Parazité duše

Právě mi v hlavě probíhá. Znáte ten pocit urputného hledání cíle a vyřešení onoho daného problému?

Usínám a pod víčky cítím vnitřní zář, srdce hřeje a je v konejšivém rouchu  svého těla. Cítím radost bytí a vděk "jsem tam kde mám být". A užívám si každičký den ať mi přinese cokoliv. Je radostí být na vlnách vesmíru.

Loudám se v minulosti. Myšlenky spočinuly na momentu kdy byla v pasti, na dně svých sil a vše okolo ještě přikládalo polínka do mého spalujícího ohně. Hledala jsem domov ukotvení, zeminu. Stále cítila vzdušný vítr, však jen bloumala sem a tam. Nikam nepatřila a přitom všude byla příjmána. Celý rok jsem tento cit konejšila a hledala cestu jak ho pochopit a přijat do srdce. Věčně cítila samotu, ikdyž byla v partě přátel. Jen vnitřní sebetríznivý parazité mi vkládaly pocity prázdnoty a osamění. Když vše vygradovalo tam kde chtěla cítit péči slyšela "Nemáš zde být!". Tam kde byl domov jak ho nazývame, díky lidem, jež nás splodily a vychovali se cítila ještě nepochopenější. Stáhla se do sebe a upadla do hloubi poznávání svého zraněného dítěte plného smutku a jezera slz. Týdny ubíhaly, smysl života se zkroutil, převrhl a rozpustil. Nic mě nečinilo štastnou ani To co mi vždy úsměv vykouzlilo. Neexistovalo nic jen vnitřní vyvěrající křik, jež chtěl pryč. Poddala se proto své slabosti a beznaději a přestala to ovládat.

S přivítáním nového roku. Ucítila jiskřičku naděje. A začla očista duše. Nalezla jsem klidné bytí v přítomnosti obrazů. V přítomnosti, kde se mohu plně nadechnout a nebát sr vyjádřit svůj názor, skrze zhmotnělou formu plátna. Pár nocí před ukončení práce opět pocítila ony hlasité návaly nepochopení. Vyjela do noci z výhledem na stáčející novoluní. Slzy se hrnuly a srdce naplno hlasivkama křičelo v ulicích spícího města. Nekonečný výplav v mysli. Zbavovala se oných parazitalních hlasů nervových zakončení, měnily skupenství, kapalněly a stékaly po tváři. Dlouhá a urputná bezkonečná bolest. Bez sil, energie a hlasu hledala vnější pomoc v příteli. Nenašla v tu chvíli emocionálních výlevů pochopení. Ale dodalo mi to sil se postravit a jít dál. 

Pochopení z vnějšku přicházelo postupně a gradovalo do své radosti. Vše se najednou prozařovalo a dávalo smysl. Začlo rezonovat už jen tím, že dala průchod svým citům a emocím. A mám obří štěstí na lidi okolo mě za nekončící lásku ve všech mých formách i těch nejděsivějších.

Je to týden od tohoto momentu. Mé vnitřní dítě je stále hravější a štastnější. Ikdyž má povinosti k učení hledá zábavnou formu, jak se zamilovat do nově nabitých znalostí a onoho procesu učení.

Chci tím jen říct. Nebojme se otevřeně hovořit o tom, co v sobě nosíme, co prožíváme, jsme lidské úžasné bytosti, se vším co se v nás ukrývá, bez toho se nemůžu nazývat sama sebou. Proto příjmi i svou nejbestiálnější část a naplň ji láskou.

Vděčím i zrcadlícím bytostem okolo sebe bez nich bych nebyla tam kde jsem. Miluji a vždy budu.