Obrácení

Cesta?-Cesta!

Tak jako většina populace mého ročníku žila své dětství v postkomunistické době, kdy pro ty ,,starší" bylo mnoho věcí nových, pro nás ,,mladší" již býti tyto věci standart.
Jako dítěti mé nitro přetékalo bezstarostností valných plánů do budoucna, a to i za podmínek ne zrovna harmonické rodiny.
Se staršími sourozenci žel naprosto konfliktní vztahy býti, nýbrž po letech to vidím zcela prospěšně pro mou osobu ve věci osobního růstu.
O tom ale až déle, tak horko těžko se dítě protlouká životem, školou, vztahy. Až nakonec zjistí že život není tak růžový jak se každý dospělý snaží vnutit.
Ve věku zhruba třinácti let jsem vám začal zjišťovat hranice a mantinely graduálního způsobu života.
Ono na tom nic špatného nebýt pokud bych nešel až za hranice zákona a hlavně vlastního svědomí.
Vzhledem k takovému způsobu života jsem byl silně situován na realitu nic neodpustitelného světa.
Dospívání u lidí s podobným pohledem na svět není snadné, a tak se bouří, nebo se o to aspoň snaží
Jak píši, ,,protloukl“ jsem se, způsobem vágní rétoriky z osidel školy a nastoupil do zaměstnání.
Kde mé tělo působilo několik let ale mysl stále vzhlížela vzhůru k oblakům a nenacházela vytoužený klid.
Celkově nebyl čas se zastavit a vychutnat krásu života co nám nabízí.
Poté v létě roku 2012 jedu na dalekou jižní Moravu ve shonu ze zaměstnání kdy se řídíte mottem: čas jsou peníze.
Plný předsudků z naivních okolností vysněného života jsem se hnal vpřed ku ,,úspěchu“.
No jo…bylo by to pěkné a nejspíš i zdárné, jenže se zrovna do mého shonu dostala dodávka.
Rána! Bolest!...Hrozná bolest! Že-by smrt? Bloudění v temnotách vlastní duše, a náhle někde v dálce světlo.
Paměť vypnutá, mysl chaotická a tělo nehybné…Co to???
To byl měsíc v kómatu a následovala dlouhá léta rehabilitace, tehdy mé tělo i mysl bojovali o místo v životě.
Nic, vůbec nic nebylo stejné. Náhle celý člověk je v péči cizích lidí, s nesnesitelnou bolestí dělá všechny běžné úkony života a je odkázán na neznámé tváře jejichž pohledy jsou vlídné, milé a ochotné.
Venku bylo krásně a já se nemohl ani postavit abych se prošel, abych si na záchod došel…
Celé dny polehávat, vždy se vzbudit na nejnutnější úkony co tělo potřebuje, někdy nevstát vůbec.
Proč? Nemožný takový úkon být pro můj stav, tehdy jsem se naučil mít rád to, co nedokážu a neovlivním.
Dennodenní rehabilitace, fyzioterapie, logopedie (plicní ventilace způsobila špatný verbální projev), nadále různé rehabilitace.
Takto jsem se lopotil téměř rok dokud nenastal zase stejně krásný den a já jak jinak, než ležel.
Zoufalství naplnilo mé útroby až přes samotný okraj a já se dostal do obrovské tenze.
V tom jsem se přinutil k hledání, hledal jsem budoucnost, jak budu žít? Co budu dělat? Proč se to muselo stát? Proč? Samé proč?...
Tak jsem byl vlastním svědomím přinucen k plánování, přehodnocení a uvědomění si valných priorit dosavadního života.
Trvání této uvědomělosti byl běh na delší trasu. Po pár dnech ale svitlo s úžasným výsledkem.
Po silné interakci se skutečností stávajícího stavu a úpadku, ve kterém se mé tělo nacházelo, došlo konečně vytouženého klidu.
A to největším zjištěním mého, doposud tak ubohého života bylo procitnutí ze špíny zla, následované láskou, čistou, bezúhonnou láskou.
Našel si mě Bůh a já věděl a vím i dnes že jsem zachráněn, že jsem milován a že můj život má smysl když ho žiji pro druhé.
Postupem času se můj zdravotní stav začal pomalu lepšit, a já věděl že za to může změna kterou jsem prožil a stále prožívám díky Pánu.
Ani v nejmenším to lehké nebylo, ba naopak, možná že i těžší, za to ale smysluplnější.
Bylo mi tak líto lidí také po úrazech kteří se mnou byly po nemocnicích a vzdávali se bez boje a rezignovaly na svou vůli a sílu.
Jakákoliv zlepšení se dostavovala zpočátku velmi rychle, nýbrž po čase každé zlepšení trvalo déle a déle.
O to víc jsem vám spoléhal na toho „velkého Pána" že mi pomůže, samozřejmě že jsem asi jako každý zapochyboval.
Toho nás ale víra zbavuje že pochybujeme, nejen o Bohu ale i sobě samých.
Pomalu, ale za to jistě, nezměrná Boží síla působí změny u lidí co vyznají Krista jako Spasitele a svého Pána.
A tak hlavně díky víře dokážu mnoho, i to co jsem dříve nedokázal a to přesto že od „té" autonehody být lehce hendikepovaný.
Tak jsem našel smysl pro co žít a mít radost z toho pro co žiji…Maranátha