Betlém

Na pomezí Čech a Moravy stojí malá vesnice. Uprostřed smrkových lesů, kde v létě kuny pořádají závody po střechách domů, kde si veverky schovávají oříšky pod rázy srovnaného dřeva, vrabčáci s vámi jedí z jednoho talíře, v zimě jsou cesty zapadané závějemi sněhu a duha po bouřce má tak zářivé barvy až oči přechází.
Na okraji té vesnice, tam, kde za posledním domkem je louka a pak hustý les stávalo pár tkalcovských domků. Říká se tam dodnes v Betlémě.
Možná to bylo tím, že stavení byla nizoučká a ke každému byl přilepený chlév. V něm obyčejně přebývala koza a slepice, výjimečně prase a u bohatších vesničanů kráva či kůň.
Příběh, který vám chci vyprávět, se odehrál počátkem války někde v roce 1940.
Byl Štědrý den. Nad vsí v kostelíčku na vršku bylo rušno. Připravovalo se vše na půlnoční mši. Ježíšek byl uložen v jesličkách, varhaník zkoušel zda varhany zní tak jak mají, pan farář spokojeně přehlížel vnitřek gotického kostela.
Mnoho obyvatel se těšilo na půlnoční, i ti z přilehlých obcí. Cesta do kostela nebývala vždy příjemná. Ve fujavici, sněhovými závějemi buď pěšky, či v kočáře s koňmi. Na mši se připravoval i muž, který byl návštěvou u příbuzných. Nevím už jak se jmenoval.
A tak když nastala večerní hodina desátá, vydal se na cestu. Měl to asi čtyři kilometry. Vál nepříjemný vítr a nebe bylo zatažené. A jak už to bývá tady u nás, vítr zesílil a začalo chumelit. Zprvu málo, ale pak se přihnala bílá tma. Nebylo vidět na krok, sníh metal přímo do očí, cesta se zavála a muž měl co dělat aby vytáhl nohy uvězněné v závěji nad kolena.
Cesta se ztratila, poznal, že zabloudil. Oči zalepené nevěděl kam dál, až uviděl v dálce světýlko.
Šel tedy za ním. Celý promrzlý, s nánosy sněhu na oděvu se dopotácel k nízkému stavení, v chlívku se svítilo. Vešel tedy tam. Kouká, na štokrleti sedí babka a dojí kozu. Zeptal se tedy:“ Prosím Vás, kde to jsem?“ a babka odvětí – „ Přeci v Betlémě !“ Muž zůstal vyděšen a vyjukaný kam se to dostal ! Rozhlíží se kolem, zda neuvidí Marii s děťátkem, ale kromě babky, kozy a páru slepic nevidí nikoho. Až se probral z ohromení teprve potom z babky dostal název vesnice. Celý zmatený se pak už bez problémů propletl mezi domky a vystoupal do vršku ke kostelíku, na němž svátečně vyzváněly zvony a zvaly obyvatele k půlnoční mši.
Příhodu pak vyprávěl všude, kam přišel.