1. noc lucidního snění

 

On, říkejme mu Slunce, pozval na párty psychedelickou, slečnu slyčnou. V místnostech rezonovaly vibrace světelných objektů nad hlavou kroužily třepotaví ptáci tarů nepopsatelných, v jiné dimenzi ocitli se. Tančili, užívali jeden druhého však slěčna vzdálila se náhle. Slunce hledalo svou něhu jen zahlédl ve východových dveří její vlas a ruku spojenou s jiným.

 

Ona Chlípníkem a znalostmi výtvarnými uchvácena. Odvedena do krásy kostelů italských. Zde míseny slohy renesanční s barokem. Vášní speakra svedena. Ona zády v náručí s Chlípníkem poslouchá dál znalosti jeho hlavy.

 

Najednou z klína jeho cítila drsný úd, jak tlačí pod hýždě. Zalekla, chtěla se vysmeknout, však on pevně svíral ručku jemnou. Ve tváří zhnusená ponížená vlnila zády. Ať bestie ulehne, usne. V pravou chvíli vysmekla se. Utíkající, zběsilý dech, srdce buší, rozhlíží do všech stran, zmatená. Náhlý náraz, v náruči jeho Slunce nachází se. Chytla ho za ruku, zpět pelášily. Pod měsíční álejí hvězdokup přibíhají k budově kde akce ukončená. Klíče v zámku, odemkl a uzamkl nás v budově. Těsně před drápy Chlípníka, který po cestě soky posbíral. Vyřvávali, kopali do dveří. Ona vyděšená v pevném objetí Sluneční, slza ukápla. Cítíc se v bezpečí jeho tepla těla, uklidněná.

 

Po pár hodinách odešli, přestalo bavit dobývat a děsit ji.  Ona v rohu schoulená držela pevně svá stehna u břišní dutiny.  Okolo sebe rozhlížela se, Slunce nikde, zmizel. Nechal ji samotnou? Brečela v koutě, zalékána solnými slzy v ruce držíc klíče.

 

Dveře, odemkla postarší žena, věk padesát. Pomohla ji vstát. S jemností zjíšťovala co se stalo. Pochopení nalezla a nabízela místnost k odpočinutí.

 

V pozadí uslyšely klepání. Ona ulehla. Žena věku padesát šla otevřít. Ozvala se obrovská rána, kosti lámajíc. Líco ženy se tisklo k zemi. Chlípníka skrze klíčovou dírku uviděla. V těle rozlívala se beznaděj zakoukala se do okenice a pohlížejíc dolů, ze druhého patra. Nohy přes parapet hází, skáče. Dopadá. Do husté křoviny na zádech cítí hřejivý mech, klidu a jistoty.

 

 Otevírá oči. Ležící pod dunou plné peříček. Na posteli své tělo křečovitě tiskne.

 

Do vědomí myšlenky dne pronikají, prohlíží je v mysli jednu zachytí. Vzpomínka na dědu, jež v nebi uléhá. Vypráví zážitky, břímě dní, jaký cíl přitahuje. „Jak pyšný na mě by, jsi byl“  vzdech zní místností. Bušení srdečního svalu ustává. Dech se klidní. Ve tři hodiny ranní zpět zahalená do roušky snové říše do mysli promlouvající.

 

Ona ocitá se v čtyř místném voze ze svou rodinou. Zastavují před vysokým, luxusním hotelem.

                                                                             

Matka v přízemí nalézá restauraci pro naplnění odpoledního bříška. Malá hnědooká sestra usedá ke stolu u okna vyhlížející levitující sníh. Otec usedl, do uličky, matka ruku v ruce vedle něj. Ona naproti rodičů, za sebou roh rozlehlé haly restaurace. Komunikace, spočívá v přehrávání předešlých dní, co kdo zažil, co se odehrálo, moc plodné to nebylo, jen zaslechla „S kamarády jsme běhali po škole a hráli na schovku“ touto větou začíná sestřička své prožitky.

 

Nudou zahalená, rozhlíží se po místnosti. Vzdálené dveře od kuchyně otevírají se. V nich s objednávkou v ruce, žena hledící přes dálku do očí jejích. Poznaly se. Žena s děsí ve tváři, zpětný chod naladila, dveře jídelny bouchnutím ulehli do dlážky. „Musím si odskočit“ u stolu rychle vyhrkla a šla směrem do kuchyně.

 

Za dveřmi její babička, koukají si do očí. Oči babičky zakalené, prahnoucí po odpuštění. V objetí tiskne Ona Babičku svou do ucha šeptá: „ Ty jsi nic neprovedla, jen vzájemné nepochopení v rodině při umrtí dědy vzniklo. V rodičích temnotu v oku na situaci nezměníš. Ale já ti ze srdce odpouštím.“

 

Obě do výtahu v náručí nasedají v posledním patře, vystupují. V hotelovém pokoji rituálně ve sprše se očistí, smyjí nečistoty, nejistoty minulé.

 

Babička setrvává v apartmá. Ona odchází ke stolu k rodině. Na cestě cítí v srdci etapu uzavření a odpuštění, sobě i babičce.

 

U stolu bez zmínky slova, dojídáme poslední kousky chutného oběda. Otec platí usměvavé servírce. Odcházíme v linii za sebou proplétající se mezi stoly a hosty restaurace.

 

Před hotelem dav lidí stojí. U nohy roztříštil se mi talířek tradičním modrotiskem namalovaný. Rodina dál bez jakéhokoliv ohlédnutí k autu přicházejí, usedají. Ona vzhlíží k oblakům. Na nejvyšším parapetě silueta ženy. Hází nádobí a tříští je o parkoviště, občas jekot v davu zazní, při leknutí prasknutí o zemi. Koukne na auto, kde sedí rodina a vidí je ponořené v dialogu.

 

Výbušný náraz ucuknul jejím tělem. Praskání kostí v meluzíně v hlavě zní. Žena v okně nesedí. Skrze dav hledí na zem všude části těla rozlétané jako střípky vinné skleničky. Slza stéká po líci. Loučí se s babičkou.

 

Usedá za řidiče. Kolem zní ohlušující smích a vtipy rodiny. Odjíždějí do neznáma.