Jsem trubka… nechápu, co jsem zase včera měla za hysterickej záchvat… ještě navíc kvůli takovýmu pablbovi, kterej to v hlavě nemá srovnaný a je nespokojenej sám se sebou… Mělo mi to bejt hned jasný, že mi chce za každou cenu prostě ublížit… Jinak by se nechoval tak, jak se chová… Ještě včera mi psal a omlouval se, že to tak nemyslel, ať se na něj nezlobím… dokonce sám napsal, že je nešťastnej, nic mu nevychází a všechno v jeho životě je špatně, že žije život, jaký nechce a neví, jak z toho ven a pak někdy kope kolem sebe a bohužel nejvíc ubližuje lidem, které má ve skutečnosti hodně moc rád a kteří mu chtějí pomoct… A pak mě ještě navíc dneska celej den otravoval... Jenže já už na něj zkrátka kašlu… nemám na něj nervy. Je pravda, že jsem dřív měla pocit, že si s ním rozumím úplně ve všem a to, že jsme oba tak trochu jiný nás dost spojuje… Asi na tom něco bude… měli jsme hodně podobný dětství… V obou případech byl naším otcem agresivní alkoholik, kterej v dětství mlátil jak nás, tak naší matku… A naši otcové také měli společný konec… otrávili se svítiplynem… skoro až neuvěřitelný… Bohužel to bývá tak, že rodinné vzorce chování nás prostě vždy ovlivňují… Kolikrát brečel, když mi vyprávěl, jak to doma měli těžký… a já tak nějak cejtila, jak moc jsme stejný… Jenže kam tohle nakonec vede? Sám na mě taky vztáhl ruku, a nechci se dočkat toho, že by tohle jednou mělo bejt na denním pořádku… Rozhodla jsem se, že budu nějakou dobu sama, asi něco potřebuju pochopit, aby mě to někam posunulo(zatím nevím co, ale věřím, že k tomu dojdu :- )) Jinak jsem taky zjistila, že můj nový „idol“ je taky dobrej kretén… Dneska dopoledne mi psal, jak se v 6 ráno probral a myslel na mě, že už zařezávám v práci a že se mu vůbec nechtělo vstávat a že měl pocit, že mě pořád drží v obětí… Když jsem mu odepsala, jakej jsem měla v práci náročnej den, už mi ani neodpověděl… Ale zato jsem zjistila, že si na fb přidal nějakou supervymodelovanou buchtu a olajkoval jí snad všechny fotky, co tam měla… Já to prostě nechápu… fakt nevím, co dělám špatně, nebo je to snad moje karma, přitahovat samý kretény… Ale prostě stále jsem toho názoru, že všechno, co se nám děje, se děje z nějakýho důvodu a má nás to někam posunout. Jinak bych moc ráda poděkovala všem, kteří mě podpořili… dalo mi to neskutečnou sílu… a taky bych se chtěla omluvit těm, které svými pocity a zážitky pohoršuji… Tenhle deník beru jako jakousi terapii a moc mi pomáhá se z toho všeho vypsat… ano, možná by bylo lepší, psát si určitě věci pouze do šuplíku, ale já mám prostě neskutečnou potřebu to ventilovat směrem ven. A když mi pak někdo napíše jakýkoliv povzbuzující komentář, jsem za to vděčná. Teď se chci soustředit na pozitivní věci… už brzy nastoupím do nové práce, která mě fakt bude bavit (vím to, protože ji vlastně dělám už teď ovšem pouze jako dobrovolník) a budu si moct vážit sama sebe… ale o tom snad někdy jindy… možná už zítra :-) Jinak fakt díky moc všem, kteří mě podpořili… A ještě na závěr bych chtěla zmínit, že motto, kterého se nyní hodlám držet je: „Kašlu na kretény“.