Kůň má větší hlavu

Dříve jsem vnímal hmatatelné jako stěžejní díl mého života, dnes ale toužím po troše pochopení, lásce a životě v prosté radosti. Možná, že má nová nehmatatelná přání jsou více absurdní, než ta, která jsem měl jako malé dítě o vánocích.

Člověk si má život užívat, nehněvat se kvůli malichernostem, prožívat čas s těmi, kteří jsou mu sympatičtí a s kterými si rozumí, ale copak je člověk pánem svého času? Možná ve chvíli, kdy vyhrál v loterii, vlastní rozjetou firmu nebo se stal šťastným dědicem. Prostý člověk nenadělá v téhle době nic.

Žijeme v uspěchané době, kdy se člověk žene neustále za něčím, čeho doposud nedosáhl. Takový člověk, jenž si něco umane, nevidí, neslyší a podkopává nohy druhým, stane se z něj predátor, který se pere o kořist za každou cenu.

Z života se vytrácí pohoda, klid, který lidem více vyzařuje z tváří na starodávných fotografiích. Jsme jako rozjetá lokomotiva s vagóny, jenž nedokáže zabrzdit, je neřiditelná a cestující se modlí, aby za další zatáčkou neskončily koleje.   

Každý mi říká, abych to nechal koňovi, že ten má vetší hlavu, ale má ji dostatečně velkou, aby tohle všechno pobrala?