Srdce II

Podívejme se na mé srdce. Zavřel jsem se do něj přeci na nějakou dobu a s podivem jsem rozjímal, jak je možné, že stále funguje. Přeci utrpělo velké rány. Je snad možné, že by existovalo stále něco horšího. Podívejte. Tamhle dokonce kus chybí. Rány pulsují krví a záplaty na stěnách někde sotva drží. Jak je tedy možné, že stále bije? Odrazy vzpomínek, které mě dříve trhali na kusy jsou teď již pouhým divadlem. Bez nich hádám bych tu tak dlouho nevydržel, byla by tu zkrátka nuda. Podívejte se kolik odrazů tady běhá po stěnách. Jako odlesky od hodinek. Vypadá to tady jako malá diskotéka. Nebo jako v podivném kině. Celý ten pohled mě jaksi odtrhává od reality a stále poutá moji pozornost až do bodu kdy se směji starým útrapám a nejděsivější příhody jsem schopen znovu prožít bez strkání hlavy pod polštář.

Lidé, kteří mi dříve ublížily nejsou nic než stíny hrající v mém divadle odlesků. Nemají žádnou sílu mi ublížit. Již dávno nejsou v mém životě a ti co jsou si dávají větší pozor na sebe než aby si mě všimli. Všichni se tu honí a vedou výbušné debaty o ničem. Je to až komické jak je ten můj život titěrný a nedůležitý. Podívejte zde přichází mé děti. Již se vás nebojím má malá strašidýlka. Naopak jsem připraven vás opět bránit.

Určitě se ptáte jak se má mé svědomí. Má plné ruce práce. Snaží se totiž přijít na to, jestli se chovám dobře nebo špatně a poprvé se nachází v jakési šedé zóně a nedokáže mi poradit, je tím opravdu rozrušeno a tak se ho snažíme nevyrušovat a ponecháváme ho vlastním myšlenkám.

Konečně se dostáváme k mým citům. Jsou stále stejné až na lásku. Ta potom co se vyplakala, začala být zase tak hravá jak si ji pamatuju. Vyrostla ale holka jedna a do mého srdce si zve spoust kamarádů. Občas se chvíli zdrží. Občas kritizují mé srdce, tuhle nebo tamtu jizvu. Občas se bojí mých dětí, ale stále přicházejí. Ani jsem netušil kolik lidí sem během roku vkročí a láska je všechny vítá.

Moje srdce není dokonalé, nebylo a ani nebude, ale je plné lásky a to mi stačí.