Vnitřní zrcadla

Šílenec. Blázen. Knihomol. Snílek...

Tohle by o mně asi řekli mí přátelé.

Takže jedno mám jistý. Jsem očividně rozpolcená osobnost. Speciální druh schizofrenika. Speciální proto, že se prostě nevejdu do tabulek. I když já se vlastně nevejdu všude možně. A to nás přivádí k fyzické stránce mojí osobnosti.

Jak už jsem napověděla, existuje spousta míst, kam svoje tělo prostě nenarvu. O malých (rozumějte malých vzrůstem) lidech se říká, že jsou skladní. Ale jakmile jste malí a (trošku) při těle, veškerá skladnost jde k šípku. Sbohem úzké chodby…

Pokud jste malí (třeba já měřím necelý metr šedesát. A už prý neporostu. Doktorka povídala…) veškerý špek na vašem těle je výraznější, než u „ramínek na šaty,“ co měří metr sedmdesát a víc. Tak to prostě je, nadbytečný tuk se na vás nemilosrdně, výsměšně, sadisticky, rosolovitě třese a vy s tím neuděláte nic. Maximálně to můžete krýt vhodným oblečením. Nebo zhubnout. Ale to první stojí peníze a to druhý čas. A v dnešní době nemáme často ani jedno.

Jako asi každá holka jsem vždycky chtěla krásné, dlouhé vlasy. Jsou znamením ženskosti, muži je zpravidla milují. Jakmile venku fouká vítr, stačí vyjít před dům a máte je v puse a před očima, odkud je potom musíte pracně zastrkávat za uši nebo se naštvat a dát si je do culíku. Pro tohle všechno si pěstuju (hnědé) vlasy přibližně do poloviny zad. Není to málo, ani moc.

Mám modré oči. Ty už si teda na rozdíl od vlasů nepěstuju. Ty prostě jsou. Chápete?

Nosím brýle a mám celkem dost dioptrií. Netroufám si říct, že sklíčka brýlí mám tlustá jako dna popelníků, protože cigarety nekouřím, a tak se s popelníky běžně do styku nedostávám a nevím, jak je takové dno tlusté. Krom toho se bojím nějakého popelníku zeptat. Ono otázka „Prosím tě, jak máš tlustý dno?“ by urazila kdekoho.

Jsem zpravidla dost uzavřená, plachá a nekomunikativní. Málokdo má trpělivost mě z téhle mojí ulity tahat ven, což má za následek to, že mám málo opravdu blízkých přátel. Mám málo přátel obecně. A vyhovuje mi to.

Ve volném čase se věnuju čtení knih, chvilkovým stavům „zírání do blba,“ kterým vznešeně říkám záchvaty snění, a poslechu hudby. Mám několik oblíbených kapel. Mám i další oblíbené věci a činnosti, jako je vůně kávy, která má na mně skoro účinky drogy, pití čaje, horké čokolády (tu s oblibou konzumuji i v pevné, tabulkové podobě) nebo kakaa, mluvení až večer a v noci, protože přes den mluví všichni a to je mainstream. Dlouhodobě se věnuju psaní krátkých povídek a básní, protože je to levnější než návštěvy psychologa. Jsem neoficiální, nediagnostikovaná grafomanka s občasnými sklony k typomanii. 

Nemám ráda matematiku, fyziku a chemii, protože ani jednomu nerozumím. Nemám ráda blbce, protože se říká, že kde je blb, tam je nebezpečno. Nemám ráda pavouky, možná trpím až arachnofobií. Nemám ráda, pokud o mě lidé tvrdí, že mě znají a přitom o mě ve skutečnosti neví skoro nic.

Takže prosím, nedělejte to.  

Děkuji.