Je mi smutno

Zase jsem o sobě nedala nějakou dobu vědět… práce a do toho zkouškový… mám pocit, že je toho na mě trochu moc… i když vlastně ne, lžu sama sobě… to není ten pravej důvod… Asi jsem se zase dostala do depky… nic mě nebaví, protože mám pocit, že všechno stojí za h***o (slušně řečeno za nic). Musím na něj stále myslet… každej večer usínám s tím, že brečím do polštáře… Zase mám v hlavě takový peklo a nevím, co mám dělat… Teď mluvím o svým bejvalým příteli, o mým Tomískovi… od tý doby, co jsem se ním rozešla mě zase vůbec nic nebaví, jakoby všechno úplně ztratilo svůj smysl. Na jednu stranu by to bylo strašně jednoduchý, mu prostě jenom odepsat, protože on mi na facebooku občas píše, že je mu smutno a jak ho to mrzí a tak… Jenže já prostě nevím, do jaký míry by tohle mělo smysl. Jsem prostě kráva, která neví, co se sebou. Už se známe asi tak tři roky, ale tak nějak ten rok jsme spolu byli něco jako pár… i když… taky tak né úplně docela… za ten rok jsme se tak minimálně jednou za měsíc pohádali a rozešli. A musím zdůraznit, že ten rozchod byl vždycky z mojí iniciativy. Prostě něco nefunguje tak, jak bych si to představovala a najednou mi hrábne a chci to skončit… Jenže ve skutečnosti asi né… Nevím, nerozumím sama sobě… kolikrát jsem to chtěla doopravdy ukončit, jenže pak je mi to vždycky líto a asi tak nějak sama čekám, že se to změní a že se mi bude omlouvat… bude brečet, že to všechno podělal a pak přileze s kytkou a bude to zase všechno dobrý. I když ve skutečnosti vím, že to dobrý nebude… Já nevím, je to strašně moc těžký, já ho tak strašně moc miluju… některý chvíle byly tak strašně moc krásný… ale pak se mi zase vybavujou jenom samý negativa… Neříkám, že je chyba jenom v něm… naopak… se mnou je to taky peklo, protože tím, jak jsem emočně nestabilní, mám tendenci reagovat strašně přehnaně a pak mě to všechno strašně mrzí… a pak… já vlastně nikdy nevím, co sama chci. I když si myslím, že to vím… chci, aby to mezi námi bylo krásný a aby to bylo jenom krásný a abysme si nikdy tak strašně moc neubližovali (což umíme velmi dobře). Já vím, že tohle všechno je jako z deníku nějaký nevyzrálý puberťačky a zcela pochopím všechny negativní reakce a narážky, že jsem kráva a tak… Ale vlastně je mi to jedno… Jediný, co si strašně moc přeju je to, abych zase mohla bejt s Tomískem… tak moc bych mu chtěla napsat všechno, co cítím, jak je mi bez něj smutno a to, jak jsem myšlenkama stále s ním… Pořád sním o tom, jak na mě zase bude někde čekat, až třeba půjdu z práce… Tak moc bych ho chtěla pevně obejmout a přitom brečet štěstím, že jsme zase spolu… Tolik toužím po tom usínat zase v jeho objetí… držet ho za ruku… něžně ho políbit, přitulit se k němu a říct mu: „Tome, já jsem tak šťastná, že tě mám… miluju tě, jsi to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo.“ Každej večer si to promítám v hlavě… před spaním si pouštím tak minimálně pětkrát prezentaci na youtube s doprovodem písně Som na tebe závislý, co pro mě vytvořil a pak v posteli brečím, dokud neusnu…. Kdy už se přes tohle konečně přenesu? Nebo se k němu zase vrátím?? Já fakt nevím… nedokážu bez něj žít…