Vzpomínky

   Rok a jeden den pozpátku, jsem napsala na facebook status o tom jak bláznivou mám rodinu a jak jsem ráda, že ji mám. Myslím, že je to vzpomínka, kterou stojí za to sdílet s přáteli, je to To, co se dá tesat do kamene. Ale facebook si myslí, že to stojí za to jen ten jeden den v roce a tak pro mou ignoraci mi bude, táto možnost nabídnuta za jeden rok. Nejsem si jistá, co přesně jsem napsala, něco o skalách, mém zrození, o pruzení se navzájem a toleranci a šílenostech, které provádíme. Něco o tom, že miluju chvíle společných obědů a večeří při nichž se užívá více než tří jazyků, že jsem prostě zamilovaná. Že s láskou a obdivem vzpomínám na neznámé pocestné, se kterými jsme sdíleli stůl i střechu nad hlavou. Na kočovné cikány, jak se jim u nás stále říká, kteří k nám několikrát do roka přišli na návštěvu. Půjčovali jsme jim mapy a pouštěli televizi a oni nám vařili všechny jejích dobroty. A babička trnula strachem o život, ale nikdy by nenechala patnáct neznámých pocestných spát venku. Stále je stejná, divoká, vášnivá a dobrosrdečná. S dědou, který všechny ty výstřednosti poušti jedním uchem tam a druhým ven, tvoří príma pár.

    Děda ve skrytu duše lidumil, v mládí zabil kuře a od té doby nejí kuřecí. Jak říká, vždy se mu vybaví pohled umírajícího, trpícího kuřete, o jehož duši nepochybuje. Nenechte se mýlit, není vegetariánem. Rozhodl se, že žádné jiné zvíře nezabije a vždy si najme řezníka. Je si prý vědom, že by se pak musel vzdát slaniny a to on že nedokáže.  Miluje kávu, a vaří ji vždy v důmyslném stroji z éry sovětské. Nikdo to s tím krámem neumí a tak, si vydobyl postavení kávového mistra v naší rodině. Této své výjimečnosti, je si děda dobře vědom a odmítá příbuzenstvu prozradit jak na to. Tuším, že mě to naučil jen proto, že jsem dost daleko od kafestroje a zbytku rodiny. Děd byl takřka od mládí hasičem, řídil hasičské auto a šplhal po elektrickém vedení, vždy s kapkou alkoholu v krvi a patřičnou dávkou ignorace k dopravním předpisům. To mu zůstalo a tak si s úsměvem vzpomínám, jak mámin manžel vybíhal vyděšen a vyzut z hořícího auta „toho šílence“, už k němu nikdy neusedl, ač oheň byl bravurně uhašen a každá menší katastrofa se v dobré obrátila.

    S láskou vzpomínám na patrně nejméně spolehlivé auto na světě, naší starou bílou taurií. Voněla benzínem a tabákem, neustále to v ní škroukalo a hrozilo, že nepojede, že bude hořet, že nezabrzdí, že dojde benzín a že se přehřeje. Milovala jsem to staré a pro mnohé nespolehlivé auto, spoléhala jsem na něj, že tu bude, nevyzpytatelné a divoké a bude malér a o to větší legrace. Dodnes nám stojí v garáži, moje láska s nálepkou želv ninja na koženém polstrování. A já věřím, že poznám člověka, podle toho jak se vyjádří o mém charakterním autíčku.