2. snová noc

Ocitám se v sedadle letadla. Letím poprvé, jemná nervozita se ve mně pne. Klidný konejšivý to let. Najednou začne se letadlo při mém pochodu uličkou třást, běsnit. Lidé padají, hroutí se k zemi. Připoutaná k sedačce držím se, sklíčeně opěradla. Oči tak pevně zavřené. Cítím kličkující pohyb letadla, zvláštní. Koukám přes přední okno. Proplétáme se mezi zasněženými kmeny stromů. Jak je to možné? Koukám okolo na pasažéry. Cizí lidi, nahradili přítele, jež je vidím denně ve škole. Pochopení přichází, sedím v autobuse. Jak se tam ocitla? Teleportovala? Z okénka sleduju mrazíky okolo, velmi tuhá zima se zdá za oknem. Obří rampouchy ze stromů visí. Míjíme obří včelí plástva, Monika vysvětluje, že musí projít mrazem, aby jejich med byl nejsladší na světě.

Autobus zastavil před výstavní budovou. Kde na zdi viseli „známé tváře a masky lidí,“ ale nikoho jsem neznala. Vystoupala výš po schodišti lemující rudý koberec. Na balkůnku v rohu setrvala, najednou nahrnula se kupa lidí. Jedna holka Šába se jí říka, šlápla mi na nohu, skoro lámající skok. Já vykřikla „Jsi snad blbá, koukej se pod nohy.“ Naštvaná, proplétám se mezi posedávajícími těly na zemi. Přitom slyším „Uklidni se, co se děje?“. „Ani dovolit si naštvanost nemohu? Hned mě soudíte po tom všem, co pro vás dělám?“  ze sebe vyhrkla a schází schody. Malý pejsek asi čivava proplétá se, mezi mými nohy. Starší dáma v rudých šatech, přede mnou telefonuje, ze synem. Z rozhovoru vyznívá, že se setkají po dlouhé době.

Dál po schodech kráčím. Najednou z čista jasna v ruce držím velkou tašku modré ikei a v ní přelévající tekutinu. Přičichnu k ní. „Fuj, hovězí guláš. Já maso nejím“ odvětila jsem nahlas. A muž jež telefon do kapsy schovává, pomáhá mi zauzlovat obsah tašky ať nevylévá se. Krásný krátkovlasý mládenec vysoký mému oku lahodící. Od pohledu zdá se milý a ochotný. S matkou se objímá. A společně dál kráčíme výstavními prostory. Já stále nosím, přelévající se smradlavou tekutinu zvláštní tvary zvuky vydává jako kvílení těl objetí. Pokládám ji do křesla a břemeno opouštím.

V uličce zaměřující se na osobnosti Ameriky. Obcházím muže tmavé pleti. Vypadající jako Azték. On svíci v ruce drží a třikrát ji na mě sfoukne. Vyhání snad zlé duchy? Zmatené z jeho rituálu. Obcházím uličku a pět adolescentů posedává u stolku a klábosí. Krásný mladík co se mnou kráčel do komunikace se vložil a předvedl svůj zvláštní nástroj jež vytáhl z kapsy u kalhot. Vypadá to jako zapalovač  při škrtnutí vyskočí tvar podobající se obalu na čočky a je černý. Pevnější tekutina se nad rukojetí míhá. Říká „Pracuje to na principu kabelu. Nedotýkat se, je to nebezpečné.“ „A proč to tedy máš na co se to využívá?“ Zmateně na něj navazuju. Pokrčí rameny.

Vrtalo mi to hlavou. Proč u sebe nosí tak nebezpečnou věc, jakoby z jiného vesmíru. Možná bych to přiřadila k filmu Muži v černém, také využívají zvláštní nástroje. Trochu soudím ho.

Odcházím od nich a scházím po schodech dolů. Místnost se v pochodu mění a dveře rozpoznávám. Náš sklepní obývák na mé domovině v paneláku. Otevírám dveře. Televize zapnutá divně bliká, mihotá obraz velmi zrnitý. V sedadle sedí On. Jdu ho obejmout a pohladit, ale on se zvedá a přesedá na gauč. Beze slov a očního kontaktu sedám na jeho předchozí místo. Zvláštní pocit se z tohoto stavu ve mně pne. Jednou se milujeme, podruhé na sebe kouknout nemůžeme. Po náročném dni v křesle usínám.

Probouzím se v naší dvojpatrové posteli v pátém patře našeho paneláku u rodičů. Jak se tam ocitla? Donesl mě zde sem? A kam zmizel?

Otevírám oči, ležím, koukám na lustr visící nad mou hlavou. Měsíc září už je u horizontu za chvíli se vymění se sluncem. Budík za chvíli zazvoní, stávám už předním. Lehce pomatená z vnitřního přelétávání a teleportování ze scén a míst ve snové říši.